Stane se, že do pochybování, zda publikovat texty intimní, „neliterární“ povahy jako deníky či korespondenci, zasáhnou události, jež rázem smysl celé otázky vyvrátí. Povinnost svědčit totiž žádnou „jinou“ odpověď stanovit nedovolí...

Když byl v březnu roku 1999 zahájen letecký zásah NATO v Jugoslávii, naskytla se celému světu prostřednictvím televize a zvláště internetu příležitost „být při tom“. Díky přímým přenosům se, paradoxně řečeno, takovýmto „pseudosvědkem“ mohl stát vlastně kdokoli – vždyť se na sebe z ptačí perspektivy mohli podívat dokonce i ti, proti nimž zbraně mířily.

Pozoruhodné svědectví lidí, kteří skutečně „byli při tom“, přinesl koncem loňského roku maďarský literární časopis Symposion, jenž v monotematickém čísle uveřejnil úryvky z deníků, dopisů, analýz a rozličných reflexí, ale především desítky e-mailových zpráv, které si v době bombardování psali redaktoři časopisu a jejich přátelé (viz rozhovor). V této souvislosti jistě není třeba připomínat, že elektronická pošta tehdy představovala jediný možný způsob, jak udržovat spojení s ostatními, ale i se světem – navíc s dostatečnou anonymitou –, a že mnohdy suplovala vládní, tedy cenzurované zpravodajství. I jen pro uvedené důvody by se o těchto e-mailech dalo bez přílišné nadsázky hovořit jako o válečné korespondenci či, v poněkud jiném smyslu, o jejich pisatelích jako o válečných korespondentech. Nebo by bylo přesnější hovořit o jakési anonymní válečné kronice? Nebo o válečném deníku? Ať tak či onak, smyslem každého „hlasu“ bylo jediné: dát o sobě vědět, tedy říci – „ještě jsem“.

PŠ

Za Saulova deníku

Když jsem si 24. března chtěl začít psát deník, připadalo mi to jako dobrý obchodní tah. Počítal jsem, pokud začnou bombardovat a samozřejmě pokud bombardování přežiju, kolik peněz na tom mohu vydělat jako známý spisovatel, jako odborník, na jehož názor se hledí, jako ten, kdo pohrdaje stovkou nebezpečí hrdinsky zůstal doma a až do konce setrval v opozici, na rozdíl od mnohých ničím nezastrašen. Slyšel jsem již dopředu prosebné žádosti prestižních zahraničních listů: „Vážený pane Prešpurský, velice bychom se cítili poctěni, kdybyste se uvolil zveřejnit právě v našem časopise alespoň pár řádek ze svého válečného deníku, zaručujeme Vám dosti vysoký honorář.“

Ještě 23. března jsem si z internetu stáhnul informace o typech zbraní, o nichž se dalo předpokládat, že na nás budou svrženy. Den co den jsem svým známým v zahraničí posílal úvahy o možném zásahu a nadepisoval je: „spíš ne než ano“, pak už jen: „spíš ano než ne“; poslední e-mail, psaný 23., jsem nazval „možná se začneme posírat“. Mé nadějné vyhlídky byly tedy zásadní měrou ovlivňovány reálnými událostmi, ale panice jsem nepodlehl, nebyl jsem posraný – jako by se ty stále nové a nové zprávy oddělovaly od mé každodenní reality. Vskutku podivná zkušenost: zvlášť zprávy, které se vyvíjely mimořádně špatně, zvlášť každodennosti mého titěrného života, které probíhaly v zásadě normálně.

Takže jsem zůstal. Jenomže – žádné hrdinství. Chci si to celé pouze připomenout: staří Řekové již dávno vymřeli, a já – jak bych to jen řekl, abych se neurazil – nejsem příliš odvážný.

* * *

From: pressburger@topolya.yu

To: dumas@eunet.yu

Subject: bombar dan

Wed 24 Mar 1999 01:41:01

Mily Dumasi! (nemam diakritiku, ale snad nevadi, ze osloveni jako by citovalo jmeno velkeho Francouze)

Klasickou postou jsem vcera obdrzel doporuceni, za nez rovnez dekuji. Zda se, ze posta ani ve valecne situaci nezlezernela. Je ponekud hloupe zajistovat vydani basnicke sbirky prave v takoveto „historicke chvili“, ale.

S nadeji, ze se jeste setkame,

na shledanou:

SAUL.

From: darkbloom@maliidjos.yu

To: somebody@serbia.yu

Subject: Re: Co je s vami?

Fri 26 Mar 1999 13:41:33

virag doma neni, je na dobrem miste.

horvat je v pesti, dostal sziveriovu cenu, predavani bylo ve stredu. v utery odjel. ke svemu stesti.

szakmany a pressburger se nevyskytuji v blizkosti pocitace, ale pokud vim, i oni jsou na dobrem miste.

viragova sestra

From: somebody@serbia.yu

To: somebody@world.com

Sat Mar 27 12:53:36

(26. března 20:56)

Tisk je v Jugoslávii nepřítelem prvního stupně. Většina spolupracovníků maďarské televize se již vrátila zpět, reportéra TV2 Vujtite Tvrtka ovšem srbští pohraničníci již čekali. Než ho pustili přes hranici, odvedli ho do služebny a podle výpovědi kameramana, který s ním cestoval, ho 15 minut metodicky bili přes přikrývku. Utrpěl vážná zranění, pravděpodobně se bude muset podrobit operaci. To vše proto, že ve svém zpravodajství zpochybňoval oficiální bělehradské tiskové zprávy.

(26. března, 22:10) Dosavadním bombardováním zasáhlo NATO 18 jugoslávských strategických cílů – stojí v prohlášení spojeneckého centra v Bruselu. Předtím mluvili o 50 zařízeních, o tom, co se stalo s ostatními 32 se dokument nezmiňuje (***Myslím, že se jejich překladatel mýlí, neboť o 50 se psalo v souvislosti s předchozím bombardováním***). Podle tohoto prohlášení byla zničena bělehradsko-

-koračičská protivzdušná raketová baterie a zasažena byla celkem tři vojenská letiště. Útoky NATO vážně poškodily bělehradsko-jakovovské středisko protivzdušné obrany, prištinské srbské policejní velitelství, tamní sklad střeliva a munice a policejní budovy dvou dalších kosovských měst. Nad Bosnou byla sestřelena dvě jugoslávská bojová letadla. Bruselské středisko NATO prohlásilo, že MIGy 29 narušily pohraniční letecké pásmo Jugoslávie, aby podpořily přítomné síly SFOR. Piloti jsou v zajetí.

From: somebody@serbia.yu

To: somebody@serbia.yu

Fri Mar 26 22:56:53 1999

překvapilo mě, co píšeš, přála bych si to rozluštit, jako by to byly zašifrované vzkazy. vím, že nejsou, pro můj matematický mozek to však nerozluštitelné lyrické hádanky jsou.

b. je pryč na fotbale/pivě, ať už se dnes dívám na film, peru nebo žehlím, první vlna rozčilení opadla, už nechci v každém okamžiku sledovat–slyšet–na–více–televizních–rozhlasových–programech–najednou, co se děje.

je možné, že nic zajímavého ani nebude. každý div trvá tři dny, pomalu si zvykneme, že se bombarduje, že jelcin vyhrožuje a že musíme nechávat otevřená okna... možná, že zítra vezmu domů kluka, ať si i on zvyká na sirény...

From: szakigyuri@yahoo.com

To: somebody@serbia.yu

Sun Mar 28 09:37:20 1999

Kde mám vlastně začít? Je večer kolem 22.15, vyšel jsem si do vesnice trochu se porozhlídnout, musím si přebrat, zda to tak nechám, aby mi amíci zkazili sobotní večer, a že mi ho zkazili, a jak.

Píšu tenhle dopis, ačkoliv nevím, co vám mám po tom všem ještě říct. Já TAM BYL, v Novém Sadu ve středu večer, když město bombardovali. Šel jsem zrovna na aikido a byl jsem kousek od prvních tří zásahů. Pak byly ještě dva. Celkem pět. Jeden jsem viděl. Ten pátý strašlivě svištěl. Všechno bylo slyšet. Vybuchovalo to tak nahlas, že jsem takovej randál v životě nezažil. Co bych ještě řekl, jakej byl útok na Nový Sad? Nebudu to líčit v detailech, snad někdy osobně, bylo to prostě hrozný, dost. Co mám říct, co? Vím, proč je tahle akce dobrá nebo není, ale když se musím dívat na ségru, jak dřepí na zemi a třese se a brečí strachy, tak cítím NENÁVIST (i) k NATO, protože vím, že NIKDO NEMÁ PRÁVO děsit MOJI MALOU SÉGRU k smrti. Comte-Sponville může jít spolu s ostatníma do prdele. Ve středu jsme byli celou noc u mě, hned po těch raketách, P., M., Cs., B., Zs. (Cs.-ova domácí). Volal jsem i N., byl v pořádku. Když jsem mu druhej den telefonoval, byl už naštěstí v K. Byli jsme všichni hotoví a pár hodin jsme si povídali, všechny jsem tu noc vyfotil; ale když nám klesl adrenalin, jenom jsme tiše seděli. Natahovali jsme uši. G. otevřel plechovku piva. Málem jsme se posrali.

Ve čtvrtek přes den neustále pouštěli sirény. Telefonoval jsem B., odpadá zkouškové období. Staříkovi jsem řekl, že literatuře teď zřejmě nastávají zlé časy, on na to, že pro literaturu je doba vždycky zlá, a pak říkal, ať si něco dobrého přečtu. Popřál jsem mu hodně štěstí.

Odpoledne jsme s M. téměř nemohli vynechat velký „escape from Novi Sad“ , ale protože byl poplach a my nevěděli, zda to neshodí i na nádraží, skočili jsme do autobusu a odjeli do Topoly. Tam jsem málem zůstal viset. U M.-ových jsem se večer v půl sedmé ještě podíval na satelit, jak proti nám z Aviana startují letadla. Vyrazil jsem pěšky dolů na autobus, věděl jsem, že až sejdu dolů, budou už tady, tyhle postmoderní válečné způsoby usnadňují člověku duševní přípravu, a skutečně, jen jsem sešel dolů, spustily sirény. Autobus naštěstí jel. V pátek a dneska v sobotu jsem se nudil, díval se na televizi, večer jsme se s K., M. a B. dívali na Vetřelce II. Něčím musíme zabít čas. Vzal jsem vážně radu B., čtu Rejtöa a ohromně mi sedne. Konečně jsem přišel na to, že je to nejlepší maďarský spisovatel. Vyřiď F., ať jednou dočte do konce nějaký Rejtöův román, pak už nikdy neskončí v půlce jako toho večera (ví, o čem je řeč). Nějakýho Rejtöa jí může půjčit D., určitě toho má od něj spoustu.

Takže jsem tady v Moravici, jsem zdekovanej a čekám, až si pro mě bídáci přídou. Nasralo by mě, kdyby mě nějakej zasranej negerskej pilot zasraný americký armády kvůli chybě zasraný srbský armády ze svýho bradavičnatýho prasete na kraji Topoly rozstřílel. Ne, nejsem rasista. Mám toho dost. Zítra odpoledne jedu do Topoly na kole. Nějak cejtím, že mě nijak zvlášť nezajímá, když v týhle sračce zařvu. Zároveň jsem ale rozhodnut, že to všechno přežiju. Divný, ne? Ale možná, že tenhle duševní stav je pro přežití nejvhodnější. Ne že by mě život nějak extra zajímal. Jenom bych ještě rád pár věcí stihnul. Vysmažit s váma pár (set) piv a vidět moře. Dost.

T., prosimtě, postarej se, abyste se všichni v těchhle dnech zpili do nevidim, na moje zdraví.

From: darkbloom@maliidjos.yu

To: somebody@world.com

Sun Mar 28 22:46:42 1999

noční zahradou chodí anděl a nemohu spát. máš-li srdce na pravém místě, neza-váháš.

nejlepší z mé generace jsou v troskách šílenství.

už nevěřím ani na jména. podezřele zírají před sebe. vyjdu si na terasu do patnáctého patra. odvážně pohlédnu dolů, na těle ulice nikoho neuvidím. zítra je augusty. ale jen podle našeho kalendáře.

e. vymyslel nové měření času: ani papež řehoř to neměl lehký.

zase jsem znejistěl: kdo to pod mým jménem píše dopisy a zprávy, kdo na mě vyzrazuje má tajemství.

kdo je tím rozbitým článkem řetězu. nevím.

jsem to já?

kde mělo rakousko-uhersko hranice? a kde paranoiu?

nikdy se to nedozvím.

jen vane vítr, řeknu k. – to jsem jen já, kdo klepe na dveře, řeknu j. – to jsem jen já, kdo nasává, řeknu e. – to přede kočka, řeknu c. – to ty v noci pobíháš zahradou nahý, řeknu si.

žena přestrojená za moji mámu.

psal jsem jí před dvěma týdny. zakážu jí, aby o mně mluvila do telefonu. stejně všechno vyžvaní. dnes byli v semaforu, říká, že se zadarmo opili a dostali svačinu. sendvič s klobásou.

jak se povedl trip? cesta do sebe? souběžná okna? gulliver v zemi liliputů? pohádky bratří grimmů?

rozbité sklenice, vysypané popelníky?

představuju si den, až se zas uvidíme. vidím ji před sebou, jak se mi dívá do očí, a nevím, co mám dělat. mám se jen dívat a poslouchat? mám se smát jako k., který se definitivně vrátil domů? co si mám vzít na sebe? jakou barvu si mám obléct? bílou? modrou? černou? mimikrovou? ale nerozčiluju se. shodil jsem pár kil, změnila se mi barva výkalů.

sedím vedle sz.-ovy ženy, v 97. v tatě, prohlížíme si nahá mužská těla, ani jeden není můj typ, říká. pak se ocitám v útoku na levém křídle, viklají se mi kosti, ale není komu nahrát. neznámí lidé se mnou chatují: kde jsem? – každého to zajímá.

jsem ve zhořelci. jsem v zakopaném. jsem v hajzlu.

každá televize ukazuje něco jiného. nemám televizi.

otravní televizní pohůnci. nejsem v habeši.

rozšněrujte si boty, než si je zujete. zujte se, než vstoupíte.

umyjte si ruce, ale nezírejte podezřele do sklenic.

choďte bosi, přejděte po žhavém uhlí, učte se chodit po vodě. chodili jsme jako tučňáci. v szegedu jako klokani. v káhiře jako ptáci. kolik kroků udělá vrabec za sto roků? jeden, když šlápne vedle.

tiskový mluvčí core draw hlásí: nasa byla napadena skupinou srbských hackerů, omylem byl bombardován new york.

dívám se na filmy s happy endem. válka zemi vyčistí. dosud před válku uprchlo několik set tisíc lidí. před mírem nikdo z nich neutíkal.

ulice u nás na vesnici jsou stále prázdnější, v hospodách je ticho. ale sendviče s klobásou dostaneme i dneska. sám sobě jsem si největším nepřítelem.

určuju si vlastní meze.

na nehtu mi hoří svíčka. rozsvítím. místo slivovice piju jablkový mošt, místo piva vodu.

mám jedno tokajské, ročník 1973, nikdy jsem se nemohl rozhodnout, kdy ho otevřít, teď už vím.

From: csernik.elod@excite.com

To: somebody@world.com

Tue Mar 30 15:04:51 1999

S M. při bombardování.

S M. jsme to celé nebrali vážně. Nebylo to poprvé, co to Milošević hnal až na hranu, mysleli jsme, že se na poslední chvíli zase zatváří ústupně a udělá ze sebe posla míru. To se nestalo, to už každý ví. Ve středu večer jsme chtěli jít do divadelního klubu na obvyklý středeční večírek, mohl se z toho stát bombový večírek, pokud neodpadl. V půl osmé volal Kouzelník, jde šeptanda, že v devět vypnou v celém městě proud. Nikam se nejde, řekl jsem M., radši si koupíme pivo a uděláme si mejdánek doma ve dvou. Vzali jsme zásobu pivních flašek a vyrazili do krámu, pěšky z desátého patra, pro jistotu, abychom dolů vůbec dorazili. Vypadli jsme z domu. Loudali jsme se za dvěma ženštinami, když najednou ze severu veliká záře. Šta je ovo bilo, zeptala se ženština a tomahawk hned odpověděl: buummmmmmmm. Letěli jsme zpátky nahoru, po schodech, pro jistotu, abychom se do desátého patra vůbec dostali, otvíraly se dveře od bytů a lidé vystrkovali hlavy, ukazovali nervózní tváře, ale také zcela klidné, začíná to, funěl jsem na ně, a oni jen přitakávali, byli tam ženy, muži, děti i starouškové, tváře pobledlé, ubrečené i usměvavé. Buummmmm, buummmmm, zaslechli jsme ještě dvakrát cestou nahoru. Ze severního pokoje byl vidět hořící Petrol. Byl od nás asi kilometr. V té chvíli jsem věřil víc na přesnost tomahawků než v Boha nebo cokoliv jiného. To byla jediná berlička, o kterou jsem se dokázal opřít. Jenom klid. Jen klid. Hodil jsem do báglu dva svetry a zbytek cigaret a vyrazili jsme dolů. Pěšky, pro jistotu, abychom tam vůbec došli. Dole na ulici se lidé tlačili k atomovému krytu. Vchod je široký asi metr. Řekněme, že se tam chtělo vejít najednou asi 200 lidí. Tam se nejde, v tom jsme se s M. shodli, nervózně jsem si zapálil a snažil se vypadat chladnokrevně, ale cigareta se mi třásla v ruce. Adrenalin. Ulicí projela směrem k severu tři hasičská auta. Městská doprava nepřerušila provoz. To bylo uklidňující. Svět se točí dál. Jeden šedivý stařík se štokrletem se šoural směrem ke krytu. Neměl ani deku ani rádio, jenom to štokrle. Mohl na něm sedět tak třicet ro-ků, ve dřevě už byl otisk jeho zadku. Zvyk a věrnost. Měl klidnou tvář, trochu nadurděnou. Zvláštní klid. Pomalu utíkaly minuty. V nervech mi ještě hrály výbuchy. Uplynula půlhodina a rozhodli jsme se, že skočíme pro ty prázdné flašky a dojdeme pro pivo. Nasedli jsme do výtahu, bylo jedno, jestli se nahoru dostaneme, jen ať už jsme tam co nejdřív. Nahoře M. zkoušela telefonovat, ale nemohla se dovolat. Telefonní ústředny byly přetížené. Vzal jsem tašku a řekl, že už bychom snad mohli jít, když v tom znovu zazněly výbuchy. Z trochu větší dálky, ale domem to opět otřáslo. Už dopředu jsme pozotevírali okna, jak to předepisuje civilní obrana. Položil jsem tašku s flaškama a vzal batoh. Zase dolů, pěšky z desátého patra, pro jistotu, zdá se, že zase chceme žít. Kolem domu tlačenice. Trochu se projdeme, řekl jsem a vyšli jsme. Na ulici Osvobození přecházeli lidé. Stále žádná siréna, pouliční osvětlení nefungovalo. Možná, že ani nebombardují, pomyslel jsem si. Každý jsme si koupili plechovku piva, popíjeli a procházeli se po ulici. Pivo v nás trochu uvolnilo napětí. Byli jsme ke kolemjdoucím hodně otevření, jako bychom se najednou probudili k životu, a přitom jsme si jen začínali zvykat na myšlenku smrti. Jako v Kosztolányiho novele Konec světa. Povídali jsme si s neznámými lidmi jako nějací kámoši, vtipkovali, prozpěvovali si. Pořád dokola jsme opakovali pár taktů jedné písničky: „Bombice padaju na grad, mrtva dečica svuda oko mene, pa šta, važno da nisam ja, tralala, bombice padaju na grad...“ Realita a černý humor. Bombar dan. Všechno, kvůli čemu jsem se dosud vzrušoval, se stalo směšně bezvýznamným. Včetně jedné sbírky Sándora Weörese. Přehrát jednu kazetu tomuatomu. A podobně. Bylo to k popukání, ale stejně jsme se nesmáli. Před domem jsme si koupili ještě jedno pivo a sedli si do auta. Poslouchali jsme Rádio 021. O bombardování ani slovo. Žádný nálet nebyl, pomyslel jsem si. Nechali jsme stažená okýnka, aby mohli poslouchat i ostatní. Kolem se shromáždili roztřesení starouškové a začali se vyptávat, nedokázali jsme jim však odpovídat. Pomalu jsme dopili. Už půldruhé hodiny nebyl žádný další výbuch. Začínal jsem mít hlad. Přehráli jsme si oblíbenou scénu z Undergroundu, když Němci bombardují Bělehrad, Laza Ristovski obědvá a jeho žena hysterčí: „Jao, pa kako možeš sad da jedeš?“ „E pa baš zato, iz inata!“ Šli jsme nahoru, teď zase výtahem, namazal jsem dva chleby. Bylo půl dvanácté. Dvakrát zvonil telefon, zajímali se o náš stav. Leželi jsme u televize a u zpráv se nám klížily oči. Ale spát nešlo. Řekl jsem M., že bombardují jenom v noci, a čekali jsme na ráno. Druhý den dopoledne jsme se sbalili. Domluvili jsme se s Cs., G., Gy. a A., že jedeme pryč z Nového Sadu. Čtyři jsme chtěli jet do Báčky–Topoly a A. do Subotice. Po dlouhé hodině jsme se sešli na nádraží. Gy. měl zpoždění nebo vůbec nepřišel. Chtěli jsme si koupit lístek, ale mezitím se ozval vzdušný poplach, od středečního večera poprvé, a ohlásili, že vlaková doprava nefunguje, ať opustíme budovu. Šli jsme na autobusové nádraží a nasedli do autobusu, který právě odjížděl do Topoly. Petrol už nehořel. Jeli jsme kolem. V kapse jsem měl vojenskou knížku. Pro jistotu. V Topole jsme šli nejdřív k Cs. a dali si pivo. Dvě. Tři? A. jel dál do Subotice. Dívali jsme se na televizi a padl na nás soumrak. I tady už bez pouličního osvětlení. Dostali jsme baterku a dokolébali se do našeho domu. Lepenicová chalupa, větrná, stará. Rozdělal jsem v kamnech. Umím to, i když jsem z města. Na tohle jsem hrdý. Pustili jsme televizi a u zpráv jsme se milovali. Make love not war. Svět už spasí někdo jiný. Topola vypadala klidně. Lidi se, pravda, báli i tady, ale měli tu celý den chleba i mléko, nedostatkový byl jen cukr a kvasnice, ale to už delší dobu. V pátek dopoledne jsme si šli k Cs. zatelefonovat, my nemáme telefon. Vypili jsme jedno pivo. Dvě. Třetí. Pak domů, jíst, protože jíst se musí, jíst se musí za každých okolností. Dívali jsme se na televizi a jedli. Navečer jsme šli telefonovat k mojí tetě. Druhý den za svítání jsme měli s bratrancem vyrazit do Maďarska. Bratranec načerno kšeftuje, protože by jinak neuživil ženu a dítě. Usadili jsme se ke stolu a nervózně popíjeli šťávu. Mluvili jsme o bombardování, o bombách a o bombových poplaších, napřeskáčku. Zvonil telefon, ozvali se ze Subotice, že muže nepouštějí přes hranici. Do Szegedu se nejede, řekl jsem. Popíjeli jsme šťávu a mluvili o bombardování, o bombách a o bombových poplaších, napřeskáčku. Pomalu se stmívalo, dostali jsme baterku a šli domů na slivovici, neboť po duševní stránce jsme nebyli zcela vyrovnaní. Dívali jsme se na televizi a milovali se na protest proti nenávisti. Marylin Manson má jednu píseň: I don’t like the drugs, but the drugs like me. My jsme si zpívali: We don’t like the bombs but the bombs like us.

From: kalligram@prespurk.sk

To: darkbloom@maliidjos.yu

Tue Mar 30 22:33:25 1999

Neuvěřitelně často se mi vybavuješ, ale to je nepřesné, vlastně jsi začal žít ve mně, se mnou, od té doby, co bombardují Miloševićovi pozadí, chodím po ulicích Dunajské Stredy a Bratislavy a ty se do mě zarýváš jako nějaký neviditelný potenciál, zarýváš se z chvění (ze strachu ze sebe samého?), neboť to, co se děje, to, jestli Tebe a G. a ostatní odprásknou nebo vyhodí do vzduchu, se pak zařízne do mě, jde o mnohem víc než o diktaturu, diktaturu naši vezdejší dej nám dnes, ale o tom do prdele, o tom promluvíme hned, jak se budeme moct setkat, pokud řeč bude ještě živá. Neb by nezaškodilo podumat si u piva nad obsahem zářijového–říjnového čísla Sympa, které jsem si včera v noci pročetl od A do Z jako svého času můj kluk četl Rozum do kapsy, protože tohle je taky takový Rozum do kapsy, taková základní příručka, ale o chování komunistické inteligence, o prostředí, kde literatura nebyla literaturou, ale zástěrkou, čínskou zdí, útulkem pro pitomce, vším, jen ne tím, čím se stavěla na odiv, protože tehdy ještě pánové a dámy nevěděli, že si nesmí zvyknout, že si na nic nesmíš zvyknout, nebo se z tebe stane sračka, neustále vylizovaná prdel, ale to už napsal Holan v básni K nepřátelům (v maďarském výboru Noc s Hamletem), že lehká jsou jen hov-na. Nevím, co teď děláte, kde jste, v každém případě bych se trochu uklidnil, kdybyste projevili sebemenší známku života, obzvlášť moje svědomí mě nechalo zcela na holičkách, protože co se dá teď, kdy padají bomby, vlastně dělat? dá se pít, česat se, psát, přemýšlet? co se dá v takové chvíli dělat? Mysli na to, že zvetšelá privilegia zápasí o udržení své moci a udělají pro to všechno, možné i nemožné... ale to víš lépe sám, dávej na sebe, hochu, pozor, dávejte na sebe pozor navzájem, dávejte si pozor, a až ten zmatek jednou přejde, otevřeme v klidu naše dopisy, knihy, ženy, zase si spolu sedneme. I do té doby jsem s vámi, kousek od pingpongového stolu.

From: csernik.elod@excite.com

To: everybody@serbia.yu

CC: everybody@world.com

Wed 31 Mar 1999 13:25:59

Subject: Stalo se večer

Strávil jsem večer s jedním přítelem. Pili jsme pivo v jeho autě, které už nejezdí. Byli jsme zároveň venku na vzduchu a zároveň vevnitř ve voze. Vyprávěl mi o roce, co byl na vojně. Teď bydlí u své přítelkyně, protože nechce převzít povolávací rozkaz, který mu má přijít.

Pili jsme a kouřili.

Říkal jsem, že nejvíc vzrušující ze všech filmů, co jsem kdy viděl, je skutečnost. Říkal: jo.

Hodně jsme mlčeli. Řekl jsem, že na tom celém nejvíc znervózňuje ta stagnace. Řekl: jo. Pak jsme zase dlouho mlčeli. Pak jsme delší dobu neprohodili ani slovo, pak jsme promlčeli pár piv.

From: beszedes@eunet.yu

To: everybody@serbia.yu

Cc: everybody@world.com

Wed 31 Mar 1999 19:34:45

Subject: válka 8

Omlouvám se, že jsem se neozval v obvyklém čase, ale byl jsem zaměstnán. Čím? Byl jsem se podívat na hudební shromáždění v centru města.

Pro neinformované, v prvních dnech bombardování chtěli dělníci ochránit továrnu v Kragujevaci vlastními těly. Prostě ji po vyhlášení leteckého poplachu obstoupili, aby nebylo možné říct, že se míří jen na vojenské objekty.

Podle jejich vzoru na to navázali v Bělehradě a potom zorganizovali koncert v Novém Sadu, aby jako protestovali proti válce, event. proti NATO. Ovšem úmysl bělehradských rockových bojovníků za mír se příliš nezdařil. I toto totiž bylo využito na podporu oficiální politiky. Ke všemu ty koncerty nyní vysílá v přímém přenosu bělehradská televize.

Kamarád mi řekl, že už tím, že jsem se tam na půl hodiny objevil, jsem též podpořil oficiální politiku. Je to možné a taky se stydím, ale musel jsem se fyzicky, osobně podívat, co se tam děje. Mám už takovou zvědavou povahu, co nadělám.

Tedy můj povšechný názor na to je, že je to smutný.

Předně, kromě prvního koncertu vůbec nehráli rock, což je přece jen hudba vzdělanějších kruhů, a pořád vyhrává mizerná umělá lidovka, která je na kilometry cítit kýčem. Hudebníci, kteří za něco stojí, se buď stáhli, nebo se těmhle vystoupením rovnou od počátku obloukem vyhnuli.

A pak, věřte mi, v tom davu jsem viděl dvě tři hezké holky, to je důležité poznamenat i proto, že obecně jsou jihoslovanky krásné. Buď tam byly hodně mladé holky, nebo lidé drsných, tvrdých rysů. Já jsem s takovými nevyrůstal.

Půl hodiny jsem tam seděl a jasně, setkal jsem se s několika vzdálenými srbskými známými a poslouchal politikaření těchhle roztrpčených nešťastníků. Na všechno jsem jen přikyvoval, dokonce i tehdy, když jsem s tím, co zaznělo, nesouhlasil.

Padly tam i takové názory, jako že s těma Albáncema se už musí nějak zatočit, protože se tam přece nemůžou rozmnožovat jako myši. A navíc že jsou hloupí a špinaví jako dobytek.

Poněkud silná slova, ale i ta jsem přeslechl, nechtěl jsem oponovat, protože já tyhle lidi zhluboka lituju. Lituju je, protože oni tomu, že je celý svět nenávidí a že je celé bombardování bezdůvodné, hluboce věří, oni nevědí, co všechno je za tím. A já je o opaku přesvědčovat nebudu. Ještě můžu být rád, že jsou tak dobromyslní, že mě, Maďara, mezi sebou strpí. Oni opravdu věří, že jsou ohromně dobromyslní.

Ale položil jsem si otázku: co by dělali jakýkoliv jiný lidi (Maďaři, Němci, Francouzi...), kdyby se to stalo v jejich zemi? Asi to samý.

A byly tam též oduševnělé transparenty, např. PARDON, NEVĚDĚLI JSME, ŽE JE TO LETADLO NEVIDITELNÉ nebo LEPŠÍ DOMÁCÍ PLJESKAVICA NEŽ MACDONALDS...

Znakem té akce je terč, miřte sem, letadla, nebojíme se.

Tihle lidi jsou hodný politování, hodný soucitu.

Ale takové slovo, které bych použil, abych charakterizoval Milošův tupý, koketní, zlý úsměv a jeho veselí, jímž oplýval při jednání s Rusama, tak hnusné slovo neexistuje. Že mu ta držka neupadne!? Ať mu je, jak mu je, tady trpí milióny. V jeho zemi. A on se veselí?

Lidí, kteří velmi trpí, je hodně. Kteří si, protože se to říká v televizi, myslí, že bombardují nejen vojenské, ale i civilní objekty, a proto se bojí. Bojí se zůstávat ve svých bytech a straší své děti, noci i dny tráví dole v krytech, v nelidských podmínkách.

Máma právě říká, jak jsou učitelé u nich v hudební škole odrovnaní, pobledlí, utrápení, jak mají žilkované oči.

Chudáci učitelé, chudáci umělci, chudáci mámy zodpovědné za životy svých dětí. Dobře že se obávají. I to je strašlivě smutný.

A odpoledne bylo pět silných výbuchů, večer pak znovu pět.

From: mirnics@szeged.hu

To: somebody@serbia.yu

Wed Apr 07 21:06:12 1999

Celé jarní prázdniny jsem byl v Pětikostelí, vyjel jsem až ve čtvrtek, protože ve středu byla u nás v bytě menší sešlost, vařil jsem něco k večeři. Žvýkali jsme a pili jsme, ten den odpoledne byly hotové moje letáky o agresi NATO a volal jsem kolegům kvůli odsouzení vojenské akce. Ve čtvrtek jelo hodně lidí do Pětikostelí, protože se v Szegedu bojí bombardování. Lidi v Maďarsku jsou teď s vojvodinskými Maďary solidární, když řeknu, že jsem jugo, každý na mě kouká s lítostí a účastí. Jako od 89. do 91. na Maďary ze Sedmihradska. V každém případě byl jeden profesor na ústní zkoušce zvědav jen na to, jak, jako jugo, vidím situaci, a nic víc vědět nechtěl. Nesnáším tu sebeuspokojující škodolibou radost, když si někdo myslí, že tenhle svět chápe líp, když k němu dopadají blíž bomby. Podle mě uměla Anna Franková říct o válce víc než kdokoliv jiný. Promiň, že jsem v těch krizových časech nepsal, ale zrovna jsem pobíhal po Pětikostelí, po těch nádherných kopcích ozářených jarním sluncem, v míru, v bezpečí, s vírou v lidské dobro, protože já jsem uprchlík.

Ha-ha.

From: pressburger@topolya.yu

To: somebody@stud.de

CC: somebody@stud.hu

Mon 12 Apr 1999 02:46:59

Halo mladenci!

Pospeste domu, ve schrance tu na vas cekaji predvolani. Zitra si pro vas prijde po-licie, jestli vas nenajdou doma, zaslou jiste zadosti na prislusna velvyslanectvi, vytahnou si vas z danych zemi a muzete jit primo na frontu.

No delam si srandu. Ale co myslite, neni to mozny scenar? Mam pocit, ze ste z toho nekdy posranejsi nez ja tady. Jinak se mam dobre. Gabi, kdes byl, kdyz jsem jel na kole na vylet do Cantavery via Tornjos? No a co pomlazka? Kluci, to si jeste vyridime. Jinak jsem te videl, Majore, v televizi, asi 15krat jsi s velkou krosnou opustil republiku. Jak se v madarske televizi mluvi o prechazeni hranice, vzdycky tam strihnou tenhle moment. Takto verejne jsi ovsem dezertovat nemusel. No uzaviram to. Jsem v Topole, v Novem Sadu by to bylo dost na hovno, prvni vecer jsem zazil 5 vybuchu, bylo to neocekavane a bylo toho dost, den nato jsem sel domu. Tady je vsechno dost prosrany, nemusime delat vubec nic.

No helo.

From: darkbloom@maliidjos.yu

To: somebody@world.com

Mon Apr 12 18:26:15 1999

Mám čas, konečně ti můžu odpovědět. Mezitím se vše změnilo: ani to nevypovím. Už předtím se dalo tušit, co bude, ale že to bude trvat tak dlouho, to si nikdo nepomyslel.

Já zůstal: řinčí okna, nad hlavou se mi třese střecha. Nedívám se na zprávy: polovina z toho stejně není pravda, eventuálně půlku neřeknou.

To, co se tu děje, se nedá vypovědět nejen proto, že teď už se ze zákona můžou sledovat dopisy, ale taky proto, že se to nedá vypovědět. Když jde člověku o život, naučí se všechno. Ale nechci si stěžovat. Jsem permanentně na mejdanu, i když cigarety už pomalu došly. Jeden kluk z Pančeva (Pančevo teď denně bombardují) přestal s heroinem tak, že už se ve městě žádný nedá sehnat. Ale o tom radši také nebudu mluvit.

Naučil jsem se netřást se zimou, když spím v zahradě nahý, vůbec jsem se naučil spát bez šatů, naučil jsem se mít rád špenát, hrách, dušené fazole, brzy si upečeme i kočku. To byl jen vtip. Odvedli mi už dost přátel, mlčím, v hospodě zírám sám do prázdna. Sčítám své válečné ztráty. Neviditelně se pohybuju po městě. Tak je to.

Všude ticho, ptačí čiřikání v parku. Čím dál míň mluvících lidí. Já už taky nevěřím na slova. Škoda, že neumím na něco hrát.

From: farkas@subotica.yu

To: somebody@world.com

Tue Apr 13 19:24:15 1999

Včera jsme s bráchou ryli zahradu. Předevčírem jsme taky ryli, ale to jsem se dokázal zastavit. Včera jsem se nedokázal zastavit.

Fakt síla, jak máme velkou zahradu od konce dvora. Každý rok se musí zrýt, obrátit, zalívat, odplevelit a na závěr celé té ceremonie máte půl pytle brambor, který navíc musíte vzít spolu s dalšími dvěma na trh, pak máte čtyři milióny tun cibule, kterou svážete opatrně do věnců a kterou pak příští jaro vyhodíte, a pak ještě trochu ode všeho. Ale to všechno je celkem vedlejší, podstatné je to, že se zahrada musí každý rok zrýt. Takže včera brzy ráno jsme se s Cs. chopili rýčů. Ryli jsme, a když jsme zryli jeden hektar, Cs. se zastavil, aby si odpočinul. Já jsem se necítil unavený, a zatímco Cs. odpočíval, ryl jsem. Když si Cs. odpočinul, začal zase rýt, ale já už bych s ním dál rýt nemusel, protože jsem předtím ryl nepřetržitě. Přišla z práce máma a řekla, abychom se šli naobědvat, Cs. už měl hlad, až doteďka přece ryl, šel hned dovnitř a už si myl ruce. Já myslel, že ještě dodělám brázdu a potom se taky půjdu něčeho najíst. A ryl jsem dál. Přišel jsem k sobě až v okamžiku, kdy Cs. po obědě a následném odpočinku řekl, že bude ještě trochu rýt. Ptal se, jestli jsem unavený, ale já jsem mu řekl, že nejsem unavený a že se mi zdá, že s tím rytím nemůžu přestat. Co s tím mám dělat? ptal jsem se Cs. Přemýšleli jsme, jak to vyřešit, já jsem u toho ryl. Na naší zahradě už nezůstalo žádné nezryté místo, začal jsem rýt znova od začátku. Sousedka říkala, ať jdu rýt k nim. Nešel jsem, ryl jsem. Kdyby nebylo Cs., ještě teď ryju naši zahradu, pokolikáté už? Stalo se, že mazaný Cs. odběhl k sousedům za jedním kamarádem, jehož táta lovil v Africe nosorožce, když byl ještě lovcem nosorožců, a vyprosil si u nich pistoli na uspávání nosorožců. Z těch dvou utišujících injekcí jsem omdlel, ještě než jsem se vzbudil.

From: somebody@world.nl

To: somebody@serbia.yu

Tue Apr 13 19:24:40 1999

Your mail to an opennet.org or b92.net email adress can not be delivered at this time. After a takeover of the B92 premises in Belgrade, the serbian authorities have shut down the machines serving these domains.

Please check the pages of the Amsterdam based „Help B92“ support campaign at http://helpb92.xs4all.nl for news. We advise that you don’t send anything to any opennet.org or b92.net adress without checking the current status of domains.

Help B92

Amsterdam

From: dudas@serbia.yu

To: somebody@world.com

Tue Apr 20 11:01:19 1999

Ano, ve filmu Strach a hnus v L.V. hraje Johny Depp, ale kdo to režíruje, to bohužel nevím. Takže viděls to a vzpomínáš si na to. Zatím jsme neplánovali přejít hranici, ale neboj, nemusíš se dívat každý den stokrát na e-mail, protože ti do dopisu stejně nebudeme psát: „Hej, Gy., zítra odpoledne prcháme s Č. přes zelenou hranici. Jestli nás nezastřelí, sejdeme se v poledne jako obvykle u kašny. Bylo by fajn, kdybys mohl sehnat falešný papíry: občanku, pas. Bereme 100 kg kokainu, sežeň zájemce. Jestli se nám bude chtít, vezmeme i pár samopalů a bednu ručních granátů.“ Ale je od tebe hezké, že se o nás strachuješ a že by ses s námi podělil o svůj byt. Ale kdybychom vyrazili teď, no, to by tě asi určitě porazilo. Musí to bejt fajn nechat očím spočinout na voňavejch holkách. Já bych si ještě přivoněl v autobuse k jejich vlasům. Sedl bych si na pěší zóně a celý den bych po nich koukal. Kvůli tomu jsem tak rád jezdil do Szegedu na jazykové zkoušky, vždycky jsem měl spoustu času, chodil jsem po městě a díval se po nejkrásnějších holkách. Jo jo, trip je vždycky v tom, že jinde jsou holky hezčí než doma. Nebo ne hezčí, ale jiný, nový. Sklenářské odbory v Subotici vyjádřily pobouření nad tím, že agresor bombarduje neobydlené prostory.

From: somebody@serbia.yu

To: somebody@world.com

Fri Apr 23 11:04:05 1999

U nás taky všichni čtou, máma a sestra už dvakrát poznamenaly, zhruba stejnými slovy, to, co ty, že se nedá dělat nic, a celý den čtou. Napadlo mě, že to čtení je něco jako velký sníh v zimě 1944, o němž píše Géza Ottlik, že se nedostal do dějin.

From: somebody@serbia.yu

To: somebody@world.com

Sat Apr 24 10:28:44 1999

u nás celý den padá místo bomb déšť. leje, že člověk ani nemá chuť do života, natož vystrčit nos. ovšem b. se statečně odvážil ven, šel dnes na fotbal, jako obvykle zase prohráli. když takhle mohutně prší, jsou i mohutné mraky, ale letadla nejsou a bomby taky ne. myslím si to správně?

kiša pada, trava raste, gora zeleni (... znáš tuhle hezkou melodii?)

kíííša pada, trava raste, gora zeleni!

na toj gori... raste, tanko, visoko.

byla to taková pionýrská, kdysi dávno. promiň. napadlo mě to při tom dešti, hlasitě si tu prozpěvuju.

možná, že ti brzo zamailuju z blázince (ten je v S., jen abys věděl).

From: darkbloom@maliidjos.yu

To: somebody@world.com

Sun May 09 17:26:11 1999

v noci mě několikrát probudilo ticho. díval jsem se na hvězdy nejen jedním, ale i druhým okem.

mám tady tmu. bojím se. posílám pozdrav všem, s nimiž sdílím toto oplocené a nejisté území.

From: pressburger@topolya.yu

To: somebody@world.com

Fri 14 May 1999 22:01:38

Subject: mohutné výbuchy každou chvíli

Stav rozpolceného vědomí (výraz pro naši situaci, který se již stal frází). Jestli se to na nás vztahovalo už před válkou, nyní to platí obzvlášť. Takže. Nemůžeme přes hranice, my, muži mezi 18.–45. rokem. Ani nemůžu říct muži s brannou povinností, neboť jeden můj přítel je na invalidním vozíku, a nepustili ho ven ani na léčení. Už asi rok jsem nebyl v cizině, ale to jsem věděl (až do 24. března), že můžu kdykoliv vycestovat. I tak mám celý svět před sebou na internetové síti, každá zpráva sem nějak dorazí, a v době grafitového bombardování stačí poslouchat tranzistorové rádio. Jenže.

Věř mi, v téhle situaci je velmi těžké udržet si zdravý rozum, a je to možné, jen pokud před sebou i před ostatními často vyslovím fakt, ke kterému se v téhle zemi hlásilo před válkou mnohem víc lidí, totiž že se přesně ví, kdo je/jsou za to všechno, co se teď děje, zodpovědný/í. Neboť tady lze mluvit pouze o jediné zodpovědnosti.

Mluvil jsem trochu v rébusech, ale na tom nesejde. Prosím tě, abys, jestli můžeš, to dělal také, když mi píšeš.

To, co teď následuje, číst ovšem nemusíš:

My tu zůstaneme, a bude-li třeba, budeme naši vlast bránit před cizím agresorem do poslední kapky krve.

(Jestli zůstane co.)

Výdrž!

From: pressburger@topolya.yu

To: somebody@stud.de

Cc: somebody@stud.hu

Tue 18 May 1999 11:40:53

Subject: „ve dvou“

My zijeme opravdu kazdodennim zivotem, aspon tady v Topole. Sirena? No a? Kazdy pokracuje v tom, co do te chvile dělal. Do sklepa se nechodi (i to je soucast vlasteneckeho odporu). Decka si zvykla, ze jdou ve tri odpoledne na diskoteku a do osmi se zpijou, nanejvys si mysli o stmivani, ze svita.

Cigarety nejsou, v takovych chvilich jsem rad, ze nejsem zavisly a nemusim vystávat ve frontách pred trafikami.

Piva jsou nadale spolehlive mizerna, ale porad lepsi nez ta madarska: Old Gold neni penivejsi ani tmavsi, ale vic horke (samozrejme nikoliv horke, ale „horke“).

Svatek prace jste travili kde, no? Z. se zpila do nemoty, za dva dny vypili ve dvou s Davidem dve bedny. Dovedete si predstavit, jak pak hrala bedminton.

Takze napiste, kdy muzeme chatovat (nejlepsi by to bylo v noci, protoze je to za polovinu, cha-cha), ale pocitejme s tim, ze kvuli poste se tez nemusime dostat na sit.

Zatim nemame chut odejit do ciziny, jenom bychom si na zelene hranici zablatili boty. Pojdte radsi vy domu, zeme potrebuje zdrave a nedotcene mlade lidi.

From: pressburger@topolya.yu

To: somebody@world.com

Sat 22 May 1999 18:44:49

Subject: Mezi dvěma výpadky proudu

Včera mě znovu, dosud nejsilněji, zachvátila panika (přitom jsem už víc týdnů ne-zmatkoval). Raději nebudu psát, co bylo tou mimořádnou příčinou, povím ti to, až to „všechno“ skončí (a jestli ti to kdy povím, pak je velmi pravděpodobné, že byly mé dnešní obavy liché).

Tolik ve zkratce.

Čtu, že po Hellerové vyslovil i Nádas svou polemiku s Konrádem, ve které jej obviňuje z oportunismu. A ještě ve včerejším Magyar Hírlapu je pasus, s nímž velmi souhlasím a který odsuzuje dvojí metr amerických invazí, ale ne po konrádovské, ale spíš po hellerovské linii: je hrozné, že nezasahují ve všech případech, kdy jsou porušována lidská práva, avšak když to jednou učiní, ač jen na jednom místě, nemělo by se jim vyčítat, že měří etická práva dvojím metrem, ale měli bychom být rádi, že konečně zasáhli.

From: pressburger@topolya.yu

To: somebody@world.com

Fri 28 May 1999 22:06:04

Subject: Story trip

Takže Fischer.

Přivedl rodinu na mizinu. Jak se ukázalo, onen výlet do Izraele nebyl prost židovské mazanosti (na tento výrok si dělám nárok na základě jeho sebeironické platnosti). Začalo to tím, že pár dní před začátkem hejhahou oslovila židovská obec (jejímž členem vlastní vinou nejsem) své věrné a nabídla možnost jet (kvazi-)zadarmo na (kvazi-)výlet do Budapešti, ale neskrývali se s tím, že se „výlet“ může v závislosti na zdejší situaci protáhnout. Autobusy vyrazily a s nimi i starší malý Fischer, za kterého se rodiče zaručili (Tomášův mladší bratr bohužel neměl platný pas). Když se obavy potvrdily a prohlídka Budapešti odpadla, zbyla již jen otčina.

Další informace mám ze třetí ruky, jejich věrohodnost negarantuju, ale je to zatraceně dobrá historka, musím ti to dopovědět. Takže výlet do Izraele. Nabídli alternativu: buď dvoutýdenní (případně dvouměsíční) výlet a pak, když to nevyjde, možnost vrátit se do Pešti, nebo tam zůstat navěky (tři roky vojna atd.). A co je nejdůležitější, první variantu si každý platí sám. Takže Fischer boy nezůstal, ovšem podmínka týkající se finanční stránky té záležitosti mu údajně unikla. Jak znám Tomáše, věc, že si toho nevšiml, vůbec není nepravděpodobná. Starého Fischera tady doma málem klepla pepka, už prodává rodinný dům. Tomáš nadále čeká v hotelovém pokoji s plnou penzí.

Toť vše. Možná, že to celé není pravda, ale nám, co sedíme doma, už zbylo jen tohle: trochu se pobavit nad průšvihy přátel.

From: pressburger@topolya.yu

To: somebody@world.com

Fri 04 Jun 1999 12:52:33

Subject: Je to neuvěřitelné, ale opět jsme zvítězili!

Zdejší rádio, které jakž takž chytáme na středních vlnách, hlásí vítězství našeho vojska nad zlým agresorem. Podařilo se nám uhájit „suverenitu a územní celistvost“ země před „vražednou agresí NATO“, to vše díky „jednotě lidu a odvážnému odporu naší armády“. „Jiná alternativa než mír není“, to pochopily i západní mocnosti, a proto musely okamžitě zastavit zločinné bombardování. Svou agresí nedosáhly našeho pokoření a kapitulace, Jugoslávie opět ukázala světu, že ji nelze porazit a není toho schopna ani několikanásobná převaha.

Atakdál.

Tohle všechno si můžeme poslechnout v rádiu.

No comment. Snad jen tolik: rozum je v koncích. Stejně jako mnoho dalších zkušených domácích mozků.

From: daniel@serbia.yu

To: somebody@serbia.yu

Fri 11 Jun 1999 09:33:12

Subject: pomoc cafehu !!!!!!!

Jmenuju se D. J. a neni důležitý se o mě zajímat, protože sem neznámej. Styl kerym píšu, neznamená, že si vás nevážim, ale že bych tímto pohodářskym stylem chtěl pomoct vytvořit mezi náma svobodnej průvan nápadů.

S Dejanem Komou zakládáme Cafehu. Máme dva hlavní návrhy

– pečovat o kulturu jazyka + kulturu obecně

– chceme z lidskejch hlav vytáhnout trychtýř a dát tam jádro kerý bude rozehřívat nový nápady

Je potřeba pomoct.

Já umim maďarsky, ale dycky sem chodil do srbský školy. Dejan umí jenom „Prosim Vás chtěl bych kilo salámu“, ale jeho budoucí žena slíbila, že ho naučí maďarsky. Je potřeba lidi, kerý bi přepisovali texty, nebo uměli lektorovat texty jinejch lidí.

Chceme utvořit radu, která by se starala o jazykovou a kulturní stránku textů.

Jestli chceš a můžeš pomoct, klikni na replay a napiš jak vidíš naši společnou budoucnost, nebo pošli aspoň jeden dva návrhy. Prosimtě nebuť pasívní, stávej a buť člověk protože proto si se narodil.

Rozhovor s Csabou Pressburgerem, Györgyem Szakmánym a Tamásem Cservenákem

Cs: Symposion byl založen roku 1965 jako společensko-literární časopis mladé generace. První redakce byla velmi levicová, pak ji v sedmdesátých letech vystřídala méně radikální levice a na přelomu 70. a 80. let liberálové. Tuto třetí generaci představovali například János Sziveri nebo Ottó Fenyvesi. Mimojiné se jim podařilo publikovat texty polské Solidarity nebo autorů zakázaných v Maďarsku, pro „Sympo“ také psali mladí maďarští postmodernisté jako Péter Eszterházy nebo Péter Nádas. V roce 1983 byl tento redakční kruh na žádost oficiálních míst demonstrativně rozpuštěn. Roku 1989 sice byli redaktoři rehabilitováni, ale už se jim nepodařilo nalézt společnou řeč. Když propukly války v Bosně a v Chorvatsku, většina redaktorů odešla do ciziny, v Maďarsku pak založili Ex Symposion. Na podzim 1996 se kolem vojvodinského „Sympa“ utvořila nová skupina, Gábor Virág, György Szerbhorvát, Gyula Mirnics a já s Györgyem Szakmányem.

Cs: ...a rádi bychom v tom pokračovali. Bohužel se nám zatím ne vše, co jsme si předsevzali, podařilo. Například je kuriózní fakt, že s lidmi, kteří původně s návrhem internetového časopisu přišli, nejenže stále nespolupracujeme, ale dosud jsme se s nimi ani nepotkali, ačkoliv jsme od počátku považovali osobní setkání za důležité. Nevíme, kdo jsou, kde jsou, na dopisy neodpovídají. Ale v každém případě bychom „na internetu“ chtěli pokračovat. Láká nás práce odlišná od redigování klasického, „papírového“ časopisu, ta úžasná možnost časopis neustále aktualizovat. Ale možnosti a výhody internetu jsme si plně uvědomili a vyzkoušeli už před tím, zvláště za válečných událostí...

Gy: Pokud člověk žije v diktatuře, v uzavřeném světě, představuje internet často jediné spojení se světem okolním. My ho používáme vlastně od doby, co jsme v redakci časopisu Symposion, a to díky Sorosově nadaci, která nám napojení na internet platí. K tomu bych řekl ještě jednu věc: když byly během bombardování v Kosovu nalezeny plátěné váčky se znakem Open Society Fund údajně obsahující náboje (ve skutečnosti se jednalo o léky), byli pracovníci nadace obviněni z toho, že spolupracují s albánskými teroristy, protože jim prý dodávají zbraně a munici. Dokonce to vypadalo, že činnost nadace bude v Srbsku zakázána! Vůbec jen podat si grant u této nadace nebylo u nás zcela bez rizika – takto byl jeden z členů redakce obviněn, že je agentem CIA.

Gy: Na internetu byl publikován seznam jugoslávských občanů, kteří jsou nadací podporováni. Šešej však v parlamentu vydával tuto listinu za seznam agentů CIA, „cizích prvků na těle národa“. Já osobně jsem pyšný, že se náš časopis na listině v tak dobré společnosti ocitl (dobře ale také, že obviněný Szerbhorváth byl tehdy už v Budapešti).

T: Zajímavé je, že když se tahle kauza „agentů CIA“ v parlamentu projednávala, nemohli jsme se v Jugoslávii dostat na internet. Odpojili nás, abychom nemohli poukázat na to, že jde o zcela jiný, navíc veřejný seznam.

T: V Evropě ano, de facto se tady dá praktikovat národní cenzura. V Bělehradě vyvinuli cenzurní program, který měl zadržet každý dopis obsahující slova jako NATO, Milošević atd. Naštěstí se jim to nedařilo: program nebyl schopen se vzrůstající frekvencí dopisů, zvlášť během bombardování, udržet tempo.

Cs: Třináct čtrnáct, ale bohužel si na dobu „předtím“ až moc dobře pamatujeme, bylo to příliš hezké.

Cs: Pro mě byly rozhodující dvě události. Jednak zavedení nového zákona o vysokých školách, jímž byla roku 1998 prakticky zrušena samostatnost univerzit – na což světové univerzity zareagovaly tak, že se diplomy udělené na jugoslávských univerzitách ve světě přestaly uznávat –, a jednak loňské bombardování, které celou zemi skutečně zničilo.

Gy: Já bych k tomu jenom dodal, že jsem odešel i proto, že jsem dost zvědavý člověk. Ano, zůstali tam mí rodiče – ale touha po dobrodružství a poznání byla asi silnější. Každodennost v tak nechutné válečné diktatuře jako v Srbsku je dost ošklivá a zvířecká. Proto se mladí – mně je třiadvacet – různým způsobem schovávali do svých světů, někdo prostřednictvím internetu, někdo se opakovaně utíkal k drogám, někdo se pouze díval na televizi a jiný propadnul sportu. My jsme za bombardování všechno velmi prožívali, vlastně i to byl takový útěk. Ale řešení to není, v útěku nemůžete pokračovat donekonečna... Csaba si například předsevzal, že se bude po celou dobu chovat, jako by se nic nedělo. Ráno v osm hodin vyrazil s aktovkou do školy, že si poslechne přednášky, pak že zajde na oběd do menzy a odpoledne že se bude učit, přečte si noviny atd. Ani jednou se mu to nepodařilo. Už to, že se do menzy chodit nedalo, vařili tam neuvěřitelné blafy, takže člověk musel zajít jinam. Ale protože nebyly peníze na pořádné jídlo, pendloval z jedné hospody do druhé, až nakonec zjistil, že nejen on, ale i všichni kolem jsou opilí. Pak si všimnul, že je půl třetí v noci, spí v cizím bytě, nemá vyčištěné zuby – a ráno vyrazil v tom samém do školy. Stalo se, že člověk nebyl doma třeba čtyři dny, že se motal z jedné společnosti do druhé. Řekněme bezdrogové omámení – pouze tak „nějak“ se celá situace dala zvládnout.

T: Po vyhlášení výjimečného stavu se v osm hodin večer všude zavíralo, ale to bylo to nejmenší, to se při dobré vůli dalo i obejít. Nesměli jsme však vycestovat nebo nám namátkově sledovali dopisy. Do armády jsme jako vysokoškoláci povoláni nebyli, to se týkalo jen těch, kteří již absolvovali základní službu. Ovšem byl to poslední předstupeň mobilizace, která by se týkala i nás. To bylo dost znervózňující.

Cs: Nemyslím, že by se to příliš lišilo. Vždyť ani v Bosně to nebylo tak dramatické, dokud tam neposlali provokatéry a dokud tam porůznu nezačaly vybuchovat nálože. Myslím, že podobně se to může kdykoliv začít vyvíjet kdekoliv, i u nás.

Poznámky a vysvětlivky

Bombar dan – slovní hříčka, variace na srbský pozdrav „dobar dan“ (dobrý den)

Bombice padaju na grad... – Na město padají bomby, všude kolem mne jsou mrtvé děti, no a co, hlavně, že to nejsem já, tralala, na město padají bomby...

B92 – soukromé bělehradské rádio, v době bombardování působilo i na internetu a stalo se jediným nezávislým zdrojem informací z Jugoslávie. Pro charakter zpravodajství mu byla činnost vládou znemožněna

grafitové bombardování – bombardování speciálními bombami obsahujícími gra-fitová vlákna, která způsobují zkrat v elektrickém vedení

Ágnes Hellerová (1929) – filozofka maďarského původu, na jaře 1999 podpořila v polemice s Györgyem Konrádem v maďarských médiích zásah NATO v Kosovu

Holan... v maďarském výboru Noc s Hamletem – výbor Noc s Hamletem vyšel v Bratislavě (nakl. Madach, Ejszaka Hamlettel), proto je dostupný i ve zdejších knihovnách

Szerbhorváth (1972) – György Horváth, maď. spisovatel, žurnalista, autor řady povídek a esejů, jeho osobitý styl výrazně poznamenal časopis Symposion v 90. le-tech. Od r. 1999 žije v Budapešti.

chat, chatování [čet, četování] – interaktivní e-mail, umožňující spojení mezi více účastníky zároveň

Jao, pa kako... – Jaj, jak jen můžeš v téhle chvíli jíst? No to máš tak, právě proto.

Kiša pada, trava raste, gora zeleni... – Prší a tráva roste, hora se zelená, na hoře tráva roste ztenka, zvysoka.

György Konrád (1933) – významný maď. spisovatel a esejista (česky romány Kurátor, Zakladatel města, Spoluviník, eseje Hon a útěk), v 70. letech jeden z vedoucích představitelů demokratické opozice. Po několika týdnech bombardování

Jugoslávie se zasazoval za urychlené ukončení akce.

Dezsö Kosztolányi (1885–1936) – maď. básník, spisovatel, novinář, překladatel (česky Blažená smutná píseň, Balónek uletí, Přetvářka, Pavučina, Krvavý básník Nero, Zlatý drak)

Péter Nádas (1942) – maď. spisovatel, dramatik a esejista, vedle P. Eszterházyho považován za nejvýraznějšího představitele maďarské literární postmoderny, hojně překládán (česky Kniha pamětí, 1999). Na stránkách Frankfurter Allgemeine Zeitung uveřejnil 20. května 1999 polemiku s názory P. Handkeho a Gy. Konráda na zásah NATO v Jugoslávii, v níž oba obvinil z egoismu a populismu.

no hello – tak čau

Géza Ottlik (1912) – maď. spisovatel; jeho nejlepší, dlouho nevydaný román Škola na hranici (česky 1974) bývá v Maďarsku pro svůj význam srovnáván s Všeobecným spiknutím Egona Hostovského

pljeskavica – balkánský karbanátek s chlebem a cibulí, prodává se u stánků na ulici

prase bradavičnaté – americký bitevní letoun A10

Rádio 092 – Rádio Novi Sad

Jenö Rejtö (1905–1943) – P. Howard, pův. Jenö Reich; maď. spisovatel, autor dobrodružných románů vyznačujících se inteligentním humorem a parodií žánru

(česky Plavovlasý cyklon).

Sziveriho cena – literární cena udělovaná každoročně mladým maďarským spisovatelům, pojmenovaná po Jánosi Sziverim (1954 – 1990), básníku, malíři, redaktoru časopisu Symposion

Tata – město v severním Maďarsku, místo pravidelných letních setkání mladých spisovatelů

Sándor Weöres (1913–1989) – básník a překladatel, mistr veršových forem, proslul též jako autor básní pro děti, některé z básní už zlidověly

 

Ediční poznámka

Texty pocházejí ze tří zdrojů: některé byly převzaty z časopisu Symposion (1999, 6. ročník, č. 0024–25, Novi Sad), deníkovou pasáž lze nalézt na internetových stránkách téhož časopisu http://cafehu.hypermart.net, a některé jsou zde zveřejněny poprvé. Všechny texty jsou přeloženy z maďarštiny, některé jsou se souhlasem autorů kráceny. Užití malých a velkých písmen, stejně jako ne/užití diakritiky se řídí původními texty.

Uvedené e-mailové adresy jsou většinou fiktivní, skrývají se za nimi redaktoři časopisu Symposion a jejich přátelé: Lehel Barthos, Attila Beszédes, István Beszédes, Elöd Csernik, Aaron Darkblumm, István Dudás, Csongor Farkas, Dániel Jeges, Gyula Mirnics, Gergely Nagy, Csaba Pressburger, György Szakmány, László Szigeti, Csilla Utasi a další.

Připravili Marta Dršatová a Petr Šrámek

Na obsah