„Existují dnes již stovky studií, drobnějších i obsáhlejších prací, které z různých odborných úhlů pohledu doslova rozpitvávají vše, oč jen zavadil Masarykův stín,“ píše s trochou úzkosti Vratislav Doubek v úvodu své knihy T. G. Masaryk a česká slovanská politika 1882–1910 a ptá se tak sám sebe, zda má vůbec smysl do této řady, tohoto tíživého a rychle rezivějícího řetězu interpretací, interpretací interpretací atd., vkládat další článek. Ti, kteří vydávali svá pojednání o dříve nepohodlných tématech na počátku devadesátých let, to měli v jistém slova smyslu snadnější. Rámcová odpověď na nepříjemnou otázku „Proč vůbec?“ byla nasnadě: tolik let jsme „trpěli“ – ergo kladívko je spravedlivé, že už konečně můžeme. Chybička se vluzovala jediná, však velice podstatná: svědivé tázání bylo poukazem na okolnosti vzniku po špičkách obkráčeno a raději zapomenuto. V. Doubek se této výzvě postavil čelem a vznikla tak kniha, která se nerozpakuje klást nepříjemné otázky a formulovat nepříjemná, tj. nestálobarevná zjištění.

Studie dosti přesvědčivě vyvrací představy současných publicistů i historiků-korouhvičkářů (nejkřiklavější příklad za všechny: Ivan Pfaff) o převažující západní orientaci české inteligence 19. století. Slovanské vazby tehdy totiž byly (až na okrajové výjimky typu barikádníka J. V. Friče, ale i ten pekl s Poláky a velmi chtěl péci s Gercenem) obecně přijímány jako jeden ze způsobů „otevřenosti národního organismu“. Nebyly symptomem zdejší malichernosti ani směšného vizionářství, jak si dnes mnozí namlouvají. Spíše naopak: českou „zaprděnost“ léčily kontaktem s „velkým světem“. Pokud byly zneužívány – zneužít je možno vše, nabízí-li se úspěch –, dělo se tak z důvodů politikářské vypočítavosti (příklad: „panslavism“ Julia Grégra). „Otázky zaměření a účelnosti slovanského programu vytvářely názorovou hranu, na níž se lámala diskuse o podstatě a orientaci této společnosti,“ podotýká Doubek. Proto se také choulostivé téma RKZ nalézalo „na pomezí argumentačních a zájmových siločar mezi uzavřenějšími, českými, a otevřenějšími, slovanskými potřebami národa“.

Doubkova studie ukazuje, že Masaryk v tomto ohledu nebyl výjimkou. Vše od mladistvého okouzlení slavjanofilií, přes její popření, geopolitickou ostražitost (motivovanou především pragmatickým viděním soudobé zahraničně politické konstelace), stále opakované návraty ke slovanské tematice až po syntetický špalek Ruska a Evropy z něho vytvořilo (do značné míry) respektovaného „politika s evropským rozhledem“.

Pokud by někdo – vzhledem k titulu práce – očekával inertní, popřípadě oslavný výčet, kde všude Masaryk v politickém smyslu zavadil o Slovanstvo, bude brzy vyveden z omylu. Autor se vydal mnohem náročnějším terénem, snaží se totiž téma postihnout v tenzi Masarykova povahového ustrojení a ideové atmosféry, v níž se jeho neklidný duch pohyboval. Neváhá proto od základního vymezení jakoby odbíhat, vždy tak ale činí proto, aby vícestranným osvětlením vynikla plasticita problémového reliéfu. Za zmínku v této souvislosti stojí ne zcela tradiční (totiž dosti kritická) interpretace „téměř transsubstanciální ekvilibristiky“ při rozdělení pražské univerzity v letech 1881–82.

Ideologicky orientovaní vzývači a zatracovači obou pólů problému, tj. Slovanů i Masaryka, si touto studií účesy oprašovat nebudou. Všestranně orientovaný, volní energií bohatě obdařený, pro okolí nepříliš snesitelný, vždy však bedlivě pozorovaný Masaryk tu nevystupuje jako nějaký monolit. Refrénem většiny zjištění je nemožnost uchopení jeho snah v „celostnosti“. Důraz na humanitu, neobvyklá schopnost sebeodříkání, „sůl mravního katechismu“ a předestilovaný idealismus („lehkost bytí, jež se nerada váže na určitý prostor a čas a nechává se unášet myšlenkami věčného a všudypřítomného všelidství“) je v jeho postojích rychle střídán malicherným vyžíváním se ve vzdoru odrazujícím i nejbližší přátele, „tvůrčí a ideovou soběstředností“, záchvěvy „integrálního nacionalismu“, arogancí, výpočtem efektu, který jednotlivé tahy zanechají v publiku, pragmatickou diplomacií i úhybnými tanečky (zákulisní boje o „ovládnutí“ staro- i mladočeské strany, Národních listů, o vliv na orientaci Ottova slovníku naučného, odsudek neoslavismu aj.). Vyzdvihněme přitom, že se V. Doubek nikde nenechává strhnout k jednoduché paušalizaci.

Drobné vady na kráse tu samozřejmě najdeme (na hlavu nakladatelského redaktora dopadají drobná přehlédnutí – např. „konspekty“ místo „konceptů“ na s. 32). Několikastránkový počáteční exkurs do historie slovanské záliby v českých zemích je snad až příliš vyextrahovaný, pročež zákonitě padá do léček tradičně opakovaných schémat. Týká se to především tvrzení o „přelomové“ úloze Havlíčkových Obrazů z Rus. Dosud nebyla provedena opravdu kvalitní analýza přijetí těchto fejetonů v českém prostředí. Dle mých vlastních zjištění nepatřilo k řídkým jevům, že byly bez skrupulí převáděny do rusofilského kontextu. Navíc byl jejich kontroverzní autor publicistou názorově poněkud povětrným. Svá hodnocení ruských poměrů po návratu z inkriminované cesty několikrát obracel o příslovečných sto osmdesát stupňů (doporučuji starší, ale dosud nezestárlou studii Jaromíra Běliče Karel Havlíček Borovský a Slovanstvo, Praha 1947), takže faktum „vystřízlivění českého rusofila“, které bývá i mezi specializovanými odborníky do omrzení opakováno, je přinejmenším zpochybnitelné.

Tento detail však nemění nic na tom, že knihu Vratislava Doubka vřele doporučuji čtenářské pozornosti.

Vratislav Doubek, T. G. Masaryk a česká slovanská politika 1882–1910. Praha, Academia 1999.

Na obsah