JIŘÍ ZIZLER / UBOHÉ OVEČKY SLOV

„Slova padala dolů a ryby je polykaly,“ píše v Dopisech Albíně Stanislav Zedníček; výsledné ticho a mlčení je tím tedy dvojnásob jištěno, a poezie se tak stává oním podivuhodně vznešeným královstvím nedostupně skrytého, utajovaného, vymlčovaného, ale přece jen bytujícího ve světě cestou zázračného jiskření, předávání, sdílení. Ve stejném díle nalézáme autorovu vizi, v níž objevuje sebe samého v rakvi, setkává se s vlastní mrtvolou, jež musí hořekovat nad svým životem a osudem. Snad tušení a dobrovolné přijetí budoucnosti, která básníka neminula.

Stezky Zedníčkova života i díla byly, jak jinak ve 20. století, křivolaké (ale nikoli bludné). Vystudoval učitelský ústav a po válce se věnoval učitelství, nejprve v rodném Hlinsku, posléze v Praze. Jeho první sbírku Píseň chudého (1941) sice potlačila cenzura, ale básník navazuje předivo známostí a vztahů s prvořadými literáty (F. Halas, V. Holan, J. Deml, J. Durych, J. Florian, V. Vokolek). V roce 1947 vydává sérii průzračných i přízračných snů a vizí apostrofujících ideál Dopisy Albíně. Po Únoru ztrácí publikační možnosti a přicházejí i horší věci – uvěznění (1953-54) a po propuštění práce dělníka, krmiče zvěře v zoo, nakladatelského korektora; později jako jakousi rehabilitační náplast získal redaktorské místo v Čs. spisovateli (1968-74), po penzionování se vrátil do Hlinska. Nakonec se dočkal tří básnických knih. Přítmí srdce vyšlo roku 1969, na sklonku období uvolnění, a ironií osudu dvě další během normalizace: Větrná zátiší (1974) a Na doslech pramene (1984). Jejich interpretační doprovod nepostrádal kurióznost (Opelíkův doslov k Větrným zátiším byl zakázán a otištěn až 1995, v dovětku k druhé sbírce Jaromíra Nejedlá zjišťovala, že Zedníček „nestylizuje se do optimistického rozpoložení, když je mu smutno“, věru Amerika kritického poznání!) Mnoho z autorova díla zůstává nezpracováno v rukopisech.

Zedníček let čtyřicátých se jeví jako autor stavějící na tradici a dobovém kánonu a odrážející se od nich, a jakkoli se nesnaží pouze napodobovat, neodmyslitelně se zařazuje do jisté vývojové linie české literatury – demlovská imaginace, durychovská oslava čistoty a chudoby, holanovské nahýbání jazyka i halasovské dobývání výrazu mají u básníka své místo. Postupem času však začíná převažovat osobitost, potřeba jedinečného vidění, určovaná i vlastními trýznivými tématy, která Zedníčka přivádí i k originální práci s básnickou fakturou (Ludvík Kundera ji překvapivě přirovnává k Hansi Arpovi), v níž prostota zápasí se složitostí o pravdivé a přesné zachycení skutečnosti.

Dopisy Albíně přinesly hned jeden z básníkových dominantních motivů: oslovení ideálu a čistoty spolu se schopností je rozpoznat, svědčit o nich, artikulovat je. Zde má ideál podobu ženy jakožto mystéria a příslibu Ráje, unikavého pramene, otázky a odpovědi, s lícem svatosti a rubem svodu. Žena bude Zedníčka zneklidňovat už napořád: „Má nemoc je žena/ V očích pustá tma/ vyschlé studně“. Žena je nejenom symbolem dosažení, ale i všeho, co tomu brání: překážek tělesnosti, záhady nepokoje, křehké nejistoty vztahu, kdy se lidé proměňují ve „dvě planety/ v mrazivém prostoru/ raněni k nezhojení/ navždy sami“. Závrať nádhery ženského těla je placena poznáním smrtelného nebezpečí prázdnoty pouhé slasti, už v barokních očích koše plného vody, ústící v narušení a odcizení. Ideál však Zedníček nevnímá jako cosi odtrženého a nedozírného; je mu vždy přítomen v nitru jako odraz božství a absolutna, ale most k němu si musí vybudovat každý sám, ať už pomocí přesahů vlastních propastí, ať už následováním motýlích křídel.

Stejně tak je ale Zedníček básník protipólů, kde příkladnou roli zaujímá noc, temnota, samota a opuštěnost – neboť nelze se zbavit ani vystříhat stínů, žití života je zákonitě i žitím smrti. Součástí nejúzkostlivější tísně bývá také její nedovřenost, kudy vniká světlo a naděje. Samota krutě obtěžkává, ale i obnažuje jádro. Básník je „se všemi sám/ se všemi spojen/ se všemi ve vyhnanství“, a přitom „až k okrajím naplněn/ mlčením/ všechno chápajícím“. Bolest „dar je hluboký/ a na dně skrývá pramen/ kde pije hltavě můj démon slepoty“. Přítomnost naděje ale nečiní záhadné zlo o nic méně skutečnější: v Zedníčkově poezii se tyto vztahy vždy pohybují na ostří břitvy, stačí však úkrok stranou a slyšíme „Jen ticho/ strašné ticho teče/ vlčími hrdly/ po svěšených oháňkách/ tam dál do močálů“. Básník, který pije potmě sám svou hrůzu, potřebuje nyní bytostně svůj výraz pročistit, odhodit vše nepotřebné, osekat jej až na kost stejně jako žitou víru a naději: „Deštivým nocím/ studánky nepomohou/ Žízeň chce víno z Káně“. Život, do kterého se dennodenně vumírává – „největší utrpení je netrpět“.

Cesta ven z utrpení je i cestou do krajiny, z města a svíravé klece čtyř stěn k Matce zemi. Země přece mluví a vzlyká, rodí a pohlcuje, zraňuje a je zraňována. V ostrých záběrech Zedníčkových lyrických textů, obsažených zčásti v našem výběru, je krajina místem jinotajných, hrozivých i příslibných dějů, také většině lidí neviditelným bojištěm, na němž se stupňuje drama. Příroda sestupuje k člověku a oslovuje ho svým jazykem; pokud ji neoslyší, dokáže odpovědět a porozumět: „Krajiny stromů/ stromů/ které se tak podobají lidem/ že ani jejich biblické pláště nezakryjí touhu/ klanět se/ vzývat/ a čekat“. Člověk plaše vstupuje do obrazu, který není jeho dílem, nalézá tu podíl zvláštní sounáležitosti, kdykoli se však může roztrhnout obloha a dostaví se apokalypsa, či snad spása. „Jeřáby nejste krvavé/ jen pro nic za nic“.

Vedle prostoru se ale pohybujeme i v čase: naše bytí tkví ve vteřině i věčnosti zároveň. „Nejbližší den/ je nejblíže věčnosti“ a podobně „Každá vteřina/ je voláním které chce/ odpověď věčnosti“. Ona vteřina, prchavá a nezachytitelná, sunoucí horu času kupředu, se jeví napěchovaná nekonečným množstvím významů, a zároveň je od počátku světa stejnou slupkou prázdnoty. Umět zastavit čas znamená spatřit věci v jejich podstatě, pochopit smysl jejich metaforických a dočasných úloh. Svět je zrcadlové bludiště, a ubíjející stejnost obouvá člověku železné boty. Dočasnost nelze ošálit, zbývá však víra, že nejtrvalejší může být přece jen něco tak nehmotného, jako jsou slova: „až se na prach rozpadnou/ nešťastná torza skutků/ jen vy snad rozsvítíte tmou/ ty verše žízně hadry smutku“.

Zedníčkova poezie vždy neodvratitelně směřuje k hledání vlastní identity, rovnováze, nevěřícnému sebeprohlížení i pokusům o sebepotvrzení. Jenže kdo jsou vlastně ostatní a kdo jsem já, který je tolik stejný a tolik odlišný. „Tam někde jsem/ tam někde v Bezejmennu/ tam někde v Bezcestí/ a v Bezúniku/ uprostřed tíže“, zní odpověď, vědoma si věčného nedořečení a neúplnosti výrazu uprostřed víření chladných abstrakt, přes něž se chce básník proobjímat a vobjímat ke středu skutečné jistoty. „Nezaznělo ještě pravé světlo v pravé slze/ a všechno světlo/ zůstává mezi Golgotou a Zmrtvýchvstáním“ – takové je Zedníčkovo umístění středu onoho pravého poznání. Víra je ovšem i obklopena krustou nemilosti, klubky vztahů, které se zadrhávají, všedními démony lhostejnosti, utvářejícími kontury života stále více okorávajícího a plesnivějícího. Lidé připomínají mnohdy jen zdání bytostí, i vinou vrstev zdánlivých nepatrností, které se náhle zhoupnou pod nohama a nechají jedince propadnout do pekla zoufalství, které nenápadně zakleje jeho srdce ve vězně železa a betonu.

Ale jsou vždy východiska i z obklíčení, která se zdají neprostupná, neboť srdce má své důvody, které rozum nezná. Nejsou vždy ve velkém, nýbrž v malém, nejsou v hřmotu, ale ve ztišení. A tak tu malou procházku po lyrickém nebi Stanislava Zedníčka nelze zakončit případněji, než citátem stejně tak vybízivým, jako záslibným: „Blahoslavení tišší, neboť oni dědictví obdrží na zemi.“ Stanislav Zedníček si takový úděl vyvolil sám.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku