Po delším úsilí, zakončeném syntézou zpracovávající jednotlivé exegetické přístupy, spatřil v roce 1993 světlo světa dokument Papežské biblické komise Výklad bible v církvi (VBC). Představuje pro katolickou biblistiku prozatímní dovršení renesance biblických studií, mající svůj popud v encyklice Lva XIII. Providentissimus Deus (1893) a v pokračování v encyklice Pia XII Divino afflante Spiritu (1943). Zároveň je v kontextu stále více se specializujících humanitních věd, kroužících ale kolem svých přirozených center – filozofie, filologie a historie –, i propracovanou výzvou k této parcializaci poznání. Tato opožděná recenze zve k pozorné četbě na prvním místě obec biblistů (biblických teologů) a filologů, spolu s nimi mj. i sémiotiky, literární vědce a textology. Není tedy událostí „jenom“ teologicky-exegetickou nebo čistě vnitrocírkevní.

VBC není kvůli širokému záběru snadnou záležitostí. K celistvému uchopení textu navíc patří i vědomí, že čteme text napomáhající formativnímu poslání církve – obsahuje proto místa, která zřetelně hodnotí druhá mínění; jsou to hodnocení míněná jako normativní a samozřejmě svou normativnost deklarují. Nejednoho čtenáře tohoto typu církevního dokumentu (jde mi hlavně o plody biblické a Mezinárodní teologické komise) dále může vyvést z míry, že nečte, jak tomu v slušné akademické společnosti bývá, poklidný, až uspávající výklad, ale je naopak vystaven na první pohled málo přehledné skrumáži žánrů, „jazyků“, druhů textů. Čelí mj. výkladu, který je chirurgicky přesnou apologií, stručné logické argumentaci, eseji, přehledům, směrnicím i křesťanskými mystiky inspirovanému traktátu. Je docela obtížné nebýt touto směsicí překvapen a je nesnadné spatřit za touto „clonou“ vnitřně ucelený, provázaný text. Normativnost sem přistupuje jako moment v mnohém ohledu klíčový, ale bohužel poměrně často se o ni jako o vystouplý hrot láme lecjaká kritika namířená proti autoritě římského biskupa.

Samotnému systematickému, studijně stavěnému textu dokumentu předcházejí dvě předmluvy: současného papeže a současného prefekta Kongregace pro nauku víry. Dozvíme se, jaké akcenty magisterium v biblické exegezi drží a že právě

(= v r. 1993) uplynulo sto, resp. padesát let od začátku nové etapy v katolických biblických studiích. Těžištěm dokumentu je zhodnocení metod a přístupů ve výkladu bible, nikoliv spekulativnější a subtilnější otázky jako např. otázka teologie inspirace (viz Úvod, s. 30). Praktický ráz mají kapitoly IV.C. a III.C. (používání bible a úkoly katolických exegetů). Charakteristickou „chuť“ katolické exegeze rozebírá oddíl III: poučení o typologickém výkladu staro-novozákonním (III.A.2.), dějinách výkladu Písma (patristická exegeze, III.B.2.), vztazích mezi exegezí a jinými teologickými obory (III.D.). Podle autorů je bible „psaný text, který je [stále] zdrojem víry“, ve čtvrtém oddíle se proto analyzují světla a stíny aktualizovaného a inkulturujícího se výkladu bible. Počátkem inkulturace je biblický překlad, po kterém má následovat výklad – po něm následují další formy vstřebávání Božího slova danou kulturou. V polemice s fundamentalistickým čtením (mj.: „Fundamentalismus, aniž by to řekl, vyzývá k určitému druhu sebevraždy myšlení. […] nevědomky zaměňuje lidské hranice biblického poselství s jeho božskou podstatou.“ s. 60) se zdůrazňuje staré známé překladatelské doznání, že překládat již znamená provádět exegezi (srov. s. 107). Při výkladu o hermeneutických problémech souvisejících s exegezí (kap. II) jsou jako zásadní vypíchnuty myšlenkové podněty tří filozofů: Bultmanna, Gadamera a Ricouera. Jejich přínos spočívá v dalším rozvíjení-ozřejmování toho, že „v poznání je zahrnuta subjektivita, zejména v poznání historie“ (s. 61).

Přejděme k samotným „metodám a přístupům“ (kap. I). Tento oddíl tvoří šest kapitol – tři velké, tři menší. Všechny metody podléhají ze strany biblické komise výkladu řídícímu se určitým schématem a omezenému místem (grémium autorů se při tom dokáže vystříhat nebezpečí vágnosti a neurčité formulace). V podkapitolách je vždy shrnuta podstata metody, její světla a stíny (pokud jsou stíny zjevné, a zjevné jsou i u exegeze katolické, viz s. 71; 92); nezřídka se poukazuje na nebezpečí redukce, kdyby měla být použita jen jediná konkrétní metoda. Věta, jako je ta na s. 52 („…stejně jako jiné zvláštní přístupy, není ani tento schopen sám o sobě postihnout specifický přínos zjevení“), zazní v různých podobách i kontextech častěji, aby čtoucí neztrácel ze zřetele klamnost pouhého částečného přístupu. Prim ve výkladu patří metodě historicko-kritické (I.A.), následuje (I.B.) stručný přehled „nových metod literární analýzy“ (rétorická, narativní, sémiotická) vztažených na bibli (myslím, že ještě není dostatečně doceněn bohemistickým publikem). Dnes protěžované a pro některé intelektuály vysoce přitažlivé přístupy humanitních věd (sociologický, psychoanalytický, kulturně antropologický) a přístupy „kontextuální“ (= feminismus, teologie osvobození) by si pro svou komplikovanost žádaly asi víc prostoru. Zbývají poněkud opomíjené „přístupy k Písmu založené na tradici“. Zakořeněny v určitých společenstvích věřících jsou mnohdy fixovány na jeden způsob, resp. perspektivu čtení; v kap. I.C.3. se, opět bohužel jen velmi stručně, hovoří o tématu „dějin působnosti textu“, jako příklad jsou uvedeny dějiny výkladu Písně písní.

Z hlediska edičního by mě zajímalo, zda francouzský originál dokumentu (L’interpretation de la Bible dans l’Église) obsahuje i nějaký komentář a zda podle něho lze sestavit alespoň základní bibliografii citovaných autorů a inspirativních autorit; bylo by užitečné nechat o tom drobnou zmínku v ediční poznámce. Jen jednu závažnější chybu jsem našel v pozn. 41 na s. 65, kde při překladu dvojverší Augustina Dánského unikl překlep „analogický“ namísto správného „anagogický“. Také vypadla poznámka 89.

Předkládám jako pozoruhodné především to, že VBC je sebevědomou a kriticky doplňující výzvou ne-celosti, neintegritě dílčích exegetických přístupů. Ani ne tak konfrontačně, spíše se stálým zřetelem k „jednotě v mnohosti“: „Protože mezi texty Písma svatého někdy panuje napětí, musí být výklad nutně pluralistický. Žádný partikulární výklad nemůže vyčerpat smysl celku, který je mnohohlasou symfonií. Výklad jednotlivého textu se tedy musí vyhnout tomu, aby byl výlučný.“ (s. 76 – zvýraznil P. M.) Za léta reflexí a promýšlení místa biblické exegeze v celku katolické teologie byl i (staro)nově vymezen vztah teologické spekulace, doktríny víry k biblické exegezi: první stojí výš, stojíc na ramenou té druhé; druhá v první zákonitě vyúsťuje.

„Pro své spekulativní a systematické zaměření teologie často podléhala pokušení považovat bibli za jakousi zásobárnu uchovávající dicta probantia, jejichž účelem je potvrzovat doktrinální teze. V současné době nabyli dogmatičtí teologové živějšího vědomí důležitosti literárního a historického kontextu pro správný výklad starověkých textů a více dají na spolupráci exegetů.“ (VBC, kap. III.D.4, str. 92)

Konečně, přínosem pro publikum neteologů, neexegetů a dalších může být to, že si přečte živý, názorově vytříbený text pojednávající o interpretaci knihy knih, který při členitosti dané problematiky nesklouzl na encyklopedickou úroveň. Tak je umučené a zmrtvýchvstalé Slovo – Syn Boží, který byl na dřevě kříže proboden pro naši spásu – teologickým odborníkům a jejich čtenářům i nadále volající výzvou, živým hlasem, a ne jen shlukem slov podrobených analýze, pohřbených a nevzkříšených.

Papežská biblická komise, Výklad bible v církvi. Praha, Zvon 1996. Z francouzského originálu přeložila pracovní skupina Katolického biblického díla v ČR [Jaroslav Brož, Josef Hřebík].

Na obsah