V minulém roce vyšla v nakladatelství Mladá fronta knížka historika Miroslava Tejchmana Ve službách Třetí říše (Hitlerovy zahraniční jednotky), jež by neměla zůstat přehlédnuta. Autor své dílo chápe jako objektivní, emocí zbavenou „obsáhlejší informaci“ pro českého čtenáře „o fenoménu dosud známém jen z německé či anglosaské literatury“. Nejde o problém marginální: po boku říšských Němců bojovaly v nacistické armádě nejméně dva miliony lidí z celého světa, zhruba polovina z nich pak ze zemí SSSR (jen necelých 5 % z nich tvořili vlasovci). Vedle popisu fungování a vývoje těchto jednotek se Miroslav Tejchman snaží postihnout i motivy jejich vzniku.

První kapitola knihy se nejprve stručně zabývá politickou situací a především rolí fašistických stran v evropských zemích před německou okupací. Zpravidla jde spíše o strany hlučné než vlivné (avšak všudypřítomné!) a Němci budou vůči nim později většinou praktikovat jednotný postup: zklamou sny místních fašistů o uchopení moci a namísto nacionalistických a namnoze neschopných politiků dosadí do čela obsazených států kontrolovatelné kolaboranty, snažící se se silnějším soupeřem (partnerem) vyjít v rámci možností po dobrém. Fašističtí předáci ovšem zůstanou v záloze, vždy ochotni pomoci. V meziválečné době tak hrají různé formy fašistické a krajně pravicové politiky (či teroru) výraznější roli především v Rumunsku, Maďarsku, Francii; úspěchy podobných seskupení v jiných státech měly spíše krátkodobý charakter.

Nicméně sémě je zaseto. Právě z těchto lidí se bude rekrutovat jedna část budoucích bojovníků proti bolševismu: „každý z nás chápal, že je v sázce osud celé Evropy,“ (s. 27) napsal valonský fašista Léon Degrelle. Takových „zachránců dva tisíce let staré civilizace“ byla však v řadách zahraničních jednotek jen malá část. Jinou skupinu tvořili „pragmatičtí nacionalisté“, hodlající zajistit v „nové Evropě“ důstojné místo svým národům a sobě pak v jejich čele. Mimochodem, i kdyby válka dopadla tak, jak předpokládali, řada z nich by se asi opět dočkala hořkého zklamání. Velkou skupinu mezi příslušníky cizineckých legií Třetí říše tvořili lidé, kteří si službu v nich zvolili jako alternativu – k práci v „Reichu“, k vězení či k internaci (kvůli lajdácké práci verbířů se takto dostali do jednotek SS a wehrmachtu i Židé), někteří se nechali omámit lákavými sliby o budoucím přídělu půdy, místě ve státní službě apod. Další velkou skupinu tvořili pochopitelně historičtí němečtí osadníci z mimoněmeckých území nejrůznějších evropských zemí. A konečně největší část představovali bývalí rudoarmějci a vojáci naverbovaní na okupovaných územích SSSR: z nich pak pouze menšina byli frontoví přeběhlíci, velké množství lidí získali Němci v zajateckých táborech. To byl důsledek dnes již poměrně známé skutečnosti, že nad těmito vojáky Stalin zcela zlomil hůl. Pobyt v zajetí se tak pro Rusy, Ukrajince a ostatní stal peklem s takřka jistým koncem – smrtí. Tejchman uvádí, že např. v zajateckém táboře v Čenstochové přežilo z třiceti tisíc sovětských zajatců první zimu pouze několik stovek. V takových podmínkách představoval vstup do německé armády pro bývalé sovětské vojáky jedinou naději na přežití.

Na základě těchto údajů a u vědomí toho, jak se Němci na okupovaných územích chovali, můžeme považovat za velmi pravděpodobné, že pokud by Němci praktikovali na obsazených územích poněkud přátelštější politiku, mohli využít velkého potenciálu národů, jež byly zpočátku ochotny ke spolupráci – viz např. vzorový příklad Kalmyků. To ovšem Hitler nebyl ochoten připustit jednak z důvodů ideologických (šlo by přece často o spolupráci s podlidmi), a také z důvodů pragmatických (nechtěl být nikomu do budoucna zavázán).

Nejobsáhlejší část práce Miroslava Tejchmana tvoří přehled historie zahraničních jednotek podle národního kritéria. Ve své samozřejmosti – jde o samozřejmě se nabízející a vhodný klíč – je volba nacionálního hlediska klasifikace přímo ďábelsky příznačná: národní příslušnost a její zhodnocení pod lupou šílené rasové teorie byla totiž (přinejmenším pro lidi, jako byl Hitler či Himmler) základním kódem německé politiky i v této oblasti. Hitler se např. dlouho vzpouzel dát zbraně do rukou Slovanům, dokonce ještě v době, kdy za něj na frontě bojovaly tisíce „slovanských podlidí“ v jednotkách spontánně utvořených německými veliteli z důvodu naprostého nedostatku jiných vojáků. V téže době byla na frontu posílána brožura Untermensch, v níž se každý voják mohl dočíst tato slova: podčlověk se „z biologického hlediska podobá člověku – je to výtvor přírody, má ruce, nohy, určitý druh mozku, oči, ústa. Je to však strašlivá kreatura … rysy její tváře se jen zdánlivě podobají člověku a z duchovního hlediska stojí níže než kterékoli zvíře. V duši této bytosti vládne hrozný chaos … pudová touha po ničení, primitivní chtíč, neskrývaná podlost … Podčlověk … neexistuje nic horšího! Běda ti, jestliže na to zapomeneš!“ (s. 128) Přitom právě rasová teorie dávala některým národům možnost svůj rasový handicap obejít: např. Chorvaté a kozáci se z ostatních slovanských národů vyčlenili spekulací o svém gótském původu.

Výsadní postavení samozřejmě získali severské národy, Holanďané a zvláště Angličané, po jejichž oddílu Hitler zvláště toužil, už z prestižních důvodů. Anglosaská jednotka však nebyla Führerovi dlouho dopřána: při prvním velkém náboru se Johnu Amerymu (po válce ho Britové popravili) přihlásil jediný zájemce, později se Němcům přece jen podařilo přesvědčit přibližně 70 lidí, ovšem z nejrůznějších zemí Commonwealthu. Nacistická touha po nich byla tak veliká, že všichni sloužili s falešnými doklady pod změněnou identitou.

Stejně panoptikálně jako teorie a politika vzniku těchto jednotek vypadala i praxe jejich působení. Na Španěly například nezabíraly antierotické pilulky, a tak po vydání zákazu styku s polskými ženami „jednoho dne defilovalo na pařížských předměstích patnáct tisíc prezervativů, nesených španělskými legionáři“, přivázaných na hlavních vztyčených pušek. (s. 119) Zásadnější potíže byly s jednotkami nejrůznějších divokých národů východu, které mnohdy vynikaly nezvladatelnou krutostí. S nimi si ovšem nezadala ani řada našich slovanských bratří s pramálo holubičími povahami – z Tejchmanovy knihy připomeňme alespoň pasáž o řádění Ruské osvobozenecké lidové armády (RONA) v Polsku. Podrobněji popisuje zvěrstva, jichž se dopouštěly oddíly hiwis (Hiflswillige, pomocní dobrovolníci z východní Evropy) na okupovaných územích, jiná nepřehlédnutelná kniha o období II. světové války, holocaustem se zabývající Hitlerovi ochotní katani D. J. Goldhagena. V ní najdeme otřesné svědectví o pomoci těchto jednotek při vyhlazovacích akcích německých policejních praporů v Polsku (při masakru v Łomazech hiwis například střídali unavené Němce při popravě 1700 Židů v připravené jámě, do níž byly oběti donuceny uléhat do vrstev obličejem dolů na své zkrvavené předchůdce a hiwis jim pak zblízka vpalovali kulky do týlu.) Myslím, že úloha zahraničních bojovníků (nemluvě o místních policiích, byrokraciích apod., českomoravský protektorát nevyjímaje) při vyhlazovacích akcích a deportacích si zasloužila být i v Tejchmanově knize zmíněna méně skromně. Krutost a svérázné způsoby takových vojáků se ke konci války občas obrátily i proti Němcům: Tádžikové při vzpouře ke konci války v Albánii „zabili své německé velitele a svým novým pánům přinesli jako dárek jejich uši“. (s. 205)

„I tmaví muži v německé uniformě a s turbanem patřili za druhé světové války ke koloritu wehrmachtu,“ píše Tejchman o Indech. (s. 211) A nejrůznější exotické jednotky měly i svá privilegia: hindové nedostávali hovězí, muslimové vepřové a alkohol a dorozumívacím jazykem indické jednotky byla angličtina. Všichni muslimové, bez ohledu na národnost, měli dovoleny modlitby a Indové, ať se už to německým velitelům líbilo, nebo ne, denní rozvrh akceptovali až poté, co ho „mužstvo prodiskutovalo a posoudilo, zda má smysl“. (s. 213)

Aby čtenář předchozích řádků nenabyl dojmu, že Tejchmanova kniha je sbírkou tragikomických kuriozit, je třeba říci, že jde o výklad strukturovaný, objektivní, přehledný a vyčerpávající. To občas i ve smyslu čtenářském, neboť národ po národu, kapitolu po kapitole se v něm opakují údaje o uniformách, přísaze, statistická vyčíslení apod. Ale kniha Ve službách Třetí říše není esej, nelze jí tedy takové věci nikterak vytýkat. Zvláště, když i tyto údaje mají nepominutelnou vypovídací hodnotu – např. ne každého nutili němečtí verbíři přísahat totéž, v honbě za „materiálem“ byli ochotni docela zajímavým ústupkům. A tak si jen připomeňme, že nacistické Německo nevstoupilo „do války se stejným předsevzetím jako císař Vilém v roce 1918 – vyhrát ji co nejrychleji“, jak se dozvídáme z první věty první kapitoly, ale že se má zřejmě jednat o rok 1914. Každý také pochopí, že vichystická i vychistická Francie se v knížce nevyskytují z dobrého rozmaru autora a redaktora, mávne nad tím rukou a je rád, že kniha Miroslava Tejchmana vyšla.

Miroslav Tejchman, Ve službách Třetí říše (Hitlerovy zahraniční jednotky). Mladá fronta 1999.

Na obsah