POD ČAROU • Souvislosti 2/2000
Kniha doličná
U produkce každého současného spisovatele nevyhnutelně vyvstává otázka originality. Orientace na „psaní o psaní textu“, či intertextové koláže postmoderních románů jsou jednou z cest, jak na počátku jednadvacátého století – v době, kdy se zájem publika soustředí spíše na jiná média – zachovat zdání inovace i (občas) přitažlivost literatury pro publikum.
Román Kniha doličná irského autora Johna Banvilla se však vydává jiným směrem – na první pohled mnohem klasičtějším. Namísto hry s románovým jazykem a mísení stylů se v něm setkáme s úpěnlivou snahou o preciznost jazykového výrazu; nejde v něm o konstrukci (a následnou destrukci) fiktivních světů, jako je tomu v mnohých současných románech,
ale spíše o typicky odkrývající „modernistický“ pohled na jednu ze závažných postmoderních otázek:
Na co narazíme, dostaneme-li se pod vrstvy masek, které vytvářejí lidskou identitu a chrání před stále hrozícím nebezpečím chaosu? A naopak: Není tento chaos a vědomí umělosti prostředků, kterými z něho člověk vytváří řád, jedinou skutečnou autenticitou? Banville ve svém románu tyto otázky vyostřuje tématem, které není v kontextu světové literatury nikterak nové – tématem zcela zbytečné a nemotivované vraždy.
Freddie Montgomery, hlavní postava Knihy doličné, zcela nesmyslně zabije služku, která ho načapala při stejně nesmyslné krádeži obrazu – Freddie chce loupeží získat prostředky na svůj nákladný (a opět nesmyslně) prázdný život. Text je koncipován (opět nikoliv „originálně“) jako Freddieho zpověď v první osobě.
Protiklad řádu a chaosu je již od počátku ve Freddieho osobnosti přítomen. Jiní lidé, jak vypravěč vzpomíná, „mluvívali o příčině a následku, jako by věřili, že je možné nějakou událost izolovat, vystavit ji podrobnému zkoumání v čirém, nekonečném prostoru, mimo šílené víření věcí… Mluvívali o celých národech, jako by hovořili o jednotlivci, zatímco mluvit se sebemenším náznakem jistoty byť jen o jedinci [mu] připadalo unáhlené.“ Freddieho identita je rozdvojena podle jekyllovsko-hydeovského vzoru. Svou nejistotu se snaží léčit racionálním přístupem k životu – konkrétně studiem přírodních věd. Jenže „spodní vody“ chaosu a neznáma do jeho osobnosti neustále prosakují. Freddie tyto momenty líčí jako setkání s jakousi nevyzpytatelnou, animální a agresivní životní silou, která se projevuje jak v chování lidí ve vypjatých situacích, tak v některých přírodních obrazech, které se v textu občas mihnou, případně jako jakýsi pohanský rituál, jenž například připomíná soulož ve třech, kterou absolvuje při svém pobytu v Americe. Racionální záchrana tedy nakonec žádnou záchranou není – vede naopak k odcizení od sebe sama i od ostatních lidí a ve Freddieho případě k nihilistickému postoji k životu, v němž je „vše dovoleno“. Vraždou služky nakonec, stejně jako ve Stevensonově románu, jednoznačně vítězí Mr. Hyde.
Jenže srovnávání Knihy doličné se zmiňovanou klasickou prózou z konce devatenáctého století musí zákonitě v mnohém pokulhávat. Příběh Jekylla a Hydea mnohem zřetelněji akcentuje svár jasně vymezených kategorií dobra a zla v člověku. Banville jako by naopak nechával jednoznačné morální důsledky tak ojediněle hrůzného činu poněkud stranou. „Kladu si otázku, zda ona samotná věc – špatnost – vůbec existuje, jestli ta podivně neurčitá a nepřesná slova nejsou jen jakousi lstí, jakýmsi promyšleným pláštíkem pro skutečnost, že nic takového neexistuje… Anebo naopak, možná že něco skutečně existuje, ale vymyslela to slova,“ říká vypravěč ve své zpovědi a jako člověk úpěnlivě toužící po přirozeném řádu je z této své úvahy upřímně zděšen. Poté, co spáchal vraždu, ocitá se naplno v onom „šíleném víření věcí“, v němž se ruší všechny umělé masky i kategorie. Nejkrutějším paradoxem románu je to, že teprve svým „nelidským“ činem Freddie nahlíží svůj předešlý život jako jednu velkou lež a získává euforický dojem autentičnosti, v němž očekává brzkou katarzi. Ta spočívá v pocitu tíhy sounáležitosti s ostatními lidmi. Bloudí ulicemi města a pozoruje (a především poznává) náhodné lidské bytosti, které spíše připomínají panoptikum zrůd. Freddie je vůbec poprvé schopen toho, co mu v předešlém monologu o bývalém životě připadalo tak cizí – vcítění se do jiné lidské bytosti. Svůj čin vysvětlit nedokáže. Uvědomuje si jen, že vražda byla pro něj reálnou možností, protože svou oběť – stejně jako jiné lidi – nevnímal a neznal. Vina a trest se pro Freddieho nakonec stávají prostředkem k cestě k lidskosti.
Nicméně Freddieho postoj k vraždě je v textu pochopitelně ovlivněn jeho pozicí vypravěče, jehož tvrzení nemusíme zcela důvěřovat. Napětí Knihy doličné nespočívá jen v provokativním tématu a jeho zpracování, ale jazyk samotné zpovědi zaznamenává natolik nesourodé popisy pocitů, názorů a faktů, že dojem a ostatně interpretace ze strany čtenáře se neustále pohybuje ve značné neurčitosti. Pro Banvillovu knihu je však příznačné, že tento jazyk je na druhou stranu až úzkostlivě přesný. Protiklad přesnosti a neurčitosti, který je v samotném jazyce románu obsažen, opět odkazuje k protikladu chaosu a řádu. Jedná se zde však o zvláštní řád – řád umění.
Umění je v Knize doličné tematizováno ve formě výtvarných děl. Malby a obrazy hrají v románu jednu z ústředních rolí – jsou zdrojem příjmů většiny aktérů a stojí také v pozadí vraždy. Především však jako by jasně zjevovaly onu skrytou a nesrozumitelnou podstatu, která vypravěče tolik děsí. Explicitně o tom vypovídá Freddieho fiktivní příběh o ženě, jež dělala model pro portrét, který se snaží ukrást. Po zhlédnutí dokončeného plátna pochopí, že vše o ní vypovídá její obraz a ona se tak stává jen maskou a prázdnou tělesnou schránkou. Není náhoda, že Banville se ve svém textu snaží o jakési napodobení jazyka výtvarného umění – jazyk „se zastavuje“ na obrazech přírody, situací a lidí, a tak se vytvářejí „malby“, z nichž jako by vystupovalo zdání smyslu.
Kniha doličná je mimo jiné pokusem demonstrovat, že jazyk (ať už jde o jazyk výtvarného, či literárního díla), jakkoli umělý a nepřesný, se jako jedna z mála forem dokáže přiblížit proměnlivé a zcela nevyzpytatelné skutečnosti. Banvillovi nejde o originalitu jako takovou, ale spíše o rozvíjení už řečeného do nejzazších důsledků. V Knize doličné se mu tento pokus bezpochyby podařil.
Petr Fantys
John Banville, Kniha doličná. Praha, Mladá fronta 1999. Přeložil Pavel Dominik.