ŘÍM • Souvislosti 1/2002
GIUSEPPE GIOACCHINO BELLI / ŘÍMSKÉ SONETY
Říman Giuseppe Gioacchino Belli (7. 9. 1791 Řím – 21. 12. 1863 tamtéž) je spolu s Miláňanem Carlem Portou vrcholným představitelem italské nářeční poezie; je však nesporně také jedním nejoriginálnějších básníků první poloviny 19. století v celoevropském kontextu. Jeho hlavním dílem je obrovitý soubor 2281 sonetů napsaných v romanesku (římském dialektu), který skládá jedinečný obraz Říma z doby ponapoleonské restaurace.
Belliho ideové postoje se formovaly už v dětství. Za efemérní římské republiky 1798 a následující francouzské vlády byl Belliho rodičům, věrným papeži, dočasně zkonfiskován majetek (matka odvezla děti k příbuzným do Neapole). Tyto rané vzpomínky nepochybně podmínily pozdější Belliho zásadní odpor k jakýmkoli revolučním řešením a k „fanatickým snům o lživé rovnosti“. Za Pia VII. byl Belliho otec Gaudenzio odměněn za svou loajalitu výnosným úřadem v celní správě přístavu Civitavecchia; rodinný blahobyt znásobily i jeho úspěšné obchody se zámořím. Když však otec nečekaně zemřel jako oběť epidemie (1802), matka se s dětmi přestěhovala do Říma a rodina se propadla do bídy; po matčině smrti (1807) se tří osiřelých sourozenců ujal strýc Vincenzo. Z této trpké zkušenosti zřejmě pramení Belliho historický pesimismus a přesvědčení, že okolnosti jsou vždy silnější než lidská vůle.
Belli po matčině smrti pracoval jako účetní (nejprve ve šlechtické rodině, pak v napoleonské státní správě), dočasně vykonával funkci sekretáře knížete Poniatowského, po propuštění žil v klášteře kapucínů na Piazza Barberini. Z této doby pocházejí také jeho první – dosud nepříliš původní a italsky psané – básnické pokusy: 3 zpěvy v tercínách La pestilenza stata in Firenze l’anno di nostra salute 1348 (napsáno 1810–1813, vyd. 1816, Mor ve Florencii L. P. 1348), berniovské oktávy La morte della Morte (1810, Smrt Smrti), dantovsko-montiovská vize Trionfo della Croce (1813, Triumf kříže) či věnec sonetů na dané téma Proverbiade (1813–1815, Proverbiáda). Nejživějším textem z této doby je jeho Autobiografia (1811), v níž vypsal události svého života do tohoto data.
Od roku 1813 byl sekretářem protinapoleonsky orientované Accademia tiberina. Zde poznal vdovu Marii Contiovou, o 13 let starší, s níž se roku 1816 oženil. Zajištěn výhodným sňatkem, mohl konečně cestovat (1817 Rovigo, Benátky, Ferrara, 1820–22 Marky a Umbrie): zvláštní význam pro něho měl pobyt v Miláně 1828, kde poznal poezii Portovu, jež znamenala zásadní impuls pro jeho nářeční tvorbu. 1821 se setkal s dvacetiletou markýzou Vincenzou Robertiovou; vášnivý, byť platonický vztah trval do jejího sňatku 1828 (napsal pro ni 1822–1825 Canzoniere amoroso, Milostný zpěvník). Nářeční sonety začal psát roku 1828, ve svých 37 letech.
Po smrti Contiové (1837) se Belli uzavřel do sebe, narůstaly v něm náboženské skrupule a začal se bát vlastního díla. 1852–1853 přijal místo cenzora dohlížejícího na „politickou morálku“ (negativně posoudil z tohoto hlediska např. Shakespearova Macbetha, Rossiniho Mojžíše či Verdiho Rigoletta). Před smrtí svěřil svému příteli abbému Tizzanimu rukopis sonetů, aby jej spálil (Tizzani mu v tom nevyhověl).
Zmíněný soubor sonetů v římském dialektu (přes 30 000 veršů), Belliho vrcholné dílo, vznikal nepřetržitě v letech 1828–1847 (sonety jsou datovány). V úhrnu jsou tyto sonety skutečnou římskou „lidskou komedií“, ale zároveň i theatrem mundi, jehož běh je věčně stejný. Postavou tohoto dramatu je i necitelný Bůh, který zavřel ráj na zámek a na posledním soudu si rozdělí svět s ďáblem; jeho protagonistou je však především papež (Řehoř XVI.), ctižádostivý byrokrat, který ve jménu tohoto výsměšného Boha vládne falešné pompě a reálné bídě. Další sonety črtají obraz římského kléru a šlechty, největší plochu však zaujímají nejnižší vrstvy. Belli je líčí se solidaritou, jež je v literatuře té doby zcela ojedinělá, má význačný smysl pro tragiku sociální bezvýchodnosti i pro bezděčnou komiku, pramenící z plebejské prostoduchosti, pověrčivosti i schopnosti životní improvizace. Zachycuje nicméně i nebezpečnou tupost a bigotnost římské lůzy a asociální dno, kde je cit slabostí a kde je základním instinktem pud sebezáchovy.
Za Belliho života vyšel s jeho souhlasem pouze jediný sonet, první dílčí (silně cenzurované) vydání pořídil posmrtně jeho syn Ciro se spolupracovníky (Poesie inedite, 1865–1866, 4 sv., Nevydané básně). Už roku 1831 však Belli načrtl pozoruhodnou předmluvu, v níž uvádí, že jeho hlavní ctižádostí bylo neosobně zdokumentovat život římské spodiny: formuluje tu de facto veristickou estetiku „sociálního dokumentu“, zároveň je však zřejmé, že si touto formulací chce opatřit určité alibi.
Naše ukázky, které nutně přinášejí pouze několik drobných detailů z Belliho monumentální fresky, jsou vybrány z vydání G. G. Belli, I sonetti (4 sv., a cura di Maria Teresa Lanza, Milano, Feltrinelli 1965). Řadíme je, jak je běžné, podle chronologie jejich vzniku (za názvem uvádíme číslo označující jejich místo v celém souboru).
Jiří Pelán
* * *
Stvoření světa (165)
Když za zvuku nebeských pozounů
Bůh hnětl těsto z velmi jemné moučky,
chtěl mít svět zelený a kulaťoučký,
zkrátka něco na způsob melounu.
Tak stvořil slunce, měsíc, glóbus, na sta
hvězdiček; a pak celý ptačí rod,
hovada zemská, ryby v hloubi vod;
zasadil stromy, načež řekl: „Basta!“
A ještě něco: stvořil po řadě
Adama s Evou; těm dal poručení
netrhat jabka v rajské zahradě.
Jen do nich kousli, hlasem, z nějž jde strach,
pak zařval od plic: „Příští pokolení!
Už je to tady… Máte po ptákách!“
(Terni, 4. října 1831)
Kain (180)
Bratrovrah, jistě, nemám námitek,
vím, kdo byl Kain, nač mi to připomínat?
Jen povídám, že někdy láhev vína
stačí, a je z vás pěkný dobytek.
Známe to: chytil klacek a pak mázl
chudáčka bratra rovnou přes hlavu.
Lumpárna, pane! Říkám po právu:
takhle se chová buran nebo grázl.
Jenomže: od neděle do neděle
koukat, jak Bůh vám plive na jabka
a směje se na Ábelovo tele,
to musí chlapu jako vy a já
nakonec řádně pohnout žlučí v těle:
a potom bác! a teče červená!
(Terni, 6. října 1831)
Průvodce bez práce (447)
Dělej, co dělej, je to mizérie.
Bídou se člověk moc rád nechlubí.
Co jsem vás odvez do Ninf’Argerie,*
neměl jsem, musjé, pranic do huby.
Vidět můj kutloch, přešel by vás smích!
Od listopadu do svatého Jiří
tam prší, fouká, taky padá sníh:
jo, milostpane, jako na Sibiři!
I fráter šel by o dům radši dál!
Mít matraci tak aspoň, měkkou, rovnou,
ne pytel brambor! Co bych povídal!
V Paláci jsem byl stokrát, škoda slov! No,
jestlipak víte, musjé, co mi dal
náš Svatý otec? Řeknu vám to: hovno.
(V Osterii del Fosso, 13. listopadu 1832)
* Nymfeum zvané chrám nymfy Egerie na via Appia (Pozn. G. G. Belliho)
Holka a chlapec (485)
No ne! To je mi ale zákazníček!
To je mi kunčoft! Hned mám laskominy!
Ten salám zase odnes do kantýny
a běž si sednout zpátky na nočníček!
Do školy, alou! Pro Kristovy rány,
viděl kdy někdo takového spratka?
Jestli ses, prcku, vlámal do prasátka,
tamhle máš bábu: běž si pro kaštany!
Odkdypak blechy kašlou? Tenhle klacek –
viděl to svět? – si na mě zuby brousí!
Mazej, než slízneš pořádných pár facek!
On mě chce šoustat! Lidi, řekněte!
K tomu jsou třeba takovýhle fousy,
ne myš, co sedí krávě na hřbetě!
(Řím, 25. listopadu 1832)
Mámin porod (577)
„Babičko, teď když máma porodila,
chci se vás zeptat – vy mi odpovíte:
čímpak to je, že žena čeká dítě?“
„To z manželova dechu, moje milá.“
„A odkud z mámy vyšlo?“ – „Z kolene.“
„A co to potom* – můžete mi říci –,
pro co jsme Panně zapálili svíci?“
„Též batolátko, nedonošené.“
„Rodí i muži?“ – „Někdy to tak bývá.“
„Jedna prý porodila vlčátko
a jiná potom nebyla už živá.“
„Ba, stane se.“ – „A proč tak zakrátko?“
„To z námahy, a když je žena křivá.“
„Já se tak těším na své děťátko!“
(Řím, 8. prosince 1832)
* placenta
Práce (840)
Nechci nic dělat; dnes ne, zítra zas ne.
Když už jsem tady, tak to nějak přečkám;
práce mi ale nevoní – a tečka.
Nevím, co na tom ještě není jasné.
Sotva se vleču, když jsou prázdné hrnce.
Jak se však najím, jak si hrdlo svlažím,
jen po jediném doopravdy bažím:
spát na zídce, na kterou praží slunce.
Ach, kdyby práce byla vskutku sladká,
kněžouři všichni chtěli by tu jundu
a šli by po ní jak vlk po jehňátkách.
Copak má někdo v ráji mozoly?
Světice si tam líně škrábou frndu
a svatí – ti se drbou na koulích.
(Řím, 30. ledna 1833)
Papežův smích (1348)
Papež se směje? Špatná novina!
Jeho lid nejspíš brzo plakat bude!
Smích toho laskavého otčíma
je věčně stejný pro malé a chudé.
Ty škrabošky, co nosí tiáru,
jsou jako kaštan: jejich skořepina
je pěkná, uvnitř jsou však bez tvaru,
zkažené, zpouchlé, samá plesnivina.
Papež se šklebí? Bože, zbav nás hříchů!
Tím spíš, že v těchhle časech, příteli,
opravdu nemá žádný důvod k smíchu!
Pozor, ať brzo neprotáhnem huby!
Zlá předzvěst, když jsou páni veselí!
Ten, kdo se směje, vždycky cení zuby.
(17. listopadu 1834)
Chudá rodina (1677)
Klid, děti moje, klid, jen žádný strach,
a buďte tiše, táta brzo přijde.
Ach, matko Boží, pomoz mi v mé bídě,
nenechávej nás v těchhle trampotách!
Mí drobečkové, neplačte mi tady,
netrapte mámu, už to nesnese;
táta hned přijde, něco přinese,
budem mít chleba, neumřeme hlady.
Mám vás tak ráda, světýlka mých očí!
Co říkáš, Peppe? Z tmy jsi vyděšený?
Došel nám olej, copak si mám počít?
Proč fňukáš, Lallo, ty má naděje?
Že je ti zima? Jdi dál od té stěny,
pojď za maminkou, ať tě zahřeje.
(25. září 1835)
Nástupnictví (1696)
Papež, náměstek Boží a náš Pán,
je věčný jako Otec na výsosti.
On neumírá; zemi odevzdán
je pouze uzlík masa, šlach a kostí.
Neb jeho corpus, vládu vzdávaje,
tu nechá duši, skrytou v hnusné slupce:
do pekla nejde, ani do ráje,
anobrž vstoupí rovnou do nástupce.
Žaludek, vlasy, ruce, holeně,
nos, uši, mozek – vše se mění rázem;
leč papež trvá – věčně, neměnně.
A proto také lidské tělo těch,
kdo vstoupí na trůn Petrův, spadne na zem
bez duše, braši: je v něm pouhý dech.
(4. října 1835)
Opilý posluha (2031)
Tak copak, máme nakoupeno zase,
zase už máme cvrčky v kokosu?
Mlč, vždyť to vidím: dal sis do nosu
a teď jsi, chlapče, ožralý jak prase!
Tos musel dlouho koukat do sklínky!
Že jednu? Kuš! To ti tak někdo věří!
Viděla jsem, když stál jsi vedle dveří,
jak se ti, zlato, kácej holínky!
Běž pěkně domů, a řekni své mámě,
té herdekbabě, chlape bláznivý,
že s opilci se tady nebabráme.
Co, ještě mručíš? Hochu, dej si pozor,
nebo tě kopnu, že se podivíš!
Jenže ty máš už na prdeli mozol.
(16. prosince 1844)
Pomoc a rada (2104)
Rozumím… baže… lidi jsou holt lidi…
jenže… víš sám… ale co mě se týká…
já koneckonců… zkrátka, jak se říká…
jde vždycky o to, jak to člověk vidí.
Máš svatou pravdu… není všechno zlato…
já říkám jedno… rozum do hrsti…
nikdy ne zhurta… pěkně po srsti…
a kdyby… tak co… inu, kašlat na to!
Ba… pro mě za mě… chci ti zkrátka říci,
jen bez obav… nač fňukat… to snad ne.
Přátelům… znáš mě… vždycky k dispozici.
Jsem při tobě… nikdo mě nedonutí…
a věř mi… však to nějak dopadne.
Na mě je, hochu, vždycky spolehnutí.
(Duben 1846)
Dobrá partie (2123)
Ta Lucie! řekněte, to je klika!
Narodila se rovnou v košilce.
Takhle se všecko zvrátí ve chvilce:
jeden se směje, druhý zase vzlyká.
Jak shnilý citrón je vám nepohledná,
moc nepobrala holka na kráse.
A koukněte se na ni: vdává se,
a z těch mých šesti dcer – ne, ani jedna!
Zdědila dům, co je v něm pekárna.
Jak strýček umřel, povídám: a má to;
má vystaráno, holka nezdárná.
Pan Annibbile* se s ní ožení,
zrovna ten… věřte, kmotro Nunziato,
muž, jakého by… zkrátka – k zbláznění!
(13. dubna 1846)
* Annibale
Přeložil Jiří Pelán.