Tož tak – povzdychla si Olga Špilarová na konci svého doslovu k Padesáti povídkám Donalda Barthelma. Ukončila tak svůj vodopád cizích slov, který jako by byl parodií žargonu, jímž se blýskají písemné projevy amerických akademiků. Spisovatel Donald Barthelme se skutečně stal tučným soustem zámořských kritiků, kteří na něm procvičují své interpretační prostocviky. Barthelme prostě je jedním z „otců amerického literárního postmodernismu“. Alespoň se to prohlašuje na univerzitách – široká americká čtenářská obec o něm toho příliš neví.

Je pravda, že Barthelmovy povídky, s nimiž se může nyní setkat i český čtenář, k podobnému zacházení přímo vybízejí. Důraz na textový experiment spojený se značnou zamlžeností, významovou nejasností a bizarní fantastičností dává „profesionálovi“ do rukou velmi silné zbraně, zatímco běžného čtenáře může odradit. Pro nás jsou tyto texty možná ještě o něco „nečitelnější“, protože často odkazují ke kulturnímu kontextu, který je nám přece jen v mnohém neznámý (narážky na různé reálie, jména „osobností“ atd.). Horší je ovšem to, že v některých povídkách je jistá „zamlženost“ zesílena překladem, který jako by byl pouhým převodem bez jakýchkoliv ambicí „dobrousit“ text stylisticky. Platí to pro několik povídek přeložených Jiřím Hrubým – stačí je srovnat s preciznějšími překlady již zmiňované Olgy Špilarové a Petra Dudka.

Barthelme vrhá čtenáře do světa fantastických situací – muž ve středních letech se stává znovu žákem základní školy, ještě starší muž se záhadným způsobem vrací na základní vojenskou službu; muž nad hrobem zinscenuje svoji vlastní smrt jako velkolepé, ale pro ostatní vcelku přijatelné představení, skupina přátel naopak učiní velkolepou show z popravy jednoho z nich, a ten se ani příliš nesnaží bránit. Čtenář je v těchto situacích ponechán sám sobě až do konce, aniž by mu byla dána možnost se jimi prokousal k jakémukoliv jasnějšímu uchopení významu, nebo „jen k nějaké“ pointě. Najdeme zde epistolární žánr, vyprávění v první osobě, absurdní i méně absurdní rozhovor, fragmenty monologů, eseje i s odkazy k „sekundární literatuře“ a obrazové doplnění textu. Slovník sofistikovaného intelektuála střídá jazyk obchodníka, nespokojeného středostavovského manžela, či jazyk nejnižších forem pop-kultury. Zdá se však, že nic z toho není na svém místě.

„Princip koláže je jeden z ústředních principů literatury tohoto století,“ prohlásil jednou autor a z jeho povídek vysvítá, že tento princip důsledně dodržuje. Jaký je však „materiál“ jeho koláží? V povídkách z „americké současnosti“ (uvozovky jsou na místě, neboť přesné časové určení pochopitelně chybí) jsou to různé (většinou módní) znakové systémy (především) americké kultury, které zde stojí vedle sebe a které se navzájem konfrontují. Postavy se těmito systémy nechávají „pouze ovlivňovat“, ale ve skutečnosti jsou z nich doslova konstruovány – ať je to vzor života filmových hvězd (Já a slečna Mandibula), hvězd hudebních (Jazzový král), ale i poněkud zvrácené populární představy o vztazích mezi mužem a ženou (Lapená žena), o americkém snu a dokonalosti (Koupil jsem si menší město, Město kostelů atd.). Tyto „představy“ o naplnění života jsou vytrhovány z kontextu, hyperbolizovány, a dostávají se tak do sféry fantastična. Zde jsou konfrontovány s předem danými „fantastickými“ situacemi, jejichž příčina zůstává čtenáři utajena. Často jsou však opět výsledkem materializace „nějakého přání, či utkvělé představy“ – vypravěč v povídce Já a slečna Mandibula má touhu začít svůj život znovu, a proto se opět ocitá v šesté třídě základní školy; v povídce Rebeka má hlavní postava s příjmením Ještěrková skutečně rysy zeleného plaza a je o tom ubezpečována okolím. V některých povídkách je koláž provedena na úrovni jednotlivých vět vytržených z různých kontextů (Krize) nebo dialogů, které opět zesilují fantastickou situaci, jež je však jen hypertrofovaným obrazem našich zvrácených představ o svém vlastním postavení ve světě – v povídce Na schodišti konzervatoře se postava úpěnlivě snaží dostat do jisté absurdní instituce (jakási surrealistická snobská univerzita), protože pouze v ní vidí jedinou možnost „šťastného života“.

Barthelme byl často obviňován z toho, že je chladný, jako by pod nánosem hříček a konstrukcí mizel „lidský faktor“. Na to je možné namítnout, že tento americký autor přímo mapuje situaci člověka konce dvacátého století, jehož život je více méně „sestaven“ z různých „ideologických“ schémat. Autor je však přece jen nejsilnější tam, kde podobná schémata mizí, případně jsou rozmetána takovými lidskými „faktory“, jakými jsou láska či smrt. Majitel města (Koupil jsem si město) se vzdává svých sociálněinženýrských projektů, když pochopí, že ženu, do níž se zamiloval, nedokáže získat podobným způsobem jako své město. V povídce Škola zase permanentně zasahuje smrt do všech dětských pokusů cokoliv vytvořit. Jenže Barthelmovy texty tímto „rozmetáním schémat“ nekončí – jsou mnohem rafinovanější. Podobné zásahy zvenčí postavy většinou reflektují velmi povrchně a chladně – především však tato bytostně lidská témata opět modelují podle rozličných vzorů. Výsledkem je znovu fantastický prvek, či groteska: Ve zmíněné Škole je například „problém smrti“ vyřešen ukázkou lásky – hollywoodsky nepřirozeným objetím vypravěče a jeho kolegyně učitelky. Tam, kde se tyto modely již nedaří vytvořit, objevuje se jedno velké prázdno – o beznaději rodinného života a následném rozpadu manželství vypráví jedna z „nejobyčejnějších“ povídek souboru Critique de la vie quotidienne.

V celé řadě povídek konfrontuje Barthelme různé jazyky a schémata přímo – ať už je to psychoanalýza (Písečný skřítek), tradiční pohádkové příběhy (Modrovous), či modelové historky ze života géniů (Rozhovory s Goethem). Proti ustáleným vzorům však autor nejčastěji staví princip umění, jež je v jeho podání spojeno především s tajemstvím. Samotné Barthelmovy „destrukce“ se právě vyznačují tím, že vedou čtenářovu pozornost k „neznámému a nepoznatelnému“, které může zůstat po odstranění všech nánosů zaběhlých schémat či jejich „třeskutých“ koláží. Toto tajemství stojí v přímém protikladu k prázdnotě, jež obklopuje současného člověka; je založeno na mnohosti a vzpírá se jakýmkoliv jednotícím modelům.

I postoje kritiků (a jakýkoliv pokus o uchopení Barthelmových povídek v celku, kterým je i tato recenze) jsou nevyhnutelně schematickými modely, kterým tak jako tak to nejpodstatnější uniká. Sofistikovaný slovník amerických akademiků nezakryje tu skutečnost, že základní vjem, který (jakýkoliv) čtenář textů tohoto autora získá, je zmatek a překvapení: Téměř až „konceptuální“ povídky se střídají s texty, které nastíněné koncepty popírají. Situaci čtenáře je možné přirovnat k situaci andělů po smrti Boha z povídky O andělech. Ti, podobně jako lidé, se snaží pro sebe najít nějakou „roli“, která by byla pro ně typická a současně reflektovala jejich nové postavení. I role čtenáře těchto povídek je svým způsobem něčím neurčitým, něčím novým. Nezbývá než – podobně jako to dělají Barthelmovy andělé – pátrat v textu dál „po nějakém novém principu“. V této nejistotě – bez ohledu na častou sebejistotu kritických pohledů – je možná největší hodnota díla Donalda Barthelma. 

Donald Barthelme, Padesát povídek. Praha, Argo 1999. Přeložili Petr Dudek, Jiří Hrubý, Olga Špilarová.

Na obsah