VLADIMÍR HOLAN • Souvislosti 2/2000
LISTY PŘÍTELE
(DOPISY VLADIMÍRA HOLANA
STANISLAVU ZEDNÍČKOVI) – ukázka
29. II. 40
Vážený pane,
teprve dnes mi odevzdali u Borových Vaše milé psaní. Děkuji Vám za něj a
celý ten projev…
Zmiňujete se dole o těch některých knihách. Jsou to patrně ty zabavené
nebo ty, které znovu vyjít nesmějí – bohužel, už 4 svazky. Nemám
jediného z nich, jinak bych Vám je rád poslal.
Pozdravuje Vás
Vlad. Holan
8. srpen 1940
Vážený pane,
chci Vám dnes jen napsat, že mne těší Váš laskavý zájem. Rád jsem Vám
obě knihy podepsal a zároveň je posílám. Ty „Kolury“ byly, bohužel,
nedbale vysázeny, dostal jsem tenkrát jen jednu korekturu, ale i jinak: víc
jak polovina patří do ohně. Třeba ovšem dodat, že jediný p. Vokolek měl
odvahu je vydat.
Děkuju Vám s celou upřímností za Váš dopis
a jsem s oddaností
Vladimír Holan
1. XII. 41
Milý pane,
slyšel jsem už tady o té historii. A jsem rád, že Jste tak trpělivý a zpíváte
dál. Ať v jakékoli formě, buďte jist, že mne Vaše milé věnování vždycky
potěší. Tím spíš, že – jak soudím podle Vašich dopisů –
vychází z bytosti čisté a pozorné. Což je dnes jedna vzácnost.
Zmiňujete se o mé práci. „Snad“ vyjde něco na jaře. Nyní je to
jen nové vydání Oblouku, které Vám současně posílám.
Myslím na Vás a tisknu
Vám srdečně ruku.
Vladimír Holan
30. 3. 42
Milý pane,
nikdy nezapomínáte… Děkuju Vám. A přeju stejně srdečně to nejlepší
a všechnu plnost
do jara a dál –
Váš
Vl. Holan
(...)
+++++
Až dosud jsem trpěl. Bylo to utrpení.
Však teprve nyní smím to bolestí zvát.
Dost toužil jsem umřít za to, co není,
nyní však pro bolest žil bych rád!
Snad budu žít! Bůh dopřeje mi,
byť hříšníkovi, abych směl
vyříci na té zbědované zemi,
co neměl jsem a co jsem chtěl!
Neměl jsem nic: ni ženu, ni ženy
a byl jsem do zoufalství sám.
Však Bohem a poesií pokořený
teď dítě, děvenku malou mám!
Nemiloval jsem dosud sebe v době noční
i denní
a tedy ani bližního neměl jsem rád.
Až dosud jsem trpěl… Bylo to utrpení…
Však teprve nyní smím to bolestí zvát.
20. 6. 1949
V. H.
(...)
„Opravdový život člověka je v jeho dopisech. Vydávat
korespondenci je správné nejenom v zájmu biografie, ale již proto, abychom
pronikli až k věci. Životopisci nanášejí barvu,přisuzují pohnutky,
dohadují se citů…, ale autentické dopisy, to je skutečnost.“ Tímto
neobyčejně moderně znějícím citátem z Johna Henryho Newmanna předznamenal
Stanislav Zedníček svůj pietně uchovávaný přepis dopisů Vladimíra
Holana, jejichž výbor zde předkládáme.
Stanislav Zedníček (1914) je autor meditativní duchovní lyriky (Dopisy Albíně,
1947, Přítmí srdce, 1969, Větrné zátiší, 1974, Na doslech pramene,
1984), jeden z největších opomíjených outsiderů české poezie, který na
svoje objevení a zpřístupnění úplného spektra tvorby dosud čeká. Ryzí,
vroucí a čistý vztah obou mužů vznikl v době okupace a svého vrcholu dosáhl
v čase poúnorovém, představujícím svým způsobem zkoušku ještě ďábelštější.
Holanovi, strádajícímu opuštěností, vyvržeností z literatury i krušnou
materiální nouzí se Zedníček stal jedním z mála věrných druhů, který
dokázal být souznějícím společníkem, nezištně sdílným dárcem i
intimním důvěrníkem. Leckdy lapidární, ale o to hutnější Holanovy listy
představují výmluvné a dokonalé svědectví o stavu duše velkého tvůrce
v malé době. – Titul našeho výboru je Zedníčkův.
Jiří Zizler