Vážená redakce, se zájmem jsem si v čísle 3–4/1999 přečetl DTP glosu III. o edici Thesaurus nakladatelství Krystal OP od pana Jakuba Krče. Více než „zamyšlení (…) nad vydáváním odborné literatury v širších souvislostech“ se mi, ostatně ve shodě s názvem glosy, dostalo odborných informací z historie písma, ale právě v tomto důrazu na nejzákladnější prostředek sdělení vidím skutečný přínos jeho textu. Jako jeden z mála (mimo specializované časopisy) si konečně na potřebné úrovni všímá vizuální stránky knihy, její typografie, která se obvykle, pokud na ni recenzent vůbec pomyslí, popisuje vágně jen jako „sličná“, „funkční“ atd., jakkoli je její význam pro vnímání textu podstatný. Stejně záslužná je autorova zmínka o kvalitě sazby jako celku, dovozuji i tisku. Neboť vše má sloužit autorovi a čtenářům. Rozhodně nikoli výtvarné exhibici, jako jsem nakonec již psal v nedávné anketě Souvislostí na toto téma. Je mi proto líto, že mě z ní autor obviňuje u obálek Kalistova „Po proudu života“, bohužel omylem, či spíše proto, že jim nevěnoval tolik pozornosti, jako např. právě písmu u recenzované ediční řady. V jeho kategorizaci „typů“ obálek jde vskutku o tu třetí (c), v tomto případě ilustrativní a tedy „interpretující“, rozhodně však ne „výtvarně bohatou“ variantu. Smyslem takto koncipované obálky je podat čtenáři (zajisté srozumitelnou) interpretaci, výtvarné vyjádření autorova textu. Jistěže je tu problém zvolených výrazových prostředků, jejich „čitelnosti“, „přiléhavosti“ k textu, srozumitelnosti (míry abstrakce) zvoleného motivu, „strmosti“ výtvarné zkratky, ale také způsobu jejich „čtení“ (schopnosti či návyku vnímání) adresátem, totiž čtenářem. U vícesvazkových titulů přibývá i problém postupného sdělení, narace motivu, jde-li autor obálky touto cestou. První krok však dělá obvykle již autor volbou názvu. Nuže, u zmiňovaného titulu jsem v duchu textu, názvu, ale i Kolářových „konfrontáží“ postavil proti sobě letecký snímek povodí kterési řeky v deštných pralesích, na jejíž hladině se zrcadlí mraky a třpytí odlesky slunce, jako prajednoduchý symbol „proudu“ a „života“ (tedy nikoli „asfalt“), a snímek kamenité pouště (může být i „hlína“) jako stejně obyčejný symbol zmaru onoho směřování autorových tvůrčích aktivit, přitakávajících životu a jeho přirozenému řádu. Tak tomu bylo u prvního svazku Kalistovy knihy. Ten vyšel později než svazek druhý, kde jsou plochy obou motivů již propojeny (prostým přesunutím jejich vodorovně rozdělených polovin), tak, jak se komplikoval i autorův život. A právě tuto obálku pan Krč viděl a popsal ve své glose, bohužel, jakkoli je zřejmé, že jde o druhý díl, bez přihlédnutí k dílu prvnímu. Tam je totiž, přes děsivý barevný posun při reprodukci motivu řeky, který se mi nepodařilo odstranit, zřejmé, že jde o kontrastní motivy a tedy sdělnou symboliku, interpretaci a „ilustraci“ tématu knihy až „návodnou“. Dojde-li časem i na třetí svazek, bude snad již jasno.

Na obsah