Statut

Dekret II. vatikánského koncilu „Presbyterorum ordinis“ hovoří v článku 10 o možnosti zřízení osobních prelatur. V souvislosti s osobní prelaturou je přitom v dekretu zmíněno „účelové sdružení“. Pro účely duchovní správy v oblastech s malým počtem kněží a „pro zvláštní pastorační úkoly u různých sociálních vrstev, jež musí být prováděny v určitých krajinách, u určitých národů nebo v některé části světa“ (Presbyterorum ordinis č. 10), má být osobní prelaturou vytvořena možnost pro výchovu světských duchovních a pro jejich církevně právní včlenění (inkardinaci). Zdá se, že tím církevní otcové sledovali vytvoření právní figury schopné zaručit rovnoměrné rozdělení světského kléru do jednotlivých místních církví, popř. možnost provádění zvláštních pastoračních úkolů nebo záměrů. Proto by měli být kněží inkardinovaní v osobní prelatuře poměrně flexibilnější a mobilnější než klérus diecéze, který je vázán na své místo.

Čím se však Escrivá de Balaguerovi zdála možnost právní formy sdružení kleriků, naznačená teprve na koncilu, vzorovou a způsobilou pro Opus Dei? Koneckonců kněží tvoří přece ve společenství menšinu a Opus Dei stále záleží na tom, aby bylo oslovováno jako společenství laiků. Takové účelové sdružení typu „osobní prelatury“ by zjevně vykazovalo spíše momenty strukturní než určení materiální (pokud se objevují v koncilním dekretu). Strukturní momenty vystupují zřetelněji v konkretizacích právní podoby osobní prelatury, které vydal Pavel VI. (Motu proprio „Ecclesiae Sanctae“). Tam se mluví o tom, že i laikové by se mohli „na základě dohod“ připojit k osobní prelatuře a věnovat se jejím účelům. Již v koncilním dekretu byla řeč o tom, že kněží náležející osobní prelatuře jsou v ni sice inkardinováni (a jsou tedy podřízeni prelátovi vedoucímu prelaturu), že však zároveň musí „stále zůstat nedotčena práva místních ordinárií“. Tak by byla – snad takto je možno rekonstruovat úvahy Escrivá de Balaguery – nalezena právní forma, jež by jednak umožnila inkardinovat kněží, aniž by se tím změnil jejich status světských kněží, jednak by mohli prelatuře náležet i laičtí členové sdružení, aniž by přestali být členy svých příslušných diecézí. Připojení k prelatuře by se uskutečnilo smlouvou, čímž by odpadly dosud požadované soukromé sliby.

Využitím možnosti osobní prelatury, poskytnuté koncilem, pro Opus Dei by však bylo zcela převráceno to, co měli koncilní otcové původně v úmyslu. „V ‚Ecclesiae Sanctae’ (...) se zjevně myslelo spíše na jednotlivé laiky, kteří činnost ve svém povolání poskytují osobní prelatuře. Podle toho, jak Opus Dei samo sebe chápe, by tomu ale muselo být právě naopak“: hlavní jádro by tvořili laikové patřící ke sdružení. Ti ostatně tvoří 98 % členů Opus Dei, zatímco kněží představují ve sdružení jasnou menšinu.

Escrivá de Balaguer od roku 1962 intenzivně usiloval o změnu církevně právního statutu Opus Dei směrem k osobní prelatuře, a to především v souladu s výklady nového generálního prezidenta Alvara del Portilla, jež byly uveřejněny bez jeho souhlasu. Jan XXIII. ani Pavel VI. jeho žádostem nevyhověli. Pavel VI. ale zakladateli Opus Dei poradil, aby „svolal zvláštní generální kongres, který by měl zahájit příslušná zkoumání případné přeměny Díla v osobní prelaturu“. V roce 1978 vyzval Alvaro del Portillo členy Opus Dei, aby se intenzivně modlili za „zvláštní prosbu“, jejíž obsah nebyl členům sdělen. Tato zvláštní prosba byla již prosbou zakladatelovou a nyní má blízko k svému naplnění. Šlo v ní o změnu statutu Opus Dei. Optimismus del Portilla byl odůvodněn tím, že Jan Pavel II. ve svém rukou psaném dopise u příležitosti padesátiletého trvání Opus Dei generálnímu prezidentovi naznačil, že žádaná změna statutu bude nyní brzy provedena.

Tím, že byly zveřejněny (ve španělských novinách El País dne 11. listopadu 1979) důvěrné dokumenty – obsahující žádost generálního prezidenta o změnu církevně právního statutu Opus Dei ze sekulárního institutu v osobní prelaturu, adresovanou předsedajícímu biskupské kongregace kardinálu Baggiovi – vešly ve známost konkrétnější představy Opus Dei. Žádost Opus Dei vyvolala prudké protesty (například některých biskupů španělské a švýcarské biskupské konference) a byla podnětem spekulací o tom, jak si vlastně Opus Dei přesně představuje svou novou církevněprávní podobu. Zejména del Portillův výrok, obsažený ve zveřejněných dokumentech, že totiž Opus Dei vlastně není sdružení, nýbrž že v sobě skrývá celé spektrum diecéze nebo části církve, podnítil vznik podezření, nejednou vysloveného, že Opus Dei se chce stát jakousi světovou diecézí, pokud možno s vlastním biskupem, a tím být zcela nezávislým na biskupech jednotlivých diecézí. Mnichovský znalec církevního práva Aymans v tom spatřoval možnost „neblahého ústavně právního vývoje“ v církvi, neboť přechod od územního principu k principu osobnímu by mohl vést k osudnému oslabení místních církví; z tohoto neblahého vývoje nechtěl ovšem nikterak vinit Opus Dei. Opus Dei nejednou zdůrazňovalo, že statut, o který usiluje, nesměřuje k světové osobní diecézi; neuvádělo však blíže, jaký statut by to tedy měl být.

23. srpna 1982 bylo oznámeno papežovo rozhodnutí povýšit Opus Dei na osobní prelaturu s názvem „Svatý kříž a dílo Boží [Opus Dei]“.

Radostnost

Plnění „norem“ vyžaduje podstatnou část dne. „Normy“ je nutno plnit za všech okolností. Protože každý člen musí vedle svých studijních nebo pracovních povinností plnit značné množství příkazů, vzniká nezřídka velké vnitřní napětí a vnitřní tlak. Zažil jsem to často sám na sobě i u jiných. Téměř denně docházelo k tomu, že někdo nervózně pobíhal po domě a se slovy „ach, musím se přece ještě pomodlit“ spěchal do kaple. Samozřejmě byl u nás takový člověk vždy napomenut, neboť – jak se říká v Opus Dei – „hektičnost je zřetelné znamení, že člověk nežije v přítomnosti Boží“. Při všem, co se děje v průběhu dne, je důležité: „Nikdy neztrácet radost!“ „Nemáš radost? – Pak si rychle uvědom, že je překážka mezi tebou a Bohem. – Téměř vždy tomu tak je.“ Radost patří v Opus Dei k „trvalým normám“, je to povinnost. Zejména lidem vně Opus Dei je třeba ukazovat, jak jsme tu radostní a šťastni. Stále znovu se to členové snaží navenek výslovně zdůrazňovat a ukazovat. Usmívat se! „Zamračená tvář ... příkré vystupování ..., směšný zevnějšek ..., nesympatická postava: myslíš, že takto přiměješ jiné k následování Krista?“ V Opus Dei je podle mé zkušenosti mnoho úsměvů, ale málo skutečně srdečného smíchu. Častěji mi vyprávěli lidé, kteří nejsou členy, jak se z tváře jejich „přítele“, člena Opus Dei, vytratil úsměv a jak nabyla napjatého, smutného vzezření, jakmile se domníval, že není pozorován.

Studium filozofie

Přednášky z filozofie v podstatě předkládají novoscholastickou úpravu Tomáše Akvinského, který ve sdružení platí takřka za dosud nepřekonané filozofické „zjevení“. Protože v „ročních kursech“ zbývá jen málo času na vlastní studium, spočívá „zpracování“ jednotlivých oborů zpravidla jen v „osvojení“ a převzetí toho, co bylo podáno v přednáškách. „Studium“ dějin filozofie a různých filozofických koncepcí se může vždy opírat jen o to málo, co je povoleno vyčíst ze sekundární literatury, neboť členům Opus Dei je zakázáno číst prakticky všechny současné filozofy. Jsou odkázáni především na interní přednášky, v nichž jsou filozofické koncepce po Tomáši Akvinském převážně odsouzeny jako omyly. Kritériem tohoto hodnocení jsou pak určité výroky a interpretace Tomáše Akvinského, jejichž pravdivost je zase poměřována souladem s určitým teologickým hlediskem. A to se zase orientuje podle určitého porozumění tomu, co je považováno za nepřerušenou katolickou tradici. Je-li koncepce a osnova „interního studia“ (a nejen jeho) proniknuta takovýmto chápáním, spočívá pak samozřejmě studium filozofie a teologie primárně v získávání znalosti platných „řešení“ a „odpovědí“ na „otázky“ a „problémy“, které se skutečnými otázkami a problémy nikdy nestaly. Pravda je podle takového pojetí běžně naučitelná, a tudíž je také možno ji vlastnit a je možno z ní zkoušet, podobně jako z prostého sčítání nebo malé násobilky.

Cenzura kultury

V zimním semestru 1977/78 jsem začal studovat filozofii a klasickou filologii v Bonnu. Studium filozofie bylo pro mne velmi obtížné, neboť není snad jediného filozofa, proti jehož četbě by podle pojetí Opus Dei nebylo nějakých námitek. Po dobu svého členství v Opus Dei jsem také nikdy nesměl přečíst byť jedinou stránku z některého významného novodobého filozofa. Vnitřní cenzura se nevztahuje jen na knihy a články. Když jsem se po maturitě dostal do „studijního centra“ v Bonnu, zažil jsem, jak domovní vedoucí každé ráno prohlížel deníky odebírané „centrem“, především „Frankfurter Allgemeine Zeitung“. Články některých žurnalistů, například španělského korespondenta Waltera Haubricha, který sdružení často kritizoval, nebo římského dopisovatele Heinz-Joachima Fischera pak vedoucí zpravidla přeškrtl a nesměly se číst; někdy vytrhl celou stranu.

Stále znovu se říkalo, že církevní „Imprimatur“ dnes již bohužel nic neznamená. Že „Imprimatur“ dostala řada knih, jejichž obsah se příčí církevnímu učení a víře. Zvláště jsme si měli dávat pozor na překlady Bible, které vyšly po II. vatikánském koncilu. Pro duchovní četbu a pro modlitbu smí být užíváno jen určitých překladů, povolených Opus Dei.

Také před televizními filmy bylo nutno mít se co nejpřísněji na pozoru. Chtěl-li se člen Opus Dei podívat na nějaký film, musel předem požádat vedoucího o povolení. Zpravidla musely být filmy sledovány ve dvou – zvláště ty, které byly natočeny po roce 1966. Vyskytovala-li se v nich „nemravná scéna“, televizor byl okamžitě přepnut nebo vypnut. Na filmy, které měly být promítány v rámci programu mládežnického klubu nebo studentské koleje, se nejdříve – pokud byly nové – podíval domácí kněz s některým z dalších členů, většinou s jedním z vedoucích. Někdy bývaly určité scény před veřejným uvedením vystřiženy a často nebyl film vůbec promítán, protože ohrožoval víru nebo morálku.

Vztah k ženám

Opus Dei se dělí na dvě části, mužskou a ženskou, které jsou od sebe přísně odděleny a spravují se samostatně, resp. jsou řízeny odděleně. Společný pro obě části je generální prezident sdružení, nazývaný všemi členy „otec“. Společná je také struktura a to, čemu se říká „duch Opus Dei“. Oddělení o sobě vzájemně vědí jen málo a v zásadě se nepřipouští přímý kontakt členů jedné části s členy oddělení druhého. Členové jedné části Opus Dei, kteří přísluší jednomu „centru“ sdružení, často nemají tušení, kde jsou „centra“ druhého oddělení.

Jsou však přinejmenším dva styčné body: jednak se kněží Opus Dei starají i o členy ženského oddělení a o jeho zařízení, jednak ženští členové Opus Dei, takzvaní „numeriae auxiliares“ nebo „numeriae servientes“, obstarávají domy mužského oddělení: vaří, uklízejí, perou apod. Ta skupina žen, která se právě stará tímto způsobem o dům, se nazývá „správa“. Přitom je nutno rozlišovat mezi správou „řádnou“ a „mimořádnou“. Členové „řádné správy“ bydlí v domě, o nějž se starají, zatímco členové „mimořádné správy“ přicházejí vykonávat své činnosti v domě zvenčí.

V obou případech pracuje „správa“ přísně odděleně a jakýkoli kontakt mezi mužskými obyvateli domu a ženami, jež se o dům starají, je nepřípustný. Do místností, v nichž „správa“ pracuje, nesmí vstoupit žádný obyvatel domu a od zbytku domu jsou odděleny dveřmi, které jsou z obou stran zajištěny dvěma na sobě nezávislými zámky. Kontakt se smí odehrávat jen pomocí vlastního, výlučně k tomuto účelu instalovaného domácího telefonu, který může být používán jen úřadujícím vedoucím domu (nebo jeho zástupcem, není-li vedoucí přítomen), a to obvykle jen jednou denně v určenou dobu. Tímto telefonem se sdělují např. počty přítomných na obědě nebo na večeři. Nutné delší pokyny nesmějí být předávány domácím telefonem, nýbrž píší se na stroji a předávají se prostřednictvím komise, tj. ústředního vedení sdružení v zemi. Při krátkých telefonických sděleních se účastníci hovoru neoslovují jménem a mají vynechávat všechny výroky, které nesouvisí přímo s informací, např. „dobré ráno“, „dobrý den“ nebo „děkuji“. Jména takzvané „druhé strany“ zůstávají naprosto neznáma. Prádlo obyvatel domu se označuje počátečními písmeny nebo čísly. Obě strany se za normálních okolností nikdy vzájemně nespatří. Jestliže se v některém patře uklízí, nesmí tam vstoupit nikdo z mužských obyvatel. Vedle hlavního vchodu musí mít dům ještě vchod do místností „správy“, který nesmí být viditelný z ostatních pokojů. Podle slov zakladatele Opus Dei je nejlepší správa taková, kterou není slyšet ani vidět.

Výjimkou jsou takzvaná „studijní centra“ sdružení, hlavní budova Opus Dei v Římě a zemská komise, kde „správa“ obsluhuje mužské členy u oběda a u večeře.Samozřejmě ani zde nesmí nikdo se „správou“ hovořit, vyjma vedoucího (popř. jeho zástupce), který eventuálně stručně objednává jednotlivé chody. Ženy obsluhující u jídla v těchto domech nosí jednotný oděv, většinou černý nebo modrý, a také mužští členové mají dodržovat určité předpisy týkající se oblečení. Košile s krátkými rukávy nebo krátké kalhoty by byly nemyslitelné a přes košili s dlouhými rukávy je třeba vždy nosit ještě svetr nebo sako. Lidé se nesmějí vzájemně uvádět v pokušení nebo dávat podnět k hříchu proti „čistotě“.

„Numerariae auxiliares“ jsou většinou prosté dívky nebo ženy, v Německu jsou to povětšinou Španělky. Protože – alespoň v Německu – je málokterá žena ochotna přistoupit na takovou službu a takový způsob života, nemají zdaleka všechny budovy Opus Dei v Německu svou „správu“. Z budov mužského oddělení měly v roce 1979 „řádnou správu“ jen studentská kolej Schweidt v Kolíně a kolej Althaus v Bonnu.

Kněží, kteří pečují o domy ženského oddělení, smějí s ženskými členy a děvčaty nebo ženami podílejícími se na „vzdělávací činnosti Opus Dei“, mluvit pouze ve zpovědnici. Mimo zpovědnici smí ženský člen sdružení hovořit s knězem jen v doprovodu alespoň jednoho dalšího člena. I jinak se v Opus Dei dbá na striktní oddělení pohlaví. Jednotlivé příkazy se vždy týkají chlapců nebo dívek, mužů nebo žen. Ti, kteří nejsou členy sdružení, ale účastní se vzdělávacích programů Opus Dei, ať je to skupinové vyučování, pracovní kroužky, přednášky nebo rozjímání – jmenujeme-li jen některé –, s sebou potom nesmějí přivést přítele, příp. přítelkyni. Pokud Opus Dei pořádá přednášková či meditační setkání pro ženaté a vdané, konají se vždy odděleně, nikdy pro páry.

Z 5. vydání knihy Klause Steigledera Das Opus Dei – Eine Innenansicht (Zürich, Benziger 1983) přeložil pro Souvislosti Petr Babka.

Klaus Steigleder byl získán pro vstup do organizace Opus Dei v roce 1974, kdy mu bylo patnáct let, a odhodlal se ji opustit po pěti letech, v roce 1979. Jeho kniha má charakter autentického svědectví, které je jištěno konfrontací s rozsáhlou literaturou dvojího druhu: jednak tím, co o sobě Opus Dei publikuje, jednak svědectvími o něm zveřejňovanými časopisecky i knižně. Protože u nás tato organizace po otevření hranic působí a přitom naši čtenáři měli k dispozici pouze její výroky o ní samé, považujeme za užitečné zpřístupnit i tento pohled. (B. Blažek)

Na obsah