Ženy se konečně i v českém kotlíku vracejí do historie. V souběhu s pozoruhodnými studiemi Pavly Horské (např. Naše prababičky feministky, NLN 1999) vycházejí i další práce. V minulém čísle Souvislostí bylo krátce pojednáno o knize Mileny Lenderové, která nasadila svým následovníkům „pomyslnou laťku“ (sportovním žargonem řečeno) velice vysoko. V krátkém časovém intervalu poté uvedlo na trh „masarykofilské“ nakladatelství Janua publikaci, která při zběžném pohledu tento počin připomíná. Její autorka Marie L. Neudorflová, v současné době působící jako odborná pracovnice Masarykova ústavu AV ČR, ji nazvala České ženy v 19. století. Již při nepatrně soustředěnějším pohledu však zjišťujeme, že o podobnostech bohužel nemůže být řeči. M. L. Neudorflová se snaží z dějin „českých žen“ vymačkat dějiny feminismu, přitom se však tento pojem – ač jej užívá převelmi často – ani nepokouší obecněji vymezit (že by to v Kanadě, kde několik desítek let působila, nebylo zvykem?). Pilné autorčino snažení navíc postrádá jak elementární schopnost nadhledu, tak kvalitní metodický fundament. Ať se snažím, jak chci, pochvalných slov se mi – snad až na výše zmíněné konstatování velké píle (v knize je zachyceno množství dnes téměř zapomenutých jmen) – nedostává.

Nejzávažnějším nedostatkem práce je zásadní nepochopení informační struktury pramenů, jichž autorka užila (jedná se především o publicistické texty, paměti či soukromou korespondenci aktivistek ženského hnutí a osobností s nimi souvisejících). Subjektivní vjemy a názory dobových protagonistek (občas i -tů) bez nejmenšího zaváhání převedla do polohy objektivních zjištění. Tvrzení vypůjčená z dobových brožurek jsou tak prezentována jako nezpochybnitelné pravdy. Tento nešťastný eintopf jistě namáhavě shromážděných, však ani v nejmenším kritické analýze podrobených faktů autorka navíc zapražila tuhou ideologií. Text na mnoha místech čpí vulgárním pokrokářstvím, antiněmeckým nacionalismem a patrně i autorčinými osobními traumaty. Stále znovu se tak dozvídáme, co že autorka nesnáší: především „Austroněmce“ (jež líčí jako úlisnou, věrolomnou a panovačnou komunitu s jediným společným zájmem: pošlapat spravedlivé, hrdinné a humanitní „české úsilí“), vídeňskou vládu (zkarikovanou do podoby zákeřné udržovatelky „bašty konzervatismu a reakcionářství“) a římskokatolickou církev. U posledního se krátce zastavme a uveďme několik málo příkladů za mnohé. Když autorka líčí první polovinu 19. století jako dobu „naprostého vyloučení … veškeré veřejnosti“ z politické sféry života, argument má pohotově v ruce: „Symbolem tohoto postoje bylo působení jezuitů, kterým bylo r. 1815 povoleno vrátit se s posláním vychovávat k poslušnosti nižší vrstvy.“ Strany 167–190 jsou v tomto směru zvlášť zábavné, jejich kvintesence se dá vyjádřit následující citací: „Strach z erotiky a zodpovědnosti vůči ženám církev transformovala do hrůzných perverzit a sadismu. Lze předpokládat, že kněžími se stávali spíše muži, kteří měli oslabenou dispozici ke kladnému vztahu k ženství a heterosexualitě. Je také otázkou, do jaké míry mohl vzdělávací systém, který byl v rukou církve a k dispozici pouze mužům, odtržený od potřeb většiny lidí, produkovat kněze jinak než jako skupinu lidí s pokřiveným přístupem k ženám, lidem i ke společnosti.“ Jeptišky zase byly trestuhodně vytrženy z klíčového zápasu českých heroin (ať již pro svou rozumovou nedostatečnost či vychytralou zaprodanost), a tak pouze strhávaly nezkušené dívky na nepravé stezky…

Hned za touto trojicí úhlavních nepřátel „českých žen“ následují další zla: romantismus (charakterizovaný jako neblaze rozšířený „prostředek ke zvýšení populace“ v ponapoleonské Francii), novodobé umění s jeho „dráždivými aspekty apelujícími k pudům“, téměř upíří sexismus mužů, udržující nevinné děvy „v naprosté nevědomosti o sexuálních záležitostech“ (zvlášť spadeno má autorka na chlípné aristokraty a kněze) a – s obdivnou vzpomínkou na zdvižený ukazováček velkého Tatíčka – politický konzervativismus, liberalismus a klerikalismus.

Kdybych měl vypisovat pasáže apriorních soudů bez náležité argumentace či alespoň základního odkazu na pramen, zjevných omylů (především v oblasti právní historie), ale i formulačních nedostatků zamlžujících smysl textu a leckdy popírajících základní pravidla české stylistiky, rozsah tohoto časopisu by nestačil.

Sečteno a podtrženo: nepovedený a přepjatě angažovaný suchopár, v němž čtenář snad nalezne informace o všemožných českých aktivistkách (i k těmto zjištěním se ale musí – vzhledem k absenci pramenné kritiky – chovat velice obezřetně), však ani jedinou kloudnou myšlenku.

Marie L. Neudorflová, České ženy v 19. století. Úsilí a sny, úspěchy i zklamání na cestě k emancipaci. Praha, Janua 1999.

Na obsah