Práce americké politoložky a filozofky Jean Bethke-Elshtainové Veřejný muž, soukromá žena vyšla v originále roku 1981 a téměř okamžitě byla vřazena do klasického fondu odborné literatury, zabývající se „tím ženským“ v dějinách euroamerické civilizace. Ač se v žádném případě nejedná o knihu prvoplánově provokativní, vzbudila – především ve feministickém prostředí – vlnu rozhořčené a leckdy i hysterické kritiky. Není divu. Razantním, přitom však velice solidním a věcným způsobem totiž rozkryla základní rysy feministické ideologie a ukázala na její genetickou souvislost s prastarým ultrapatriarchálním diskursem.

Autorka se nijak nesnaží skrývat svou názorovou orientaci (je katoličkou angažující se v prorodinných organizacích a v jistém smyslu – nikoli teroristicko-fanatickém – sympatizující s protipotratovým Hnutím pro život), přitom jsou jí ale velmi vzdáleny jednoduché paušální odsudky ideových protivníků. Svůj výklad staví na argumentaci, nikoliv na ideologických proklamacích. Přiznává, že typem myšlení a životními postoji jí jsou nejblíže Dietrich Bonhoeffer, Ludwig Wittgenstein, Albert Camus, Martin Luther King, Brian Fay, Simone Weilová a vzhledem k argumentaci v doslovu snad i Václav Havel. Naproti tomu se dosti ostře distancuje od názorů Hannah Arendtové, Simone de Beauvoir a především militantních feministek typu Ti-Grace Atkinsonové či Shulamit Firestonové.

Celek knihy se rozpadá na dvě poněkud odlišně koncipované části. V prvních čtyřech kapitolách je analyzováno myšlení vybraných osobností dějin politické filozofie. Jejich díla jsou zkoumána z hlediska názorů na důležitost a oboustrannou prostupnost veřejného (tj. politického) a soukromého (tj. rodinného) života, mužsko-ženských vztahů a úlohy jazyka i komunikace při utváření lidské osobnosti. Selekce zahrnula především uzlové osobnosti obecně a tradičně uznávané v anglosaské oblasti: Platóna, Aristotela, sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského, Martina Luthera, Niccolu Machiavelliho, Roberta Filmera, Thomase Hobbese, Johna Locka, Alexise de Tocquevilla, Jeremy Benthama, Johna S. Milla, Jeana J. Rousseaua, Georga W. F. Hegela a Karla Marxe. Autorka jednotlivá „přelomová“ díla přitom chápe jako „livres de circonstance“, jako senzitivní reakce na doby jejich vzniků, což je vzhledem k absenci analýz historické matérie tvrzení apriorní a nepodložené. Myslím, že by bylo pro autorku i její dílo velmi přínosné alespoň letmé seznámení s výsledky výzkumů historiků všednodennosti. Jen těžko si dovedu představit, jak by s její teorií soukromo-veřejných opozit zahýbalo zjištění, že až do konce 18. století byla za základní jednotku městské společnosti obecněji přijímána nikoli sociobiologicky definovaná „rodina“, nýbrž mnohem širší „domácnost“. Kupř. van Dülmenovy závěry ukazují na to, že „dům – základní jednotka raně novověké společnosti“ nepatřil zcela ani do soukromé, ani do veřejné sféry.

Další problém, patrně závisející na tradici dané disciplíny, souvisí s příliš úzkou srovnávací škálou. Poměrně velké množství významných autorů např. středověku a raného novověku, pro osvětlení dané problematiky možná stejně důležitých jako ti uvedení (františkánské myšlení, Tomáš Kempenský, německá a španělská mystika, čeští reformátoři 14. a 15. století, obrovsky rozvinutá mariologie – např. Petr Kanisius aj.), J. B. Elshtainová ke škodě věci opomíjí. Zcela mimo svůj zájem bohužel ponechává i tzv. krásnou literaturu a drama. Čtenáře uvyklého na východoevropská specifika posledního půlstoletí navíc trochu překvapí, že i zde je linie výkladu přerušena v magickém bodě Marx. Vysvětlením bohužel nemohu posloužit, neboť i mně se tento zlom zdá nepříliš logický a bezdůvodně příkrý.

Z hlediska kulturně-historického je tedy možno největší množství sporných tvrzení nalézt v prvních čtyřech kapitolách. V tradici oboru politické filozofie je velmi silně zakořeněn sklon k myšlení uzavřenému do disciplinárních hranic, což indukuje nešťastná zkreslení. Na otázku, proč jsou sociopolitologové v zajetí dialogu pouze s jinými sociopolitology, mohou-li užít výsledků bádání nejrůznějších kupř. historických disciplin a zbavit se tak balastu pojmů neodpovídajících zkoumaným dobám, je těžké jednoduše odpovědět. V odpovědi by ale jistě bylo obsaženo i vysvětlení, proč historici čítávají jejich díla s takovou nechutí, a to přesto, že by v nich mohli nalézt silné myšlenkové inspirace. Každý ahistorický lapsus (např. všechny ty „mravní revoluce“ a „kontrarevoluce“), každé nevinné zjednodušení, jež bývá pro odlišnou disciplínu pod prahem vnímání, je totiž udržuje v domnění výmlatu prázdné slámy. Známe to i z českého prostředí: na onu nešťastnou disonanci doplatila i velmi pozoruhodná díla Jana Patočky či Josefa Šafaříka.

Pátá a šestá kapitola Veřejného muže, soukromé ženy, z hlediska smyslu knihy partie klíčová, přináší rozbor čtyř převládajících směrů feministického myšlení konce 19. a celého 20. století, totiž proudu radikálního, liberálního, marxistického a psychoanalytického. Zvlášť nad citacemi z prací radikálních feministek zůstává soudnému člověku rozum stát. Je velmi dobře, že se tímto způsobem s nimi může i v českém prostoru seznámit více zájemců. Muž se tam totiž stal „zastaralou životní formou. (…) Je v tomto technologickém kontextu anachronismem. Jeho svalů už není zapotřebí. Bytostná zastaralost jeho tělesné a citové povahy je teď zjevná. Agresivní destruktivní sklony muže dnes už nemají přiměřené, rozumné vybití. Muž byl vytlačen technickým pokrokem. Spermiové banky a možnost početí ve zkumavce přebírají jeho poslední funkci – jedinou funkci, která má pozitivní dopad na lidské pokolení.“ (s. 203–204, Ti-Grace Atkinsonová) Zvlášť tvrdě – a nutno dodat, že plně oprávněně – Elshtainová kritizuje ty feministické výkřiky (myšlením se to snad ani nazvat nedá), které vedou k popření rodinného zázemí pro vývoj dětí a mateřství považují za odporný důkaz „biologické tyranie“. Při představě, že by i u nás měla tato agresivní duševní choroba (jinak si tyto postoje vysvětlit neumím) postihnout větší procento žen, se dělají kruhy před očima a vysychá v hrdle.

Myslím, že nebude od věci upozornit na jeden velice podstatný klad recenzované knihy. Pokud to její autorka uzná za dobré pro přesnější uchopení ústředních problémů, nebrání se exkursům do širšího ideového horizontu jednotlivých myslitelů a nejednou je ukazuje v překvapivém světle. Kniha se tak stává výborným zdrojem podnětů pro všeliké adepty humanitních disciplín. Též proto, že ve srovnání jednotlivých typů myšlení autorka neváhá užít nezjednodušující a přitom originální zkratku (např. s. 94 až 96 – výborné vystižení Lutherova a Machiavelliho vztahu ke křesťanské tradici), aniž by zkratkovitému typu myšlení podlehla. Z textu je cítit, že nebyl ušit horkou jehlou.

V posledních kapitolách se autorka navíc pokusila o formulaci vlastní koncepce. Nepředkládá ji však jako cosi dokončeného či uzavřeného, spíše čtenáře provokuje k vlastnímu pokračování a občas i k plodnému sporu. Když srovnává myšlenky teoretiků patriarchalismu (R. Filmer, J. S. Mill) s feministickou argumentací a nachází překvapivé shody, formuluje důležitá východiska týkající se „abstraktního“ způsobu myšlení, jež tak snadno upadá do „opakování klíčových slov – ať již jsou míněna jako vysvětlení nebo jako metafory“ a v důsledku samotné myšlení „nahrazují“ (s. 210–211, 290). Tento duchovní karambol se bohužel nepřihází pouze feministkám. „Ti, jejichž hlavním potěšením jsou abstraktní formulace, (…) skončí tak, že zacházejí s reálnými „objekty“ včetně lidí jako s abstrakcemi, a s abstrakcemi naopak zacházejí tak, jako by právě ony, a ne lidské bytosti, měly reálnou existenci, působnost a důležitost ve světě.“ Tato přesná slova mohla – dle mého názoru – napsat jedině žena.

K utvoření představy o tom, kde J. B. Elshtainová stojí, pomůže jedna delší citace: „Najdou se lidé, a feministky k nim patří, kteří při promýšlení přítomnosti a v návrzích do budoucna vidí minulé epochy jen jako lidskou ztrátu, například jako krutou historii patriarchálních hrůz a všepronikajícího třídního konfliktu. Chtěli by vytvořit budoucnost, jež nebude obsahovat nic z toho, co tvoří lidské dějiny, protože ty jsou pro ně litanií ponížení; přítomnost pak proměňují v bezpodmínečnou válku proti nepřátelům. Nepatřím k nim. Ústředním pojmem rekonstrukce veřejného a soukromého je pro mne boj o tradici – ať byla jakákoli, je třeba si jí vážit. Tím se distancuji od přesvědčení, že historie na nás nemá vůbec žádný nárok. Najdou se ovšem jiní, pro něž tradice ztělesňuje svatost, klade na nás požadavky, jež nemají být zpochybňovány, a slouží jako útočiště před přítomností. Mým ideálem není odmítnout přítomnost jako celek ani nostalgicky hledat návrat do minulosti; můj ideál čelí těžšímu úkolu, jímž je zhodnocení nároků, které na nás tradice klade.“ (s. 304) Řeč rozumná.

Přes všechny dílčí výhrady k autorčině stylu práce nutno Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku složit poklonu (i když nedotažené korektury – prosté překlepy i překladatelčiny neobratnosti stylistické – přece jen zamrzí). Volba této knihy pro český překlad byla šťastná.

Jean Bethke-Elshtainová, Veřejný muž, soukromá žena. Ženy ve společenském a politickém myšlení, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1999.

Na obsah