– To je otázka příliš abstraktní. Vždyť každý se se zlem střetává v jiné podobě. První zlo, o kterém můžeme hovořit, je uvnitř nás samých. V nás se rodí žárlivost, závist, nevlídnost, popudlivost, hněv – to všechno v nás žije. A když se nad to povznášíme, naplňujeme odkaz apoštola Pavla, který říká: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ To je ovšem těžký úkol, protože tvé dobro musí být tak silné, aby dokázalo zlo zlomit.

Mohu vám uvést příklad. Představte si spoustu kamení, bahna a lávy, zbytky nějakých vulkanických pochodů – prostě pusté, mrtvé a vražedné prostředí, ve kterém nemůže nic žít – a najednou tam vyraší malinký výhonek. Nějaký zelený výhonek s drobným kvítkem. Je sice nesmírně slabý, ale právě on ustavuje smysl celého bytí. Je živý, rozumíte, je živý – a všechno kolem sebe proměňuje, i když slabý a osamocený. Stejně tak i dobro: dobro je jako život uprostřed mrtvých. Je malinké a slabé, ale v něm je podstata a osa dějin i celého vesmíru. A také podstata člověka samého. Celý ten kopec zla se nakonec obrátí v prach, protože na ničem nestojí, z ničeho nevyrůstá. A dobro zaplní celý svět. Takové výhledy se ovšem otevírají jenom vnitřním zrakem, vědecky to dokázat nejde. Vždyť když se zeptali Schweitzera, jestli je optimista nebo pesimista, řekl, že svým věděním je pesimista (a opravdu, když se člověk podívá na svět, nezbývá mu než stát se pesimistou), ale že jeho víra je optimistická. Pod tato slova se mohu podepsat. Skutečně můžeme věřit ve vítězství nad zlem. A tím je víra, jedině víra je to, co nás rozhýbá a uvede na cestu…

– Moc! Touha po moci, to je nejsilnější impuls k jednání a také nejtěžší hřích člověka. Za všemi sociálními, politickými a kulturními bitvami stojí touha po moci.

Freud se chybně domníval, že základem všeho je libido, sex. Nic takového! Miliony lidí odmítly sňatek, ale moc nikdy nikdo neodmítl. To je dobré mít stále na paměti. Celá lidská civilizace, postavená na dědičném, prvotním hříchu, v sobě uchovává tuto touhu po moci. I celá magie byla postavena právě na touze po moci nad přírodou a člověkem, stejně jako naše technická civilizace. Z hlediska touhy po moci lze popsat celou světovou historii, a bude to pravda.

Zkuste se zblízka podívat na jakoukoli významnou historickou událost a rozhodně nemůžete přehlédnout, jak kolosální roli při ní hrála touha po moci. Je to něco, co člověka neopouští ani ve stáří. Může už ztratit zájem o jídlo, o mnohé životní radovánky, může se dokonce stát i nepohyblivým, ale moc zůstává tím jediným a posledním, co je mu milé a drahé.

– První, elementární podoba zla je chaos, tedy naprostý rozklad a dezintegrace. Zlo jako chaos je všechno to, co překáží dokonalosti světa, dokonalosti života. Je to smrt. V Písmu je smrt označena za největšího nepřítele. To platí v rovině přírody. Druhé zlo najdeme v rovině člověka, a to je zlo mravní.

A nakonec, na úrovni čistě duchovní, existuje to, co nazýváme zlem démonickým, kdy se člověk dotýká těch tajemných dimenzí bytí, ve kterých také vzniká určitá porucha, určitý defekt. Pokud se člověk do těchto dimenzí ponoří, stává se jejich nositelem, infikuje se jimi. Odtud pochází démonická posedlost lidí-nositelů zla, lidí, pro které se zlo stalo jejich druhou přirozeností, lidí otrávených zlem. „Existuje zlo v lidské podobě?“ ptali jste se. Odpověď zní: když se lidé nechají zlem skrz naskrz proniknout, opravdu ho pak zosobňují.

– V Bibli najdeme knihu Jób. Byl to člověk, který se zkusil přít s Bohem. Žádal, aby mu Bůh vysvětlil, proč musí tolik trpět. Přišli k němu jeho tři přátelé a každý mu vykládal svou náboženskou a filozofickou teorii o tom, proč existuje zlo. Ale Jób je odmítal přijmout. Ani Bůh mu neodpověděl, ale zjevil se mu sám – a Jób všechno pochopil, ovšem v nějaké jiné rovině, v níž se nedokázal vyjádřit slovy. Naše teorie prostě nejsou schopny toto všechno obsáhnout. Ba co víc, kdybychom všechno přesně věděli, podobali bychom se hráčům, kteří nikdy nemůžou prohrát. Byli bychom pak lidmi, kteří mají všechno zaručeno a od nichž se neočekává, že vykročí vstříc něčemu neznámému.

Představte si člověka, který se vypravuje na nebezpečnou cestu, ale nějaká věštkyně nadaná předvídavou intuicí mu přesně řekne, kdy a kde se co stane a jak to celé dopadne. Může pak takový člověk na té cestě ještě prokázat svoji odvahu a sílu ducha? Ovšemže ne. Ale Bůh nás vyzývá, abychom přijali Neznámo, přijali ho a vrhli se do něj, jako se člověk vrhá do moře, a plavali.

– Především si musíme položit otázku, máme-li vůbec právo požadovat od Stvořitele vlastnosti dozorce. Protože pak bychom nebyli lidé stvoření k obrazu božímu, ale školka nebo soubor loutek. Velmi bychom si přáli, aby nahoře seděl mocný Pán, který by nás nepřetržitě sledoval a při sebemenším provinění by káral viníky a odměňoval nevinné. Ale tak to není a ani nesmí být. Člověk má podle původního záměru být spíše spoluúčastníkem božího díla. Bible to nazývá slovem „zákon“. „Zákon“ („Zavet“) je církevněslovanské slovo, v ruštině by označovalo něco jako „smlouvu“. A taková smlouva může být uzavřena mezi jakýmikoliv alespoň trochu rovnoprávnými tvory. Ale je-li tímto tvorem loutka, jaká smlouva se s ní dá uzavřít? Pokud je striktně naprogramovaná na dobro, pokud si nemůže vybrat mezi dobrem a zlem, co je to pak za volbu? Je to z rodu těch „voleb“, jaké jsme tu měli dlouhou dobu.

Vysvětlit zlo, dát mu logicky jasnou teodiceu, to znamená opodstatnit ho. Ale ono je neopodstatněné, jako slepá živelná vzpoura, jako temná síla, která se snaží jít proti světu. Jde pak o to, co se pokoušeli popsat Dostojevskij nebo Charles Baudelaire, o to, co najdeme i v temných proudech současného umění. Temným živlům je třeba se postavit. Kristus nás neučí o tom, kde se na světě vzalo zlo, to by byla filozofie, ale učí nás, jak žít ve světě, kde zlo existuje. On řekl: „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se. Já jsem přemohl svět.“

– Protože on nenaprogramoval svět výlučně jen na dobro, ale dal nám všem svobodu, kterou lidé nemají v lásce. Popřemýšlejte o tom! Nedávno vyšla kniha Ericha Fromma Strach ze svobody. Včera v televizi ukazovali nějakého dělníka, který říkal: „K čemu je nám demokracie? Žádnou nepotřebujeme.“ O tomhle začněte přemýšlet. Člověk nechce přijmout dar svobody volby, právo volby, nejraději by viděl, kdyby ho kdosi vzal za flígr a někam ho vlekl. Bůh to tak nedělá, proto nás obdařil přetěžkým darem svobody. „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ To je konstatování faktu. Kristus chtěl své učedníky varovat, že jeho učení narazí na tvrdý odpor a že se lidé ve vztahu k němu rozdělí. Ale svobodně! On nám všem nepřináší žádný růžový smír, v němž vlci budou sytí a ovce zůstanou celé – ne, každý z nás musí volit, přijmout rozhodnutí, a to zároveň znamená převzít zodpovědnost.

– Trestající ruka, to je opravdu odjinud. Za alternativu Ježíše Krista pak bývá považován Antikrist. Tedy duch, který má své místo v dějinách. Kristus je svoboda, a Antikrist je zotročení. Kristus je láska, a Antikrist je nenávist. Kristus je vesmírnost, a Antikrist se uzavírá ve skupinách, v klanech, v národech atd. Kristus je nenásilí a Antikrist je násilí. Kristus je pravda a Antikrist je lež. Pokud používáme tuto metodu, můžeme ducha Antikrista a jeho vyznavačů určovat vcelku jasně.

Ale co je ďábel? Je to zcela mimořádné téma a já bych byl rád, abyste se zamysleli nad následující tezí: člověk, který nevidí krásu a harmonii světa, je slepý. To říkal už Einstein. Stejnou slepotou je ale postižen člověk, který kolem sebe nevidí smrt, vraždy, úpadek, rozklad? Podle učení křesťanské filozofie jsou ty síly, které vedou k rozpadu, ke smrti, k zániku (v rovině poznání pak ke hříchu, v rovině historické k Antikristovi), sílami ďábelskými. Mají samozřejmě také osobnostní charakter, jako všechno duchovní. Já věřím v to, že dobro je nevykořenitelné, nezničitelné, věřím, že zvítězí. Ale ono nemůže vítězit tak hrubě a polopaticky jako zlo, protože pak by se samo stalo zlem.

– Jde tu o vítězství člověka nad pomstychtivostí. A kromě toho o umění odpouštět. Vždyť ve Starém zákoně se říká: „Oko za oko.“ A co to znamená? Zákon spravedlnosti. Jestliže jsi zhřešil tím, že jsi ukradl krajíc chleba, a oni ti za to useknou hlavu, bude to nespravedlivé. Vzpomínáte, jak se v Bídnících Jean Valjean dostane za drobnou krádež na galeje? Proto, aby se neděla taková nespravedlnost, přichází Starý zákon s principem „oko za oko, zub za zub“, aby potrestání přesně odpovídalo zločinu. Je to právní zákon. Kristus nás vede k úplně jinému zákonu, k zákonu mravnímu, kde je možné i odpuštění. Společnost a právo nemohou odpouštět příliš lehce. Společnost žije ve spontánních, neduchovních kategoriích a má povinnost bojovat se zlem mechanickým způsobem. Kdyby někdo spáchal zločin na mně nebo na mé matce, já mu mohu mravně odpustit, ale zákon ne. Pokud je zatčen a jeho vina je dokázána, musí se právní mašinérie dát do pohybu.

Mravní, duchovní, vnitřní život člověka a právnické normy nejsou tedy jedno a totéž. Umět odpustit znamená umět pochopit, dokázat být ušlechtilý. Ale to se stává tak zřídka, že se rozhodně nemusíme bát světa, kde budou všichni všeodpouštějící dobráci. To jsou prázdná slova. Člověk se mnohem snáz stane mstivým, zlobným a zlým. Když nám proto Kristus připomíná, že se musíme učit odpouštět, ví, co dělá. Ví, komu to říká. A ví, proč to říká.

Přeložila Katka Volná.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku