Kdyby začínající autor přišel za nakladatelem s knihou, jako je poslední Hellerův román Nemalujte si to (Picture this), zřejmě by nepochodil. Leda by šlo o nakladatele nekomerčního, který jediný si může dovolit vydat třísetstránkový esej porovnávající životy Aristotela, Sokrata a Rembrandta (ten Aristoteles je navíc v knize pouze obrazem, který Rembrandt namaloval). Jenomže co je dovoleno bohům…

Heller píše spíše esej než román, mohli bychom ho navíc nazvat apokryfním esejem, protože slouží autorovi k vyřizování jiných účtů než těch, které dávno odnesl čas. Autora více rozhořčoval senátor McCarthy než Kleon. O eseji můžeme mluvit proto, že v knize se toho děje navenek příliš málo, než aby to vydalo na román.

Vedlejší postavy: lidé

Autor nepíše apokryf poprvé. Byla jím již kniha o králi Davidovi (Bůh ví). Zatímco v ní sleduje obsesivní apologii pošetilého jedince, který na sklonku života bilancuje své činy pokládané za veliké, je v Nemalujte si to hlavní postavou spíše společnost než jmenovaní lidští aktéři. Autor sice popisuje životy Rembrandta, Sokrata, Platona, Aristotela a dalších, ale propojení mezi jejich osudy je spíše volné. Co je zde společné, jsou zákonitosti, které jejich životy ovládají, byť na ně reagují v mezích svých možností odlišně.

Všechny postavy spojuje jakási pošetilost. Rembrandt je sice velký malíř, ale zároveň chce být úspěšným obchodníkem s uměním, který si bude moci dovolit dále udržovat svůj absurdně rozmařilý životní styl. Ve skutečnosti končí jako vychytralý a navíc neúspěšný obchodníček dožívající v chudobě.

Platon je pošetilec, který rozvíjí své teorie dokonalého státu bez ohledu na realitu světa („Pro začátek bych potřeboval ctnostného tyrana…“). Končí zatrpklostí vůči světu, který se neosvědčil jako pokusné pole sloužící uskutečňování jeho sociálních a filozofických experimentů.

Aristoteles vychází z tohoto panoptika spolu se Sokratem ještě tak nejlépe. Aristoteles je ale především obraz namalovaný Rembrandtem a Sokratova motivace zemřít podle zákona, byť je nevinný, vyvolává u čtenáře četné otázky (možná je to však sokratovské).

Hlavní postava: Společnost

Společnost je krutá, ctnost nemá vůči moci šanci, lidé se nechovají jako racionální jedinci, ale jako bytosti zmítané pudy. U pozdního Hellera je to navíc spíše pud destrukce a pud mocenský než sexuální choutky. Nezdá se, že by v průběhu dějin došlo k nějakému výraznému pokroku. Starověké Atény a moderní mocnosti se příliš neliší. O Rusku a Spojených státech je řečeno: „V obou těchto zemích, stejně jako kdekoli jinde, byla za normálních okolností kvalita vlády velmi nízká.“

Vůdčí osobnosti obou mocností vůči sobě podle všeho nikdy nepociťovaly takovou nenávist jako vůči svým spoluobčanům, kteří s nimi nesouhlasili, a rovněž vůči menším národům, jež se pokoušely vyvléknout z jejich područí; tím ostatně velmi připomínaly vůdce starověkých Atén.

„Pokud je druhá strana neohrožovala, byly obě vlády bezradné.“ (s. 85)

Bezradné ale vlády nejsou, když si mají poradit s vlastními lidmi.

„Samozřejmě je,“ odpověděl mu Anytos. „Každý může zcela svobodně vyjádřit svůj názor. Jistěže je možné vyslovovat i neortodoxní myšlenky, ovšem pouze za předpokladu, že to jsou myšlenky ortodoxně neortodoxní.“ (s. 281)

Dialog mezi Sokratem a Anytem připomíná hříčkami s paradoxy ty nejproslulejší pasáže z Hlavy XXII, ve kterých je běžná lidská logika bezmocná proti logice organizované moci.

„Požádám vás, abyste mi ty bohy a ta nová božstva jmenovali, a pak po vás budu chtít, abyste mi vysvětlili, jak mohu být ateista, když věřím v ona božstva.“

„Požádám vás, abyste mi jmenovali ty, které jsem kazil, a předvolali je.“

„A to jsou právě ty falešné úskoky,“ řekl na to vítězně Anytos, „které náš aténský stát už nebude tolerovat.“ (s. 282)

Státotvorně naladěnému čtenáři musí připadat Hellerovy charakteristiky nespravedlivé (jeden mladý konzervativec označil i Hlavu XXII za „obyčejnou levicovou švejkárnu“). Heller ovšem píše satiry, po kterých může někdo těžko chtít, aby byly „rozumně“ umírněné a „konstruktivního“ ducha.

Kopie a originál

Pozdní Hellerovo psaní má několik typických rysů, z nichž budeme jmenovat aspoň jeden, který se dá označit zprofanovaným pojmem postmoderní. Autor nevidí ve společnosti žádný pokrok, žádný úspěch moderny. Poslouží si libovolným obdobím, myslitelem a stylem, což činí vědomě nehistoricky. Tvrzení obsažená ve větě dokáže v následující větě zpochybnit. Tato technika zpochybňování je u něj skoro mánií. Viz: „O Shakespearovi sice existují věrohodné doklady, prokazující, že skutečně žil, ale jestli doopravdy napsal své hry, to se jednoznačně prokázat nedá. Iliadu i Odysseu máme sice k dispozici, ale chybí nám důkaz, že tvůrcem těchto děl byla jedna reálná osoba.

Učenci se shodují, že je prakticky vyloučeno, aby obě tato veledíla vytvořil výlučně jeden člověk – pokud to ovšem nebyl právě genius Homérova formátu.“ (s. 14)

Na vládcích společnosti vadí Hellerovi právě to, že pořád po lidech požadují, aby stáli na něčí straně. Pokud nestojí na žádné, jako Sokrates, jsou nebezpeční. Jenomže jak může člověk stát na něčí straně?

Jedním z témat knihy, byť zdánlivě okrajovým, je problém kopie a originálu („Přinejmenším čtyři kopie Rembrandtových autoportrétů pokládají znalci za lepší než originály, které ovšem nejsou nikde k vidění. Dvě z těchto kopií se vyznačují jemnější kresbou a mistrnější prací se štětcem, než jakých byl kdy schopen sám Rembrandt. Pokud ovšem tyto kopie nejsou od Rembrandta a všechny jeho originály od někoho jiného.“ – s. 54). Nejde ovšem pouze o kopie malířských děl, u kterých nelze zjistit, zda nejsou náhodou originály. Celou Hellerovou knihou prochází duch jakéhosi relativismu a marnosti. Je marné se pokoušet některé věci odhalit, protože na to nemá člověk dost sil. Jeho Aristoteles sice počítá nožičky brouků, aby získal co nejpřesnější obraz světa, ale zároveň věří v geocentrickou soustavu.

I historické události se stávají kopiemi a navíc všechny velké tragédie jsou – jak říká Aristoteles – jen napodobeninami lidského jednání. Protože jsou lidé pořád stejní, můžeme z Hellera odvodit, že i dějiny budou probíhat vždycky stejně.

Objevuje se otázka, jestli Heller ještě někdy napsal něco, co by předčilo Hlavu XXII. V určitém ohledu nikoli. Přesto patří třeba Bůh ví nebo Něco se stalo k tomu nejlepšímu, co k nám přes oceán přišlo. Zda to patří k absolutním špičkám, je otázka, jenomže kdo může určit, co je to ta absolutní špička. Autorova síla je v dialogu, ironické narážce, paradoxech. Kde se obrací k úvahám o společnosti, které jsou vyjádřeny jinak než obrazy, podobá se trochu pilnému americkému studentovi. Takovému, který si o svých postavách a jejich idejích vše přečte. V angličtině v paperbacku. A potom přečtené zobecní. Po americku.

Jedno je ale potřeba dodat. Který český autor by riskoval pracně nabitou popularitu tím, že by několik let psal knihu o antických mudrcích, holandském kapitalismu a prodejném umění? Přečíst Platona v angličtině dá přece jen nesrovnatelně více práce než nepřečíst nic a zásobit publikum jen poklady z vlastní klenotnice duševních hnutí a momentálně platných mouder. Úvaha o tom, proč lidé, kteří něco o něčem skutečně vědí, nepíší prózu, by už vyžadovala jiný text. Heller sám už žádné další texty nenapíše, protože náhle zemřel ve stejné době, kdy se český překlad Nemalujte si to dostával na trh.

Joseph Heller, Nemalujte si to. Praha, BB art 1999. Přeložil Miroslav Jindra.

Na obsah