Soudě již dle úvodníku posledního čísla časopisu Psí víno (19/2001), stojí tato revue „pro současnou poezii“ za zvýšenou pozornost. Její šéfredaktor a vydavatel Jaroslav Kovanda tu například píše: „Není žádné tajemství, že autor těchto řádků chtěl Psí víno už mnohokrát zabalit…“, jeho spokojenost s časopisem totiž „není přílišná“. A důvod oné „skrytě roztroušené otrávenosti“ [sic!] nad tím, co ve své vlastní publikaci tiskne? „Do malých časopisů nepíší géniové. Ti zpravidla nebudují drobnou občanskou aktivitu, jakou snad je tento ‚župní básnický přebor’“. Přece jen se vydavateli v přítomném čísle něco „líbí“: příspěvek Milana Hrabala z Varnsdorfu k olomouckému „setkání básníků“ (jeho závěr: „Díky, díky, díky - Martine, Báro, Jano a všichni a všechny ostatní, kdo jste se o nás postarali!“), verše nově ohlašovaného člena redakční rady Petra Motýla a velmi dobrý je podle Jaroslava Kovandy též text Radima Kopáče „o poezii 90. let nedávno ukončeného století“.

Zmíněný esej se jmenuje Ještě jednou k poezii let 1989- 2000 a mám za to, že tento článek o kritikově způsobu přemýšlení o literatuře vydává svého druhu svědectví. Text s podtitulem „osm drobných exkurzů“ uvádí paján na poezii Lubora Kasala, ve kterém se dočteme, že jeho verše „originálně aktualizují a svádějí dohromady poetiky Máchy, Březiny, Halase, Holana i Diviše“, vyznačují se „citem pro pestrost jazykových rovin a básnických prostředků“ a nepostrádají „smysl pro humor“. Dokladem asi má být přetištěná báseň, která začíná: „Jistě zbude tu po tom puch / invalidní vzduch zapařené stádo much…“ Ano, jako bychom četli Potopu Františka Halase…

V dalším odstavci se Radim Kopáč dopouští pokusu o koncentrovanou charakteristiku poezie Petra Borkovce. Jak v tomto úkolu pojednaném na sedmi řádcích obstál? „Podobně formálně náročný a jazykově invenční je verš Petra Borkovce (ročník 1970), autora pěti básnických knih, ještě donedávna redaktora Literárních novin a rovněž překladatele. Jeho poezie ovšem ve srovnání s Kasalovou vyznívá místy epigonsky (Skácel, Wernisch) a ve své podstatě se tuze často blíží bezobsažnému l’art pour l’artismu [neschopnost autora i redaktora přepsat termín podle standardního úzu zvýraznil ŠN], manýře, kochající se pouhopouhou ‚hudbou slov’.“ Wernisch a Skácel nemohou překvapit. Tato dvě jména jsou v různém psaní o Borkovcově poetice evergreenem. K úvahám o skácelovské filiaci vyprovokovala recenzenty (P. A. Bílek, M. Petříček st.) autorova protosbírka Prostírání do tichého, resp. jedna její apostrofa („Janečku Skácele“), Ivana Wernische zřejmě poprvé zmínil Vladimír Novotný nad Borkovcovou druhou knížkou. A jak už to tak chodí, stala se skácelowernischovská reference pohodlnou floskulí, od úst k ústům traktovaným, avšak chatrně doloženým klišé, které v této podobě pochopitelně přešlo do slovníků (srov. např. Wiendlovo heslo „Borkovec“ ve Slovníku českých spisovatelů od roku 1945, 1. díl, 1995) a příruček (Kožmín, Trávníček, Na tvrdém loži z psího vína, 1998). Pomineme-li skutečnost, že ve zdrojích, ze kterých Kopáč opisuje, tak silné slovo, jako je epigonství, nenajdeme, je jediné výrazné novum kritikova snaha onu podobnost se dvěma klasiky jakoby protáhnout na všechny Borkovcovy sbírky (jakkoli si pomáhá alibistickým slůvkem „místy“).

Je-li hodně Skácela a Wernische v prvních dvou Borkovcových knihách, od sbírky Ochoz (1994) už je takováto charakteristika problematická, v kontextu jeho posledních dvou knih pak zcela absurdní. Radimu Kopáčovi se do výkladu novějších Borkovcových knih nechtělo, na jeho místo tedy nastoupil žurnalistický zkrat. V podobném řádu se odehrává i výše citovaný bezobsažný lartpourlartismus - poněkud silný výraz na to, aby ho autor nechal viset takto ve vzduchu - i ona enigmatická „hudba slov“. Jistě, jazyková brilance, cizelérství, formalismus - to jsou obvyklá topos psaní o Borkovcově poezii, nutno říci, že často paradoxní. Některé reflexe Borkovcovy poezie se jedna druhé nebezpečně podobají, přinejmenším v nich můžeme najít podobnou strategii: recenzent vysoce ohodnotí autorovu práci s jazykem a vzápětí jeho texty z téhož obviní. V pokleslejší podobě je to daň faktu, že vypracovaná forma (a nemíním tím pouze rým) je v české literární tradici eo ipso podezřelá a klasické formy v naší moderní poezii nikdy nebyly přijímány tak přirozeně a ústrojně jako dejme tomu v literatuře ruské nebo anglické. Vážněji a poctivěji se formální stránkou jedné z Borkovcových knih - Mezi oknem, stolem a postelí - zabýval Jan Štolba v Literárních novinách (40/1996). Jako bezobsažný lartpourlartista však Borkovec ani z tohoto textu plného výtek nevychází.

Mírně řečeno s rozpaky čtu hned následující větu Kopáčova článku: „Z totožných formálních kořenů [jako Borkovec], nezřídka přecházejících v grafomanii, vyrůstá poezie Aleny Nádvorníkové […] a nadmíru psavé Věry Chase […], která jen za poslední čtyři roky stihla publikovat povídkovou knížku Hypnoskop, obsáhlý román Vášeň pro broskve a tři sbírky poezie.“ O tom, jaká formální analogie klade do souvislosti surrealistku Nádvorníkovou a klasicistu Borkovce, se opět nedočteme nic, byť by to jistě mohlo být vzrušující myšlenkové dobrodružství, třeba i trefné. Na myšlenková dobrodružství však Radim Kopáč zjevně není, on raději krátká spojení. Podobně s Věrou Chase. Je skutečnost, že autor rychle za sebou vydal několik knih, relevantní hodnocení jakékoli literatury?

Myslím, že je na místě si připomenout záměr Kopáčova textu proponovaný v titulu: totiž - ovšemže „drobné“ - „exkurzy“ do současné české poezie. Mám věru jinou představu o literárněkritickém exkurzu a umění na malé ploše postihnout fundament díla, než jak se jeví tyto Kopáčovy publicistické pologlosy.

To „jinačích kvalit“ [cit. doslovně] jsou verše Kateřiny Rudčenkové, triumfuje Radim Kopáč vzápětí. Když se už už těšíme, že kritik vyjasní, co za ony kvality považuje, zbudou nám jen oči pro pláč a série neuvěřitelných banalit („zoufale živé básně-výkřiky, pohybující se na ostří mezi bezvýchodnou a všeprostupující prázdnotou bytí a intenzivně prožívanými a vášnivými momenty“), levné psychologizování („mezi řádky [sic!] skrývá […] silný zájem o slovo […] jako možnost úniku do bezpečně známých reálií světa stvořeného ‚vlastníma rukama’“) a znouzectnostní blábol: „knížka v úhrnu deklaruje možná až přílišnou deziluzivnost a ortenovskou odevzdanost osudu.“ O vhodné míře deziluzivnosti v poezii zřejmě Radim Kopáč cosi ví, já nikoli.

Kritik uzavírá ukázkou - jedním z nejslabších textů z jinak pozoruhodné knihy Kateřiny Rudčenkové Není nutné, abyste mě navštěvoval, básní Věž - a pokračuje ve výletě českou poezií. „Jako uragán“ se do ní podle Kopáče vřítil „performer“ Milan Kozelka. Jeho poezie se přitom nechává „unášet vlnami analogií a podivuhodných metafor“, „má energie na rozdávání“ a „je svižná a veselá“. Pro srovnání ocituji jen první strofu zde uvedené básně Zlý vzduch a sestry Williamsovy ze sbírky Gumové projektily: „Vycházím ze dveří, zároveň do nich vcházím, / jsem vyšinutý, nevím, co se děje, / řeči jsou prkotiny, nevěřím tupým frázím, / dveře mlčí, klika se mi směje.“

Následuje odstavec o poezii Víta Kremličky, jehož psaní podle Kopáče mj. „volně přechází z poezie do prózy a zpět“ a jehož lyrické texty se „obracejí především k přírodní a milostné, ale i protiválečné tematice“, a celý esej uzavírá pasus o básních Emila Hakla, který údajně „volí ten nejprostší jazyk, kterým reflektuje jemné imprese i syrové exprese“ a „nezatěžuje čtenáře metaforikou“. Jak lze reflektovat expresi, bych, musím říci, rád viděl na vlastní oči. Odstavec opět završuje ukázka z tvorby. Jmenuje se Podzimní text: „Topoly žloutnou. / ‚Parchanti v Berounce // se eště koupou,’ říká Bursík. / na nebi visí // stejná znamení / jako kdysi.“

Čtenář mi snad odpustí tak obsáhlé citace z textu. Mám za to, že vypovídají o jazyce, kterým se kritik svého předmětu chápe. Je to jazyk publicistické konvence, pohodlných floskulí. Jazyk, který není profilován samostatným myšlením o textu, ale často tím, co se o předmětu obecně traktuje a co už jsme vícekrát někde četli (Kasal, Borkovec, Kremlička). Přesto tu určitý posun funguje: jako by kritik při svém hodnocení oproti obecně sdílené, příručkové představě ještě poněkud „přidal plyn“ a formulaci o stupeň vyhrotil. Výsledkem je jakási křečovitá, začasto směšná, zcela jistě však povrchní karikatura, nevypovídající zhola o ničem.

A tady se dostáváme ke kardinální otázce: co vlastně je účelem takto pojatého přehledu? Jaké je kritérium výběru autorů, jaké je tertium comparationis pro jejich zařazení do tohoto článku a komu je takovýto text určen, zůstává záhadou. I když si kritik zvolil nezávaznější, lehčí formu exkurzu, tomu, že výběr autorů a podání jejich tvorby vypovídá cokoli o současné české poezii, snad nevěří ani on sám. Myslím, že účel celé věci je poněkud jiný. Fakt, že tu vedle sebe může stát anekdotický odsudek v současnosti nejpřekládanějšího českého básníka, provedený bez jakékoli poctivější argumentace, a o pár řádek dál donebevynášivá tiráda zvíci odstavce nad takovou literární kuriozitou, jako jsou texty Milana Kozelky, že je tu Petru Borkovcovi nepřímo kladena za vzor básnířka, jejíž texty zcela prokazatelně právě poetice tohoto autora za mnohé vděčí, nesvědčí snad ani tolik o ignoranci souvislostí, o absenci smyslu pro proporce či kritéria nebo prostě o obrazoborectví, ale o něčem, co mi maně připomíná situaci studenta gymnázia u maturity z češtiny. I on přece papouškuje učebnicové floskule a zároveň vášnivě, jakoby na truc, jakoby na své sebepotvrzení, staví zavedené na hlavu. Takový postoj svědčí pouze o něm, o jeho hledání, nikoli o tom, o čem mluví. U studenta je to postoj normální. Ne tak u literárního kritika.

ŠTĚPÁN NOSEK (1975) vystudoval angličtinu a pedagogiku na PedF UK. Postgraduálně studuje moderní irskou poezii na Ústavu anglistiky a amerikanistiky FF UK. Je redaktorem nakladatelství Opus a středoškolským učitelem. Kritické texty publikoval naposledy v Literárních novinách.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku