O hradbách, branách, milnícouch, jménech bran, vítězných obloucích, lázních a divadlech města Říma

1. O městských hradbách

2. O městských branách

3. O vítězných obloucích

4. O pahorcích

Uvnitř města jsou tyto pahorky: Ianiculus, Aventinus, který se také nazývá Quirinalis, Celius, Capitolium, Pallanteum, Exquilinus, Viminalis.

5. O lázních

6. O palácích

Paláce: hlavní palác na Pallanteu; Severinův palác; Claudiův palác; Konstantinův palác; Susurriovský palác; Volusiovský palác; Romulovský palác. V Romulovském paláci jsou dva chrámy, Zbožnosti a Svornosti. Tam Romulus umístil svou zlatou sochu se slovy: „Nepadne, dokud panna neporodí.“ Sotva panna porodila, statue se sesypala; Traciánovský palác; palác Traiánův a Hadriánův se sloupem; Konstantinův palác; Salustiův palác; Camilliův palác; palác Antoniův se sloupem; Neronův palác s hrobkou Julia Caesara; Cromatiův palác; Pompeiův palác; palác Titův a Vespasianův stojící vně Říma, v katakombách; Oktaviánův palác.

7. O divadlech.

8. O místech svatých mučedníků

Toto jsou místa svatých mučedníků: před Appiovou branou, kde byl sťat blahoslavený Sixtus a kde se Pán ukázal Petru, Domine quo vadis, chrám Martův; (…) stoka, kam byl vržen svatý Sebastián, který odhalil své tělo Lucině, řka: „Nalezneš mé tělo trčící v žumpě“; Corneliova cesta přes Milvijský most a vede na silnici; Římský oblouk před Aventinem a Albistonem, kde se blahoslavený Silvestr a Konstantin políbili a rozdělili se. (…)

9. O mostech

10. O hřbitovech

11. O příkazu císaře Oktaviána a Sibylině odpovědi

V době císaře Oktaviána, když senátoři viděli, že je tak krásný, že mu nikdo nemůže ani pohlédnout do očí a že přinesl tolik zdaru a míru, takže mu celý svět vzdává čest, řekli: „Chceme tě uctívat, protože je v tobě božství; kdyby to tak nebylo, nebylo by se ti to všechno dařilo.“ On se tomu vzpíral, nařídil pauzu, zavolal k sobě tiburskou Sibylu, jíž přednesl, co senátoři říkali. Ona požádala o lhůtu tří dnů, během nichž držela půst. Třetího dne odpověděla císařovi: „Toto se jistě stane, pane a císaři: Znamení soudu, země zvlhne potem; z nebe přijde král budoucí na věky, avšak přítomný v těle, aby soudil svět“ – a to ostatní, co následuje. V té chvíli se otevřelo nebe a nesmírný jas se vyhrnul na něj; vidí na nebi jakousi překrásnou pannu, jak stojí nad oltářem, v rukou drží chlapce. Velmi se podivil a uslyšel hlas, jak říká: „Toto je oltář syna Božího.“ A hned padl na zem a klaněl se. A to vidění pověděl senátorům, a i ti se velice divili. To vidění se stalo v komnatě císaře Oktaviána, kde je dnes kostel svaté Marie na Kapitolu; proto se mu říká Sancta Maria Ara celi (Oltář nebes).

12. Proč byly vyrobeni mramoroví koně

Mramoroví koně, proč byli vyrobeni nazí a co budou počítat a co znamená, že před koňmi sedí jakási žena, obklopená hady a mající před sebou misku. Za časů císaře Tiberia přišli do Říma dva mladí filozofové, Praxiteles a Feidias. Když císař zjistil, jak jsou moudří, rád je měl u sebe v paláci. Oni mu řekli, že jsou tak moudří, že cokoli si císař za jejich nepřítomnosti, ve dne nebo v noci, pomyslí, oni mu to do posledního slova řeknou. A tak mu řekli: „Pane a císaři, cokoli řekneš ve své komnatě za naší nepřítomnosti, ve dne nebo v noci, to ti řekneme do posledního slova.“ Císař jim řekl: „Když uděláte, co říkáte, dám vám, co chcete.“ Oni mu odpověděli: „Nežádáme peníze, ale památku na nás.“ Druhého dne císaři popořádku řekli, co si předchozí noci pomyslel. Tak jim nechal udělat slíbený výše uvedený pomník, jak si přáli, totiž nahé koně, jak tepou zemi, to znamená mocné vládce tohoto věku, kteří vládnou nad lidmi tohoto světa. Přijde král nejmocnější, který nasedne na koně, to znamená na moc vládců tohoto světa. To je význam těch dvou polonahých, kteří stojí vedle koní a zdviženými pažemi a roztaženými prsty vypočítávají to, co přijde, a jako jsou sami nazí, tak je jim veškeré pozemské vědění nahé a odkryté. Žena, jež sedí obklopena hady a před sebou má misku, znamená církev a kazatele, kteří o ní kážou, aby ten, kdo k ní chce přijít, nemohl, než by se nejprve umyl v oné misce.

13. O jménech soudců a o jejich nařízeních

14. O Traianově a Antoniově sloupu

15. Proč byl vyroben kůň zvaný Konstantinův

16. Proč byl postaven Pantheon a pak Bonifácova oratoř

V době konzulů a senátorů podrobil prefekt Agrippa římskému senátu Svéby, Sasy a jiné západní národy, a to se čtyřmi legiemi. Když se vracel, při jeho návratu zazvonil zvonek sochy Peršana, která byla na Kapitolu, v chrámu Jova a Junony Monety. Na Kapitolu byla socha každého království celého světa se zvonkem na krku; jakmile zazvonil zvonek, poznali, že ono království rebeluje. Když kněz, který držel svou týdenní stráž, uslyšel Peršanův zvonek, oznámil to senátorům. Senátoři pak svěřili tuto záležitost prefektu Agrippovi. On odmítal, že nemůže vzít na sebe takový úkol, nakonec přece ustoupil a požádal o tři dny na rozmyšlenou; v té době jedné noci z přílišného přemýšlení usnul. Ukázala se mu nějaká žena, který řekla: „Agrippo, co děláš? Jsi ve velkém přemýšlení!“, on jí odpověděl: „To jsem, paní.“ Ona řekla: „Vzmuž se a slib mi, že postavíš takový chrám, jaký ti ukážu, a já ti za to řeknu, jestli zvítězíš.“ On řekl: „Udělám, paní.“ Pak mu v tom vidění ukázala chrám tohoto druhu. On řekl: „Paní, kdo jsi?“ Ona na to: „Já jsem Kybelé, matka bohů. Obětuj Neptunovi, který je veliký bůh, aby tě vyslyšel. Tento chrám dej zasvětit mně a Neptunovi, protože budeme stát při tobě a zvítězíš.“ Agrippa vstal a s radostí to přednesl v senátu. Vyrazil s velkou výpravou lodí, s pěti legiemi, porazil všechny Peršany a uvalil na ně roční daň římskému senátu. Po návratu do Říma postavil tento chrám a nechal jej zasvětit k poctě matce bohů Kybelé a mořskému bohu Neptunovi a všem démonům a pojmenoval tento chrám Pantheon. K poctě Kybelině nechal udělat pozlacenou sochu, již umístil na štít chrámu nad dveře a pokryl ji nádherným oděvem z pozlaceného kovu.

V době křesťanského císaře Foky přišel papež Bonifác. Když papež viděl ten podivuhodný chrám zasvěcený Kybelé, matce bohů, před nímž byli mnohokrát křesťané trýzněni démony, požádal císaře, aby mu ten chrám daroval; a jako byl o listopadových Kalendách zasvěcen k poctě Kybelé, matky bohů, tak on jej o listopadových Kalendách zasvětil k poctě blahoslavené Marie, věčné panny, která je matkou všech svatých. Císař mu ho přenechal a papež jej spolu s celým římským lidem o listopadových Kalendách vysvětil; a ustanovil, aby tam toho dne římský pontifex slavil mši a lid aby přijímal tělo a krev Páně, jako o svátku Narození Páně; a toho dne mají všichni svatí se svou matkou Marií, věčnou pannou, a se všemi nebeskými duchy slavnost, zemřelí mají ve všech kostelech světa oběť za spásu svých duší.

17. Proč byl Oktavián nazván Augustus a jak vznikl název kostela svatého Petra v okovech

Když byl Julius Caesar zavražděn senátem, jeho synovec Oktavián převzal vládu. Jeho příbuzný Antonius, na kterém to zůstalo po Caesarově smrti, se mu snažil těžkým zápasením sebrat vládu, a zamítnuv Oktaviánovu sestru, vzal si za ženu královnu Egypta Kleopatru, která vládla obrovským množstvím zlata a stříbra a drahých kamenů a lidu. Když začali Antonius a Kleopatra s velkou výpravou lodí postupovat proti Římu, v Římě se to doslechli. Oktavián však vyrazil s obrovskou armádou a napadl je u Epiru, a tak začala válka. Loď královny, která byla celá pozlacená, začala ujíždět. Když Antonius viděl, že královnina loď ujíždí, ujel. Následoval ji až do Alexandrie. On nalehl na meč a zemřel. Když Kleopatra viděla, že si ji schovají pro triumfální průvod, ozdobila se zlatem a drahými kameny a chtěla Oktaviána svést svou krásou, ale nemohla. Když viděla, že jí tak opovrhl, takto ozdobená vstoupila do mauzolea svého muže a přiložila si k prsům dvě ptisany, což je druh hada, a tak příjemně sáli, že usnula a umřela.

Oktavián si pak z onoho vítězství odnesl nekonečné peníze a triumfoval nad Alexandrií a Egyptem a celou rozlohou Východu, a takto vítězný se vrátil do Říma. A všichni senátoři a celý římský lid jej přijali s velkým triumfem. A protože ono vítězství se odehrálo o srpnových Kalendách, dali mu jméno Augustus, protože rozšířil (augere) stát, a rozhodli, aby každého roku o augustových Kalendách slavila celá obec radost z onoho prožitého vítězství, k poctě Oktaviána Caesara Augusta, a celé město aby kvetlo a radovalo se v tak velké slavnosti.

Tento zvyk vydržel až do doby Arkadia, muže Eudoxie. Po smrti svého manžela zůstala se svým malým synem Theodosiem. Vládla mužně, jako kdyby žil její muž Arkadius. Pohnuta božským pokynem a zájmy státu šla do Jeruzaléma, navštívila Boží Hrob a jiné svatyně. Zatímco vyřizovala státní záležitosti, provinciálové jí přinesli četné dary, mezi nimiž jí nějaký Žid dal okovy svatého Petra, jimiž byl Herodem spoután ve vězení načtyřikrát. Když je královna viděla, měla z nich větší radost než ze všech ostatních darů. Myslela si, že nemůže být pro tyto okovy vhodnější místo než tam, kde tělo svatého Petra v prachu odpočinulo.

Když se ale o augustových Kalendách vrátila do Říma, viděla, jak mohutně římský lid slaví onen prastarý pohanský zvyk o srpnových Kalendách, který nikdo z pontifiků nedokázal odstranit. Obrátila se na papeže Pelagia a senátory a lid, aby jí tento dar, který žádali, přenechali. Oni jí jej šlechetně přislíbili. Královna pak řekla: „Vidím, jak se necháváte strhnout srpnovými slavnostmi na počest mrtvého císaře Oktaviána, kvůli vítězství, které dobyl v Egyptě. Žádám, abyste mi dali poctu mrtvého císaře Oktaviána za poctu císaře nebeského a jeho apoštola Petra, jehož pouta jsem přivezla z Jeruzaléma. A jako nás onen vysvobodil z egyptského otroctví, tak nás tento císař vysvobodí z otročení démonům. A chci postavit kostel ke cti Boha a blahoslaveného Petra, tam umístit okovy, tento kostel pak apoštolský pan papež zasvětí o srpnových Kalendách a bude nazván Svatý Petr v okovech, a v tomto kostele bude apoštolský pan papež každoročně sloužit slavnostní mši. A jako byl svatý Petr osvobozen andělem, tak se římský lid, osvobozen požehnáním, vzdá hříchu.“

Když to lid slyšel, nesl to těžce. Na žádost papeže a královny nakonec přece ustoupil. Ona postavila kostel, papež jej vysvětil o augustových Kalendách, jak určila císařovna ze všech nejkřesťanštější, tam umístili okovy blahoslaveného Petra a neronovské okovy blahoslaveného Pavla, aby se tam římský lid toho dne o srpnových Kalendách shromažďoval a pozdravoval okovy apoštolů Petra a Pavla.

18. O Vatikánu a obelišku

Pod Neronovým palácem je Apollónův chrám, zvaný svatá Petronilla, před ním je bazilika, zvaná Vatikán, na stěnách podivuhodně vyšmukovaná zlatem a sklem. Proto se nazývá Vatikán, protože věštci (vates), to znamená kněží, tam zpívali (canere) své modlitby před Apollonovým chrámem. A proto se celá tato oblast chrámu svatého Petra nazývá Vatikán.

Tam je také jiný chrám, který byl Neronovým chrámem vestálek, který se nyní jmenuje Svatý Ondřej. U něho je pomník Caesarův, to znamená obelišk, kde jeho prach skvostně v sarkofágu odpočinul: Aby jako mu byl za života podroben celý svět, tak i po jeho smrti aby mu byl až do konce věku podroben. Jeho pomník byl dole ozdoben kovovými a pozlacenými deskami, pěkně pomalovaný latinskými písmeny. Nahoře pak u pilíře, kde odpočinul, je vyzdobený zlatem a drahými kameny, kde je napsáno: Tak jsi byl, Caesare, velký, jako je svět, ale teď budeš zavřený v malé díře, a ten pomník byl řádně zasvěcen, jak doposud vypadá a dá se číst.

19. O nádvoří svatého Petra

20. O Neronově milníku a o jeho vile

21. O Hadriánově pevnosti

Je také pevnost, která byla Hadriánovým chrámem, jak čteme v kázání na svátek svatého Petra, kde říká: Na památku císaře Hadriána byl postaven chrám podivuhodné velikosti, který je celý pokryt kameny a ozdobený různými příběhy. Ze všech stran je pak obehnán kovovým mřížovím se zlatými pávy a s býkem; z těch byli dva, kteří byli v nádvoří rajského dvora. Ve čtyřech částech chrámu byli čtyři kovoví a pozlacení koně; na každém průčelí kovové brány. Vprostřed kulatýho porfyrový Hadriánův náhrobek, který je teď v Lateránu před valchárnou; porfyrové obložení je v rajském dvoře u Svatého Petra nad prefektovým náhrobkem. Níž pak jsou kovové brány, jak je to dnes vidět. Ty památky, o kterých jsme mluvili, byly všechny věnovány chrámům, do kterých se sbíhaly římské panny s modlitbami, jak říká Ovidius v Kalendáři.

22. O Augustovi

U Flaminiovské brány udělal Oktavián jakousi tvrz, která se nazývá Augustova, aby tam byli pohříváni císaři, a která byla obložená různými kameny. Uvnitř v kulatým je to duté a se skrytými cestami. Ve spodním kulatým jsou náhrobky císařů. Na každém náhrobku je nápis říkající: „Zde jsou kosti a popel císaře Nervy a vítězství, jehož dobyl.“ Před ním stála socha jeho boha, tak jako u všech ostatních náhrobků. Uprostřed náhrobků je apsida, kde často sedával Oktavián, tam byli kněží vykonávající své obřady. Přikázal, aby ze všech království celého světa přišla jedna urna plná země, tu umístil nad chrámem, aby byla na památku pro všechny národy přicházející do Říma.

23. O různých místech

24. O Kapitolu

Kapitol, který byl středem a hlavou světa, kde pobývali konzulové a senátoři, aby řídili svět. Jeho zevnějšek byl pokryt vysokými a pevnými zdmi, které byly daleko nad vrchol hory všude pokryté zlatem a sklem a zdobené podivuhodnými díly. Pod vrchem byl podivuhodný palác, ozdobený zlatem a stříbrem a kovem a drahými kameny, aby byl zrcadlem všem národům. Pod vrchem byly také chrámy. Na které si vzpomínám, jsou tyto: Na vrcholu, nad portikem Crinů, byl Jovův a Junonin chrám, jak se nacházejí v Ovidiově martyrologiu De Faustis; v oblasti Fora chrám Vestin a Caesarův; tam byl stolec pohanských pontifiků, kde senátoři posadili Julia Caesara, šestého dne měsíce března; v jiné části Kapitolu, nad Cannaparou, Junonin chrám; vedle veřejného fora Herkulův chrám; v Tarpeiu chrám Azyl, kde byl Julius Caesar zavražděn senátem; na místě, kde dnes je svatá Marie, byly dva spojené chrámy, Apollóna a bohyně Carmentis s palácem, kde Oktavián viděl vidění na nebi; vedle Camellarie chrám Jana, který byl strážcem Kapitolu. Proto byl zván zlatý Kapitol, protože byl nad všechny království světa mocnější moudrostí a krásou. Traianův a Hadriánův palác byl skoro celý postaven z kamenů a podivuhodně ozdobený, pokrytý různými barvami, kde je sloup podivuhodně vysoký a krásný s reliéfy příběhů těchto císařů, jako Antoniův sloup v jeho paláci. Z jedné strany byl chrám božského Traiana, z druhé božského Hadriána. (…)

25. O různých místech

26. O čtvrti u Kolosea

27. O Velkém závodišti

28. O pahorku Celiu

29. O pahorku Exquilinu

Na Esquilinu byl chrám Mariův, který se dnes nazývá Kimbrů, protože porazil Kimbry. V Liciniově paláci chrám Cti a Diany. Tam, kde je Svaté Marie větší, byl chrám Kybely. Tam, kde je Svatý Petr v okovech, byl chrám Venušin. Kde je Svatá Maria u fontány, byl chrám Faunův; ta socha mluvila k císaři Juliánovi a napálila ho. (…) Na Caelijském vrchu byl chrám Jovův a Dianin, kterému se nyní říká Císařův stůl, nad Konstantinovým palácem. Tam v paláci byl chrám Saturnův a Bachův, kde teď leží jejich sochy. Vedle jsou mramoroví koně. V Olympiadiných lázních, kde byl upečen blahoslavený Vavřinec, byl Apollónův chrám. Před Traianovým palácem, kde teď zbývají palácová vrata, byl chrám.

30. O různých chrámech

31. Jaké chrámy jsou za Tiberem

32. Tyto a jiné četné chrámy a paláce císařů, konzulů, senátorů a prefektů byly v pohanské době v tomto městě Římovi, jak jsme si přečetli ve starých análech a viděli na vlastní oči a od starých jsme se doslechli. Kolik však krásy, zlata a stříbra, kovu a slonoviny a drahých kamenů tam bylo, to předat tímto spisem paměti potomků jsme na péči měli.

* * *

Anonymní spis z 11. století Mirabilia urbis Romae (Podivuhodnosti města Říma) lze nazvat středověkým bedekrem pro poutníky teoretické i praktické. Neméně než průvodcem po středověkém Římu jsou však i průvodcem po kulturním obzoru doby svého vzniku: Křesťanské tradice se v nich prolínají s antickými a naivní uměleckohistorické popisy s legendami. Spisek je psán latinou velmi špatnou ve všech ohledech – čtenář originálu zakopává o chaotický pravopis (Pallanteum místo Palatin), o slova k nepoznání zkomolená (agulia místo aculeus), o chybná skloňování (hned v nadpisu miliaribus místo milliariis), zákrutovitou syntax s častou změnou podmětu a množství jiných nástrah. Rovněž autorovy historické znalosti jsou velmi nevyrovnané; někdy poskytuje poměrně přesný popis událostí (Augustovo vítězství nad Antoniem v bitvě u Actia), jindy se doby a postavy stýkají a prolínají s božskou svobodou – Augustův vojevůdce Agrippa porazí Svéby a Sasy, za císařem Tiberiem přijdou „mladí filozofové“ Praxitelés a Feidias… Přitom se však autor spoléhá na značnou vzdělanost čtenářovu, když totiž některé legendy zmiňuje jen narážkou (umučení Šebestiánovo), heslem (legenda Domine quo vadis o Kristově zjevení Petrovi) nebo vůbec jen dodává „a to ostatní, co následuje“ (proroctví tiburské Sibylly). Chtěli-li jsme tedy poskytnout českému čtenáři představu o charakteru tohoto spisu, jehož půvab je z velké části půvabem insitnosti, nezbývalo než text neuhlazovat (to se týká především syntaxe) a pokusit se alespoň některé (zdaleka ne všechny!) nehoráznosti v českém překladu napodobit: milnícouch za miliaribus, žumpa za gumfo (zřejmě z germánského Sumpf), obelišk za agulia, „to kulatý“ za girum atd.

Z dvaatřiceti kapitol textu vybrali jsme jednak ty, v nichž se buď převypravuje, nebo alespoň připomíná některá z typických středověkých legend spojených s Římem, jednak ty, v nichž se u jednotlivých lokalit či budov upozorňuje na kontinuitu antické a středověké významovosti. Z ostatních kapitol, které obsahují většinou jen holé výčty budov příslušného druhu nebo nacházejících se v příslušné čtvrti Říma, uvádíme pouze názvy.

V textu přeložených kapitol je skryto množství narážek. Ponechávajíce podrobný a vyčerpávající komentář pro případné knižní vydání, rozkryjme zde ve stručnosti alespoň některé:

Kap. 4: Poutník po středověkém Římě počítá s Janikulem na pravém břehu Tibery jako s jedním z pahorků Města. Pak se ovšem nemůže dopočítat a z nouze si pomůže tím, že – z topografického hlediska naprosto absurdně – ztotožní Aventin s Quirinálem.

Kap. 6: Oblíbený středověký motiv sochy nebo budovy, která má stát na věčnost, ale jejíž pád ohlašuje panenské narození Spasitele, je spojován s různými římskými lokalitami a různými jmény. Ve Zlaté legendě Jakoba de Voragine se jedná o chrámu Míru a v něm stojící sochu Romulovu, věštecká slova pronáší Apollón. V anonymní latinské básni Vespasián aneb Pomsta na Židech, o níž informuje Domenico Comparetti (Virgil im Mittelalter, Leipzig 1875), přikládá věčné trvání Nero svému zlatému paláci a jeho oponentem je Vergilius.

Kap. 8: Martyrium svatého Šebestiána vskutku podle tradice končí v římské stoce Cloaca Maxima, z níž tělo mučedníka vytáhla křesťanka Lucina a pohřbila je na Via Appia, kde se dnes nachází Šebestiánova poutní bazilika. Zmínka, že se papež Silvestr a císař Konstantin „políbili a rozdělili“, naráží na legendární rozdělení západní a východní říše mezi papežskou a císařskou moc (Donatio Constantini).

Kap. 11: Víra v Sibylly jakožto pohanské prorokyně příchodu Kristova byla rozšířena již od patristických autorů (Lactantius, Augustinus). Legenda o proroctví Sibylly z města Tibur (dnešní Tivoli) u Říma se objevuje v osmém století v Byzanci, poté ji kromě Mirabilií najdeme i u Jacoba de Voragine, v souboru Gesta Romanorum a jinde. A ještě Ferdinand Gregorovius, německý cestovatel 19. století, shledává v chrámu Ara coeli na Kapitolu figury Sibylly a císaře Augusta, jak asistují u jesliček.

Kap. 12: Jedná se o sousoší Dioskúrů z pozdně římské epochy, v renesanci doplněné o chybějící části a umístěné na Kapitolském náměstí. Tomuto sousoší věnoval druhý ze svých Římských sonetů Vjačeslav Ivanov: „Držíce pevně koně vzpínající, / mohutni žárem síly sluncové, / nazi, jak nahost Olympu je skvící, / vpřed vystoupili Dioskúrové.“ – a to ostatní, co následuje, viz v antologii U řek babylonských (Praha 1996).

Kap. 16: Sochy symbolizující poražené národy a zvonící v okamžiku vzpoury – to je motiv známý jako „Salvatio Romae“, „spása Říma“. Zřejmě poprvé se tento motiv nachází ve spisku Libellus de septem orbis miraculis (Knížečka o sedmi divech světa), připisovaném Bedovi Ctihodnému, později se vyskytl například v Kronice sedmi mudrců a v souboru Gesta Romanorum. Vynález tohoto zařízení byl přičítán různým mudrcům, mimo jiné Vergiliovi. Podle různých verzí legendy stály sochy v Koloseu, na Kapitolu nebo i v samotném Panteonu. Agrippův Panteon byl skutečně přeznačen na křesťanský chrám za papeže Bonifáce IV. a byzantského císaře Foky roku 608.

Kap. 17: Mirabilia spojují vjedno dvojí přejmenování na „Augustus“: císaře Octaviana a měsíce srpna (sextilis). Augustova vítězná bitva u Actia se odehrála roku 31 př. Kr. Císař Arcadius vládl ve východní polovině říše v letech 395–408 a jeho manželka Eudoxia (či též Eudokia) vstoupila do dějin křesťanství a dějin Říma ještě jiným, zcela protichůdným způsobem: jako objekt ostré kritiky ze strany Jana Zlatoústého a jako původkyně jeho odsouzení a vyhnání roku 403. Kostel svatého Petra v okovech byl zasvěcen o něco později, za papeže Sixta III. (432–440), viz k němu též komentář k překladu Aratorova Eposu o skutcích apoštolských v tomto svazku Souvislostí.

Kap. 21: Popis Hadriánova mauzolea, pozdějšího Andělského hradu, je zajímavý pro samozřejmost, s jakou se mluví o používání součástí antických památek pro výzdobu křesťanských svatyní.

Kap. 22: Jedná se o popis Augustova mauzolea u Tibery poblíž severní Porta Flaminia, které bylo ve středověku stejně jako Hadriánovo mauzoleum proměněno v pevnost.

Kap. 24: Zmínka o „Ovidiově martyrologiu De Faustis“ neodkazuje k některému ze středověkých Pseudoovidian, jak by se mohlo zdát, nýbrž k Ovidiovu Kalendáři – Fasti. Odtud autor Mirabilií zjevně načerpal i další informace o kapitolských chrámech a slavnostech s nimi spojených.

Kap. 29: O císaři Juliánovi, který „odpadl“ od křesťanství k pohanství, vznikalo množství „černých“ legend. Motiv sochy, skrze kterou císaře mylně informuje nějaký démon, pochází bezpochyby z některé z nich.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku