V posledním desetiletí došlo k enormnímu oživení zájmu o Edvarda Beneše. Svým způsobem je tento zájem pochopitelný. Již od mnichovské krize si česká veřejnost – i odborně historická – začala utvářet velice vyhraněný názor na osobu druhého českého prezidenta. Nutno říci, že i v dalších obdobích zůstal jakýkoli názor velmi silně dobově-politicky podmíněn a odsouzení, či naopak velebení prezidenta-budovatele představovalo jedny z nejvýznačnějších orientačních bodů té které současnosti: druhorepublikové, protektorátní, pokvětnové, poúnorové, „tajících“ šedesátých let i doby normalizační.

Od roku 1989 byla vydána celá řada osobních vzpomínek, pamětí, které žijí svým vlastním životem a někdy jsou konstruovány jako historické studie, a v neposlední řadě i knih odborných a za „odborné“ sebe sama považujících, avšak vědecky nestranné historiografii zcela odporujících. Dějiny první republiky začaly být nahlíženy výrazně benešovsky – kupodivu mnohem více než masarykovsky. Tato skutečnost po mém soudu souvisí jednak se zájmem především o krizi 30. let, o uchopení moci národními socialisty v Německu, a zároveň i s vlivem německé domácí i zahraniční politiky na tehdejší československé poměry. Pro mnohé historiky se Mnichov stal klíčovým bodem „národních“ dějin a tato klíčovost se odrazila i v jejich nahlížení na první republiku. Dvacátá léta, kdy domácí politice dominoval vliv Masarykův, jsou tudíž téměř přehlížena (pomineme-li celou řadu faktograficky pojatých dílčích studií a celému bádání se vymykající Klimkův Boj o hrad), kdežto léta třicátá, především jejich druhá polovina, jsou zcela jednoznačně viděna téměř výlučně prizmatem Mnichova. Tím ovšem dochází k omylu, s nímž se česká historiografie již nejednou vyrovnávala: k promítání dějin do minulosti. Moderní české medievistice trvalo několik desetiletí, než přestala nazírat dějiny před rokem 1419, před vypuknutím husitské revoluce, jako vysloveně krizové, jednoznačně „pracující“ jako těhotná žena k porodu (v našem případě k porodu revoluce). Dnes je již tento přístup naštěstí téměř opuštěn a doba „předhusitská“ je studována jako svébytné období, v němž jsou jistě imanentně přítomny určité krizové jevy, nikoliv však ryze české, nýbrž v období pozdního středověku velmi obecné a teritoriálně všudypřítomné – z těchto důvodů však nemohou být vnímány jako jednoznačné příčiny rozvinutí české reformace, konstituování táborské „republiky“ a vzniku „království dvojího lidu“. Moderní česká historiografie se bohužel nedokázala prozatím z omylů či spíše pozvolného prošlapávání metodologických cest medievistiky poučit a Mnichov nazírá jako středobod, k němuž je nutné vztahovat nejenom události po něm, ale i před ním. Snad je to způsobeno přílišnou současností této minulosti, která se nejmarkantněji promítá ve stále opakované a ryze ahistorické otázce, zda jsme měli, popřípadě zda měl Beneš kapitulovat, zda jsme se měli bránit a co by se stalo, kdybychom se bránili. Absurdita těchto otázek je celkem nasnadě, i když na druhé straně je lze přejít poukazem na skutečnost, že literatura psaná jejich prizmatem je patrně jiným žánrem než historiografií.

Pro domácí historiografii první republiky před rokem 1989 bylo charakteristické, že programově nevnímala a odmítala dějepisné práce historiků žijících v zahraničí. Pokud je nepřehlížela úplně, pak je v zásadě odsuzovala jako nemarxistické, a tudíž ideově nesprávné a odsouzeníhodné. Téměř bez výhrad to platilo pro knihy a studie historiků „sudetoněmeckých“ či „západoněmeckých“ a samozřejmě i pro díla dlouholetých emigrantů (k nim samozřejmě patřili i historici žijící ve vnitřní, vynucené emigraci, v disentu, publikující buď v samizdatech, nebo v exilových nakladatelstvích a časopisech). Po roce 1989 se situace radikálně změnila. Ona radikálnost však spočívá především v tom, že výsledky systematických nečeských výzkumů již zkrátka nelze přehlížet a domácí historici k nim musejí zaujímat stanovisko a vyrovnávat se s nimi. Při pozorném čtení se však zdá, že nadále v našem prostředí panuje vůči „emigrantským“ a „německým“ studiím nedůvěra a že jsou ideově nadále odmítány, především historiky, kteří opětovně vsadili na národní argumentaci a nekritickou adoraci Masaryka a Beneše. Řada českých nakladatelů však naštěstí na tyto zpozdilé soudy neslyší a v posledních letech vydala hned několik monografií, jež vnášejí do českého historického uvažování zcela nový pohled. Mezi ně zcela jistě patří i rozsáhlé práce Zbyňka Zemana a Igora Lukeše, jež mají přinejmenším jedno společné: oba autoři totiž žili a odborně působili v anglosaském prostředí a oba své práce původně vydali v angličtině. Tím ovšem shoda mezi nimi více méně končí, neboť obě knihy si kladou zcela jiné ambice a obě přistupují ke zpracovávanému tématu s odlišnou metodikou.

Rozsáhlá a fundamentální práce Igora Lukeše Československo mezi Stalinem a Hitlerem s podtitulem Benešova cesta k Mnichovu poprvé vyšla v roce 1996 a v české i západoevropské historické obci vzbudila oprávněný ohlas. Sám název je poněkud matoucí, protože autor se téměř výhradně věnuje československé zahraniční politice ve vztahu k sovětskému Rusku, zjednodušeně řečeno Benešově „východní politice“ 30. let. Na tomto místě nemá cenu rozvádět základní teze a problémy, jež Lukešova kniha nastoluje, neboť tak již ve svých zevrubných recenzích učinilo hned několik historiků, přičemž – patrně oprávněně – upozornili na občasnou problematičnost Lukešovy práce s prameny. Největší diskuse se prozatím točila kolem údajné Ždanovovy návštěvy v Praze. Jistě, Lukeš neměl kvůli svému životu ve Spojených státech možnost prostudovat všechny archivy a občas byl nucen vycházet především ze sekundární literatury. Jeho ostrým kritikům však unikla jedna zásadní skutečnost. Československo mezi Stalinem a Hitlerem totiž představuje skutečně sevřenou a promyšleně koncipovanou interpretaci československé zahraniční politiky s důrazem na její krizové momenty a její podíl na zásadních politických problémech evropské mapy světa druhé poloviny třicátých let. Její přednosti ještě vynikají například ve srovnání s nejnovější prací Jindřicha Dejmka o politických aktivitách českého ministra zahraničí Kamila Krofty či s jinými obdobně pojatými, faktograficky „přesnými“ pracemi. Sebedetailnější popis totiž nikdy nemůže předčit pregnantně formulované myšlenkové koncepty. A rozšiřovat pramennou základu by bylo v moderních dějinách možné až téměř donekonečna. U Lukeše se k jeho schopnosti myslet v dějinách navíc pojí jedna nesporná přednost, která historikům bohužel dosti často chybí: představování minulosti ve formě nikoli suchých, ač na archivním výzkumu založených zápisků, nýbrž v podobě čtivé literatury – teprve prostřednictvím vysoké úrovně literární kvality textu se totiž dějiny stávají strhujícím příběhem. Lukešova kniha jím skutečně je, a to nejenom díky lákavým tématům, jaké bezpochyby představuje Tuchačevského aféra, anšlus Rakouska, Runcimanova mise či září roku 1938.

Nyní obraťme pozornost ke knize Zbyňka Zemana. Autor prvního politického životopisu druhého českého prezidenta Edvarda Beneše si předsevzal mnohem více než jenom napsat – byť základní – příspěvek k poznání českých prvorepublikových dějin. V reakci na dnešní benešovskou glorifikaci totiž Zeman napsal velice kritický spis, jenž měl v širokých evropských souvislostech ozřejmit problematičnost osobnosti a činů prvního Masarykova muže (anglickou verzi vydal společně s Antonínem Klimkem, jenž od verze české po dohodě s autorem a patrně na základě rozdílných stanovisek odstoupil). Svým způsobem tak končí jeden paradox: ačkoli byl Beneš osobou z nejskloňovanějších, přesto jsme až do minulého roku neměli k dispozici jedinou Benešovu biografii sepsanou fundovaným historikem. Benešův obraz se ve společnosti tudíž utvářel především prostřednictvím mnoha pamětí či pamětí sama sebe prohlašujících za práci historickou. Zeman se chtěl tomuto jistě svazujícímu pojetí vyhnout, a proto onen obraz dějin konstruovaných očima pamětí upozaďuje a na jeho místo staví obraz úředních dokumentů a korespondence.

V případě Benešovy biografie bude každý autor vždy stát před velkým dilematem: Má psát skutečný životopis, nebo má prezidentovu osobu vylíčit na pozadí – či uvnitř každodenního dění – prvorepublikové politiky? Zeman se přiklonil k řešení druhému, avšak někdy se – podle mého názoru – až příliš odklonil od Benešovy osobnosti a uchýlil se k líčení politických dějin, většinou již mnohem detailněji zachycených v jiných pracích. Kvůli tomu jsou jednotlivé, jinak striktně chronologické kapitoly poněkud nevyvážené. Ona nevyváženost pak platí i pro celkovou koncepci knihy, neboť závěrem jako by autorovi docházel dech – Benešova osobnost a jeho podíl na formování společenského klimatu po květnu 1945 a především v únorových dnech roku 1948 jsou již vylíčeny jen velmi zběžně (bohužel).

Psychologický portrét Edvarda Beneše je však v knize načrtnut pregnantně. Zeman celkem výstižně dokládá, že Beneš měl sám o sobě až přemrštěně vysoké mínění a občas podléhal představám o svém „mystickém vyvolení“. Díky názorům cizích diplomatů, kteří s ním přišli do styku, se poněkud se zpožděním dozvídáme, že si Beneš v jejich očích nedokázal získat potřebný kredit – otázkou samozřejmě zůstává, zda se jeho vystupování mohlo nějakým způsobem promítnout i ve vztahu Británie a Francie k Československu v době mnichovské krize. Vyhraněně kritických postojů se ovšem nevyvaroval ani Beneš – a to jak k západoevropským politikům, tak i k politikům na domácí scéně. Zeman jeho chování většinou hodnotí velmi tvrdě: „Benešovo chování naznačovalo, že si politiků v Praze neváží, že nemá pochopení pro jejich spory, které se mu často zdály malicherné.“ (s. 53) Benešova povýšenost a víra ve vyvolenost se podle autora promítala i do jeho „demagogického“ hodnocení českých dějin a místa českého národa-

-státu ve Střední Evropě. Na druhé straně se až úzkostlivě bránil uznat jakékoli chyby, ať obecně politické, či vlastní – např. zcela chybný úsudek o možnosti uzavření německo-ruské smlouvy. Snad nejostřeji Zeman hodnotí jeho přijetí prezidentské funkce. Podle jeho soudu měl „nedostatek zkušeností z vnitřní politiky“, „sklony k autoritářství a neschopnost dosáhnout shody se stranickými předáky“ a používal „zákulisní metody“ (s. 104). Masaryk bohužel na všechny tyto skutečnosti, ač si jich byl zcela jistě vědom, nebral zřetel a o Benešovo zvolení se svou autoritou a mimoústavní politickou mocí zasadil především on. Přitom praktiky, které k tomu užil, vrhají velký stín na určitou částí české historiografie do omrzení opakovaný mýtus o vzorovosti československé meziválečné demokracie. Terčem Zemanovy kritiky jsou i Benešovy postoje v době Mnichova, i když i on otevřeně přiznává, že do role jediného rozhodujícího činitele byl vmanévrován neschopnou a nerozhodnou vládou. „Beneš tak po celou zářijovou krizi vršil jednu chybu za druhou – pod rostoucím tlakem vystupovaly na povrch vady jeho povahy. Hledal kompromis a nenašel v sobě potřebnou rozhodnost, když se události obrátily proti němu.“ (s. 145) Z hlediska hodnocení Beneše však lze dnes považovat za důležitější, že své chyby nedokázal přiznat ani v exilu, ani po osvobození Československa. Vnitřní i mezinárodní politická situace v roce 1945 mu jeho konání ulehčila a česká i slovenská společnost mu jeho chyby pod vlivem válečných zkušeností, pod tíhou utrpení a kolaborace zároveň odpustila či mu je alespoň nepředhazovala. Bez větších problémů dokonce přijala i politické odstranění většiny Benešových předmnichovských protivníků a kritiků. Jen málokdo si tehdy uvědomoval, že Benešem proklamované zjednodušení politické scény ve svých důsledcích vede k potlačení demokracie. Vůči chybám druhých prezident vystupoval tvrdě a nesmlouvavě, vůči chybám vlastním však zůstával hluchý a snažil se je překrýt vytvářením mýtů. V nejvyhrocenější podobě se pak Benešova osobnost projevila v jeho podlehnutí Stalinovi – v rozhodujících okamžicích zkrátka neuměl naslouchat a kritické hlasy ho ještě více utvrzovaly v jeho apriorních soudech. Dle Zbyňka Zemana se Beneš vzdálil realitě a nebyl schopen střízlivě posuzovat sovětskou politiku. Důsledky jeho postojů byly vskutku děsivé, avšak na druhé straně si musíme vždy znovu a znovu uvědomovat, že politická reprezentace v sobě většinou neměla dostatek síly – a někdy ani odvahy – se Benešovi postavit a vyvzdorovat si jiné, alternativní řešení.

Politický životopis Edvarda Beneše tedy především nastoluje řadu otázek, které si nikoli nevýznamná část soudobé české historiografie nechce klást, natož aby je začala řešit. Zeman se v nich sice velmi často dostává do role historika-soudce, avšak neupírejme mu toto právo. Smyslem některých knih je snášet fundamentální, na stovkách pramenů založené historické rozbory a interpretace, smyslem jiných je provokovat a vyzývat k diskusím. Občas lze oba postupy skloubit, jak se tomu stalo ve dvou dílech Klimkova Boje o hrad, občas ten druhý převáží a získá na údernosti. Rozpaky, jež v souvislosti se Zemanovou prací vyvstaly a napříště ještě vyvstanou, jsou jistě namístě, avšak jedno mu nelze upřít. Edvarda Beneše, muže, jenž si své jméno Eduard – řečeno s nadsázkou – nechal změnit proto, aby se dalo dobře tesat na pomníky, nám představil v dosud netušeném světle. Možná že mu bude podsouváno, že pouze nahradil jeden mýtus jiným. Možná že na tom bude špetka pravdy, avšak do úvah o charakteru první republiky Zeman vstoupil velmi rázně a jeho kniha zůstane pro příští desetiletí příspěvkem hodným soustředěného přemýšlení.

Martin Nodl

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku