Jedna ze známých definic vymezujících „orné pole“ literární historie a kritiky praví, že oborový specialista tohoto druhu není ničím více (ale ani méně) než velice pozorným čtenářem. Hrbatova kniha o romantismu a Čechách velice solidním způsobem naplňuje právě toto pokorné východisko, pročež naráží na nástrahy, které takto redukovaný přístup s sebou nutně přináší. Do jaké míry byl tento fakt determinován autorovou vědomou volbou (či případnými limity jeho myšlení – to však budiž doplněno velkým otazníkem) si netroufám odhadovat a není to ani mým úkolem.

Kniha sestává z šestnácti kapitol (deset z nich bylo v různě upravených podobách již publikováno v odborném tisku – v Slavii, České literatuře, Tvaru aj.) rozčleněných do čtyř zájmových okruhů. V prvním se autor snažil vystihnout několik základních „témat“, „emblémů“ a „atributů“ české literatury 19. století, jež – dle jeho pojetí – vystihují charakter zdejší „romantické doby“. Jedná se především o zálibu v idealizované „přírodě“ a „lidu“, putování a poutnictví, hmatatelných i slovesných dokladech „bájných“ dob – hradech, pohádkách a herojích. Druhý oddíl přináší srovnávací, především frankofonně (či frankofilsky?) orientované sondy dokládající a rozvíjející teze první části. Poslední dva oddíly si všímají jednak francouzských představ o českých zemích v 19. a na počátku 20. století (ve stopách Hanuše Jelínka, tj. nikterak překvapivě, vybráni G. Sandová, F. R. de Chateaubriand, P. Mérimée a G. Apollinaire), a jednak literárně motivovaných mytologizací několika českých krajů (Babiččino údolí, protiklad Prahy a moravského venkova u V. Mrštíka, jiráskovské Náchodsko a Chodsko). Dle mého úsudku k nejobjevnějším pasážím knihy náleží úvahy nad Sabinovým Hrobníkem (s. 64–74) a Babiččiným údolím (s. 136–142).

Na závěr nemohu opomenout zmínku o něčem, co čtenáře již při prvním čtení takříkajíc „v zraky uhodí“. Výklad Zdeňka Hrbaty jako by na mnoha místech nedržel vytyčenou linii a předpokládaný tvar. Na rozdíl např. od studií Alexandra Sticha, v jehož textech časté zacházky sledují meandry i deltu myšlení samotného autora – jsou tedy v pravém slova smyslu „srovnávací“–, proudy Hrbatova myšlení často nikam neústí. V touze po zobecnění předkládaných problémů se autor místy neubrání pouhému překladu výchozích textů do metatextu abstrakt, v němž schází překvapení. Autor asi bohužel nemá dar čtenáře zainteresovat na svém duchovním dobrodružství (nepochybuji o tom, že sám je prožívá), dar onoho duchovního jiskření (nevím, jak to vyjádřit méně vzletně), jež ve vnímateli vzbuzuje touhu „účastnit se“. A tak jeho studie prozatím působí dojmem sice užitečných, ale přece jen pouhých průvodcovských příruček postrádajících ten pravý esprit. Říkám-li prozatím, vyjadřuji tak naději, že se – třeba – za nějaký čas Hrbatovy studie účelně rozkošatí a želané hrozny na nich přece jen dozrají.

Martin Gaži

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku