Pokud se v našem prostředí mluví o středověkých intelektuálech, pak nám povětšinou vytanou na mysli filozofové a teologové. Zcela na okraji zájmu naopak zůstávají tehdejší matematici, astrologové a lékaři. Odborný zájem o osudy a učenou literární činnost těchto neprávem opomíjených intelektuálů bylo do počátku 90. let možno považovat za téměř zanedbatelný – což platí pro všechny tři výše vyjmenované kategorie. Vyjma materiálově pojatých studií z přelomu minulého století a z prvních desetiletí našeho věku, jejichž účelem bylo podat podrobný soupis v pramenech doložených osob a jejich dochovaných či dnes ztracených děl, postrádáme až na výjimky studie, které by obsahově analyzovaly astronomické, matematické či lékařské traktáty. Příčina tohoto nezájmu patrně spočívá v obecně rozšířeném názoru, že středověká věda byla pouhým epigonem antických znalostí, které nejenže nerozvíjela, ale dokonce jejich úroveň vulgarizovala. Z hlediska moderní vědy pak jsou představy středověkých lékařů, matematiků či astronomů považovány pouze za úsměv budící a nikoho ani nenapadne se folianty jejich obtížně čitelných děl zaobírat. Z obecného hlediska mají podobná stanoviska jisté oprávnění, avšak kdybychom onen modernistický přístup vztáhli na všechny sféry středověkého světa, mohli bychom dospět ke konstatování, že zaobírat se tímto „zpozdilým“ světem je z utilitárního hlediska neužitečné. V případě středověké vědy, lze-li díky dnešnímu obsahu toto slovo vůbec použít, je však podobný pohled poněkud pochybný, neboť odsuzujeme něco, co ve skutečnosti neznáme.

Ne náhodou jsem výše napsal, že naše znalosti byly téměř zanedbatelné do počátku 90. let. V posledním desetiletí se totiž začaly objevovat nejenom první obsáhlejší edice středověkých „vědeckých“ spisů českého původu (především se jedná o matematické a lékařské traktáty Křišťana z Prachatic – včetně velice přínosných úvodních studií Zuzany Silagiové a Hany Florianové-Miškovské; jeho astronomické pojednání o astrolábu je připraveno Alenou Hadravovou k přímo „monumentálnímu“ vydání), ale i první pokusy o věcnou analýzu stavu „vědy“ českého středověku. Jestliže kapitola věnovaná lékařské fakultě pražské předhusitské univerzity, uveřejněná v synteticky pojatém prvním dílu Dějin Univerzity Karlovy 1347/48–1622 (Praha 1995), z pera Petra Svobodného (s. 183–202) ještě zůstala věrná starším, spíše všeobecným, povšechným znalostem (což bylo způsobeno skutečností, že autor je odborníkem na mladší období – nedávno společně s Ludmilou Hlaváčkovou publikoval pozoruhodnou práci o pražských špitálech – Pražské špitály a nemocnice, Praha 1999), neboť se převážně opírala o nepříliš početnou sekundární literaturu (z ní vynikají především práce Karla Sudhoffa z počátku století), pak nejnovější monografie klasické filoložky Milady Říhové Dvorní lékař posledních Lucemburků – Albík z Uničova představuje v dosavadním bádání skutečný průlom. Na první pohled nepříliš rozsáhlá monografie je autorčiným habilitačním spisem. Jeho největším přínosem je skutečnost, že vychází výhradně ze studia doposud téměř neznámých a nevyužitých rukopisů Albíkových děl, dnes uložených v řadě evropských knihoven a dochovaných v mnoha obtížně identifikovatelných opisech.

Pražský univerzitní mistr, povýšený kolem roku 1400 do šlechtického stavu, si získal proslulost především díky tomu, že někdy od roku 1396 působil ve službách tehdy ještě římského a českého krále Václava IV. jako physicus domini regis. Především díky svému kontaktu s panovníkem, kterého vyléčil z oční choroby, se stal pražským arcibiskupem, aniž by byl knězem, jsa dříve ženat a maje dvě dcery – kněžské svěcení získal až téměř půl roku po svém jmenování papežem Janem XXIII. Ohledně jeho arcibiskupského úřadu se nedochovalo příliš mnoho pramenných zmínek a ani autorka sama nepřináší k jeho krátkému pontifikátu (rezignoval koncem roku 1412) nic podstatně nového. Pouze se velice otevřeně staví proti názorům některých historiků, kteří soudili, že se mu jako vyznavači rozkošnického způsobu života arcibiskupský úřad velice záhy zprotivil. Podle Říhové musel být důvod Albíkova odchodu mnohem hlubší – zapříčinila ho prý jeho neochota vystoupit proti Husovi a reformní straně; skutečně proti nim patrně nijak nezakročil – pokud ovšem není stav, jak můžeme sledovat, zapříčiněn dochováním pramenů. Stejně tak autorka zásadním způsobem zpochybnila názory, podle nichž se Albík dostal do střetu se stejně proslulým, možná dokonce proslulejším lékařem, již zmíněným Křišťanem z Prachatic.

Jak již bylo řečeno v úvodu, nejdůležitější část práce Aleny Říhové tvoří pojednání o Albíkovi z Uničova jako středověkém lékaři, rozbor jeho medicínské učenosti a univerzitní působnosti. Zcela po právu autorka začíná rekonstrukcí Albíkovy knihovny. Ta se nám nedochovala, i když ji jako celek daroval v roce 1425 ve svém testamentu vyšehradské kapitule. Metodou rekonstrukce je zpracována i podkapitola zaobírající se studijním programem na pražské lékařské fakultě ve formě přehledu studovaných, resp. pravděpodobně studovaných spisů a autorit: antických, arabských, salernských mistrů a tzv. „moderních“ lékařů. Díky Albíkově mnohaletému spojení s pražskou univerzitou lze jeho vlastní práce rozčlenit na univerzitní (s. 72–83) a práce určené pro královský dvůr a spojené s medikovou zkušeností s léčením jak Václava IV., tak jeho bratra, císaře Zikmunda (přehled všech spisů včetně rukopisného dochování a edic s. 171–186). Především v souvislosti s Albíkovým dvořanstvím se v jeho spisech dochovalo mnoho jednotlivých zmínek o stravování, hygieně, oblékání i úrovni bydlení v nejvyšším aristokratickém prostředí – i když na druhou stranu řada zmínek, které dnes vnímáme jako jedinečné a jednoznačně se vztahující na pražský dvůr, mohou být ve skutečnosti pouhá loci communes. Situace je o to komplikovanější, že mnoho postřehů je vskutku unikátních – pro české prostředí zcela jednoznačně.

Samostatnou pasáž Říhová věnovala Albíkovým naučením (regimen sanitatis), vytvořeným pro Václava IV. a Zikmunda, pravděpodobně s velkým důrazem na jejich zdravotní stav a hygienicko-dietetické návyky. „Životosprávy“ měly již před Albíkem v českém prostředí jistou tradici. Nejstarší známá pochází z pera dvorského lékaře Karla IV. Havla ze Strahova – Regimen ad Carolum imperatorem (jak autorka avizuje na s. 95, podařilo se jí objevit dalších regimina určená císaři, jimž se badatelsky hodlá v budoucnu věnovat). V západoevropském prostředí však obdobné příručky o tom, jak má člověk správně žít, aby byl dlouho živ, existují již od antiky a Albík byl s nimi velice dobře obeznámen. Protože tato regimina se většinou věnují šesti záležitostem – „aer, cibus et potus, sompnus et vigilia, inanicio et replecio, motus et quies, accidencia anime et eis analogia“ –, jsou velice zajímavým pramenem pro poznání obecných středověkých zvyklostí skutečně každodenního života: větrání místností, osvěžování vzduchu kadidly, skladba stravy, elementární lékařská péče – pouštění žilou, zvracení, projímadla, pročišťování těla –, sexualita, domácí cvičení, kosmetické úpravy vlasů i pleti, způsob spaní a opakovaně doporučovaný odpočinek. Především způsoby stravování, tělesné hygieny a důraz na odpočinek ukazují, že podobné texty byly určeny téměř výhradně pro nejvyšší aristokratické prostředí, jehož příslušníci si jako jediní, patrně včetně bohatých patricijů, v českém prostředí pouze v Praze, Brně a snad i Jihlavě, mohli onen nákladný a zároveň odpočinkem naplněný způsob života dovolit. Odpočinek byl zkrátka středověkým luxusem.

Prostřednictvím velice pečlivé textové kritiky Říhová prokázala, že Albíkův spis nazývaný Vetularius ve skutečnosti nebyl životosprávou určenou pro krále Václava IV. Do tohoto spisu, určeného pro širší veřejnost a všeobecnější použití (obsahuje například zvláštní recepty pro chudé a pro bohaté), sepsanému prokazatelně v roce 1422, mistr sám začlenil starší Regimen sanitatis ad Wencezslaum regem, v nejširší podobě dochovaný v mnichovském rukopise BstB Clm 321, v němž Albík krále plísní za to, že neposlouchá jeho rady, a proto je stále nemocen. Původní regimen pro krále Václava rovněž obsahoval celkem podrobné odkazy na králův chorobopis a stejné odkazy zaplňují i Albíkovy rady určené rovněž chronicky nemocnému Zikmundovi. Regimen ad Sigismundum má charakter osobního listu a vznikl s největší pravděpodobností roku 1426. I když je dochován v pěti opisech, ani jeden z nich neobsahuje původní text, nýbrž různá přepracování či recenze, což samozřejmě problematizuje jeho budoucí kritické vydání. Protože oba panovníci trpěli dnou, v řadě aspektů se předpisy v životosprávách shodují. V Zikmundově regimenu však Albín mluví mnohem více o prevenci než o léčení, z čehož autorka vyvozuje, že Václavova dna byla patrně v pokročilejší fázi. Oba bratři holdovali pití, čímž se ovšem nijak nevymykali svým souvěkovcům, ostatním panovníkům a aristokratům. U Václava je však nadměrné pití zdůrazňováno častěji, naopak Zikmund je Albíkem kárán za příliš bujný sexuální život. Avšak nemylme se, Albík nebyl žádný puritán – šlo mu spíše o to, aby se Zikmund vyvaroval přílišné námahy. O Albíkově způsobu uvažování o sexu velice detailně svědčí i jeho spis De amore, autorkou částečně vydaný na s. 166–168. Albík v něm v žádném případě nevystupuje jako středověký mravokárce, který by nabádal manželský pár, že pohlavní styk je dovolený pouze za účelem plození dětí, nikoli však k pociťování a prožívání rozkoše. Právě naopak! „Je-li mužský úd příliš dlouhý, pak muž nemusí ženu nadzdvihnout: kdyby však byl krátký, tu ji pozvedni. Dále: když žena nemá ze spojení potěšení, pak nechť si muž vezme do úst kousek kandisovaného cukru a líbá ji tak, že vloží do jejích úst svůj jazyk. A tím, že hladí ženino tělo dole i nahoře, působí žene potěšení. A když hladí ženu kolem hráze?, což je místo mezi konečníkem a pochvou, působí jí veliké potěšení a pak je vyvolána touha po spojení. Ta se vyvolává i ženinými doteky mužova údu a mužovými doteky prsních bradavek.“ Z bývalého arcibiskupa mluví osobní zkušenost a i jinde v jeho textech problesknou konkrétní rady, jež mají mužům pomoci v potlačení neplodnosti. Nezapomínejme, že Albík byl ženat, nedodržoval celoživotní celibát a jeho uvažování tudíž nebylo teoretické povahy. Praktické sexuální zkušenosti však měla v pozdním středověku značná část kleriků – konkubinát byl totiž skutečně každodenním problémem církve, jež s ním vedla, jak o tom svědčí vizitační a soudní prameny, zcela marný boj. Albíkovými popisy sexuálních praktik se nám však jakoby vrací úvaha, zda náš mistr skutečně nebyl ve své době až příliš ponořen do rozkošnického způsobu života a zda svou vášeň nekompenzoval tím, že toleroval reformní stranu. Nebyl by ani prvním, ani posledním středověkým intelektuálem. Tím však nechci v žádném případě tvrdit, že by na arcibiskupský úřad rezignoval z „rozkošnických důvodu“. Mnohem spíše podlehl vrtochům svého krále, jenž po pádu a smrti arcibiskupa Zbyňka chtěl místo na stolci preláta, jenž by nejitřil již tak napjaté náboženské vztahy. Sám Albín patrně neměl žádné politické ambice, což dokazuje především jeho nezasahování do politických záležitostí po roce 1412 – alespoň jej nemáme nijak doloženo.

Vraťme se však ještě k oběma regimenům, podle názoru Milady Říhové šitým panovníkům na míru, a tudíž respektujícím jejich individualitu. Ve Václavově případě Albík několikráte zmínil králův častý hněv a jeho záchvaty zuřivosti, jež považoval za příčinu těžké dny. Zároveň však viděl kardinální problém v panovníkově jídelním a spacím režimu. Podle našeho lékaře neměl Václav IV. přes den hlad a velice často během den spal. Naopak večer dostal chuť, mnoho jedl a pil a v „hostinách“ trávil až přespříliš dlouhých večerů. Kvůli probdělým nocím měl sklony ke smutku a melancholii (tristicia et melancolia) – tzn. ke stavu duše, jenž bývá velice často mylně považován až za fenomén manýristického konce 16. století. U Zikmunda naopak spatřoval nebezpečí především v nevhodné skladbě stravy a kupodivu i v příliš častém mytí si a kadeření vlasů, což prý způsobovalo jeho častá nastuzení – v nepříliš vytápěných hradních prostorách nebyl samozřejmě „život s mokrou hlavou“ příliš praktický.

Skutečně velice detailní postřehy ohledně zdraví a nemocí Václava a Zikmunda tak svým způsobem otevírají psychologický problém, jejž bychom mohli nazvat jako ovlivnění reprezentace moci duševním a zdravotním stavem. Za mnohými politickými či mocenskými rozhodnutími středověkých vládců bývá velice často spatřován chladný kalkul, vrcholná diplomatická hra apod. Skutečnost však mohla být v řadě případů mnohem prozaičtější. Autorčiny rozbory regimenů lucemburských panovníků, vykazujících značný stupeň individuality, totiž ukázaly, že oba byli sužováni vleklými chorobami, které výrazně ovlivňovaly jejich psychiku a znepříjemňovaly jim v nemalé míře každodenní život. Přetlaky a pnutí pak velice často mohly vyústit v kvapná a prudká rozhodnutí, jež později nebylo možné vzít zpět. V pramenech se však o nich nic dozvědět nemůžeme, neboť tvoří ono zdánlivě neproniknutelné pozadí. Prameny studované Miladou Říhovou ukazují, že všechny možnosti psychologizujících pohledů dosud nebyly vyčerpány a že mnohé, doposud v prachu knihoven skryté středověké rukopisy mohou skýtat netušené bohatství – podrobně a barvitě to ukazují nejenom její rozbory, ale i vcelku rozsáhlá ukázka z Albíkových textů (s. 145–170) vydaných v latinském originálu s českým překladem. Nejenom na jejich podkladě se mi jeví, že by bylo velice vhodné, kdyby autorka připravila rozsáhlou, řekněme i několikasetstránkovou edici podobně koncipovaných lékařských spisů – pro českou medievalistiku by byla velkým obohacením i inspirací, stejně jako její nynější kniha.

Milada Říhová, Dvorní lékař posledních Lucemburků – Albík z Uničova, lékař králů Václava IV. a Zikmunda, profesor pražské univerzity a krátký čas i arcibiskup pražský. Praha, Karolinum 1999.

Na obsah