Sotva se český humanisticky vzdělaný čtenář naučil slabikovat klasického Curtiuse, dostává se mu poměrně neopotřebovaný kód, ke všemu Velký, Northropa Frye, v českém prostředí nikoli neznámého torontského teoretika literatury. Tento kód není určen k ničemu menšímu než k literárnímu rozboru Bible. Věru, vysoký cíl. Cíle si však člověk má klást pouze vysoké.

Frye v předmluvě zdůrazňuje, že není dostatečně vzdělán, aby mohl k Bibli přistoupit jako opravdový odborník, jenže pokud pomineme tuto zdvořilostní figuru, čeká nás setkání s překvapivě hutnou stavbou textu, jehož rozvržení demonstrativně napodobuje některé autorem sledované biblické stavební prvky. Jde především o členění kapitol: ty Frye sestavil sestupně-vzestupně, tedy do tvaru písmene U. Od jazyka, který není chápán čistě lingvisticky (o tom dále), přes mýtus, metaforu a typologii zpátky k typologii, mýtu a metafoře, až skončíme opět u jazyka. První polovina je jakousi teorií, druhá uplatňuje předchozí vývody v práci s biblickým textem.

Jazyk chápe Frye poněkud šířeji, než jsme v našich končinách zvyklí. Vychází totiž z antropologické filozofie a kulturologie a při dělení tří historických fází vývoje jazyka se zaštiťuje autoritou dějinného filozofa Giambattisty Vica (1668–1744). V první fázi tohoto dělení, kterou Frye nazývá hieroglyfická či poetická, jsou všechna slova konkrétní, neexistují abstraktní pojmy, vyslovení slova je totožné se stvořením věci; druhá fáze, hieratická či alegorická, přináší oddělování jazyka od skutečnosti: metonymický jazyk je nebo se chce stát analogickým, tedy verbální imitací skutečnosti; třetí fáze, démotická či deskriptivní, vzniká z pocitu, že sylogistické uvažování nepřináší nic skutečně nového, protože jeho závěry jsou obsaženy již ve východiscích, a přináší oddělení subjektu od objektu. Po třetí fázi následuje návrat a Frye dnešní podstatu tohoto návratu jasně pojmenovává: po Einsteinově zjištění, že hmota je jen iluzí energie, už není nadále možné oddělovat pozorovatele od toho, co pozoruje. Klíčová třetí fáze, v níž stále ještě vězíme, začala podle Frye v 16. století a nabyla vrchu ve století 18. Fryeovy postřehy, týkající se právě tohoto raně novověkého období (str. 37, 38, 40, 53, 78, 141, 146, 236, 241 aj.), odkrývají mnoho podstatných rysů závažné kulturní proměny, jejímž důsledkem je například v literárněhistorické oblasti podvědomé dělení literatury na starší (do 18. st.) a novější (od nástupu národního obrození a romantismu až do dnešních dnů). Právě v kontextu těchto „jazykových“ úvah se objevuje kardinální myšlenka, aktuální zejména v českém kontextu: „Bůh není ani tak mrtev, jako spíše pohřben v mrtvém jazyce.“

Po jazyce následuje nápaditá rehabilitace mýtu. Mytologie totiž podle Frye není datum, nýbrž faktum lidské existence, neboť patří do světa kultury a civilizace, který člověk vytvořil a nadále jej obývá. Mytologie posiluje rozvoj toho, co bychom měli nazývat historie, tím, že zahrnuje jistou dávku legendární a tradiční historie. Mýtus vlastně historii osvobozuje, protože jí vykazuje místo, které jí náleží. Podobně Frye obhajuje metaforiku a typologii. Ústřední křesťanská dogmata nemohou být gramaticky vyjádřena jinak než formou metafory; racionální opis a „překlad“ do metonymického jazyka je pro ně smrtelný. Typologie je pak základní modus křesťanského biblického myšlení, rétorická figura dominující ještě ve starší literatuře: nějaký obraz ze Starého zákona je předobrazem pro jiný obraz Nového zákona, nebo Fryeovými slovy: novozákonní obrazy jsou protitypem starozákonních. V návratu k jazyku pak autor obhajuje ediční podstatu Bible („Jsme zcela v zajetí moderní představy, že všechny kvality literárního díla pocházejí z autorské individuality, a tak není snadné si přiznat, že by výsledkem takového houževnatého ničení individuálnosti mohla být ještě větší živost a originalita.“) a zejména tradiční čtveré čtení biblického textu (doslovné, alegorické, morální a mystické).

V druhé části knihy Frye v podobném duchu rozkrývá některé metafory, scény či typy přímo v biblickém textu a čtenář, jehož Frye zaujal, si jistě rád obohatí myšlení o Bibli v duchu Fryeova výkladu (napomoci mu mohou i rejstříky jednotlivých biblických citátů, které bohužel nejsou dotaženy do konce, protože opomíjejí místa, která autor explicitně neuvádí lokalizací citátu v textu), my se však přesuneme do určité metaroviny Fryeova textu. Velmi zajímavé jsou totiž Fryeovy postřehy eschatologického rázu. Vzkříšení není obroda, znovuzrození, obživnutí nebo obnovení – tato slova znamenají nový cyklus času a jsou v podstatě opakem; vzkříšení je ztráta ega vedoucí ke ztotožnění s celkem, jehož součástí je pak ego jako jiný aspekt sebe sama (je jinou osobou v Kristově podstatě). Člověk si ale musí svoji cestu ven z historie probojovat, nestačí, aby se z ní jen probudil.

Je docela možné, že se Fryeova kniha nesetká s vlídným přijetím církevních představených. Mohou se na ni vztahovat slova encykliky Fides et ratio upozorňující na nebezpečí literárních interpretací Bible. V kontextu dnešní situace duchovního a kulturního stavu naší společnosti je nicméně nezbytnou rehabilitací samotných kořenů celého západního kulturního prostředí, k nimž se chtě nechtě každá současná humanisticky vzdělaná osoba dříve nebo později vrátí. Frye si byl závažnosti tohoto náhledu na dnešní situaci vědom, proto na konci knihy píše, že každá moudrá žena (alegoricky: duše) ví, že transformaci vědomí a proměnu jazyka nelze oddělovat, a tak nový pohled na Bibli je podmíněn novým pohledem na jazyk, včetně literárních struktur. Skutečně: čím se může zaštiťovat, na co se má odvolávat současná humanistika po Einsteinovi?

Northrop Frye, Velký kód [Bible a literatura]. Brno, Host 2000. Edice Studium, sv. 3. Přeložily Sylva Ficová a Alena Přibáňová.

Na obsah