[1.] „Odstartování celé kauzy“ – rozhovor Ivana O. Štampacha s Danielou Brůhovou (redaktorkou Redakce náboženského života Českého rozhlasu). Odvysíláno začátkem září 1996 (stejně jako všechny další ukázky byl odvysílán v jednom z nejposlouchanějších pořadů Českého rozhlasu Křesťanském týdeníku v sobotu od 9.15 na stanici ČRo 1 – Radiožurnál).

OŠ: Domnívám se, že fakulta byla poznamenána hned na přelomu roku 1989/1990 tím, že změna, která u nás na všech místech probíhala, proběhla na fakultě nedostatečným způsobem. Vedení fakulty se tehdy ujal nynější profesor Wolf, který byl vyhlédnut a připraven pro tuto funkci už minulým režimem. (Sám mi na jaře 1989 říkal, že se za několik měsíců stane děkanem fakulty.) Jeho nejbližšími spolupracovníky a rádci se stali dva – je mi líto, že to musím takto říci, ale je to koneckonců známá věc – dlouhodobí aktivní agenti Státní bezpečnosti. Vyplývá z toho například to, že statut fakulty je upraven tak, aby tuto skupinu udržel při moci. Jako příklad bych chtěl uvést, že senát fakulty, který má být reprezentativním orgánem akademické obce, je konstruován tak, že volení zástupci akademické obce v něm mají menšinu, což je samozřejmě nesmyslné a je to zcela nepochybně v rozporu s duchem vysokoškolského zákona. Jsem přesvědčen, že se s tím musí rozhodně něco udělat.

Kromě toho má současné vedení fakulty minimální kontakty s církví. Protože je to církevní fakulta, měla by mít kontakty s Velkým kancléřem fakulty, jímž je podle sídla fakulty pražský arcibiskup, případně s ostatními biskupy. Jejich požadavky však znějí do prázdna a vedení fakulty jako by bylo vůči nim hluché. Kdybych to měl shrnout, řekl bych prostě, že vedení fakulty udržuje v podstatě takový styl práce a studijní rozvrh, jaký býval za komunistického režimu.

OŠ: Není mým záměrem hovořit o sobě, ale tento případ se mi zdá příznačný. Vypovídá o tom, jaká atmosféra na fakultě panuje a já se hrozím toho, k čemu budou vychováváni budoucí kněží a budoucí pracovníci a spolupracovníci církve. Tedy před třemi lety byly najednou všem pedagogům fakulty změněny smlouvy uzavřené původně na dobu neurčitou na termínované smlouvy, které končily k 30. červnu 1996. Domnívám se, že to tehdy fakulta udělala proto, aby nemusela vypisovat konkursy. Nedovedu si představit, jak by sestavila konkursní komise a mezi kým by na jednotlivých místech konkurs vůbec probíhal, protože leckdy se nenajdou ani dva adepti na tentýž obor. Uzavření termínovaných smluv se však pokládalo za formalitu a mělo se za to, že po uplynutí tří let bude pracovní poměr všem automaticky prodloužen na další období. Teď jsem se doslechl, že kolegům byl pracovní poměr prodloužen pouze o rok, takže budou opět v existenční nejistotě. Jako důvod se uvádí změna ve vedení fakulty, rozhodnutí má ležet na novém vedení.

Mně jedinému z celé fakulty nebyla pracovní smlouva obnovena a způsob, jakým jsem se to dozvěděl, byl opravdu kuriózní. O prázdninách, 8. července, když jsem si přišel na fakultu pro výplatu, mi mzdová účetní sdělila, že od 1. července už nejsem zaměstnancem. Pan děkan – až do chvíle, kdy natáčíme tento rozhovor – nepokládal za potřebné mi cokoliv vysvětlit. Přitom na obory, které přednáším, neměl a nemá náhradu s příslušnou kvalifikací a především s kanonickou misí. Já si o sobě nemyslím, že bych byl nějaký skvělý odborník, ale těmi obory jsem se zabýval, mám na ně kvalifikaci až po docenturu a pražským arcibiskupem jsem pověřen prostřednictvím kanonické mise, abych tento obor učil. Ona kanonická mise trvá, fakulta přání Velkého kancléře, pražského arcibiskupa, nerespektuje.

2.

Pokus o telefonický rozhovor s „protistranou“ – tehdejším děkanem KTF UK prof. Václavem Wolfem. Odvysíláno současně s prvním rozhovorem

VW: Ano, u telefonu.

VW: A s jakým námětem?

VW: To jsou věci správní, na které nebudu odpovídat. Všechno je samozřejmě zabezpečeno a v naprostém pořádku. V tomto případě vám tedy žádné interview neposkytnu.

VW: Tímto způsobem neodpovídám.

3.

Vyjádření Velkého kancléře KTF UK Miloslava kardinála Vlka pro redaktorku Radiožurnálu Evu Hůlkovou uprostřed týdne (pondělí či úterý), když se vrátil ze zahraničního pobytu a zjistil, co bylo v sobotu odvysíláno. (V sobotu to bylo reprízováno.)

MKV: Protože způsob, jakým byla Náboženskou redakcí Českého rozhlasu vysílána kritika teologické fakulty, se mi nezdá přiměřený.

MKV: Od stylu kritiky, kterou pan doktor Štampach v Českém rozhlasu pronesl, se musím rozhodně distancovat, jelikož se mi zdá emotivní a nespravedlivá. Chápu, že pan doktor Štampach je právem rozhořčen a ztrácí trpělivost kvůli způsobu, jakým byl z fakulty propuštěn, ale nemyslím si, že by ho tato situace opravňovala k tomu, aby označil děkana Wolfa vlastně za exponenta bývalého režimu. To hraničí s právní postižitelností.

MKV: Domnívám se, že tvrzení, která doktor Štampach pronesl o tom, že mu na jaře 1989 měl doktor Wolf údajně říci, že je připravován jako budoucí děkan fakulty, se dají těžko prokazovat. Navíc v roce 1989 už byla trochu jiná situace. Každý ví, že děkan Wolf byl spíše člověk, který byl komunistickým režimem pronásledovaný. Tato hodnocení a tyto výroky jsou dány spíše emocí a pocitem ukřivděnosti. Z lidského hlediska to chápu, ale není možné to jako vážné argumenty přinášet do médií. Celou otázku propuštění, respektive zrušení limitované pracovní smlouvy – doktoru Štampachovi pracovní poměr končil – bude zapotřebí zkoumat nezávislou komisí. Již jsem se rozhodl – a je to v mé kompetenci, která je mi dána příslušnými církevními kanonickými předpisy – takovou komisi ustavit. Tato nestranná komise celou záležitost prošetří a výsledek budeme eventuálně publikovat.

MKV: Je zapotřebí, aby také vedení teologické fakulty zachovávalo předpisy ať už civilní, nebo i kanonické a církevní. Domnívám se, že v této záležitosti je teologická fakulta a její vedení ještě v mnohém dlužno.

4.

Rozhovor redaktora Radiožurnálu Jakuba Šišky s tehdejším ředitelem Ústavu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Václavem Bendou. V prvním týdnu po odvysílání rozhovoru s I. O. Štampachem byla v centru pozornosti ostatních médií zpráva o výskytu bývalých spolupracovníků StB na KTF UK. Rozhovor byl odvysílán ve čtvrtek, Redakce náboženského života Čro 1 ho reprízovala v sobotu společně s rozhovorem E. Hůlkové a M. Vlka.

VB: Ano, náš úřad takové poznatky má, ale případné lustrace nebo podobné záležitosti nejsou přímou náplní práce našeho úřadu. My celou problematiku sledujeme jen z hlediska komunistických zločinů nebo podílu na komunistický zločinech.

VB: Tuto otázku nejsem rozhodně kompetentní zodpovědět.

VB: Ano i ne.

VB: To znamená formálně ne, prakticky možná ano.

VB: My, na rozdíl od spolkového pověřence Glaucka v Německu, nejsme správci archivů. Proto v žádném případě nemůžeme někomu předávat svazky. Jiná věc je, že můžu někoho neoficiálně ústně o situaci informovat.

VB: Nesděluji, jakou informaci a komu jsem poskytl, pokud jsem ji poskytl neoficiálně.

VB: Ví co?

VB: Předpokládám, že to ví. Ví to.

5.

Část z pořadu Doteky víry. Hostem Jakuba Šišky byl Tomáš Halík. Vysíláno týden po úvodním rozhovoru s I. O. Štampachem, reprízováno další sobotu v Křesťanském týdeníku.

TH: Nejsem rád, že se mě na to ptáte, to přiznávám. Vždy, když jsem byl tázán na katolickou teologickou fakultu, odpovídal jsem: nemohu o ní říci nic dobrého, tak nebudu raději říkat nic. O mrtvých jen dobře. Zdá se mi, že fakulta je – zvláště po stránce odborné – bohužel mrtvá a to, co se tam odehrává, není v pořádku. Svědectví Odilona Štampacha bylo sice otřesné, ale pokud já jsem seznámen se situací, neřekl nic, co by nebyla pravda. Jistě, je věc další diskuse, jestli zvolil správnou formu. Přestože se právě vůči ní pan kardinál ohradil, řekl, že situaci bude řešit a že se reakci Odilona Štampacha nediví. Kardinál ustavil komisi, aby situaci na fakultě prošetřila, dokonce možná přijde vizitace z Říma. Osobně si myslím, že situace na fakultě je neúnosná. Je to ostuda církve i univerzity. Tamní skupina se vždy odvolávala na zvláštní výjimky, jež platí pro církevní fakultu. Když nebyla dost důsledná v plnění církevních předpisů, tak se zase odvolávala na předpisy univerzitní. Já jsem o svých špatných zkušenostech mlčel. Mé mlčení však nespravilo nic, takže se kolegovi Štampachovi lidsky nedivím, že o tom promluvil. Doufám, že se tam něco změní.

6.

Telefonický rozhovor Daniely Brůhové s tehdejším rektorem Karlovy Univerzity prof. Karlem Malým. Byl odvysílán spolu s předchozím rozhovorem čtrnáct dní do „startu“. Karel Malý začíná odpovědí na otázku, jak je to s podezřením na výskyt bývalých agentů StB na KTF UK.

KM: Mám vyjádření, které je datováno 1. 10. a doplněno 7. 10. Jednoznačně se v něm konstatuje, že jsou k dispozici negativní lustrační osvědčení všech pracovníků katolické teologické fakulty, kteří byli jmenováni a vykonávají funkce proděkana, tajemníka, vedoucích kateder a řádných členů vědecké rady, schválených akademickým senátem Katolické teologické fakulty naší univerzity. To znamená, že na žádné funkci, na niž se vztahuje lustrační zákon, není podle sdělení pana děkana žádné pozitivní lustrační osvědčení.

KM: Tak se to říci nedá. Celá záležitost má mnohem širší pozadí a nelze ji zužovat jenom na problém lustrací. Domnívám se, že v této chvíli jde o něco mnohem závažnějšího. O budoucnost Katolické teologické fakulty. Problém spočívá v tom, jak tuto fakultu integrovat do univerzity, jak ji otevřít pro širokou laickou veřejnost, aby nebyla jenom učilištěm pro příští kněze, aby se stala v pravém slova smyslu otevřenou školou pro intelektuály, kteří mají blízko ke katolictví, kteří se zabývají teologií, kteří v tom vidí své intelektuální poslání. V tomto smyslu je třeba vést nyní diskusi o charakteru a struktuře této fakulty, o jejím příštím vývoji, o jejím personálním složení, o její budoucnosti i ve smyslu zajištění příštích mladých učitelů. To je základní problém, který budeme muset řešit asi všichni společně.

KM: Diskuse už nějaký čas na různých úrovních probíhá. Nyní se ale nepochybně stává ještě naléhavější.

KM: Nejen že chci, ale musím. Už v minulosti jsem se v té záležitosti angažoval. Měl jsem řadu rozhovorů jak s vedením fakulty, tak s Velkým kancléřem Katolické teologické fakulty, Jeho eminencí kardinálem Vlkem. Opakuji: diskuse je trvalá, probíhá a bude probíhat i dál a musí se přiblížit nějakému řešení, které bude ku prospěchu jak celé univerzity, tak této fakulty.

7.

Rozhovor vedoucího redaktora Redakce náboženského života Miloše Rejchrta s bývalým rektorem UK prof. Radimem Paloušem ze začátku října 1996.

RP: Musím říct, že nepřekvapily, protože jisté problémy tu byly již dříve. Vzpomínám si, že už před třemi lety byl jakýsi problém s volbou nového děkana. Arcibiskup pražský dokonce nejprve volbu vetoval, pak se celá záležitost řešila, arcibiskup veto odvolal a volba byla platná. Problém, o němž se dnes hovoří, není nejčerstvější, nýbrž se táhne již delší dobu. Není to otázka snadno řešitelná, protože fakulty mají svou právní subjektivitu. Veřejnost by měla vědět, že kompetence rektora například ve věci lustrací se vztahuje pouze na děkany. Za ty musí rektor garantovat čistotu právního postupu, kdežto za ostatní funkcionáře uvnitř fakulty zodpovídá ten který děkan v rámci právní subjektivity, kterou každá fakulta má.

RP: To by bylo velké zjednodušení celé záležitosti. Jeho vystoupení – o němž někteří soudí, že nebylo právě nejšikovnější, i když bylo svým způsobem konsekvencí toho, o čem jsem před chvílí hovořil – je v jakémsi očekávatelném postupu věcí, které se na oné fakultě již delší dobu děly. A myslím, že to není případ jediný. Katolická církev, respektive arcibiskup, který je za tuto fakultu zodpovědný jako takzvaný Velký kancléř, si to dobře uvědomuje a řeší to. Osobně jsem pro to, aby míra upřímné sebekritičnosti byla maximální. U veřejnosti to budí důvěru. Je to lepší než celou věc zprovodit ze světa.

RP: Považuji.

8.

Rozhovor redaktora Redakce náboženského života Jiřího Zajíce s Tomášem Halíkem rovněž ze začátku října 1996, kterým se redakce pokusila uzavřít první etapu celé kauzy. Odvysíláno společně s předchozím rozhovorem.

TH: Pro média je samozřejmě atraktivní obvinění přítomnosti agentů Státní bezpečnosti na této fakultě. K této záležitosti jsem se nevyjadřoval a nevyjadřuji, protože do toho dostatečně nevidím. Něco jiného je případ kolegy Štampacha, kterému jsem vyjádřil solidaritu, protože po všech neúspěšných, diskrétnějších pokusech o změnu situace na fakultě sáhl k medializaci.

Klíčová je třetí záležitost, o níž se mluví málo. Jde o celkovou atmosféru na fakultě. Ta se musí změnit. Za tři roky svého působení jsem tam získal i dobré zkušenosti, protože řada tamních pedagogů jsou slušní a čestní lidé. Kritika se týká vlastně jen několika osob ve vedení fakulty. Tito lidé však atmosféru fakulty, která byla a je špatná, bohužel určovali. Obával jsem se, že fakulta bohoslovce připravuje spíše pro církev devatenáctého než jednadvacátého století, že dotyční pedagogové nevystihli skutečné potřeby dnešní církve – církev dnes potřebuje ekumenický a mezioborový dialog, širokou mezinárodní spolupráci. Těmto věcem se tam nepřálo.

TH: Smutné zážitky s vedením fakulty ve mně tenkrát vyvolaly určitou krizi, protože šlo o zkoušku mé loajality k církvi. Stál jsem náhle tváří v tvář lidem, kteří si nekladli otázku, jestli moje kritika je pravdivá, ale spíše je zajímalo to, jak mě co nejrychleji umlčet a zlikvidovat. Připomněli mi spíše komise, jež jsem zažil ze strany totalitního režimu. Já jsem těm lidem odpustil a vlastně jsem jim paradoxně vděčný za to, že mi ukázali onu tvář katolicismu, která je pro společnost mimo církev právem nepřijatelná. Pochopil jsem, proč můj otec před dávnými lety z církve vystoupil, pochopil jsem, proč lidé, jako například moji někdejší kolegové z fakulty – Bělohradský a jiní –, kritizují církev, když ji vidí pod tímto zorným úhlem.

Já jsem takovéto zkušenosti s církví neměl. Když jsem se blížil k církvi a když jsem do ní vstupoval, setkával jsem se s lidmi, jako byl Josef Zvěřina. Statečnými a plnými humoru. Vždy stáli tam, kde šlo ve společnosti o něco podstatného. Vyzařovali něco nesmírně pozitivního. To oni mě uváděli do církve a jejich prostřednictvím jsem já církvi rozuměl. Vůbec jsem nechápal, proč jsou kritikové církve vůči ní tak negativně vyostřeni, a najednou jsem poznal, že církev může někdy mít i tuto podobu, jež právem dráždí lidi mající smysl pro spravedlnost, čest, pravdu, diskusi. Vyvodil jsem z toho osobní úkol, že se budu vždy snažit, aby církev v naší vlasti měla jinou tvář, mluvila jiným jazykem a zaujímala jiné postoje, aby vždy podporovala hledání svobody a pravdy, aby byla schopna dialogu, aby překonala doktrinářské uzavření do sebe samé.

TH: Mám plnou důvěru v pana kardinála i v jeho opravdovou snahu něco s onou atmosférou na fakultě udělat.

Začátkem listopadu 1996 uveřejnila komise, o jejímž ustavení hovořil ve svém rozhovoru Miloslav kardinál Vlk, výsledky svého šetření: v případě ukončení pracovního poměru Ivana O. Štampacha sice nebyla porušena občanskoprávní rovina, ale nebyla dodržena církevněprávní povinnost děkana KTF předem informovat Velkého kancléře o důležitých zamýšlených krocích (v té době byl I. O. Štampach jediným vyučujícím fakulty, který měl řádnou kanonickou misi pro fundamentální teologii a religionistiku). Komise rovněž konstatovala pochybení ze strany děkana V. Wolfa v „lidské“ rovině.

9.

Rozhovor Jiřího Zajíce s trojicí studentů pátého ročníku z konce listopadu 1996. Tento příspěvek vyvolal nejrozpornější reakci – od nadšení, že „konečně jste o té fakultě vysílali něco pěkného a pravdivého“, až po naprosté zděšení, jací budoucí kněží jsou touto fakultou vychováváni.

P: Na mě osobně spíše negativně.

D: Pokoušel jsem se vnímat, jak to chápe nevěřící společnost a jak to na ni působí. Mám obavu, že to spíš uškodilo tváři církve, která se má ukazovat v jiném světle.

M: Jsem naprosto stejného názoru. Také mě to šokovalo. Zvláště když si člověk uvědomí, že každá taková medializace problémů, ať jsou kdekoli, vyvolá vždy emoční vlny, dva tábory. Rozdělení do církve nepatří.

P: Přiznám se, že nevím, že by rozhlas někoho kontaktoval.

D: Ani ke mně se taková informace bohužel nedostala. V pátém ročníku by se jistě našli hned zpočátku lidé, kteří by byli ochotni se vyjádřit.

M: Úplně s tím souhlasím.

D: Nechtěl bych situaci na fakultě nijak idealizovat, ale podstatné a velmi dobré je, že klima této fakulty je klima víry, že teologie, která se tam přednáší, z víry pramení a k víře se vrací, že tam působí povětšinou dobří odborníci a hlavně lidé, kteří mají osobní zkušenost s tím, o čem mluví, osobní zkušenost s Bohem a s duchovními záležitostmi.

M: Souhlasím. Nedovedu si představit, jak by fakulta vypadala, kdyby tam učil někdo, kdo sice bude odborníkem, ale nebude mít zároveň úmysl formovat nás také jako budoucí kněze, jako budoucí křesťany, kteří mají někoho dalšího vést.

D: Naše fakulta je specifická tím, že to není čistě vzdělávací instituce, ale připravuje budoucí kněze. Klima, které formuje bohoslovce a působí na ně, je velice delikátní věc. To, že je fakulta v tomto smyslu spíše uzavřená, je dobře, i když to má samozřejmě i nevýhody.

P: To je velice subjektivní. Pro mě osobně je profesor Wolf dobrým přednášejícím. Jeho přednášky jsou zajímavé a živé, jsou vedeny formou dialogu. Pan profesor dává velký prostor dotazům, a to skutečně jakýmkoli. Možná proto není příliš nakloněn studiu laiků, protože zde panuje jakási společná atmosféra, která je více zaměřena k intelektuální formaci kněží.

D: Profesor Wolf je výborný odborník a člověk s duchovní zkušeností. Má co předávat.

M: Rád bych zdůraznil, že je veliký praktik. Teologii nepřednáší pouze jako teorii, i když jde o obor, který by klidně mohl být přednášen „sušeji“. Ony dialogy, jež tu zmínil bratr Petr, jsou skutečně zároveň zaměřeny do naší budoucí praxe. Obávám se, že by to laikům asi příliš neřeklo.

D: Domnívám se, že půjde především o to, probudit v těch našich svěřených duších touhu po modlitbě. To je to nejdůležitější, co tato doba potřebuje. Vstoupit do osobního kontaktu s Bohem.

P: Důležité rovněž je rozvíjet duchovní život, v tom je určitý deficit. Kněz má být především duchovní a věřící to od něho také vyžadují.

V polovině prosince byl narychlo svolán akademický senát pražské KTF UK (složený v rozporu s vysokoškolským zákonem z většiny nevolených – jmenovaných – členů; tvořili jej tehdy čtyři profesoři, kteří byli automaticky členy akademického senátu, a tři volení členové, zastupující po jednom všechny ostatní učitele, všechny studenty a ostatní zaměstnance školy) a provedl volbu kandidáta na děkana (v případě katolické teologické fakulty její akademický senát volí pouze kandidáta na funkci, nikoli rovnou děkana). V poměru 4:3 byl za tohoto kandidáta opět vybrán prof. Václav Wolf. Rektor UK prof. Karel Malý i Velký kancléř KTF UK Miloslav kardinál Vlk vzápětí oznámili, že tohoto kandidáta nemohou akceptovat, protože by jeho jmenování bylo v rozporu s platným vysokoškolským zákonem (nemožnost vykonávat více než dvakrát po sobě tuto funkci). Prof. Václav Wolf vyvěsil na KTF UK svoje „Stanovisko“, ve kterém označil vyjádření rektora i Velkého kancléře za jejich „soukromý právní názor“, který nehodlá respektovat.

10.

Rozhovor Miloslava kardinála Vlka s Jiřím Zajícem ze začátku ledna roku 1997.

MKV: Ano. Základním motivem bylo překonání nedorozumění, které pociťovali jak věřící lidé uvnitř církve, tak i mimo církev. Rozhovor se nesl v duchu této snahy. Panu děkanovi jsem na konkrétních událostech vysvětlil, kde vznikla ona nedůvěra z mé strany. Byli jsme schopni v klidu o těchto záležitostech jednat. Konstatoval jsem, že stojím za tím, co jsem napsal a rozhodl o neplatnosti volby, a že řešení bude takové, že některé články statutu fakulty, jež nejsou v plné shodě s předpisy či zákonem, musí být změněny a začnou platit po schválení příslušnými orgány. Na základě tohoto právního základu, který bude v dohledné době vytvořen, se budou odvíjet další kroky, např. volba nového senátu a následně i volba nového děkana.

MKV: Z rozhovoru jsem nabyl dojmu, že pan děkan spolupracovat bude. Termín, do kdy je třeba vše uzavřít, je 15. březen. Tehdy panu děkanovi končí funkční období.

11.

Telefonát Daniely Brůhové s rektorem UK prof. Karlem Malým z ledna 1997 poté, co prof. Václav Wolf vydal prohlášení, kterým své původní hodnocení, že rozhodnutí Miloslava kardinála Vlka i rektora Karla Malého o neplatnosti této volby jsou jen „jejich soukromými právními názory“, rozšířil tvrzením že „se samozřejmě této kandidatury vzdá, pokud tak rozhodne příslušná kongregace ve Vatikánu“. Na to reaguje rektor K. Malý :

KM: Je to v rozporu se zákonem číslo 172 z roku 1990, tj. s ustanovením zákona, který výslovně říká, že rektor, prorektor, děkan, proděkan mohou zastávat svou akademickou funkci nejdéle tři roky, a to jen dvě po sobě následující období. Jinými slovy: pan děkan Wolf, který zastával již nejméně dvě tříletá funkční období, nemůže být zvolen znovu děkanem. Mám před sebou dopis kardinála Lagiho, představeného Kongregace pro katolickou výchovu, z 11. září 1996, ve kterém se říká: „Funkční období děkana trvá tři roky. Jeho jmenování vyžaduje potvrzení Kongregace pro katolickou výchovu. Ve své funkci může být znovu zvolen a potvrzen pro následující období. Toto je znění, které platí pro naši kongregaci. Pokud však civilní zákon ustanovuje, že děkan může být volen pouze dvakrát, není toto upřesnění v rozporu s normou, směrnicí, pravidlem, které jsme schválili, a nemělo by tedy vytvářet žádný problém. Je však zřejmé, že ustanovení civilního, tj. státního zákona a statutu by bylo potřebné uvést do souladu.“ Z toho je zcela zřejmé, že požadavek univerzity, aby byl respektován vysokoškolský zákon, není s míněním tohoto vysokého představeného Kongregace pro katolickou výchovu v žádném rozporu.

KM: Přesně vzato to nenapsal pan děkan mně, ale jako stanovisko děkana panu kardinálovi. Opravdu se v něm praví: „Pokud mi tato kongregace uloží, abych se své kandidatury na další děkanské období vzdal, milerád tak učiním.“ Toto prohlášení je velmi politováníhodné, protože pan děkan zcela opomíjí autoritu státní a zapomíná na to, že je děkanem fakulty, jež je součástí státní univerzity. A dodal bych – světské univerzity, což vyžaduje jisté ohledy na státní právo.

Bylo by velice nešťastné, kdyby se pan děkan pokoušel vzbudit dojem, že katolická teologická fakulta nemusí respektovat ani univerzitu, ani jejího rektora, ani stanovisko univerzitního akademického senátu, ani státní normy. Pak by se samozřejmě nabízela otázka, zda pan děkan a jistá část fakultního akademického senátu, která takto rozhodla, nesměřují k tomu, aby tato fakulta byla vyjmuta ze svazku Karlovy univerzity. Osobně bych to považoval za velice smutné a škodlivé, a to především pro fakultu samotnou, pro katolickou církev, ale samozřejmě také pro Karlovu univerzitu. Měli bychom se snažit o to, aby takováto situace, ba ani dojem vůbec nevznikly.

KM: Samozřejmě. Naše názory jsou nejenom blízké, ale prakticky shodné. Oba jsme si vědomi složitosti situace, ale oba zároveň respektujeme autoritu státních zákonů. Univerzita je velmi potěšena, že má v panu kardinálovi zastánce a že pan kardinál podporuje úsilí vedení univerzity, aby situace na Katolické teologické fakultě byla brzy vyřešena k prospěchu univerzity i církve.

Součinností rektora UK prof. Karla Malého a Velkého kancléře KTF Miloslava kardinála Vlka bylo v následujících dvou měsících (únor, březen 1997) dosaženo změny senátu KTF, aby jeho složení odpovídalo vysokoškolskému zákonu (je složen z dvanácti volených členů – 8 za učitele a zaměstnance, 4 za studenty). Tento senát pak zvolil kandidátem na post děkana prof. Jaroslava Polce. Ten byl v dubnu řádně jmenován děkanem KTF UK.

12.

Rozhovor Jiřího Zajíce s Ivanem O. Štampachem (začátek září 1997) přesně rok od „startu celé kauzy“.

OŠ: Žasnu, jak lidé vidí do nitra duše, jak to mohli poznat. Nenávist je někdy zraněná láska. Nejhorší však je lhostejnost. Kdyby mi na církvi opravdu nezáleželo, vůbec by mě nezajímalo, jak je to s teologickou fakultou, bylo by mi to úplně jedno a zabýval bych se praktičtějšími a užitečnějšími otázkami. Ale právě proto, že mi velmi leželo na srdci, aby výchova budoucích kněží probíhala dobře a zodpovědně, aby se z nich stávali kvalitní kněží, jejichž činnost bude mít nějaký smysl, jsem se po letech pokusů řešit onu věc interně, vnitrocírkevně, s těžkým srdcem rozhodl promluvit veřejně.

OŠ: Měl jsem tehdy podrobné informace od jednoho velmi dobře informovaného odborníka na tuto problematiku (šlo o Václava Bendu – JZ), a proto jsem se o tom odvážil promluvit. Pro mě je zcela nepochopitelné a záhadné, že to nakonec nikdo oficiálně nepotvrdil, a tudíž že se s tím nic nedělalo. Je za tím velká diplomacie a velká politika, které nerozumím. Chtěl bych však zdůraznit, že to z mého hlediska nebylo to nejdůležitější. Tehdy jsme natočili asi půlhodinový rozhovor, z něhož bylo vzhledem k povaze pořadu nutné sestříhat deset minut. Shodou okolností se stalo, že tato myšlenka, která bylo pouze jednou či dvěma větami v oné půlhodině, z toho vystoupila na povrch, všimla si jí média a začalo se o tom hodně mluvit. Neřekl jsem to ani tak kvůli tomu, že bych chtěl určovat, kdo má na fakultě působit a kdo ne, ale šlo mi spíše o to, ilustrovat celkovou atmosféru na fakultě. Obávám se, že tato atmosféra se nijak podstatně nezměnila.

OŠ: Po mém vystoupení se skutečně začaly věci řešit, po právní stránce se dalo vše více méně do pořádku. Fakultní senát byl nakonec zvolen a řádně zvolil děkana. Atmosféra však zůstala stejná. Je to dlouhodobá záležitost cítění a smýšlení lidí, kteří na fakultě učí, i těch, kteří na ní studují. Přinášejí si to odjinud, nevzniká to až na fakultě. Svědčí to o atmosféře katolické církve v Čechách vůbec.

OŠ: To nebyl střet s církví, ale s nepřáteli církve. Moje vystoupení bylo pro církev a k jejímu dobru. Rozhodl jsem se promluvit proto, že jsem chtěl pomoci lidem, kteří nesou hlavní odpovědnost za budoucnost fakulty. Ve své pozici jsem řekl něco, co si oni ve svých vysokých funkcích a z určitých diplomatických ohledů nemohou dovolit. Chtěl jsem určité věci otevřít v duchu toho, o čem jsem byl přesvědčen, že jim o to také jde. Lidsky mě nejvíc zranilo, že právě ti, jimž jsem chtěl pomoci, se ke mně nejenom obrátili zády, ale začali se chovat odmítavě a možná někdy i nepřátelsky. Stal jsem se nežádoucí osobou, což mě velice mrzí. Celý život jsem chtěl církví sloužit, a nyní se ukazuje, že si můžu nanejvýš něco dělat v ústraní nebo psát do časopisů, které ještě mají zájem se mnou spolupracovat.

OŠ: Samozřejmě. Uvidíme, jestli mi bude dopřáno církvi sloužit.

13.

Rozhovor redaktorky Redakce náboženského života Lenky Svobodové s novým děkanem KTF UK prof. Jaroslavem Polcem po roce jeho působení. (Vysíláno začátkem května 1998.)

JP: Především se snažíme o to, aby fakulta měla mladší pracovníky.

JP: Těžko říci. V oboru teologie nemáme docenty nebo profesory. Musíme si je teprve nechat vyškolit, většinou v cizině. Nesmíme zapomenout, že profesoři této fakulty neměli možnost vědecky pracovat a byli velmi omezováni. Celých čtyřicet let nebylo možno studovat v zahraničí. Proto mladé profesory nebo docenty nemáme.

JP: Jedná se o standardní konkurs, který předepisuje zákon. Jeho požadavkům je potřeba dostát. V budoucnu bude výběr pochopitelně mnohem širší.

JP: Nevím, kolik bude kandidátů, protože konkurs nebyl dosud uzavřen.

JP: To je právě ta potíž… V budoucnosti bude situace daleko lepší. Ale za to my nemůžeme. Za to nese zodpovědnost minulý režim.

JP: Neznám přesně statistiky. Je lepší se zeptat na sekretariátu fakulty. Ale je jich celá řada.

JP: Deset… Dvacet.

JP: Ženy momentálně mezi nimi nejsou. Ze šesti přihlášených to čtyři vzdaly ještě před přijímacími pohovory a další byly přijaty na jinou fakultu. Jedna se například zapsala na naši fakultu jen proto, že potřebovala kolej. Pak byla ale stejně přijata na fakultu jinou. Další nesplnily zkoušku z latiny.

JP: My máme zřejmě přísnější požadavky, je to přece jen Karlova univerzita. Toto studium navíc na rozdíl od Českých Budějovic nebo Olomouce není kombinované s jiných studiem, například pedagogickým.

JP: Stačí se podívat, jakou škodu fakultě udělali v médiích. Vyžadujeme, aby profesor byl vyrovnaný.

JP: Nepotřebujeme je. Zde není pro tyto obory momentálně místo. My profesory máme.

14.

Reakce Miloslava kardinála Vlka na předchozí rozhovor děkana KTF UK Jaroslava Polce.

MKV: Především bych nechtěl hrát nějaký mediální ping-pong, kdy jeden představený církve něco v médiích prohlásí a druhý mu opět v médiích odpovídá. Dialog je nutný, ale takovýto způsob není biblický. Bible říká: „Zhřeší-li bratr tvůj, jdi a napomeň ho,“ nikoli „Jdi s tím do médií“. Co se docentů a profesorů teologie týče, bylo by myslím trochu alibistické, kdybychom vinili pouze komunistickou minulost. V uplynulých letech suspendovala fakulta na několik let postgraduální a jiné formy studia. I zde je, přiznejme si to, dluh.

Co se týče oněch dvou jmen, věci jsou složitější. Nechci dělat mediální soud, jen bych poznamenal, že vina není pouze jednostranná. Škoda byla způsobena i ze strany fakulty profesoru Halíkovi na jeho cti na univerzitě. Fakulta, to je má dlouhodobá starost. Věřím, že krůček za krůčkem se problémy kolem ní vyřeší.

15.

Reakce předsedy akademického senátu UK prof. Jana Bednáře na předchozí rozhovor děkana Katolické teologické fakulty prof. Jaroslava Polce. Obě reakce, Vlkova i Bednářova, byly odvysílány společně – týden po rozhovoru, který je vyvolal.

JB: Nejdříve bych se vyjádřil z pozice akademického senátu. Statutární dokumenty Katolické teologické fakulty byly do nedávné doby v silně dezolátním stavu. S uspokojením mohu konstatovat, že v poslední době zde dochází k pozitivnímu posunu. Asi před dvěma měsíci jsme v akademickém senátu univerzity schválili nový Statut Katolické teologické fakulty. Tento legislativní proces pokračuje i nadále, v současné době projednáváme nový studijní a zkušební řád.

Na poslání teologické fakulty bych rád připojil svůj vlastní názor. Prosím, aby mé vyjádření nebylo chápáno jako vyjádření předsedy akademického senátu, ale jako soukromý názor člověka, jenž má jistou univerzitní praxi a hlásí se k příslušnosti ke katolické církvi. Veliká šance teologické fakulty je v tom, že stojí v průniku pluralitní civilní společnosti jako součást univerzity a přitom je ve své dvojjedinosti i institucí církevní. Má proto velikou šanci stát se branou dialogu, který církvi umožní položit si otázku, čím vlastně a jakým způsobem by mohla nejvíce prospět společnosti. Na druhé straně může celé společnosti pomoci vyjasnit si problém, k čemu vlastně církve jsou. Zde vidím obrovskou šanci, ale zároveň i veliký závazek. V této souvislosti je třeba vyslovit politování nad mnohými událostmi, ke kterým na katolické teologické fakultě v minulosti došlo. Odchodu osob, které jsou v celé společnosti známy a ceněny i v činnosti na jiných fakultách Karlovy univerzity, je třeba jistě litovat.

V červenci roku 1999 požádal Ivan O. Štampach o přijetí do starokatolické církve. Současně vystoupil z dominikánského řádu. Významnou roli v tomto jeho rozhodnutí hrál požadavek, aby všichni teologové a katecheti učící na římskokatolických školách podepsali prohlášení nazvané Professio fidei, které kromě apoštolského vyznání víry obsahovalo i souhlas (diferencovaný) s třemi typy „pravd“: dogmaty, důsledky dogmat a tím, co v současné době předkládá učitelský úřad.

17.

Rozhovor s I. O. Štampachem tři roky od „startu kauzy pražská KTF“ vedený redaktorem Redakce náboženského života Petrem Kolářem. I. O. Štampach nejprve reaguje na úsek bohoslužby, který celebroval P. Vladimír Kelnar a která byla přenášena Českým rozhlasem. V další části I. O. Štampach reaguje na rozhovor Jiřího Zajíce s tehdejším děkanem Evangelické teologické fakulty UK prof. Petrem Pokorným. (Vysíláno v září 1999.)

[VK: Aby u nás mezi všemi, kdo věří v Krista, zavládla bratrská láska. – Prosíme tě, vyslyš nás. – Bratři a sestry, páter Štampach se stal už natolik mediálně známým, že bychom za něj mohli obětovat tuto bohoslužbu. Už proto, že zde v našich farnostech krátce působil. Třeba i on jednou pochopí, že věřící všeobecné církve nejsou zločineckou organizací, ale že se mají opravdu rádi. Bože, ty jsi světlo v tomto světě…]

OŠ: Především jsem rád, že se za mě modlili, že bohoslužba, jak říkal pater, byla za mě obětována. Ke konkrétnímu znění prosby: cítím se být věřícím všeobecné církve Kristovy a doufám, že nejsem členem zločinecké organizace či zločincem. Koneckonců jsem celá léta a i v posledních měsících a týdnech nesčetněkrát říkal, že Kristova církev je mým domovem a zůstává mým domovem. Katolickou tradici oceňuji i nadále a samotná římskokatolická církev – i když jsem udělal ten krok, který jsem udělal – rozhodně pro mě není něčím černým, něčím negativním. Potkalo ji v dějinách leccos, co se mi nelíbí, ale jsem přesvědčen, že to dobré v ní převažuje.

OŠ: Pro mě je církev Boží lid Nové smlouvy, společenství všech pokřtěných. Tento Boží lid, tato obecná církev má mnoho různých větví či tradic a jednou z nich je větev katolická, vedle například pravoslavné nebo protestantské. Já se stále cítím být doma v té katolické větvi církve Kristovy a změna, kterou jsem udělal, mi nepřipadá tak příliš velká. Domnívám se, že ony – jak to někdo nazval, i když gramaticky nepřesně – předpony „římsko-“ a „staro-“ nejsou až tak důležité.

[PP: Pokud není fakulta církevní a je součástí státní univerzity, je povinna konzultovat jmenování pedagogů s církví. Musí mínění církve znát, ale může se vědomě rozhodnout proti němu.

PP: Důležitá je rovnováha mezi skupinou bohosloveckých učitelů, kteří skládají slib a do úřadu jsou vysláni církví. Tento slib se příliš neliší od toho, který je vyžadován v katolické církvi. Většina učitelů naší fakulty tento slib složila, ovšem univerzitní struktura umožňuje přijmout i učitele, kteří se k složení tohoto slibu nepřihlásili. Nejsou tedy pokládáni za učitele církve, ale mohou na fakultě učit. To je věc fakulty. Mohlo by se říci, že je to jakási tržní záležitost. Kdyby fakulta učila něco, co je z církevního hlediska bludem, nebo by se to nesnažila alespoň pochopit či interpretovat, církve by k nám pravděpodobně přestaly studenty posílat nebo by je nepřijímaly jako duchovní.

PP: Je třeba, aby církev vyjádřila, kam ve svém učení směřuje. Je tu jistý okruh učitelů, který se zaváže interpretovat vlastní učení církve, její tradici, její základní křesťanské vyznání. Na univerzitě musí však být i lidé, kteří si kladou mnohem zásadnější otázky, kteří provokují, kteří se odchylují a s nimiž se vede dialog.]

OŠ: Můj případ je trochu jiný. Přestal jsem učit na teologické fakultě již před třemi lety. Mohl jsem sice získat malý úvazek například na olomoucké teologické fakultě, ale ten byl tak nepatrný, že je otázka, bylo-li by to podmíněno podepsáním onoho textu. Můj řeholní a církevní představený, provinciál dominikánů, mi tento text předložil jako podmínku další kněžské jurisdikce. To se od toho, o čem hovořil děkan Pokorný, trochu liší.

OŠ: V době, kdy mi to provinciál předložil, jsem měl povolení bydlet mimo klášter a mezi vedením řádu a mnou bylo dohodnuto, že nebudu působit v duchovní správě. Učil jsem a učím na různých školách. Jako duchovní jsem nepůsobil, pouze když mě někdo individuálně požádal, poskytoval jsem běžné duchovní služby, nebo když mě někdo z kolegů poprosil, abych ho zastoupil při bohoslužbách, vyhověl jsem mu. O žádné konkrétní působení se nejednalo. Kdybych onen text nepodepsal, nemohl bych například zpovídat apod.

OŠ: Požádal jsem o přijetí mezi duchovní starokatolické církve. Nebylo k tomu třeba žádné velké administrativy. Iniciativa byla zcela na mé straně. Začal jsem působit jako duchovní při kostele svaté Máří Magdaleny v Praze na nábřeží vedle Čechova mostu pod Letnou, nadále se živím běžnou prací, kterou jsem dělal dosud, tj. učím například na pedagogické fakultě v Olomouci, na institutu ekumenických studií atd. a jsem spokojený člověk.

18.

Stanovisko Miloslava kardinála Vlka z ledna 2000 ke skutečnosti, že senát KTF znovu do funkce děkana pražské KTF navrhl prof. Václava Wolfa.

MKV: Vyslovil jsem se k tomu již v Katolické týdeníku, vzápětí po poslední volbě děkana. Zatím vše probíhá podle určitých pravidel, tj. senát teologické fakulty volí kandidáta na děkana. Tohoto kandidáta oznámí Velkému kancléři, tedy mně, a já mám poslat své vyjádření Kongregaci pro katolickou výchovu v Římě. To vše již proběhlo a nyní se čeká na vyjádření římské kongregace. Po stránce civilněprávní probíhá vše legálně, senát byl zvolen normální cestou. Jestli však každý volil tak, jak sám je přesvědčen, nebo jestli některé skupiny či kruhy na fakultě byly nebo jsou skrytě aktivní a ovlivňují toto složení, to je otázka. O tom, jak to je, jsou i určité konkrétní doklady. Rozdíl mezi situací před třemi lety a dnes je v tom, že tehdy jsem stál tváří v tvář oné situaci sám, kdežto dnes jsou biskupové české provincie celkem jednotní a mají na věc společný náhled. Nedávno proběhla v pražském Semináři vizitace. Do fakultní situace přinesla určitý vhled, ale vše bude muset zvážit a zhodnotit apoštolská vizitace, která se dá v budoucnosti – a možná i brzy – očekávat.

28. února 2000 vznesl Velký kancléř KTF UK pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk veto proti volbě prof. Václava Wolfa za děkana KTF UK. Učinil tak v mimořádně zevrubném a ostrém prohlášení, které bylo výsledkem konzultací s Kongregací pro katolickou výchovu v Římě včetně prefekta této kongregace arcibiskupa Zenona Grocholewskeho. Za hlavní důvody označil neúnosný postoj prof. Václava Wolfa vůči církevní i univerzitní autoritě, celkovou slabou úroveň fakulty po stránce odborné i pastorační a chybnou personální politiku, za něž byl prof. Václav Wolf podstatně zodpovědný. Prof. Václav Wolf odjel do Vatikánu – a po návratu oznámil, že bude „mlčet a trpět“.

připravil Jiří Zajíc a Martin Valášek

Na obsah