V minulém roce se na českém trhu (nebo alespoň v pražském knihkupectví Academia) objevila kniha slovenského spisovatele, esejisty a literárního historika Petera Valčeka Osudy eseje (pôvod a médium esejistickej formy). Je to dobrá, poctivá literárněvědná kniha. Přináší pár nových termínů a spoustu starých užívá hlava nehlava; aby se čtenář necítil ošizen (a Valček doufá nejen ve čtenáře-vědce, ale i v „čitateľa, ktorý bude monografiu čítať ako príručku, nie ako vedeckú štúdiu“ /s. 189/), když je někdy potřeba užít slovenského výrazu, alespoň v závorce se dočítá totéž ještě v jiném, asi učenějším jazyce – „obraznosť (imagery)“ (s. 57), „jednoduchá forma (einfache Form)“ (s. 48), „veľké a malé emócie (big emotions, little emotions)“ (s. 22). Přináší také spoustu (ale opravdu spoustu) citátů a odkazů na autory a myslitele od středověku po současnost. K tomu všemu se autorovi v kapitolách autorizovaný postoj, akcentačný postoj, epigrafický postoj, epifánia, apokryf, antigraféma, semiotizácia postoja, quasikoruptela, exegéza, komentár, imagery, casus, antitéza, memorabile, kodikológia a apologetika daří odlišit esej od počmárané stěny (grafitti, abychom užili stejného stylistického prvku), ba dokonce od románu! Ne jen tak pro nic za nic tedy může prof. PhDr. Andrej Červeňák, DrSC., autor doslovu, napsat, že Valčekovy analýzy „patria v našom (ale dovolím si tvrdiť, že aj svetovom) myslení o literatúre k najhlbším a najpôsobivejším…“ (s. 187).

Ale zanechme hloupého vtipkování. Pokud přistoupíme na pravidla hry zvané literární věda a shodneme se, že nikoli ve všech podobách je hrou doopravdy, musíme uznat, že Osudy eseje jsou knihou často sice kratičkých, ale přesných a přiléhavých analýz nejrůznějších „genologických tvarov“ (s. 187), širokého vějíře tvarových i tvárných možností a cest, jež má esejista k dispozici (anebo se s nimi utkává) na své pouti textem, texty a myšlením. Navíc nelze pominout fakt, že Peter Valček je autorem více než nadprůměrně vzdělaným. Většinu citátů z celé řady děl a několika jazyků přeložil sám a druhou polovinu své práce – sympaticky osvětové – pojal jako malou antologii esejistických textů evropského novověku (Nietzscheho Případ Wagner, Swiftův Esej o sudu, Stendhalův Honoré de Balzacovi, Orwellův Politika a řeč). Při jeho rozhledu po primární i sekundární literatuře (můžeme ale zrovna u eseje mezi nimi vůbec rozlišovat?) je jeho přístup současný, opřený o bohatou základnu teoretiků a filozofů od Bachtina a Lotmana, Mukařovského, Eca a Heideggera po Derridu, Foucaulta, Ortegu y Gasseta a Chomského (a to je jen stručný, geograficky seřazený výčet). Nepomíjí přitom ani rámec historický (Kant, F. Bacon, Hegel, Abelard…). Je těch zdrojů Valčekova přemýšlení nakonec tolik, až se nám do četby vkrádá pocit, jako by autor citoval poněkud účelově – tu se hodí přiléhavý termín Chomského, šup tam s ním, k tomu něco Bachtina, T. S. Eliota, Carla Bernsteina, Nietzscheho, Kierkegaarda, Dahla a dvojstránka je hotova (náhodně otevřeno na str. 22–23). Zbývá pak autorovi vůbec místo na vlastní názor? Ale zbývá, v tom problém jeho práce nevidím. Valček rozhodně neklouže po povrchu citátů a velkých jmen, kteréžto krasobruslení bývá v podobných textech často k vidění. Na malém prostoru dokáže jít přímo k jádru problému, mnohdy se snaží podat jeho lapidární shrnutí, směřující až k definici. Ta nejstručnější zní: „Esej je topologický rez témou.“ (s. 15). A dále: „Esej je v prvom rade postoj, tj. najprv zmyslové, až potom reflexívne poznávanie súvislostí aktuálneho (živého, bezprostredného) topologického prostredia.“ (s. 24); „V eseji je entropické gesto dominantným formotvorným prvkom.“ (s. 48; entropickým gestem rozumí Valček šum /narušení/ v kontextu topologické situace, specificky namířený na hodnotovou dekanonizaci /rekanonizaci/ nějaké složky tematického topologického prostředí – slova P. V.). I z těchto tří krátkých definic je zřejmé, že odpověď na otázku „Co je to esej?“ hledá Peter Valček někde na horkém rozmezí autor (stanovisko/postoj) – jazyk (znak) – hodnota. Vskrytu textu, tematizována spíše nadpisem než rozvržením knihy, je v práci přítomna i historie eseje (nejen esejistiky), byť ji autor nepodává vývojově, ale spíše ve výřezech, zastaveních. Pokouší se nacházet i paralely ze světa okolo sebe – grafitti, narážky na aféru Clintona Lewinské, na poměry v současné intelektuální obci. Přitom právě tyto paralely mi vyznívají poněkud neorganicky, jako snaha aktualizovat knihu tak nějak uměle, zvenčí, aniž by text sám projevoval k takovému čtení vůli. Jako milovníku eseje a esejistovi (neboť Osudy eseje chtějí být i metaesejí) se Peteru Valčekovi jeho žánr jeví jako typická literární forma moderního světa, jeho kritiky, zobrazení, myšlení o něm. Hájí ji přitom proti zneužívání „pri tvorbe povrchného imidž niektorých autorov alebo zvyšováním honorárových sadzieb“, proti používání pojmu esej „na označenie bežných písomných úloh študentov, stredoškolákov i poslucháčov univerzít“.

Problémem zůstává, co tomu všemu řekne právě ten čtenář, který Valčekovu knihu bere do ruky jako „príručku, nie ako vedeckú štúdiu“. To je myslím základní otázka, již by si měla položit současná literární věda (a filozofie a jazykověda a…). Pomiňme přitom vysoce odborný styl Valčekův, poněvadž nejde vůbec jenom o to napsat genologickou studii srozumitelným jazykem. Literárněvědných textů brilantně rozlišujících formotvorné postupy ve všech topologických prostředích, jaké si jen umíme představit, může literárněvědná obec vychrlit libovolné množství; je ovšem důležité, dokáže-li přesvědčit vzdělané a myslící lidi, vzdělané však zrovna (k jejich smůle snad?) v jiném oboru, že je to k něčemu dobré. Právě tak může spočítat výskyty všech písmen v celé (české) poezii a zanést je do nebizarnějších grafů, může rozlišit nevímkolik úrovní výstavby literárního díla a definovat umělecký text třeba stotisíckrát, ale musí umět říci (a vědět), proč tak činí. Všichni si přeci dobře uvědomujeme, že se jednotlivé obory uzavírají hlouběji a hlouběji do svých skoro už sektářských chlívečků – málokdo však něco proti tomu dělá.

Píšu tyto banality nikoli jako volání po zřízení oddělení public relations v literárním ústavu AV (pokud tam ovšem není); mluvit samo za sebe by mělo spíše každé jednotlivé dílo. Do budoucna jde možná o otázku bytí a nebytí, o (ach, jak přízemní!) materiální zabezpečení badatelů. Přitom jacísi vzoroví autoři (nikoli snad přístupem, ale smyslem své práce) existují: namátkou vzpomeňme Macury, Eca, Bachtina, Auerbacha…, každý si dosaď svého. Peter Valček však, ač naplňuje náročná kritéria platná uvnitř literárněvědné obce (mimo ni ovšem nesrozumitelná), mezi ně touto svou knihou nepatří. Přes deklarovanou snahu otevřít text „ven“ zůstávají Osudy eseje čtivem (možná i dobrodružným) pouze pro zasvěcence.

Peter Valček: Osudy eseje (pôvod a médium esejistickej formy). Bratislava, Iris 1999.

Na obsah