POD ČAROU • Souvislosti 2/2000


DTP glosy IV.


Míjení

Zklamala mě Česká knižnice. Velkolepý projekt cenově přístupné ediční řady, který umožní každému (hlavně studentům) založit si slušnou knihovnu toho nejlepšího, co česká literatura kdy přinesla, má své mouchy.

Kdo se těšil na levné svazky a první dva tři si nadšeně opatřil, zažil rozčarování: svazky České knižnice nejsou ani o halíř levnější než ostatní knihy, patří spíš mezi ty dražší. Česká knižnice pootočila kormidlem a zamířila na střední stav; studenti tedy opět musí chodit pro Škvoreckého a Nerudu do antikvariátů nebo se těšit na bohatého Ježíška… Sliby chyby.

První svazky České knižnice výtvarně zpracoval Rostislav Vaněk. Strohé řešení (tak osvědčené z Muzikovy nesmrtelné Světové četby Odeonu) mělo zajistit solidní a nadčasový vzhled celé ediční řady. Zvolené písmo – Týfa Antikva – zdůrazňovalo „klasičnost“ i „českost“ celého projektu. Vyšly pouhé dva svazky a nakladatelství Český spisovatel zkrachovalo. České knižnice se ujalo Nakladatelství Lidové noviny, rozhodlo se však ediční řadě změnit tvář. Typograf Vladimír Vimr zmenšil formát, české písmo nahradil světovou klasikou, obálku řešil v souladu s dobovou módou: nechybí ani obrázek, ani vyřezané okénko, ani hrubý přebal. Je to řešení samo o sobě promyšlené, ladné, ke čtenáři vstřícné a za výlohou nápadné. Dvě věci však nakladatel výtvarníkovi zřejmě neprozradil. Jednak to, že jde o ediční řadu monumentální, srovnatelnou se světovými edičními řadami tohoto typu, která slibuje jasné vědomí kontinuity (Václav Havel v programovém prohlášení ČK). Vimrovo řešení je časové, vypovídá o knižní atmosféře a estetice devadesátých let – pochybuji však, že je to estetika nadčasová, tolik potřebná pro řadu s vědomím kontinuity. Druhá věc, se kterou nakladatel ani výtvarník nepočítali, je fakt, že se knihy budou prodávat v knihkupectví, že je lidé budou brát do ruky a prohlížet si je. Monumentalita je tak na knihkupeckém pultě reprezentována potrhanými přebaly, zejména natrženými okraji vyřezaného okénka. Když to nakladateli došlo, začal knihy zavařovat do fólií. Čtenář má tak jistotu, že si knihu potrhá až sám doma; velký knihkupec musí jeden svazek odepsat, neboť ho rozbalí, aby si ho čtenář mohl prohlédnout. Malý knihkupec pak musí čtenáře přesvědčit, aby si knihu zakoupil, aniž si ji může prohlédnout. Monumentalita!

Ještě že má Česká knižnice monumentální editory a redaktory – odvádějí výtečnou, vskutku nadčasovou práci (zejména u svazků, kde se jen neoprašují staré edice), srovnatelnou se světovými edičními řadami tohoto typu.

Kdyby se management NLN lépe domluvil s odborníky, nemuselo teď Vladimíra Vimra mrzet, že čtenář, který chce knihy z ČK číst, musí nejprve zahodit přebal, aby jim neublížil…

Tajemství tiráže

Občas si jen tak nazdařbůh vytahuju z knihovny jednotlivé svazky a čtu si v tiráži: „Sazbu z písma Futura zhotovil…“, „Z nové sazby písmem garmond Baskervill vytiskl…“, „Sazbu písmem Dynamo připravil…“ ap. Přemýšlím, proč typograf zvolil právě takovou úpravu a takové písmo, jak to na čtenáře po letmém pohledu působí, jaké písmo bych vybral já – inu, užívám si ten drobný údaj, který k většině čtenářů nikdy nepromluví. Stálo by za to sepsat malou historii tohoto údaje v tiráži: jen velmi nezávazně vím, že 50. a 60. léta mu přála a patřil takřka k povinným položkám; v letech 70. a 80. tomu bylo přesně naopak. A dnes? Někteří údaj uvádějí vždy, někteří nikdy a někteří jak kdy. Kdo vlastně rozhoduje o tom, zda v tiráži tento údaj bude, nebo ne – redaktor, sazeč, typograf? Odpověď nemám, zato mě tohle přemýšlení vtáhlo do bezmála absurdního děje (znáte tu pohádku o muži, který cestou na trh měnil, až vyměnil?).
Chystal jsem se před časem napsat recenzi na jednu prestižní ediční řadu. První svazky řešil jiný typograf než svazky další; první údaj o použitém písmu obsahovaly, další už ne: přitom všechny sázelo stejné studio. Tipnul jsem si, že jde buď o písmo Zapf Calligraphic od
firmy Bitstream, nebo o nějaký jeho klon. Vím sice, že existují internetové služby, které z oskenované stránky spolehlivě určí použitý font, chtěl jsem však mít informaci přímo od pramene. Obrátil jsem se emailem na dané studio, jeho odpověď však byla zamítavá: můj dotaz je prý neetický, jde o obchodní tajemství nakladatele a jedině on je oprávněn mi takový údaj poskytnout. Zapřemýšlel jsem, jak se dá údaj o použitém písmu zneužít, ale nic mě nenapadlo… Zavolal jsem nakladateli. Chvíli trvalo, než pochopil, že opravdu nechci vědět nic jiného než takovou drobnost (myslel „pitomost“), a odkázal mě zpět na dané studio, neboť o použitém písmu neměl ani ponětí – rozhoduje o něm prý typograf a sazeč. Tak jsem nakonec zavolal typografovi. Ten písmo bez okolků a jakýchkoli pochybností, ba dokonce bez jakéhokoli mého vysvětlování sdělil.
Je to možná jen příklad špatně určených kompetencí mezi nakladatelem, výtvarníkem a sazečem; je to možná jen nedorozumění. Nicméně taková banalita může nakonec vzbudit i pochybnosti. Filip Blažek, typopublicista, mi k tomu napsal: „Dnes se údaje o použitém písmu často neuvádějí proto, že autor sazby písmo nemá legálně a nechce pro
vokovat Františka Štorma, Adobe nebo URW, že používá jejich písma. Zajímavou strategii volí ruská firma ParaType, která má akci s názvem Písma ParaType legálně, kdy grafici do tiráže umístí malou ikonku s tímto nápisem. Už jsem to viděl v několika ruských tiscích. Možná by to mohl dělat i F. Štorm: legální uživatelé by mohli do knížek přidat nějaký symbol jeho písmolijny.“

Nepochybuji, že mají velká studia písma legálně zakoupena. Neměla by však hazardovat se svou dobrou pověstí a raději ztratit dvacet vteřin drahocenného času přidáním jednoho řádku do tiráže: „Sazbu z písma … zhotovil…“ Nakladatel na tom neprodělá a typofilové je za to budou velebit.

Jakub Krč


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku