Alexandr Stich / Kupido, incest a pomsta (Něco o Šimonovi Lomnickém z Budče)

Tento text vznikl původně jako součást tlustého spisu o pomstě. Protože celé to spisování uvízlo prozatím v písku, tiskne se aspoň jeho část zde, jako by to byl samostatný a uzavřený celek, což je „podvod“ vůči čtenáři. Byla šance připojit ho jako součást editorského komentáře k vydání dvou děl Šimona Lomnického z Budče, Kupidovy střely, Dětinského řápku (Brno, Atlantis 2000), které připravili Jakub Krč a Vojtěch Hladký. To by bylo bývalo účelné a pěkné; jenže v kritické chvíli, kdy šla edice do tisku, nemohl autor tento text najít. Laskavostí redakce Souvislostí se tedy ocitá nakonec zde, měl by se však chápat jako součást onoho vydání. Spolu s ním přičiňuje k našemu chápání raného baroka v českých zemích něco sice dílčího, ale přitom ne nepodstatného. Jde o upozornění na jeden z klíčových pramotivů světové literatury, totiž motiv incestu. Ten v písemnictví barokním nabyl významného uplatnění a zároveň nových funkcí.

Šimon Lomnický z Budče měl osud značně složitý a neradostný nejen za svého života, ale i v barokní posmrtné existenci a recepci svého díla. V době obrozenské však na tom nijak špatně nebyl, naopak. Alois Hanke z Hankenštejna ve své slavné, protože první obraně českého jazyka a národa z roku 1783 jmenoval Lomnického mezi největšími evropskými spisovateli píšícími národními jazyky, mj. ve společnosti Lessinga, Gessnera, Herdera, ba i Homéra, Horáce, Cicerona, Miltona, Rousseaua, Voltaira, Helvetia – z Čechů tuto poctu poskytl jinak jen Dalimilovi –, a nazval ho spolu s Komenským národním geniem. Také V. Thám ho v předmluvě k Básním v řeči vázané z roku 1785 připomněl, a to v řadě „zpěvomluvců“ zapovězených katolickou barokní cenzurou, a ve své Obraně jazyka českého z roku 1783 ho označil za jednoho z autorů slavné minulosti, majících sloužit jako předmět hrdosti i pobídka k nové tvorbě.1

J. Dobrovský ho ocenil vcelku věcně a bez entuziasmu jako jednoho „z nejmladších básníků“ a jeho básnickou činnost označil jako „vyrábění“.2

Obrozenci ho také vydávali; M. Kramerius znovu veřejnosti zpřístupnil nejoblíbenější skladbu Lomnického, didaktické Naučení mladému hospodáři, a co víc, J. Hýbl v Rozmanitostech připomněl otištěním úryvku na počátku 20. let 19. století dokonce jeho Kupidovu střelu.3

Ale co víc, obrozenští preromantici a romantici byli přesvědčeni, že Lomnický byl literárním mučedníkem a symbolem utištění duchovního života pobělohorskou brutální politickou mocí.4

Legenda o Lomnickém jako geniálním národním trpiteli a mučedníku měla v první polovině 19. století obrovskou emocionální účinnost a propagační sílu; inspirační potenci si udržela dokonce i u emancipující se generace mladých májovců, ještě J. Neruda mu věnoval v Knize veršů výpravnou velkou báseň (z roku 1858).

Hodnotový soud zvrátili radikálně až pozitivisti. J. Vlček Lomnického zcela likvidoval s naprosto nepozitivistickou vášnivostí; pro něho to byl jen „psavec povrchní a lehkonohý, bezkarakterní literární obojetník, rýmař řemeslný a bezduchý“, považoval ho za zjev „patologický“, zjevující úpadek společnosti, který vedl přímo k bělohorské porážce, a Kupidovu střelu odsoudil moralistně jako spis nemravný, spíše povzbuzující k zobrazeným neřestem než od nich odvádějící. (Dějiny české literatury. Praha 1951, s. 451–453)5

Totální dekapitaci Lomnického, nejen morální, ale i literární, provedl pak na základě Vlčkova soudu J. Herben v Času z r. 1907 (č. 211): Lomnický je podle něho „podlý člověk, hastroš v básnické říze, psí povaha“.

Pro nás je však postava Lomnického i jeho dílo závažné, už tím, že vzbudilo živý zájem přímo K. H. Máchy, který ho chtěl uvést jako dramatickou postavu do své tragedie o zimním králi Bedřichu Falckém, a to zřejmě jako figuru vysoce pozitivní, zosobňující velikost i tragiku starší české poezie (pro Máchu byl Lomnický autor básní „výborných, literární odbojník proti Ferdinandovi II., mučedník za své přesvědčení i vlastenecké činy, končící jako žebrák.6 Mácha patřil k té romantické generaci a skupině, která cenila Lomnického vůbec nejvýše, jako autora i jako člověka.7

Je tedy vidět, že celé obrození bylo k dílu Lomnického orientováno jako k jedné z předních hodnot starší české literatury a že Kupidova střela přitahovala pozornost značnou, hned za Naučením mladému hospodářovi. Jako celek dílo v době obrozenské reeditováno nebylo, nebylo však zřejmě zcela nedostupné, protože se patrně zachoval jistý počet exemplářů z dvojího vydání předbělohorského (z r. 1590 a 1606).8

Kupidova střela není dílo původní; je silně závislá na cizích předlohách.9 Novodobá literární historie cení na ní především to, že je výrazným stupněm k beletrizaci české prózy své doby a že usilovala přiblížit se lidovému čtenářskému publiku (mj. jazykově a slohově).10 To je jistě správné, ale lze určit i klady další. Už sám fakt výběru tématu a jeho začlenění do struktury českého písemnictví je fakt původní volby, stejně tak jako výběr příběhů, jejich množství, uspořádání atd., nemluvě o způsobu zpracování, pokud jde o jazykově slohovou stránku. Ta totiž nebyla řízena jen onou snahou o lidovost, ale i zřetelným impulsem předznamenávajícím české písemnictví barokní. V tom se Lomnický jevil jako literární i jazykový novátor.

Baroknost Kupidovy střely popíral E. Pražák v uvedené studii, polemizuje přitom se staršími názory z 30. let, které Lomnického prózu do souvislosti se vznikem a rozvojem české barokní prózy kladly (cit. studie, s. 205; poukazy k barokním rysům Lomnického díla viz např. u J. Vašici, České literární baroko. Praha 1939, s. 13–14, 117). Zcela neproblémově a jednoznačně jako autora renesančního pojal Lomnického M. Kopecký ve své knize Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory. Brno 1979 (zvl. s. 46, 73, 113, 139); to vyplynulo zřejmě už ze samého tématu, jemuž je knížka věnována; Kopecký vytkl jako přednost Lomnického tvorby její „lidovost“ a „posvětšťovací dosah“ (113). Ale i on narazil – zřejmě mimoděk – na některé rysy, které Lomnického a některé autory jeho doby od vrcholného českého humanismu odlišují a zvěstují tendence nové, totiž podřízení tvorby náboženské morálce, čímž podle Kopeckého autor sloužil „objektivně vládnoucím vrstvám“ – což je ovšem věc osobního názoru autorova.

Barokní rysy Kupidovy střely jsou podle našeho soudu evidentní (obdobu k tomu najdeme v předbělohorské kazatelské próze Martina Filadelfa Zámrského, což vedlo M. Kopeckého k zařazení úryvků z jeho díla do svého souboru Staří slezští kazatelé, Ostrava 1970). Baroknost vidíme např. v posouvání výrazu k pólu krajní naléhavé expresivity až vulgarity v opozici k pólu vznešenosti a božství – srov. např. když Lomnický překládá sentenci „Qui diligit ranam, ranam putat esse Dianam“ dvojverším „Kdo miluje žábu, neb svini, mní ji být Dianou bohyní“, kde se místo protikladu originálu žába – Diana dospívá k rýmové dvojici svině – bohyně (s. 101 cit. vydání Kupidovy střely z r. 1921), nebo využití symboliky barev „[matka] syna uzřela mezi stkvoucím růžovým a bílým liliovým krásným kvítím bledého a mrtvého ležeti a od krve jeho kvítí se červenati“ (s. 107), nebo superdrastický obraz pekelného trestu za nemravnost: „I uzřela ona na něm velmi velikou a hroznou žábu zemskou, jedem naplněnou, kteráž mu se na jeho prsa zavěsila, tak až předníma nohama okolo hrdla mu obestala, ústa svá na jeho ústa přiložila. Jeho také břicho svým břichem zavěsila a nohama zadníma oudy rodící jako nějakými řemeny mu stiskla a zatáhla,“ a tento hrůzný trest byl zrcadlovým znakem světských erotických rozkoší – líbání za líbání, objímání za objímání atd. (s. 136–137) Tato barokovost ve výrazu odkazuje v textu někdy daleko do minulosti, např. až k sv. Augustinovi Lomnický cituje tuto charakteristiku ženy: „past duše, loupežník života, libá smrt, smradlavá růže“. (s. 145) Výrazné barokní prvky jazykové i motivické jsou na s. 154, 170, 174, 180, 192–193, 211, 217, 244–245, 265, 299 (častý obraz hříchu jako koupání se svině v kališti). Na to zde jen upozorňujeme – bylo by zapotřebí srovnat text Lomnického Kupidovy střely s předlohami v celém rozsahu, jednak proto, aby se přesně určilo, kterými drobnými posuny a doplňky jazykově slohovými i motivickými dílo barokizuje, jednak proto, aby se zjistilo, z jakých pramenů a podle jakých principů selekce vytvářelo počínající slovesné baroko svůj jazykový a literární styl. Loňská edice Krčova a Hladkého pro to vytvořila zčásti předpoklady určením podstatné části citovaných pramenů díla. Že by to nebyla práce ani marná, ani neplodná, ukazuje už sama juxtapozice jednoho úryvku a jeho latinské předlohy, kterou uvedl E. Pražák.11 Posuny jsou tam zřejmé: rauca vox se překládá jako hrozný hlas (nikoli jen chraptivý, sípavý); zemřelý cizoložník, zjevivší se milence, vypustil moč, která v originále byla sicut cuprum bulliens, tj. bublající (od bulla – bublina), u Lomnického „jako mosaz vroucí, rozpálená“; načež cizoložnice v originálu „ipsa territa ad confessionem [tj. pokání] venit“, u Lomnického „se ona velmi zděsila, hřešiti přestala“ (kurz. zde); intenzifikační persvazivní posuny jsou zřetelné. Lze tedy Pražákovu tezi, že u Lomnického byl „poměr k předloze poměrem překladu k originálu bez jakékoli snahy o osobité zpracování“ a že se „omezil na pouhé překládání“ (s. 210–211) přijmout jen v rovině textové makrostruktury, ne pokud jde o textovou jazykově slohovou mikrostrukturu.

V Kupidově střele posunul Lomnický tematiku české prózy (a literatury vůbec) na samu nejzazší přípustnou hranici odvážnosti in puncto sexti; Májový sen Hynka z Poděbrad nebo předhusitský Mastičkář jsou proti tomu literatura pro lycejistky. Víme z nové doby, že na tuto tematiku reaguje vždy alespoň část publika velmi citlivě (srov. radikální odsudky např. Celina nebo Nabokova v době naší, ale stejně i potíže, které měl mnohem nevinnější G. Flaubert s Paní Bovaryovou v předminulém století); tento druh tematiky bývá napadán jako úpadkový a demoralizující, spojují se s ním někdy přímo společensky regresní tendence (tak se v atmosféře vznikajícího a oficiálně podporovaného socialistického realismu kladla vznikající „zdravá“, „nová“ literatura evropského Východu proti dekadenci zahnívajícího Západu v 50. letech.)12

Onen puritánský postoj socialistického realismu nechceme zde bagatelizovat zcela. Odrazila se v něm ta skutečnost, že plně odhalená erotická a sexuální tematika obvykle tak či onak reaguje na pocit společenské krize, na tušení, že člověk je společenskými poměry, tabu, příkazy chycen do pasti, spoután. (Zřetelné je to např. na krajní odvážnosti, k níž se uchyloval např. Voltaire v Candidovi nebo Diderot v Jakubu fatalistovi v době před francouzskou revolucí.) A tak lze pochopit podle našeho soudu i Kupidovu střelu Lomnického. Zaznívá z ní tušená předzvěst krachu stavovské společnosti. Na jedné straně tabuizovaná tematika, předložená publiku v krajně koncentrované podobě, má funkci varovnou – nemyslíme, že moralizátorský tón Lomnického byl jen jakýsi ústupek nebo zástěrka před církevní cenzurou –; na druhé straně předvedení člověka v jeho obnažené, skutečné podobě v celku mělo mít poslání osvobozující.

A krajních poloh i účinků v obou těchto zaměřeních dosáhl Lomnický právě tam, kde pojednával o incestu. Je mu věnována celá pátá kapitola Kupidovy střely O smilnění a hanebnosti páchání s krve příbuznými, když se krev krve dotýká. (s. 181–187) Lomnický je ještě plně středověký v tom, jak všechna témata, tedy i toto, probírá v Kupidově střele systematicky, utříděně, jakoby vědecky. Středověký je také v tom, jak vychází ze starozákonního protiincestního příkazu Hospodinova „Žádný člověk nepřistupuj k ženě blízké v krvi sobě, aby obnažil hanbu její“ (Lomnický pak cituje celý detailně propracovaný předpis Hospodinův z 18. kapitoly III. knihy Mojžíšovy). Je zvláštní, že Lomnický zamlčuje trest, který Hospodin na ty činy uvalil („Každý, kdo se dopustí kterékoli z těchto ohavností, bude vyobcován ze společenství svého lidu“), a uvádí jiné místo, kde Hospodin stanovil trest smrti – tam však šlo o činy sice sourodé, ale přece jen svou tělesnou podstatou jiné, totiž o styk s macechou, snachou a kmotřenkou, tedy osobami pokrevně nepříbuznými. Lomnický zde v přísnosti přetrumfl Hospodina.13 V biblickém diferencování sankcí, při kterém skutečný incest byl trestán mírněji než sexuální styk mezi osobami spojenými úzkými svazky společenskými, zajímavě a pronikavě odráží společenské úsilí pozvednout na přední místo ty vztahy, které byly sankcionovány náboženským úkonem (sňatek, kmotrovství); pro mravokárce 16. století se už tento rozdíl stíral. Druhou právní autoritou, kterou Lomnický připomněl jako závaznou, byl vrcholný systém římského práva, Justiniánův kodex, podle něhož děti z incestního svazku podléhaly vydědění. Třetí argument, kterého užil, se odvolával na vrozené biologické instinkty; středověký odpor a nechuť vůči psům14 a pohrdání jimi manifestoval Lomnický názorem, že tomuto druhu jsou incestní styky vlastní, zatímco jiná (zřejmě ušlechtilejší) zvířecí plemena se jim nejen vyhýbají, ale mají k nim odpor tak zásadní, že převyšuje i sebezáchovný pud. Uvádí příklady, že slon, kůň a velbloud nejen zabili člověka, který je k incestnímu styku přivedl, ale kůň že dokonce sám spáchal sebevraždu.

V současném životě se to však podle Lomnického přímo hemží porušováním tohoto mravního příkazu; prý by se „jich mnoho nyní našlo, že jsou v tom hříchu zamětení“. Lomnický drasticky líčí následky těchto skutků, totiž množství zabitých novorozeňat, uvržených „do záchodů, prevytů, studnic, pivnic [tj. sklepů] a jiných tajných míst“, odkud se ozývá pláč jejich dušiček a volání k Bohu o pomstu – zde se poprvé u Lomnického setkáváme s propojením těchto dvou motivických řad (duše dětí prý volají: „Dokavádž, Pane svatý a pravý, nesoudíš a nesmíříš krve naší nad těmi, kteříž přebývají na zemi?“).

Druhým úkazem a následkem mravní nevázanosti a otupělosti doby je podle Lomnického znevažování a ignorování zákazu spojení osob, které jsou vázány „duchovním přátelstvím“, tj. především svazkem kmotrovství (duchovního rodičovství). Že se tyto zákazy přestávaly pociťovat jako společenská norma, dokumentuje Lomnický tvrdě humorným lidovým rčením, „že kmotra je po pás a že se kmotr také o ostatku může popást“.

Pak Lomnický incest dokumentuje a ilustruje exemplem, sice jen jedním, ale velice rozvinutým a působivým. Je spojeno s biografií osobnosti hierarchicky postavené nejvýše, totiž s životem apoštola sv. Ondřeje. Tomu si stěžoval jeden krásný mládenec, že ho namlouvá „k neslušnému a nešlechetnému skutku“ vlastní matka. Když jí odpíral, obžalovala ho u soudu, že on sám se pokoušel ji svést. Svatý Ondřej zasáhl vypjatě persvazivním projevem, v němž jako argument užil motivu pomsty: „Ó nejukrutnější a nejnešlechetnější a nestydatá ženo, kterážto pro svou hanebnou smilnou žádost a chlípnost i svého vlastního syna jediného teď na smrt přivésti, svou krev vylíti a o hrdlo připraviti chceš, vidím, ó nešlechetná a nemoudrá matko, že se Boha nebojíš, lidí nestydíš, proč tak v svou hlavu klamati smíš? Jistě věz, že hrozné pomsty a těžké pokuty od Pána Boha neujdeš.“ Jenže rafinovaná matka se odstrašit nedala, udávajíc, že světec mladíka na cestu incestního záměru sám navedl. Vladař mládence odsoudil, aby byl utopen v posmoleném pytli, sv. Ondřeje pak dal uvěznit a vymýšlel na něho „nějakou smrt“. A tu zasáhl Bůh: seslal strašnou bouři, při níž se země chvěla a lidé padali na tváře; uprostřed té přírodní hrůzy smilnou matku zabil a spálil blesk. Tak byli nejen zachráněni oba nevinní muži, ale i sám vladař pod tímto důkazem moci a spravedlnosti Ježíše Krista konvertoval. Dosah incestního záměru přesáhl tím svou vlastní oblast; obnovení mravního řádu mělo za následek dokonce jeho rozšíření.

Využití incestního motivu se však u Lomnického neomezilo na tuto kapitolku, jemu speciálně věnovanou. Lze říci, že celé Lomnického dílko je jím prostoupeno; jeho frekvence je značná i ve výkladech o jiných formách sexuální nevázanosti a hříšnosti, takže v úhrnu se tento motiv stává jednou z motivických dominant celé knížky. Cyklus příběhů (exempel), které jsou v knížce tomuto motivu věnovány, spoluvytváří jeho celkový obraz dějový, etický i estetický podstatně.

Vůbec poprvé vstupuje motiv do textu v úvodním veršování k českému upřímnému čtenáři. Autor v něm proklamuje, že je „sám veliký hříšník, libé Venuše milovník“ (to mu později vyneslo ostrou výtku J. Vlčka, vinícího jej z neupřímnosti a z pouhého předstírání mravního rozhořčení). Jako jedno z hlavních témat své práce proklamuje toto: „Musím i to oznámit, že krev krve se dotýká, žádný skoro nic neříká.“

Znovu se tu setkáváme s tvrzením sociologického řádu, že totiž incest je jev rozšířený a že přestává být jevem pronásledovaným společenskou normou. V samé podstatě moralizátorského přístupu k zpracování látky bylo a je podnes, že životní realita se líčí co nejčerněji, aby bylo vytvořeno východisko k vlastnímu persvazivnímu úsilí. Ale jistý stupeň korespondence mezi realitou a obrazem je v těchto žánrech nutný; tvrzení, i když zesílené a přehnané, musí mít reálný podklad; jinak se autor vydává v nebezpečí, že adresáti dílo odmítnou, popřípadě vůbec nepochopí. A zvlášť u autora, jako byl Lomnický, který žil ve strachu před represí církevních institucí a všemožně se proti ní zabezpečoval, je nutné předpokládat, že nepodstupoval riziko deformovat realitu ve svém zobrazení příliš dalekosáhle. Lze tedy předpokládat, že incest jako společenský fakt nebyl v té době něčím zcela výjimečným.15

Sám jev však Lomnický postihl a představil jako historicky proměnlivý a podmíněný. Naznačil, že incest byl v počátečním stadiu vývoje lidstva něčím přirozeným, ba nutným, to plynulo z biblické antropogenické představy o jednom páru prarodičů – „synové a dcery jich v manželství se scházeli a bratří vlastní sestry pojímali. … A to proto, že jiných žen ani mužů nebylo a jináč to býti nemohlo“. I boží přikázání v sexuální oblasti vykládal Lomnický jako pragmatická a utilitární – když jeho vyvolený izraelský lid byl ještě početně slabý, dovolil prý Hospodin mnohoženství, a tím si zajišťoval dostatečný počet uctívačů. Nekáral proto ani cizoložství ženatého muže se svobodnou dívkou (Abraham, Jakob); Lomnický jde dokonce v pojímání Hospodina jako pragmatika povážlivě až tak daleko, že v této souvislosti uvádí bez komentáře případ, jak dcery Lotovy „užívaly“ svého opilého otce a z něho počaly.

Vývojem se však pojímání celé věci změnilo u Hospodina i u lidské společnosti, z krvesmilství se spolu se sodomií stal hřích převyšující všechny ostatní. Lomnický ho na různých místech knihy dokumentuje několika exemply. Jen v jednom případě se vrací k tematické konstrukci, kterou představil už příběhem o sv. Ondřeji, totiž ke vztahu matky a syna (ilustruje jím myšlenku o ženě jako ohni, před nímž se je třeba generálně a vždy mít na pozoru; proto syn převádějící svou starou matku přes řeku obalí si ruce šatem, aby se jí nedotýkal přímo; přímý styk i s vlastní starou matkou mohl by v něm totiž vzbudit myšlenky na jiné ženy).16

Jinak všude Lomnický užívá exempel založených v plánu postav na vztahu sourozenců. Jako klasický příklad tohoto druhu uvedl Lomnický (dokonce dvakrát na různých místech) osudy dětí krále Davida. Spojil přitom tento příběh s principem kauzálního sřetězování motivů, jímž se má ukázat, že jeden morální přestupek vyvolává přestupek další. Král David přestoupil mravní zákon cizoložstvím, když souložil s vdanou ženou a jejího muže se zbavil, připraviv ho o život; „avšak za to dosti kyselých trnek okusil a od Boha pomstu vzal“. Dítě, které se ze spojení s Bersabé narodilo, zemřelo. Ale tím nebyla pomsta ukojena. Davidův syn Amnon znásilnil svou sestru Tamar. Bratr jich obou, Absolon, pomstil sestru tím, že dal Amnona zabít na hostině, na kterou ho pozval. Ale řetězec rodinných tragedií ani tím neskončil. Sám mstitel Absolon potom „přede vším lidem izraelským poškvrnil ženu Davida, otce svého“, povstal proti otci a byl zabit. Otec David, první agens v tomto řetězci, ho zase uzavírá svým nářkem nad zabitým synem.

Vyvrcholení této motivické incestní řady představuje velké, epicky rozvinuté a překomponované exemplum o mladém egyptském mnichovi. Ten žil dvanáct let v klášteře, vyhýbal se i pohledu na ženy a odolal i tříměsíčnímu ďábelskému pokušení, nacházeje podporu v modlitbách k sv. Jeronýmovi, jemuž se poručil do ochrany. Ďábel tedy nastrojil zvláštní intriku, podvrhl zprávu, že jeho otec bez něho umírá zármutkem. Na naléhání spolumnichů se vydal na návštěvu rodného domu. Z náhodného dotyku sestřiny ruky mu Venuše v srdce vrhla oheň a „Kupidova střela těžce ho ranila“. Zapomněl na kázeň, klášter a toužil jen po ní. Několikrát se ji v noci pokoušel přepadnout v její ložnici, ale vždy zabloudil, protože nad ním bděl sv. Jeroným. Ale za měsíc toho měl i světec ochránce dost; zjevil se ve spánku jeho řádovému spolubratrovi a vyjevil mu, co se s mladíkem děje. Ten však vše popřel a v duchu se sv. Jeronýma zřekl; tím se úmyslně zbavil nadzemské ochrany. Tajně vešel do ložnice sestřiny a skryl se pod její postel. Když přišla spát a usnula, svlékl se a „nahý k boku sestry své se přiložil a přilehl“. Jenže dívka, když se probudila a znamenala „vedle sebe mužské pohlaví ležeti“, spustila křik, celý dům se seběhl, „i najdou toho militkýho mniška ležeti vedle bříška sestry své nahého“. Mladík se zděšenému otci vyznal, prosil o odpuštění; poznal, že byl od ďábla podveden, oklamán a zahuben, poznal svou chybu, vrátil se k ctění sv. Jeronýma a činil tak přísné pokání, že za dvě léta zemřel. Morálka příběhu je přímočará a nesložitá; je třeba se vystříhat styku s ženou totálně, i náhodný dotek může vyvolat katastrofu.

Podstatnější však je, že je zde zobrazena síla nepřekonatelné vášně k sestře, přičemž tato vášeň zcela změní duchovní i morální profil zasáhnutého. Nový element je zde vnesen užitím humorného prvku komediálního rázu.

Z motivu incestu mezi sourozenci, ilustrovaného těmito exemply, vyvodil Lomnický další variantu tohoto motivu, totiž motiv sourozeneckého incestu nevědomého. Ten nezobrazil exemplem, omezil se na výklad. Navázal ho na výše zmíněný motiv cizoložství krále Davida s Bersabé. Škodlivost a zločinnost cizoložství podle jeho výkladu spočívá mimo jiné v tom, že se jím mohou znejasňovat vztahy pokrevenství, také „mnohdykrát cizoložníci z té směsice, kdo čí syn aneb dcera nevědouce, dopouštějí se skutku tělesného třebas s dcerou aneb souložnicí otce svého aneb některého blízského přítele krevního“; aby účinek byl co největší, utíká se autor k autoritě starozákonní, prorokovi Ozeášovi, podle něhož „kvíleti bude země a roznemůže se všeliký, kdož bydlí na ní“, protože „krev krve dotýkala se“.17 – Zárodečná barokovost Lomnického v myšlení i stylu se projevuje v tom, že hned za touto patetickou vizí morální zkázy následuje druhý argument proti cizoložství, a to argument velmi prozaický, světský, totiž majetkoprávní. Cizoložství může vést k incestu, ale stejně tak k poruchám dědické posloupnosti. A tento fakt podává Lomnický se sousedskou bodrostí: „Která pak matka tak činí, že cizí násadou rybník nasazuje, lože svého poškvrňuje, doma snese, ta velmi dítkám manžela svého ubližuje.“ Rozpad morálního řádu a majetkové školy jsou zde zcela hodnotově ekvivalentní.18 Tím, že Lomnický v Kupidově střele rozvinul incestní motiv až k obohacené variantě nevědomého incestu sourozeneckého, předjal motivický vývoj české a slovenské romantické prózy, a vzhledem k tomu, že jeho dílo bylo v obrození ještě stále živé, nelze tu vyloučit ani přímý genetický vztah.

Stejně tak relevantní je pro nás fakt, že motiv incestu, v Kupidově střele tak masivně uplatněný a rafinovaně prokomponovaný, se v tomto díle strukturně pojí se stejně masivně pojatým motivem pomsty. Také „pomstě“ je v knížce věnována dokonce samostatná kapitola, a to kapitola O pokutách a pomstách smilstva, cizoložstva a všelijakého rufianstva a sodomářství, kteréhož Pán Bůh nikda bez pomsty neráčil nechati;19 jak titulek ukazuje, pomsta (synonymní s trestem a pokutou) je zde primárně chápána jako pomsta boží. Bůh je k pomstě přímo vázán jako ke své povinnosti, lidé ho o ni prosí a žádají; tak je tomu nejen v této speciální pomstevní kapitole, ale tento motiv se průběžně opakuje v celém díle.20 Jako primární a metafyzický mstitel tu není však pojat jen starozákonní Hospodin, nebo blíže neurčený Bůh vůbec, nýbrž Ježíš Kristus je pojat jako mstitel náruživý a zásadový. Touto konkretizací je dokonce motiv v díle přímo uveden; Kristova pomsta je uvedena v chod především poskvrněním panny, protože Kristus je manželem každé panny – chápání je zde velmi antropomorfizované. Lomnický tuto první realizaci motivu pomsty neobyčejně zesílil tím, že myšlenku o Kristu mstiteli porušených panen opakoval hned čtyřikrát v těsné následnosti, konče tuto řadu slovy: „ani Kristus Pán bez pomsty a trestání násilníkův svých milých nevěst nenechá“; v druhé polovině díla motiv Krista mstitele uvedl v repetici, tentokrát však už je Kristus (jako lev z paraboly, který zabil cizoložící lvici) mstitelem všeobecně všech hříchů proti pohlavní čistotě.21

Vedle pomsty boží však funguje v díle i pomsta lidská. Prohlašuje se za jev zcela přirozený a v těchto případech mravně odůvodnitelný; s pochopením se připomíná i celý mechanismus pomsty krevní (když synové Jakubovi zabili za znásilnění své sestry nejen pachatele, ale i jeho otce, vyplundrovali celé město, vše v něm zničili a děti a ženy zajali). Stejně jako celý komplex motivů incestu je i komplex motivů pomsty gradován do vrcholné roviny a účinnosti jedním velkým, reprezentativním exemplem. Je to exemplum o knížeti a lebce (v indexu exempel, připojeném vzadu za dílo, Lomnický sám příběh nazval O knížeti, kterak pro cizoložství manželku trestal – kurz. zde).

V něm host knížete, kupec, obdivuje hostitele jako člověka napohled svrchovaně šťastného – kníže je krásný, udatný, bohatý, moudrý, vznešený, manžel krásné ženy, otec výborných dětí. Šok přijde, když u večeře je jemu, tj. kupci, a kněžně předloženo jídlo v umrlčí lebce, zatímco ostatním na stříbrných mísách. Když je kupec uveden do ložnice, najde tam dva pověšené umrlce-mladíky. To mu pak níže vysvětlí – lebka, na níž se podává jídlo, patří jednomu vévodovi, který knížeti kdysi svedl ženu a jehož kníže sťal („učinil mu tu pomstu“); jeho ženě má lebka denně připomínat její hřích a tak jí pomoci v tom, aby ho neopakovala; mrtví pověšenci byli nevinně zabiti synem cizoložného vévody, a kníže jejich mrtvoly uchovává, aby pohled na ně ho povzbuzoval v horlivost při pomstě nevinné krve. Cizoložství ženy a smrt nevinných mladíků vzaly knížeti všechnu životní radost, jeho štěstí, jemuž se kupec na počátku podivoval, je jen povrchní zdání.

Lomnický tak vytvořil kauzální řadu – porušení předpisů sexuálního chování – nutná pomsta za to, buď boží, nebo lidská (je následkem i incestního činu, jak jsme viděli) – porušení základních lidských hodnot, které na tomto světě lze dosáhnout. Připomeňme, že už zde, v literatuře doby střední, se objevuje plně realizovaná vazba motivu pomsty a motivu lebky, tento komplexní motiv bude pak rozvíjen v literatuře 19. století až do století dvacátého jako jeden z nejproduktivnějších prostředků této motivické řady.22

V závěru díla však Lomnický sémantiku motivu pomsty zcela zvrátil, a to v příběhu o „nějakém poustevníčkovi v nižších krajinách Egypta“ (i v tomto vstupu absolutního sémantického zvratu v makrostruktuře díla vidíme jeden z příznaků zárodečné baroknosti Lomnického díla).

Lomnický tu zapojil do textu jeden z velkých archetypových syžetů světové literatury, totiž příběh o sebezmrzačení askety-poustevníka jako jediné možné záchraně před svodem ženy, která usiluje ho svést nikoli z vášně, ale z podnětu nízce žertovného, totiž ze sázky (vyvrcholení tento syžet dosáhl v povídce Otec Sergej L. N. Tolstého, převedené koncem 70. let minulého století do filmového tvaru režisérem S. Bondarčukem).23 Tolstoj v tomto psychologicky hlubokém díle spojil tři motivické komplexy – úsilí Pašenky Makovkinové svést mnicha Sergeje Kasatkina, jeho marný boj proti svodům světské slávy a možnost absolutní státní moci zničit životy, štěstí i morálku poddaných občanů: Kasatkin odešel do kláštera, když jeho snoubenku pojal za souložnici car Mikuláš I. Motivy sexuálního pádu a selhání se tu kříží, stupňují a navazují na sebe a vrcholí v psychických a společenských stavech už zcela nesexuálních, zato však ničících všechny lidské hodnoty šmahem. U Tolstého si otec Sergej utne sekerou ukazováček na levé ruce, u Lomnického si mnich upálí nad ohněm všechny prsty.

Také Tolstoj spojil tento syžet s motivem pomsty, a to způsobem zcela unikátním. Jedním z důvodů, proč mladý kníže Sergej Kasatkin vstoupil do kláštera, bylo, že vnitřně, psychicky byl odzbrojen, takže se nemohl mstít. Kdyby byl svůdcem jeho nevěsty kdokoli na světě, zabil by ho, ale nemohl to udělat, když svůdcem byl jeho „zbožňovaný car“, člověk, do něhož až do té chvíle vkládal všechny nejvyšší lidské i nadlidské ctnosti. Toto místo je mimořádně závažné: neschopnost pomsty je tu pojata jako negativní důsledek duševního zotročení státním absolutismem. Motivický kontakt Lomnického a Tolstého se zdá na první pohled téměř absurdní, ale není – ukazuje typologickou porovnatelnost literatur místně i časově vzdálených, vyrůstajících však z týchž archetypových kořenů.

V Lomnického exemplu svůdkyně hrůzou zemře, když se sváděný mnich sebezmrzačí. Mnich se však řídí principem „Ne reddas malum pro malo, ne zlý za zlý“ a vzkřísí ji. Tento příběh, jehož kořeny jsou až v životech sv. Otců, ruší tak princip pomsty a starozákonní zásadu o oku a zubu a nastoluje novozákonní princip lásky a smilování bez zásluhy provinilého.

Dílo Lomnického se tak jeví zcela jinak, než jak jsme byli dosud zvyklí. Je to dílo neobyčejné síly a iniciativy, dílo uvádějící do písemnictví motivy a jejich komplexy ukazující daleko do budoucnosti a předjímající ji. Lomnický je v mnohém vstup do českého literárního baroka. Na mnohé z něho mohla navazovat literatura romantická, ovšem v zcela jiné situaci a v zcela odlišném uplatnění znakovém.

POZNÁMKY

11 Srov. A. Pražák, Národ se bránil. Praha 1945, s. 144, 145, 156 aj. Vlček, Dějiny české literatury II. Praha 1951, s. 225.

12 J. Dobrovský, Dějiny české řeči a literatury. Praha 1951, s. 120.

13 Viz J. Jungmann, Historie literatury české, 2. vyd., Praha 1849, s. 167.

14 Fr. Palacký v nevydaném díle o dějinách české literatury, zamýšleném pro poučení ciziny, uváděl, že Lomnický byl první a poslední korunovaný český básník, a líčil, jak jako šedesátiletý stařec byl pro svou vlasteneckou poezii potrestán sto ranami holí, polomrtvý odnesen a pak žebral na pražském mostě (viz F. Palacký, S. K. Macháček, Dějiny české slovesnosti, vyd. O. Králík a J. Skalička, Ostrava 1968, s. 117). Touž legendu opakoval Jungmann (výše cit. dílo, s. 594), omezil však pozitivní soud estetický – dal přednost poezii Lomnického před jeho prózou a nejvýše ocenil jeho díla komická a satirická. (Tím vlastně jen potvrdil estetický soud Dobrovského.)

15 Moralistní soud Vlčkův o chování Lomnického, zvláště po Bílé hoře, měl své oprávnění v biografických skutečnostech. Dnešního člověka však jen udivuje, s jako superiorní suverenitou dokázali lidé z doby před první světovou válkou vyvozovat z tragických slabostí a selhání svých předků, vržených do hrůzného mlýna historie kolem roku 1620, nelítostné verdikty i o jejich díle. Vlčkovy soudy pak opakovali v podstatě, i když s oslabenou pohoršeností, i jiní, např. J. Jakubec. Ale co je hlavní, Lomnický se přestal po Vlčkově odsudku číst, vykládat a studovat. Došlo až ke komickým omylům, když např. A. Novák tvrdil, že Kupidova střela je sbírka „mravokárných veršů“ (!), viz A. Novák, Stručné dějiny literatury české. Olomouc 1946, s. 79.

16 Mácha nesledoval soud ani Dobrovského, ani Jungmannův, ale Pelclovy Abbildungen z r. 1773; srov. K. H. Mácha, Literární zápisníky, deníky, dopisy. Praha 1972, s. 11–12 a 369.

17 Toto nadšení pro Lomnického u Máchovy generace později značně vyprchalo; K. Sabina ve svém Dějepisu literatury československé staré a střední doby (Praha 1866, s. 940–941), je v hodnocení Lomnického už značně rezervovaný, vytýkaje mu především malou původnost – ostatně právem – a malou „živost“ – to neprávem.

18 Kupidova střela sice neunikla pozornosti jezuitské barokní cenzury, ale prošla celkem bez újmy. Koniášův Klíč z r. 1729 nařizoval odstranit z knížky několik míst a Index z r. 1749 počet předepsaných zásahů poněkud rozšířil; jinak však byla kniha – kupodivu – propuštěna. Zásahy jezuitské duchovní inkvizice přitom ukazují, že někdy šlo spíše o zcela formalistický doklad péče o duchovní blaho čtenářů, nikoli o zásahy skutečně ideově odůvodněné a odůvodnitelné: co mohlo vadit jezuitskému bdíči na vysoce mravním dvojverší „Tu, kde ctné manželky není, radost se v zármutku mění“, když na druhé straně propouštěl desítky míst mravnostně nejpovážlivějších! Viz vydání A. Dolenského, Praha 1921, doslov editorův s výčtem předepsaných zásahů jezuitské cenzury a s. 308; z tohoto vydání dále citujeme a na ně odkazujeme.

19 Rámec díla našel Lomnický v latinské sbírce kázání Rosarium od Bernardina de Bustis z r. 1503, jak zjistil E. Šubert už r. 1910, a použité vyprávěcí vložky – exempla – čerpal z latinské sbírky Promptuaria exemplorum od Johanna Herolta-Discipula z r. 1497, jak určil E. Pražák (viz jeho studii O mravně výchovné próze Šimona Lomnického, v kol. sb. Příspěvky k dějinám starší české literatury. Praha 1958, s. 203n., zvl. 209–210).

10 Viz Pražákova studie, s. 213, dále srov. o baroknosti prózy Lomnického P. Voit, Nad mravněvýchovnou tvorbou Šimona Lomnického z Budče, in: Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 9, 1990, 1, s. 59a, zvl. 69, a doslov J. Krče, Malý portrét Šimona Lomnického z Budče, in: Kupidova střela, Dětinský řápek. Brno 2000, s. 443–464.

11 Srov. s. 210 cit. studie.

12 Reprezentativním dílem tohoto zaměření byla esejistická kniha Z. Kalużyńského Podróż na zachód, přeložená r. 1955 pod názvem Cesta na Západ i do češtiny; celá jedna její kapitola, nazvaná Éra vědeckého erotismu, byla v ní věnována této problematice. Rozklad západního buržoazního myšlení, morálky a kultur se v ní demonstroval v řadě A. Miller, E. O’Neill, F. Norris atd. – autorů, kteří úpadek zobrazili –, až po literaturu oslavující degeneraci, misogynství, sadismus, perverzi atd., která tyto jevy sama přímo ve společenském životě produkuje, přičemž v pozadí stál prý velký ideolog této morální katastrofy R. Kinsey. Autoři jako E. Caldwell, W. Faulkner jsou zde oceňováni jako velcí umělci, ale jejich „černý pohled“ na svět prý odzbrojuje člověka a tím uvolňuje cestu nejtemnějším společenským tendencím, fašismu.

13 Jinak však byl Lomnický stoupenec spíše humánnější trestní soustavy. Nešlo-li o incest nebo sodomii anebo nebylo-li porušení normy sexuálního chování spojeno s vraždou plodu, oceňoval trest nikoli absolutní; v tom se shodoval s celkovým stavem právního vědomí u nás. S pochopením a zadostiučiněním vytkl v tom rozdíl mezi Německem a domovem: „V Němcích také cizoložníky mečem trestali, cizoložnice zahrabávali, vypovídali, aneb do kláštera je hnali. Ale u nás v Čechách milostivěji, které se ženy neb děvečky nechovají, když jen dítek nemordují, teda jim jako za obyčej trandy randy dávají, březovými vrchovišti od města je vyprovázejí a někdy i na cestu buštěhradskýho rázu groš, totiž cejch neb dva, jim přidávají.“ (cit. vyd. s. 213–214) – I pasáže tohoto druhu svědčí proti Pražákově tezi, že Kupidova střela je pouhý „překlad“. – Takových odkazů na domácí situaci je v knize ostatně víc, srov. např. výklad o sodomii a jejích následcích, s. 198.

14 Viz. M. Nedvědová a kol., Slovo psohlavec v starší české slovní zásobě, in: Naše řeč 60, 1967, s. 76n., a knihu kol. Slova a dějiny. Praha 1980, s. 192–193.

15 Týkalo se to snad především nižších vrstev, stojících na okraji společenské soustavy morální výchovy a tlaku; tento stav zobrazuje ještě světová literatura 19. století v dílech svých vrcholných představitelů. Klasik sebemučivé sexuality L. N. Tolstoj byl zaujat problémem incestu v ruských mužických vrstvách, kde byl tento vztah společenskou normou jaksi tiše tolerován; nebylo nic zcela výjimečného, když selští hospodáři ženili své nezletilé syny se zralými dívkami a s těmito snachami žili pak intimně až do doby synovy dospělosti. Incestní vztah dvou mladičkých sourozenců žijících v „přírodním“ stavu na okraji civilizace zobrazil, dokonce s porozuměním, A. France v Historii našich dnů. Atd.

16 Jednou je užito exemplum o vztahu kmotra a kmotřenky; kmotr – radní pán – v opilství znásilnil svou kmotřenku a domníval se, že hřích ze sebe smyje koupelí v lázni. Po sedmi dnech však náhle „zcepeněl“; z jeho hrobu pak vyšlehl plamen a pozůstatky duchovního krvesmilníka spálil na prach. Morální poslání příběhu je v tom, že čin tohoto druhu vyjde vždy najevo.

17 Ústy proroka Ozeáše vychrlil starozákonní Hospodin jednu ze svých nejvášnivějších a nejhroznějších hrozeb proti provinivšímu se zaslíbenému národu: jeho pomsta měla by být tak strašná, že postižení budou volat k horám „Přikryjte nás“ a k pahorkům „Padněte na nás“. Hlavní příčinou Hospodinova absolutního hněvu a nelítostnosti byly tehdy především činy sexuální, smilstvo vůbec a zvláště cizoložství. Avšak místo, jehož Lomnický užil pro výklad o incestu, je významově nejednoznačné; novější překlady ho interpretují zcela v jiných souvislostech. Překlad Svatováclavské bible (Ozeáš 4, 2–3) má text: „vražda vraždu postíhá. Protož kvíleti bude tato země a umdlí všecko, což v ní přebývá“ (podle vydání z r. 1873) a nový ekumenický překlad se sice vrací k motivu „krve“, ale také v souvislosti s pátým přikázáním: „krveprolití stíhá prolitou krev“. Proto země truchlí, chřadnou všichni její obyvatelé. Ale starší interpretace bylo možno chápat tak, jak to učinil Lomnický; ještě Katolická Biblí česká z r. 1864 má na tomto místě „krev krve dotkla se“ (komentář k tomu sice odkazuje na 4. knihu královskou (15, 10n.), kde se pojednává o tom, jak se hříšní izraelští králové potírali a vraždili, ale to zřejmě je komentář poněkud voluntaristický); i protestantská tradice anglikánská má na tomto místě dodnes „blood toucheth blood“; v době Lomnického bylo zřejmě víceméně obecně samozřejmé, o jaký „dotyk“ krve šlo.

18 Viz citát vydání A. Dolenského, s. 22, 98, 139–140, 156–157, 194, 207–208, 261–262, 264–265, 255–261.

19 Tamtéž, s. 203–224.

20 Tamtéž, s. 142–143, 168, 187–190, 202.

21 Tamtéž, s. 128–129, 223.

22 Tamtéž, s. 128, 206, 218–222. K intimní provázanosti motivů lebky a pomsty viz A. Stich, The Czech Naturalist Revenge and its Relationship to the Literary Tradition: Kašpar Lén, mstitel, in: Karel Matěj Čapek Chod, Londýn 1985, s. 82–99

23 Tolstoj na povídce pracoval s přestávkami po celá 90. léta 19. století, vyšla až po jeho smrti, r. 1912, a to zcenzurovaná.

Alexandr Stich (1934) je profesorem bohemistiky na FF UK. Jeho široký badatelský záběr zahrnuje několik okruhů – teorie spisovného jazyka a jazyková kultura, vývoj spisovného jazyka, problematika českého baroka z lingvoliterární perspektivy aj. Zatím posledním větším Stichovým opusem je edice Starých pamětí kutnohorských Jana Kořínka (Lidové noviny, ed. Česká knižnice 2000; s Radkem Lungou).

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku