VLADIMÍR HOLAN • Souvislosti 2/2000


LISTY PŘÍTELE
(DOPISY VLADIMÍRA HOLANA STANISLAVU ZEDNÍČKOVI) – ukázka


29. II. 40
Vážený pane,
teprve dnes mi odevzdali u Borových Vaše milé psaní. Děkuji Vám za něj a celý ten projev…
Zmiňujete se dole o těch některých knihách. Jsou to patrně ty zabavené nebo ty, které znovu vyjít nesmějí – bohužel, už 4 svazky. Nemám jediného z nich, jinak bych Vám je rád poslal.
Pozdravuje Vás
Vlad. Holan

Foto LA Památníku národního písemnictví

8. srpen 1940
Vážený pane,
chci Vám dnes jen napsat, že mne těší Váš laskavý zájem. Rád jsem Vám obě knihy podepsal a zároveň je posílám. Ty „Kolury“ byly, bohužel, nedbale vysázeny, dostal jsem tenkrát jen jednu korekturu, ale i jinak: víc jak polovina patří do ohně. Třeba ovšem dodat, že jediný p. Vokolek měl odvahu je vydat.
Děkuju Vám s celou upřímností za Váš dopis
a jsem s oddaností
Vladimír Holan

1. XII. 41

Milý pane,
slyšel jsem už tady o té historii. A jsem rád, že Jste tak trpělivý a zpíváte dál. Ať v jakékoli formě, buďte jist, že mne Vaše milé věnování vždycky potěší. Tím spíš, že – jak soudím podle Vašich dopisů – vychází z bytosti čisté a pozorné. Což je dnes jedna vzácnost.
Zmiňujete se o mé práci. „Snad“ vyjde něco na jaře. Nyní je to jen nové vydání Oblouku, které Vám současně posílám.
Myslím na Vás a tisknu
Vám srdečně ruku.
Vladimír Holan

Foto LA Památníku národního písemnictví

30. 3. 42

Milý pane,
nikdy nezapomínáte… Děkuju Vám. A přeju stejně srdečně to nejlepší a všechnu plnost
do jara a dál –
Váš
Vl. Holan

(...) 

+++++
Až dosud jsem trpěl. Bylo to utrpení.
Však teprve nyní smím to bolestí zvát.
Dost toužil jsem umřít za to, co není,
nyní však pro bolest žil bych rád!

Snad budu žít! Bůh dopřeje mi,
byť hříšníkovi, abych směl
vyříci na té zbědované zemi,
co neměl jsem a co jsem chtěl!

Neměl jsem nic: ni ženu, ni ženy
a byl jsem do zoufalství sám.
Však Bohem a poesií pokořený
teď dítě, děvenku malou mám!

Nemiloval jsem dosud sebe v době noční
i denní
a tedy ani bližního neměl jsem rád.
Až dosud jsem trpěl… Bylo to utrpení…
Však teprve nyní smím to bolestí zvát.
20. 6. 1949
V. H.

(...)

„Opravdový život člověka je v jeho dopisech. Vydávat korespondenci je správné nejenom v zájmu biografie, ale již proto, abychom pronikli až k věci. Životopisci nanášejí barvu,přisuzují pohnutky, dohadují se citů…, ale autentické dopisy, to je skutečnost.“ Tímto neobyčejně moderně znějícím citátem z Johna Henryho Newmanna předznamenal Stanislav Zedníček svůj pietně uchovávaný přepis dopisů Vladimíra Holana, jejichž výbor zde předkládáme.
Stanislav Zedníček (1914) je autor meditativní duchovní lyriky (Dopisy Albíně, 1947, Přítmí srdce, 1969, Větrné zátiší, 1974, Na doslech pramene, 1984), jeden z největších opomíjených outsiderů české poezie, který na svoje objevení a zpřístupnění úplného spektra tvorby dosud čeká. Ryzí, vroucí a čistý vztah obou mužů vznikl v době okupace a svého vrcholu dosáhl v čase poúnorovém, představujícím svým způsobem zkoušku ještě ďábelštější. Holanovi, strádajícímu opuštěností, vyvržeností z literatury i krušnou materiální nouzí se Zedníček stal jedním z mála věrných druhů, který dokázal být souznějícím společníkem, nezištně sdílným dárcem i intimním důvěrníkem. Leckdy lapidární, ale o to hutnější Holanovy listy představují výmluvné a dokonalé svědectví o stavu duše velkého tvůrce v malé době. – Titul našeho výboru je Zedníčkův.

Jiří Zizler


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku