Pavel Kolmačka / Dětské příběhy

Otec

A tam pod stromem, co je to? Zválená tráva. Vraní oko poklekl a zkoumal zem. Mravenci! S čím se to tak lopotí? Drobky. Někdo tu jedl chleba. A vida, trocha tabáku a zčernalá sirka. Odpočíval tu dlouho? Nejspíš ne, protože po ohništi není nikde ani stopy.

To je všechno? Ne, důležité je neukvapovat se, nepřehlédnout něco podstatného. Tady. Do kůry stromu je cosi vyryto. Je to čerstvá, živá rána.

Kdo nechce, aby se o něm vědělo, nevyrývá do stromu značky. Pro koho je ten vzkaz? Ví o mně?

Na stromech se držely poslední zbytky listí, již hnědého a místy zčernalého. Kolik je v lese najednou světla! V blátě cesty nějaké zvíře otisklo kopýtko. Co to bylo? Muflon?

Slunce se schovávalo za souvislou bílošedou vrstvou mraků a proráželo jen jako neurčitá jasná skvrna, jež neměla sílu hřát.

Z lesa vyšli na pole. Klopýtali přes mohutné černé hroudy, vyrvané pluhem a obrácené na znak, s botami ztěžklými nalepenou hlínou. Asi kilometr před nimi se tyčily dva ocelové stožáry vysokého napětí, tam někde byl střed, ale nešli přímo k nim, trochu si zašli vpravo, kde do lánu zasahovala dlouhá úzká mez s jabloněmi. U nich si oddechli a oškrábali bláto z bot. Chvíli se půjde lehčeji.

Strčil si několik jablek do kapes na cestu a několik jich dal do tašky. Otec si utrhl jedno úplně malé. Rozřízl je a půlku Vítkovi podal. „Zakrslý bývají nejlepší,“ řekl. Měl pravdu, bylo sladké.

„Ještě vydrž,“ řekl otec. Vytáhl z kapsy pomačkanou startku a zapálil si.

Vítkovi se nikam nechtělo. Málem se už vymluvil jako Hanka, že má hodně učení nebo že se mu zkrátka nikam nechce. Vždyť co je na tom? Najednou mu ale bylo otce líto, že jde sám.

Od stožárů už viděli souvislý pás černých křovisek, táhnoucích se podél pole. Býval tam sad. Stromy, zpola uschlé, se teď dusily v trní a hloží, pořád však rodily jablka, nijak velká a nepříliš dobrá, a také ne mnoho. Otec sem chodil s batohem a taškami, aby pak domů přivlekl náklad ovoce, z něhož doma s matkou vařili šťávu nebo kompot. „Chaloupka nízká, hrom do ní tříská,“ zpíval si do kroku. „Milovala, zapomněla, že přijde jaro, po jaru léto, po létu zas ten smutný čas.“ Vítek se přidal. „Vojáci dou, dou, dou, na mě si nepřídou, já sem ta stará pára, bydlím za vodou.“

„Naši nemívali moc stromů,“ řekl otec. „Pár jabloní a hrušku a nějakou kadlátku a to bylo tak všecko. Obec ale měla svoje stromy. Dozrály třeba třešně, a kdo chtěl, zaplatil si strom nebo i několik stromů, a ty si mohl očesat. Každej strom dostal číslo a tatínek pak ty čísla přiděloval, jak kdo přicházel. To se ví, že sám si vybral ten, co se mu nejvíc líbil.“

Zas měli na botách závaží z bláta. Pár kroků před nimi vyběhl zajíc. Předtím ho neviděli, splynul s hroudami, a kdyby se nepohnul, prošli by kolem něho bez povšimnutí.

Ovoce už většinou leželo na zemi. Otec šplhal po stromech a trhal, co zbylo, a Vítek sbíral, neboť na šťávu a kompot se hodí i jablka padaná a všelijak natlučená, a taky plané hrušky, sladké a zároveň nahořklé a trpké. Obě tašky měl brzo plné. Otec ale stále nebyl spokojený. „Půjdu se podívat dál, jestli je co trhat a taky jestli jsou nějaký ořechy,“ řekl.

Vítek si dřepl a zády se opřel o kmen. Pole měl před sebou jako na dlani. Za polem se ježil les a daleko za ním vrcholky nejvyšších domů. Chvíli ještě slyšel, jak se otec prodírá křovím.

Dřív míval strach, že se jeden druhému ztratí. Jeli třeba někam vlakem, a otec šel ve stanici kouřit na perón. „Co když se vlak najednou rozjede?“ říkal mu Vítek vyčítavě.

„Nerozjede,“ odvětil otec.

„Jaký je Bůh?“ otázal se otec. „Jaké má vlastnosti?“ Předtím odpovídala Hanka, takže byla řada na Vítkovi. V neděli po obědě matka v kuchyni na lavici dospávala, co nenaspala v týdnu. Otec s Hankou a Vítkem se usadili do pokoje. Protahovali obličeje a pošklebovali se, ale otec jako by to neviděl. Čekal, až Vítek odpoví, a přitom listoval v předválečném katechismu, z něhož se sám v dětství učil.

„Bůh je neviditelný,“ řekl Vítek. „Vševědoucí. Všudypřítomný.“

„A?“ otec povytáhl obočí.

„Nanejvýš milostivý,“ řekla Hanka.

„Rozumíte tomu?“ zeptal se otec. „Jestli něčemu nerozumíte, tak se na to zeptejte.“

„Když je Bůh všudypřítomný, znamená to, že je všude. Takže na něm třeba i sedím?“

„No, vlastně jo.“

„Že ho mám i v břiše?“

„Je zkrátka všude.“

Snažil se dávat provokativní otázky, aby nebyla taková otrava. Nekonečná nuda věcí božských a povinnost zabývat se jimi v něm vzbuzovaly zoufalství. Chtěl otce nějak vyvést z rovnováhy, ale zároveň se bál rozzlobit ho. Chtěl, aby otec řekl něco jiného. Něco! Sám nevěděl co.

„Vědci ale říkají, že Bůh není.“

„To říkají jenom nějací. Ti největší to neříkají.“

Otec měl odpověď na všechno, avšak věci božské tím nebyly o nic méně nudné a postradatelné. Všechno ostatní, všechno, co bylo možné vidět a nahmatat, bylo živější a zajímavější.

„Mně je to jedno, že je Bůh neviditelný a všudypřítomný,“ šeptal Vítek Hance, když viděli, že je obvyklá nedělní půlhodina nemine.

„Mně je to taky jedno,“ konstatovala Hanka. Na druhou stranu mi není jedno, jak to se mnou dopadne. Jestli se dostanu do pekla, až umřu. Chci do nebe.“

„Co je v nebi?“ zeptal se Vítek.

„Přece Bůh,“ řekl otec.

Vítkovi připadala zajímavější představa, že se v nebi setká s Hankou, s matkou a otcem, pokud se ovšem všichni dostanou po smrti do nebe. A s dědečkem a babičkou a s dalšími. Bůh, ten bez obličeje, copak se dá po tom beztvarém neviditelném nic toužit?

„Tebe náboženství bavilo?“ zeptal se Vítek otce.

„Jo, proč ne?“

„A kostel?“

„Co se pamatuju, tak mě vždycky maminka brávala do kostela. Jo, někdy se mi to zdálo trochu dlouhý.“

„Ostatní lidi, co nechoděj do kostela, se nemůžou dostat do nebe?“

„Když o Bohu nevědí, tak za to nemůžou. Není to jejich vina. A nikdo nepůjde do pekla za to, co není jeho vina.“

„Jaká je výhoda v tom, že vím o Bohu?“ napadlo Vítka.

„Proč se Mojžíš před Bohem v hořícím keři třásl? Proč si zul boty?“

„Bál se,“ řekl otec.

„Bojíš se Boha?“

„Člověk má důvěřovat, že Bůh s člověkem vždycky jedná dobře. Ale musí se Boha taky bát, aby nedělal zlo. Kdyby se Boha nebál a nic si z něho nedělal, sotva by ho něco přimělo, aby byl dobrý.“

„Kdybys nevěřil v Boha, tak bys byl zlej?“

„Já ale v Boha věřím!“

„Béďa v Boha nevěří, a je to dobrej kluk.“

Kdy už to otec konečně řekne? Někdy se Vítkovi zdálo, jako by otec naopak chtěl něco slyšet od něho. Přišel třeba večer k Vítkovi do pokoje, sedl si na válendu a mlčky se díval, jak Vítek píše úkol nebo jak si čte. Občas si třeba otevřel knihu a četl si taky. Seděli spolu v jednom pokoji a četli. Jindy zase chvíli seděl a pak řekl: „Pověz mi něco.“

„Co ti mám povědět?“

„To je jedno. Co chceš.“

Matka odjela do lázní a Hanka zrovna byla kdovíkde na horách, otec usmažil svoje oblíbené palačinky, a když se s Vítkem najedli, neodnesli hned talíře, ale zůstali u stolu, protože čaj byl horký a nedal se rychle vypít. Matka ráda při večeři poslouchala rádio, které teď bylo vypnuté. Nastala chvíle položit otázku. Ale jak ji položit?

Otec ji zřejmě zaslechl, aniž ji Vítek byť jen v duchu vyslovil. Usrkl z hrnku a řekl:

„Copak palačinky. Ale pekáčky, na plotně pečené. Nebo si představ vdolek z černé mouky, to už dneska nikdo neudělá. Nám to dělali, mívali jsme to jako svačinu do školy. Peklo se to nasucho na plotně jako pekáčky. Maminka nebo babička to pak rozkrojily a dovnitř daly kus másla nebo povidel. Musel jsem nosit srandovní pletenou čepici se střapcem. Do školy to bylo pěšky přes pět kilometrů. Všichni se mně kvůli té čepici smáli. Tak daleko jsem chodil do měšťanky, pochopitelně. Na gymplu pak, jen si představ, jsme měli profesorku Ilse Liebling, neteř Dimitrova. Bydlela přímo naproti škole. Když přijel Dimitrov na oficiální návštěvu Československa, tak měl cestu do Prahy a k nám do městečka. Hubená byla jak džingle, nosila vysoké podpatky a vlasy vyčesané nahoru. Říkalo se jí žebro z kozy. Obršlík, nesměj se, on se tak fakt jmenoval, to s Ilsou dal dohromady, a měli i potomka.

Ředitelem byl Stříž, od něho jsem dostal šestku! Představ si, dával i šestky!

Beneš, ten byl na němčinu a tělocvik, ale odešel, dal se na vojnu. Už po válce, samozřejmě. Pak Višinková, Srstka, ten byl evangelík a nimrod, a hlavně muzikant, našel si lidi, každého naučil na něco hrát, a tak dal dohromady kapelu.

Paní učitelka Špinková, ta byla moc hodná. Měla vážnou známost s mlynářem, a najednou umřela.

Na měšťance učil jeden, co se jmenoval Pravdomil Vildomec. Paní Cvečková říkala, že je jelimánek. Praktického života nebyl schopen. Byl u nás krátce, a pak odešel na okres. Čeština, pan učitel Soudek, tam to lítalo! Od něho jsem dostal facek. V rozvrhu jsem si do jeho okýnka nakreslil lebku a zkřížené hnáty. Kopalová, nejblbější nána za třídy, mohla klidně jen odříkat vyjmenovaná slova, a stačilo mu to.

Kleveta. Říkali jsme mu pistolník. Taky jsem od něho dostal přes hubu. Učitel Havelka.

Do kvarty jsem šel rovnou, za čtrnáct dní jsem se musel naučit matiku za celou tercii.

Chytil jsem spálu a musel do nemocnice. Naši se báli, aby se nenakazili bráchové, a tak jsem šel z nemocnice bydlet k tetičce. Těžila se tam tuha, a potok, co tekl dolů, byl černý. Vedle bydlela rodina Smutných, nevím ani, co dělali, ale on byl hrbáč. Neměli děti. Posílali mě k nim pro nitě, tak snad měli obchod nebo co. Taky jsem jim říkal tetičko a strejčku. Na dědině byli všichni tetičky a strejčkové. Když jsem byl malý, posílali mě k nim pro nitě, pro cigarety a já nevím pro co, a já neměl ponětí, kdo doopravdy jsou. Děcko to stejně ani vědět nemůže, je vrabčák a poskakuje si i na solných sloupech.“

Krouží kolem, pomyslel si Vítek. Proč tak zeširoka krouží kolem? Takhle se nedostaneme k věci.

„A pak, když jsem byl starší, měl jsem pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout, že do plic nevtáhnu tolik vzduchu, kolik potřebuju. Tatínek se znal s jedním mastičkářem, a tak mě k němu vzal. Usoudil, že to nic není a že to nejspíš časem zmizí samo.“

Odmlčel se. Vítek čekal. Byl trpělivý. Než se řekne jedno jasné slovo, je přece někdy třeba říct hodně jiných a možná zbytečných, jež je ohlásí a připraví mu cestu.

Otec se na své židli zaklonil a protáhl.

„Hochu, hochu,“ vzdychl. „Nemůžeme tu jen tak sedět, i když se sedí pěkně. Musím ještě opravovat sešity.“

„Elí a Samuel spali,“ řekl otec. „Samuel najednou uslyšel: Samueli! Myslel si, že ho volá Elí, a tak šel k němu a řekl: Tady jsem, co potřebuješ. Ale Elí ho nevolal. Tak si šel zas lehnout. A zas: Samueli! Běžel k Elímu, ale Elí ho ani tentokrát nevolal. Když si lehnul, uslyšel potřetí: Samueli! Tentokrát Elí pochopil, a řekl Samuelovi: Až zase uslyšíš ten hlas, řekni, jsem zde, poslouchám tě.“

Někdy na ten příběh myslel, když už ležel v posteli. Otevřeným oknem pronikal vánek. U popelnic někdo rozbil láhev. Sídliště bylo tak tiché, že sem doléhal i tlumený hovor kuřáků na balkóně protějšího bloku. „Jsem zde,“ řekl Vítek. Jen tak. Chtělo se mu to říct.

Šel a kopal před sebou kámen. Něco ho napadlo.

Jestli se mi povede na pět kopů dostat ten kámen až támhle ke schodům, tak to se mnou dobře dopadne, řekl si. Povedlo se na čtyři kopy. Sláva. Druhý den to zkusil zas, ale kámen odskočil, musel kopnout dohromady sedmkrát.

Ne, tohle byla jenom zkouška.

Na další pokus se to podařilo přesně na pět kopnutí.

Když se mi to povede ještě jednou, je to potvrzené.

Vyšlo to na pětkrát, ale ne úplně čistě, jednou netrefil kamínek, takže kopal dvakrát. V jistém smyslu by se dalo počítat šest kopů. Dobrá, neplatí, ještě jednou. Tentokrát stačily čtyři kopy.

Opravy všechno znejisťovaly.

Rozhodující pokus!

„Nemáš to moc těžký? Mohl bys něco ještě odsypat mně,“ řekl otec. Vítek měl pocit, že už neujde ani metr, ale odmítl.

„Ne, to je dobrý.“

Otec přesto ještě něco naskládal k sobě. Dvě a dvě tašky svázal řemeny a takto si je pověsil přes ramena.

„Jsi jako himálajskej šerpa,“ řekl Vítek.

Chaloupku nízkou nezpívali, nešli přes pole, ale po silnici, byla už tma. Otec mávnul na projíždějící auto, ale to ani nezpomalilo.

Museli si dopřát chvilku oddechu. Otec si zapálil startku.

„Chlapče, chlapče,“ povzdechl si mezi dvěma šluky.

Vítkovi byla zima. Nechal otce kouřit, chopil se tašek a šel napřed. Nemohl zabloudit, stačilo držet se na silnici vedoucí podle smetiště a na křižovatce odbočit k staveništi s jeřábem, hromadami trub a panelů. Tam už viděl sídliště, zář pouličních lamp i zář z oken. Představil si, jak z radiátorů sálá teplo, jak na stole stojí hrnek s čajem, jak matka cosi dělá v kuchyni a Hanka si v křesle čte a otec ladí rádio. Nikdy to ale není tak příjemné jako v představách, pomyslel si.

Ohlédl se, zdálo se mu, že ohýnek cigarety žhne už hodně daleko. Před sebou měl ještě kus cesty, a tak se nezastavil ani nezvolnil.

Zelený vrch

Takové divné ticho. Slunce se ztratilo za horami mraků. Vítek s Hankou a babičkou seděli na bedýnkách a trhali rybíz, o nějaké námaze nemohla být řeč, ale pot z nich tekl proudem. „Nemůžu dejchat,“ stěžoval si dědeček.

Nad Lhotou bylo černo. „Něco se na nás žene,“ prohodila babička. „Však už potřebuje sprchnout.“

Slabě zahřmělo. Vítek s Hankou vzali rendlíky s rybízem a šli se schovat domů. „Pojď taky, babi.“ Nepospíchala, bouřka má krátké nohy. Vzala motyku a šla vykopat trochu brambor, protože až zem nasákne deštěm, bude se lepit.

Zapleskaly první kapky. Otevřené okno se s řinkotem přibouchlo a o střechu dřevníku začaly třískat padající hrušky. Krajinu na okamžik ozářil blesk.

Babička si dávala na čas, pobíhala po dvoře a sbírala ze šňůr prádlo. Dívali se na ni z verandy a křičeli: „Babi, pojď už!“ To prádlo. Mordovala se s ním celé dopoledne. Zatopit v kotli a ohřát vodu, nanosit ji do pozinkované vany, trápit se s valchou, máchat a ždímat.

„Ať už jsi doma!“ Dědečkovi se nesmělo odmlouvat. Babička taky nic nenamítla, jen sebrala poslední kusy a už byla na schodech.

Dědeček soptil. „Máš rozum? Motat se pod hruškou. Co když do ní uhodí?“

Z nebe se valily proudy vody.

Nestane se nám nic, když nemáme hromosvod? Co by se nám mohlo stát?

„Nejvíc přitahuje železo,“ pravil dědeček. „Tady jsme kousek od trati, tak to tu tříská. Jednou ve Lhotě jedni lidi dávali vidlema na půdu seno. Na místě byli mrtví. Spálilo je to na uhel. Člověk si myslí – udělám ještě tohle a tamhleto, a najednou je nebožtík.“

„Ono to člověka spálí?“

„No baže.“

Babička rozložila šicí stroj.

„Babi, to je přece taky železo, nesmíš se toho dotýkat!“

„Neboj.“

„Můžu si vlézt do postele?“

„Jo, proč ne.“

Vítek si přetáhl peřinu přes hlavu.

Hromy burácely stále slaběji, až utichly docela. Už jenom šuměl drobný a vytrvalý déšť. Pojďme si zahrát člověče nezlob se. Nebo karty. Babi, pojď nám číst. Tak dobře, a co chcete?

Výběr nebyl velký: Říkanky pro malé občánky, Pohádky o mašinkách, Zvířátka a petrovští a Zelený vrch.

Zelený vrch, babi, Zelený vrch.

To je moc dlouhý.

Babi, Zelený vrch.

Ach jo. Babička si nasadila brýle a vytáhla zažloutlý sešit.

„Tak poslouchejte. Byla jednou jedna krásná továrna. Každé ráno do ní přicházeli rozesmátí dělníci a zdravili se: Dobré ráno, Frantíku. Dobré ráno, Pepíku. Jak ses vyspal, Karlíku? Továrna byla na konci města. Vyráběli v ní motocykly: červené, černé, ba i lesklé. Byly to pěkné, silné motocykly. Na silnici si broukaly: vyjedu, dojedu, vyjedu. Žádný motocykl z jiné továrny se jim nevyrovnal.“

Všechny knížky takhle měli přečtené nejmíň dvacetkrát a už je znali nazpaměť, a stejně byli napnutí, jak to dopadne.

Do továrny přijel člověk z daleké země. Jmenoval se Sergej. Mluvil cizí řečí, a přece mu všichni rozuměli. Řekl dělníkům: Naše země potřebuje vaše silné motocykly, vy zase rýži, kůže a pšenici, kterých máme dostatek. Babička musela ukázat obrázek usměvavého Sergeje v přepásané rubášce, jak mluví k dělníkům v montérkách a rádiovkách. Sergej ovšem potřeboval vědět, že motocykly, černý, červený, ba i ten lesklý, jsou opravdu dobré. Řekl: Za devaterými zatáčkami, devaterými městy a devaterými železničními přejezdy je Zelený vrch. Když tam vaše motocykly vyjedou, uvidím, že jsou vskutku dobré a silné.

Frantík, Karlík a Pepík se začali chystat na cestu. Ale nejen oni. Dělníci z gumáren jim nachystali pneumatiky, které žádný kámen neprorazí. Dělnice z jiného závodu jim ušily rukavice, dobré do deště i do sněhu. Dělníci v pekárně jim na cestu upekli dobrý chléb.

Cesta na Zelený vrch je daleká a těžká. Dokážou to?

Jistěže to dokážeme, usmívali se Frantík, Karlík i Pepík.

Babiččin monotónní hlas se prolínal s tichým šuměním venku. Nikdy už nepřestane pršet. Nikdy nedojedou na Zelený vrch. Jen pojedou a pojedou a červený, černý, ba i lesklý motocykl si budou broukat. Jedeme. Cesta ubíhá. Nekončí. Ať neskončí nikdy.

Knížka končila obrázkem rozesmátého Sergeje, stojícího s rukama v bok na mapce velké země – z jeho holínek jel vlak, naložený krávami a pytli, na nichž bylo napsáno „rýže“ a „obilí“. Sergejovi podával ruku český Pepík, stojící na malé zemičce – z křusek mu vyrážel náklaďák s motocykly. Vítkovi se líbilo, že jsou všichni dobří. Nebylo žádné zlo. Jedinou zlou věc na světě představovaly nepřízeň počasí a nepohodlí cesty, ale s tím si už Pepík, Karlík a Frantík poradili.

Setmělo se a konečně přestalo pršet. Po trati se do vrchu šinul osobák. „Devítka,“ poznamenal dědeček. Vzal budík, nastavil na něm velkou ručičku přesně na dvanáctku a malou na devítku a dal ho zpátky na noční stolek vedle sklenice, v níž měl odložené zuby. Vítek vykoukl z okna, aby viděl rozsvícená okna vagónů a jiskry vyletující z komína. Ohňostroj. Trvalo to okamžik.

Hry 2

Hanka si ještě četla v posteli, ale Vítek nemohl vydržet. Rychle vypil čaj a běžel na ulici. Ještě tam nikdo nebyl.

Co dělat, než se někdo objeví? Budu chytat koníky. Na trávě a na pavučinách se třpytila rosa.

Ulice, kterou tvořila řada domků podél nezpevněné cesty, končila u přejezdu. Za tratí už se rozlévala pole, sady, blíž k nádraží větrolam a na vršku nad nimi les. Druhou stranu cesty ohraničovala mez a zahrady.

Domy vrhaly do ulice stín, ale na mezi, tam už to hřálo.

Koníci mu vyskakovali pod rukama a nevypočitatelně unikali mohutnými oblouky pryč.

Šel se podívat, jestli už Pitvor není venku. Šel těsně podle domů a rukou klouzal po drsném pískovci podezdívek. Ruka se tu a tam vyhnula okénku sklepa nebo prádelny. U Pitvora neměli okénko zasklené, jen zakryté pletivem. Na chvíli se u něho zastavil. Přitisknul obličej. Vdechoval zatuchlinu, uhelný prach a chlad. Pitvor s Prckem byli po noci strávené na zahradě ve stanu vzhůru. Už se rvali: „Doval mně chleba. A namazanej sádlem,“ řval Pitvor.

„Naser si.“

Pitvor ho povalil na zem a škrtil. „Dobře, pudu ti pro to, jenom mě pusť,“ sliboval Prcek.

„Haj-zle, haj-zle,“ poškleboval se, když byl dost daleko.

Pitvor jako obvykle nesměl ven, ale matka odešla do práce. Přelezl bránu.

Za chvíli přišel i Prcek, v ruce měl jeden krajíc se sádlem pro sebe a druhý podával Pitvorovi. Pitvor si vzal chleba a vlepil Prckovi pohlavek: „Za toho hajzla.“

Pomalu kolem projel vůz, tažený dvěma koňmi.

„Hebelkovi jedou na sena,“ řekl Pitvor.

Vůz se vlekl krokem. Paní Hebelková seděla vzadu a klátila nohama.

„Můžeme se svézt?“

Udělala jim místo, a tak se vydrápali nahoru. Seskočili u přejezdu.

Chlapík, který se blížil, tlačil před sebou káru, a přece šel nezvykle rychle.

„Sleduj,“ řekl Pitvor, když je minul. Rozběhl se za chlapíkem, a když byl na dva tři kroky za ním, zakřičel: „Posraný gatě! Posraný!“ Chlapík se neotočil. Rázoval dál. Přes rameno nesl přehozený pytel. Pitvor za ten pytel zatahal, a teprve pak se chlapík otočil.

„Oee… oeee…“ zahuhlal a ohnal se po Pitvorovi, ale hned pospíchal dál.

„Co je tohle?“

Příkop končil kulatým otvorem, zakrytým mříží.

„Je to chodba,“ řekl Pitvor.

„Vždyť by ses tam musel plazit po břiše. A jde šikmo dolů. Jak bys zase vylezl ven?“

„Však už jsem tam lezl. Před vaším domem se rozšiřuje, že se tam můžeš postavit. Jednou jsem tamtudy šel a dostal se až ke starýmu hřbitovu.“

„Kuba říkal, že to je jenom kanál.“

„Ne, je to chodba. Vlez tam, a uvidíš.“

„Vlez tam ty.“

„Ne, já už tam byl. Neuvidím tam nic novýho. Jen tmu a zdi.“

Hráli svou obvyklou hru, totiž Vítek, Pitvor, Hanka, Prcek, Gábina, Zuzka, Kuba, Pepek a Toňa: stáli v kruhu, někdo vyhodil míč, a když se míč ve vzduchu zastavil a začal padat, vyvolal ten, kdo míč vyhodil, něčí jméno. „Toňa!“ Toňa musela míč chytit. Vyhodila jej do výšky. „Vítek!“ řekla. Musel ho chytit Vítek. Když se to nepovedlo, všichni se rozprchli, utíkali, dokud Vítek nedržel míč pevně v ruce, a to se pak už nesměli pohnout.

Na Vítkovi pak bylo někoho míčem trefit. Koho trefil, tomu ostatní vymysleli úkol: doběhnout dolů ke starému hřbitovu. Přinést pro všechny šťávu, jabka, udělat stojku na hlavě. Když netrefil, vymýšleli ostatní úkol pro něho.

Netrefil. Dali hlavy dohromady. Opodál, aby je neslyšel.

„Ať ukáže pinďoura,“ překřikoval všechny Pitvor. „Ať vyndá ptáka, hehehe.“

„Půjdeš do příkopu. Podlezeš tunýlkem trať. Strží vylezeš nahoru a přes přejezd se vrátíš,“ oznámil Vítkovi Kuba.

„Strží? Tam jsou přece hadi.“

„No a?“

Stáli, upřeně se na něho dívali a čekali, co udělá.

„Tak dobře.“

„Stáhni si nohavice dolů a ponožky co nejvýš přes ně,“ řekla Hanka. „A dávej pozor.“

Třeba tam žádní hadi nejsou. Jen Pitvor pořád říká, že tam vídá hady. Prý zmije. Zmije je ale plachá, neuhnízdila by se takhle blízko domů. Ale jednou v červnu, když byli se školou na horách, zmije byla až na terásce. Přišel správce, zahnal ji do kouta a zabil ji. Potom ji položil na pařez pod teráskou, stočenou tak, že vypadala, jako by spala. Vedle příkopu, zrovna nad tunýlkem, co vede pod tratí, zarůstala plevelem hromada písku, a v té jednou našli malá vajíčka, která neměla skořápku, ale kožovitou slupku. Klade vajíčka zmije, nebo užovka? Nebo je klade ještěrka? Možná, že tam ta vajíčka přivezli s pískem odjinud.

V tunýlku se bořil do bahna. Jen aby nejel vlak. Bál by se, že se můstek zřítí.

Ve strži rostlo ostružiní. Pomalu se prodíral kupředu, rozhrnoval proutí, ostny mu rozdíraly holé ruce. Chvíli se rozmýšlel, kudy se dát. Něco zašramotilo. Had. Myš. Ježek.

Vydrápal se nahoru a zamával na ostatní.

„Huráááá!“

Co to zas Pitvora chytlo? Pokaždé, když dostal míč a měl někoho vyvolat, komolil jméno nebo k němu něco připojoval: „Zuzka kluzká. Kuba zrůda. Vítek svítek.“ Pak už vyvolával jen ty přídavky: „Kluzká. Zrůda. Svítek.“

„Vykašlem se na něj. Prostě ho nebudem vyvolávat,“ pošeptal ostatním Kuba.

Za chvíli mu to došlo. Pořád hráli, a pořád nikdo neřekl Pitvor.

Šel si sednout na schody. „Kuba zrůda,“ pokřikoval odtud.

Uhnuli z cesty. Hebelkovi jeli domů s naloženým senem, paní Hebelková seděla až úplně nahoře. Pan Hebelka, zpocený a červený od slunce, třímal opratě a mlaskal na koně.

Červené slunce sklouzlo za les. Kam se všichni poděli? Večeří. Dívají se na televizi. Babička s dědou televizi nemají, a tak poslouchají rádio. Hanka si čte.

Stíny se prodlužují. Je těžké rozeznat, co je stín a co je skutečné.

Ptáci, kteří s večerním chládkem začali pohvizdovat, umlkli.

Díval se ulicí dolů ke hřbitovu. Tam v dolíku už je úplná tma. Cesta se zužuje a ztrácí. Vidět víc, než tam je. Ale co vidět? Vždyť tam nic jiného není. Stál a pořád se díval.

Nahlas řekl: „Tohle si musím zapamatovat.“

Stepní úsek

Dveře vchodu neotevřel a prolezl čtvercovým otvorem, který dřív býval zasklený. Domovní důvěrnice se díru pokusila zakrýt papndeklem, ale děti jej prokoply, a to Vítkovi vyhovovalo, protože prolézat jím bylo jako prolézat úzkým a nízkým vchodem jeskyně. Při zemi ležela mlha. Vraní oko, osamělý jezdec bez koně, střelec bez pušky a stopař bez cíle, prohlížel, ochutnával, očichával a ohmatával stopy, jež mířily k hladkému horizontu bez pahorků a stromů. Kráčel, zastavoval se a poklekával v rozlehlé vysušené rovině, v níž jen zřídka nacházel vodu a ještě řidčeji něco, co by se dalo sníst. Celé dny nespatřil skalisko, balvan ani keř, bod, který by dosvědčoval, že postupuje. Zpočátku, když ještě viděl slunce, mohl spolehlivě odhadovat, že stále směřuje k severu. Oblohu už řadu dní zakrývala souvislá vrstva mračen.

Na nezastavěné obdélníkové ploše Vítek viděl jen pár metrů před sebe. Našel si kámen, a protože nespěchal, řekl si, že se pokusí dokopat jej až ke škole. Jestli se to podaří, bude to další potvrzení, že s ním všechno dopadne dobře. Jako nejobtížnější se zdálo dostat kámen přes silnici, kupodivu se to ale povedlo hladce. Za domem služeb se však kámen skutálel do kanálu.

Třídy byly v těch dnech přetopené a Vítkovi se klížily oči. Stejně se teď nijak zvlášť neučili. Škola se chystala na manifestaci a šikovnější kreslíře učitelky uvolňovaly, aby malovali plakáty a prováděli výzdobu z červeného krepového papíru. Vyučování začalo hodinovou relací ve školním rozhlase. Ředitelka do relace zařadila příběh, který si nahrála na magnetofon z rozhlasu, Vyprávění o přejasné hvězdě. Pojednával o zemi, v níž žily dva druhy lidí, běloručky a černoručky. Běloručky měly všeho dost, jídla, pití i zábavy, a nemusely nic dělat. Zato černoručky v potu tváře a v slzách dřely na svůj denní chleba, který byl tmavý a hořký, ale ani toho neměly dost, a matky černoruček musely večer ukládat své plačící děti hladové. Černoručky večer hleděly na oblohu posetou miriádami hvězd a ptaly se: Vidí někdo naši bídu? Hvězdy? Tamta přejasná hvězda, ukazovaly si, což to není hvězda naší naděje?

Dlouho tak zvedaly své zraky k obloze. Až jednou vyšla jiná přejasná hvězda, byl to záblesk, výstřel z lodi ve městě běloruček. Nastal náš čas, zaradovaly se černoručky. Povstaly, vyhnaly všechny běloručky, a od té doby žily šťastně a jejich děti už neměly hlad.

Místo poslední hodiny vyplňovali test, s nímž přišla učitelka z jiné třídy, Vítek si ji pamatoval ještě z doby, kdy nabízela dětem, že by se jednou týdně mohly scházet po vyučování, četly by si pohádky, soutěžily by, hrály hry, něco pěkného se i naučily, někdy by šly třeba do kina a v létě by mohly i na tábor. Vítek se ihned nadchl a nechápal, jak to, že otec nadšený není. Na první schůzce učitelka děti přivítala a řekla, že každý správný oddíl by se měl nějak jmenovat. „A tak, milé děti, zamyslete se, a jestli na něco vhodného přijdete, příště nám to povíte!“ Vítek vymyslel název Stopaři, ale nedostal možnost, aby jej ostatním navrhl.

„Milé děti,“ zahájila následující schůzku učitelka. „Také jsem si lámala hlavu, jak by se náš oddíl mohl jmenovat. Skoro jsem nespala. A pak mě napadlo, že nejkrásnější název pro náš oddíl je Hvězda. Že se mnou souhlasíte?“

Neodvážili se nic namítnout, protože byla výbušná a z medového tónu rázem přecházela do zuřivé, pištivé fistule.

Ukázalo se, že test, sestávající z několika zeměpisných, dějepisných a všeobecných otázek, je soutěž „O zemi, kde zítra již znamená včera“.

Mlha vydržela do oběda. Odpoledne nad smetištěm slabě svítilo slunce. Když se Vítek s Béďou plazili po haldě, když opatrně vyhlíželi přes její vrchol, zda se v dolíku nekrčí zajíc či jiné zvíře, ze země vystupoval chlad, který rychle pronikal tkaninou jejich šatů, kůží, tkání. Křoviska a topoly bez listí zprůhledněly. Z jasanových klacků si udělali krátké oštěpy a v jedné z prohlubní, v níž stála kaluž vody, se cvičili v hodu. Terčem byl proražený plastový kanystr od saponátu. Zprvu si lépe vedl Vítek, ale Béďa se každým hodem zlepšoval. Posléze trefil čtyřikrát z pěti pokusů.

„Stejně je to na nic, trefit se oštěpem z deseti kroků. To bychom se napřed museli k nějakému zvířeti na těch deset kroků dostat!“

„Zajíc někdy vyběhne z úkrytu metr od tvé nohy,“ namítl Vítek.

„Zkus ho ale uvidět a přiblížit se k němu.“

„Musíme opatrně jít, tiše našlapovat a pořád se pozorně rozhlížet.“

Pomaloučku postupovali po haldách.

„Podívej,“ zašeptal Béďa a ukázal směrem k sídlišti, šedému pruhu bloků, nad nímž trčely dva věžáky a dál za nimi komín plynárny. Těsně nad bloky žhnula koule zapadajícího slunce. Sledovali, jak z ní ubývá, jak mizí a jak nad domy zůstává červený svit.

„Podívej,“ zašeptal Vítek a ukázal k hromadě odpadků, k televizi bez obrazovky, obalu od motorového oleje, starým pneumatikám a kusům minerální vlny. Cosi se tam hýbalo. Potkan s dlouhým nahým ocasem. Nepodařilo se jim ho zasáhnout.

Matka toho měla za celý den nad hlavu. V kanceláři se blížila uzávěrka, musela zůstat přes čas, a doma ji čekalo prádlo. Otec sice pomáhal máchat a ždímat, jenomže Hanka s Vítkem odpoledne zapomněli koupit chleba, a tak se musela lepit se švestkovými knedlíky.

„V ničem se na vás nemůžu spolehnout. V ničem.“

Hanka se bezdůvodně rozhihňala.

„Buhahá! Ještě se tomu směj!“

V záplavě cukru a strouhaného tvarohu na otcově talíři se černala malá tečka.

„Co tam máš, tati?“

„Brouka,“ pravil věcně otec.

„To musíš tak zdůrazňovat?“ utrhla se matka. „Vezmu to a dám pryč, ne? Nic nezdůrazňuju! Asi to bylo v cukru.“

„Já nic nezdůrazňuju,“ opáčil nakvašeně otec. Nožem tečku odsunul na kraj talíře.

„On to dělá schválně!“ zaúpěla matka. „Nemůžeš to dát jednoduše pryč?“

„Stejně je už mrtvej.“

„Já tě mám tak strašně ráda,“ řekla Vítkovi, když mu přišla dát pusu na dobrou noc. „Nebýt tebe, tak bych snad na světě neměla žádnou radost.“

Hladila ho po vlasech. „Měla bych ti to ostříhat, aby učitelka neprotestovala.“

„Já se nechci stříhat.“

„Počkej, napíšou ti to do posudku. Když chceš žít mezi slušnými lidmi, musíš jako slušný člověk vypadat, nemyslíš?“

„Ne.“

„Ty z toho ještě nemáš rozum. Pochop, že když nemáš rodiče ve straně ani dělnický původ, nemůžeš dělat vylomeniny, jinak tě vezmou tak nanejvýš k popelářům.“

„Proč zrovna k popelářům?“

„Nebylo by krásné, kdyby z tebe jednou byl doktor a vyoperoval mi můj bolavý žlučník?“ Vážně se při těch slovech na Vítka dívala a v očích měla slzy. Přetáhl si deku přes hlavu.

Otevřeným oknem vanul chlad. Vítka napadlo, že je šťastný. Chtělo se mu smát. Potom si vzpomněl na kluky, které jednou s Béďou viděli v parku s kolotočem a houpačkami, beznohé, zakrslé a pokroucené. Jsou šťastní? Kéž by byli. Před spaním si vymýšlel příběhy o tom, jak se s nimi spřátelil a jak spolu podnikají dobrodružné výpravy. Úzkost nepolevovala. Nakonec se přece propadl do spánku.

Vítek s Hankou šli bok po boku po pěšině vedoucí přes nezastavěný travnatý obdélník. Mlha byla tak hustá, že viděli jen pár metrů cesty před sebou.

„Představ si, že bychom takhle šli a šli, pořád bychom nevěděli, kudy jdeme, už by nás bolely nohy a taky bychom se báli, a najednou bychom vyšli někde úplně jinde, někde, kde jsme ještě nikdy nebyli.“

„Já si to nechci představovat, když vím, že za chvilku vyjdu u přechodu přes hlavní.“

„Jdeme. Kolem není nic. Pěšina před náma a za náma. Myslíme si, že tamhle jsou domy a garáže, ale ony tam nejsou. Co když je tam moře?“

„Já už slyším auta. Za chvíli jsme u silnice.“

Hrbili se pod tíhou učebnic a do nohou je tloukly pytlíky s bačkorami.

„Já jsem, Vítku, pořád jako v mlze. To je strašný, to rozhodování. Co bude? Co mám udělat? Radši bych si vzala Káju, protože má hezčí vlasy a je s ním legrace. Ale kde bychom bydleli? U našich? Ondrovi rodiče by mohli vyměnit byt za dva menší. Bydlet s rodičema nechci. Mladí a staří mají na život jiný názory. Já bych si nikdy nekoupila ten zelenej koberec, co maj naši.“

„Teď se vdávat stejně nemůžeš.“

„Za dva roky mám občanku.“

„Mirek tě prej taky miluje.“

„To je blbec.“

„A co Kuba od babičky?“

„To mě trápí nejvíc. V létě jsme si slíbili… ale taky jsme si slíbili, že si budeme psát. Nenapsal ani jednou.“

„Ty jsi mu psala?“

„Ne.“

„Buď ráda, že ti nepíše, naši by to našli ve schránce.“

„Jak můžu vědět, že si nenašel jinou? Já mu budu věrná, a zůstanu na ocet.“

„Aha.“

„Ondrovi rodiče můžou vyměnit byt. Když si ale vzpomenu na Kubu, mám pocit, že nejlepší by bylo žít na malém městě nebo na vesnici. Mít domek, chodit na trávu, v zimě topit v kamnech.“

Po pěšině se šoural děda. Každou chvíli se zastavil, musel si přidržet klobouk, zas ušel několik kroků a zas se zastavil.

„Tak diktuj.“

„Po široširé pláni šel osamělý chodec.“

„Proboha, to je nuda,“ zívl Béďa.

„Kdy to skončí? Vždyť se nic neděje. Nic. Nikdo tam není. Pořád jenom jde po tý pláni.“

Vítek se zarazil.

„Měli jsme jít hrát fotbal,“ dodal Béďa otráveně.

Vítkovi fotbal nešel. Běhal rychle, ale nevěděl si rady s míčem. Snažil se, běhal za každou přihrávkou a pokoušel se soupeři křížit plány, ale místo míče často nakopl nohu. „Von mě zprasil!“ křičívali postižení. Když si kapitáni volili hráče, Vítek zůstal mezi těmi, kteří byli do počtu.

„Fotbal je pro blbce,“ řekl. „My píšem knihu!“

„Knihu, ve který se nic neděje. Hele, uvidíš, že za pár let budu chytat za Spartu!“

„Jen počkej. Teď to začne být napínavý.“

Stařík na pláni stál bezradně na místě. Někam se asi vydal, ale neodhadl své síly, napadlo Vítka.

Vraní oko spatřil v dálce postavu. Má zbraň? Vodu? Zdvihl ruku a zamával. Ten vpředu také zamával. Za chvíli zmizel.

„Jak to, zmizel? Kdo to je?“

„Vraní oko. Byla to fata morgána.“

„Jako v Duchovi Llana Estacada!“

„Nebo v Bezhlavým jezdci.“

„Nebo v Pět neděl v balóně.“

„Víš co… tuhle část škrtni.“

„Proč? Teď je to hezký.“

V neděli nemuseli vstávat, a tak se povalovali v posteli a četli si. K snídani měli vánočku a kakao a matka jim při jídle vypravovala svůj sen. Byli spolu ve Véprtovicích, ale ne u matčina bratra, nýbrž v malém domku na kraji vsi, ve kterém se matka narodila. Přijeli teprve před chvilkou. Svítilo sluníčko, kuchyňka i pokoj jím byly krásně proteplené, a tak rychle pootvírali okna a matka začala na dvůr vynášet pruhované peřiny, aby se vyvětraly. Nanosili vodu, otec nadělal třísky a matka zatopila v kamnech, ale protože slunce svítilo do komína, všechen kouř se nahrnul do kuchyně. Museli si počkat, až průvan zase kouř vyžene. Nakonec se kamna podařilo roztopit a matka postavila vodu. Chtěla poslat děti, aby přinesly ze zahrádky petrželku do polévky. Zavolala je k oknu, aby jim ukázala, v kterém místě zahrádky mají trhat. Nějaký děda tam okopával brambory. „Propána,“ vyjekla. „Tatínek ten domek přece dávno prodal. Jsme v cizím. Co když nás tu chytnou? Rychle. Musíme to tu dát honem do pořádku. A pryč. Snad nás tu nikdo neviděl. Mysleli by si, že jsme zloději.“

„A co bylo dál?“ Hanka i Vítek chtěli vědět, zda se jim podařilo nepozorovaně vyklouznout, ale matka to nevěděla. Sen už dál nepokračoval.

„Na procházku? Na kolotoče?“

Domovní důvěrnice jako z udělání zrovna otevřela okno. Tohle nedopatření se ovšem dělo pořád. Matka málem přisvědčila, že jdou s dětmi na kolotoče, ale otec řekl zřetelné „Ne“, za nímž hlasem udělal tečku, a důvěrnice si netroufla zeptat, kam tedy vlastně jdou.

Z celého bloku byli jediní, kteří neodjeli na chatu, neseděli u přenosů sportovního odpoledne ani se nevydali na fotbal. Nepatřili k žádné skupině, které měla důvěrnice zmapované.

„Na procházku je hezky, viďte?“

„Na shledanou,“ pravil otec.

„Stejně ví, že jdem do kostela,“ soudila matka.

„Je pravda,“ říkala dětem učitelka, „že se mezi námi tu a tam vyskytnou lidé, kteří v životě potřebují nějakou berličku a utíkají se k nevědeckému světovému názoru. Myslím, milé děti, že bychom se takovým lidem neměli posmívat, že bychom jim spíše měli nabídnout pomocnou ruku. Měli bychom jim pomahat.“

Pomahat. Přesně tak to řekla, ne pomáhat. Ředitelka zastávala přísnější postoj. Domnívala se, že spíše než pomáhat těmto lidem by bylo vhodnější je převychovat, vysvobodit je z tmářství a vštípit jim vědecký pohled na svět. Je to hanba, že v době kosmických letů, v době, kdy umíme rozštěpit atom a spoutat jeho energii, zakládají svůj světonázor na pověrách a bajkách. „Ano, někteří vědci připouštějí, že Ježíš žil. Byl to podle všeho člověk moudrý, navíc kritizoval útlak, třídní nerovnost a bohatství.“

„A byl ukřižovanej!“ zvolal kluk, který se jmenoval Hrubeš a jemuž se říkalo Hrubec.

„Ano. Ale až nám budeš, Hrubeši, zase chtít něco říci, přihlas se. To, za co mají Ježíše věřící, z něho udělala církev. Víte, co je to církev, děti? Uvedu dva příklady za všechny: Toho, kdo nevyznával, co hlásala, umučila. Za války žehnala zbraním.“
„Proč je všechny nepostřílejí? Nebo nezavřou?“ volaly děti.

Dala si prst na ústa, aby se děti ztišily.

„Odpovím vám otázkou. Myslíte si, že s nimi máme jednat tak, jak by bývali jednali oni s námi?“

„Ano, ano!“

„To si, milé děti, právě nemyslím. Já zastávám názor, že bychom jim spíš měli ukázat, o kolik jsme lepší než oni. Aby ti, kteří nejsou úplně zfanatizovaní, měli šanci se nad sebou zamyslet. A když budou k sobě jen trochu upřímní, tak přiznají, že to s nimi myslíme dobře. Ti nepřizpůsobiví ať si dál vězí v tmářství, ale s podporou společnosti ať nepočítají. Nebo ať táhnou do Vatikánu.“

„Já vám neříkám, že máte zapírat, že chodíte do kostela. Nemá ale smysl dávat jim do ruky zbraň proti nám, když to není nutné,“ mínil otec. „Mně i mamince by to asi přineslo potíže v práci, a vy byste se těžko dostávali na střední školu.“

Hanka ovšem jednou napsala na tabuli větu z Boženy Němcové, kterou jí diktovala učitelka, a ve slově Bůh napsala velké B. Děti ztichly a učitelka se rozhořčila.

Hrubeše zvaného Hrubec děti o přestávce honily po chodbě, v rukou kříže z tužek, slepených žvýkačkou, a pištěly: „Kacíř! Na hranici s ním!“

„Nechte ho žít! Proč ho nenecháte žít?“ Vítkovi nikdo nevěnoval pozornost.

„Panna Maria nebyla panna, když měla Ježíška,“ vtipkovaly, a tím Hrubce rozzuřily tak, že kolem sebe začal mávat pěstmi. V tu chvíli se rozprchly a z dálky se pošklebovaly.

K Panně Marii Sněžné se chodilo přes dvůr, na kterém zářila hvězda z červeného skla. U svatého Josefa shlíželo z prostředka klenby oko v modrofialovém trojúhelníku. V kostelíku svatého Mikuláše ve Vršovicích stařičký farář pokaždé do kázání zakomponoval sport. „Jako ti sportovci se vytrvale cvičme v lásce a poslušnosti Kristu Pánu.“

Tentokrát šli ke svatému Josefovi. Otec zůstal sedět v lavici až do konce závěrečné písně a venku se pak s matkou pohádali.

„Svoji náboženskou povinnost jsem si splnila tím, že jsem byla až do pozdvihování. Účast na mši je tím platná. Ty myslíš jen na to, jak být sám svatý a hodný, a že my umíráme zimou, je ti jedno.“

„Cože?“

„Brát ohled na moje zdraví tě ani nenapadne.“

V tramvaji si matka sedla hned za řidiče. Stihla ještě položit na nejbližší sedadlo kabelku, aby je nikdo cizí neobsadil, ale otec šel dozadu s poukazem na to, že není invalida. Tak to zůstalo až na konečnou. Vítek s Hankou se postavili na zadní plošinu a pozorovali, jak za nimi ubíhají koleje. Kdybys nám dal, Bože, nějaké znamení, třeba kdyby zítra ráno nebyla mlha, nikdy bychom se už nebáli.

Za hlavní spatřil pár kroků před sebou v mlze postavu. Hrubec. Rozběhl se, aby ho dohnal.

„Nazdar!“ řekl vesele.

„Čau.“

Nijak zvlášť se nepřátelili. Vítek nepatřil k ostatním, ale to bylo všechno. „My taky chodíme do kostela,“ řekl Vítek. Hrubec neprojevil žádné nadšení. „A jste katolíci, nebo evangelíci?“

Vítek se zastyděl, že neví, a nazdařbůh řekl, že katolíci. Později si vzpomněl, že otec v neděli čte „Katolické noviny“ a byl rád, že se nespletl. Pak si zas uvědomil, že v kostelech, do nichž chodí, čítávají evangelium, takže by mohli být i evangelíci. Umínil si, že se přeptá otce.

Hrubec si hvízdal a už neříkal nic. Měl svoje kamarády tam, kam chodil do kostela. Jeho otec a matka se přátelili také s rodiči těch kamarádů, vzájemně si předávali kočárky, dětské oblečení, hlídali jeden druhému malé děti a na prázdniny společně jezdili k Hrubcovu strýci na faru v Jeseníkách.

Kupředu levá, stanice Praha vysílala zprávy. Matce se zdálo o jejím snubním prstenu. Snažila se sundat ho z prstu, a prsten přitom praskl. „Podívejte, jak se drolí!“ zvolala. Jako by nebyl ze zlata, ale z hlíny, z bláta, které vyschlo na slunci. Rozpadl se na kousíčky a drobky.

„Když byla u nás pouť,“ vyprávěla pak, „chtěli jsme se se Zdeňkem svézt na kolotoči, ale naši neměli peníze. Chodilo se paběrkovat na pole, na brambory, na klásky. Za korunu bylo u kolotoče štěstí. Balíček, a v něm překvapení: pastelky, obrázky nebo sponka do vlasů. Sešitek s pohádkou. Šetřila jsem si desetník k desetníku, až jsem měla korunu pohromadě. Nesla jsem si balíček v kapse, že ho otevřu až doma, až budu sama, zalezlá někde na půdě. Po hmatu jsem cítila, že tam je něco velkého. Byla to jedna obyčejná tužka a guma na gumování.“

„Kacíř, kacíř! Na hranici s ním!“ Zahnali Hrubce do kouta a před obličejem mu šermovali kříži z tužek.

Vítek se postavil před Hrubce. „Nechte toho!“

„Co ti vadí?“ divili se. „Je to jenom legrace.“

„Taky jsi kacíř,“ řekli.

„Pomodli se! Blebleble!“

„Já?“

Zvonilo, byl konec přestávky. Do třídy vešla učitelka, a tak se rozběhli do lavic.

„Tak řekni, modlíš se, nebo ne?“ naléhal ten, kterému říkali Puch.

„O co ti jde, Puchu?“

„Řekni, že Panna Maria nebyla panna.“

„Proč bych to říkal?“

„Tak jsi taky kacíř. Na hranici s tebou. Hehehe!“

Potřetí na Pucha narazil při čekání na oběd. Puch se prodral dopředu, ale všimnul si, že Vítek s Béďou postávají ve frontě, chvíli se na Vítka díval, a pak se k němu pomalu vrátil. S očima pevně upřenýma do Vítkových očí ucedil: „Chodíš do kostela a modlíš se jako Hrubeš. Alláhu, dej mi vláhu. Andělíčku muj strážníčku.“

„Ne,“ řekl Vítek.

„Nech ho žít, Puchu,“ vyjel Béďa. „Co ti dělá?“

„Je to kacíř!“ zavřeštěl Puch a rozběhl se dopředu k tácům.

K obědu měli jídlo zvané znojemská, černý plátek masa v tmavé omáčce s rýží. Vítek měl pocit, že se pozvrací. „Dojídáme! Neplýtváme!“ volala učitelka, která měla v jídelně dozor. „Jestli chceš, já to za tebe dojím,“ nabídl se Béďa.

U přechodu přes hlavní mu došlo, že si v šatně obul cizí boty, a musel se vrátit. Domů se připloužil pozdě, ke všemu ještě zapomněl koupit cestou chleba. Praštil sebou na válendu a až do večeře nic nedělal.

„Tu stránku s fata morgánou musíme vytrhnout.“

„Proč?“ Béďa měl v plánu, že si ani nehodí aktovku domů a rovnou půjde s kluky na hřiště.

„To přece bylo ze všeho nejlepší.“

„Já to tam nechci.“

„Stejně jsme to minule škrtli. To nestačí?“

„Kdepak. Nestalo se to, tak to musí ven.“

„A to ostatní se stalo?“

Vítek pokrčil rameny.

Stejně šli nakonec k Béďovi a stránku vytrhli.

„Ale teď už musím,“ řekl netrpělivě Béďa. Zavázal si kopačky a rozběhl se k hřišti. Vítek zamířil k nezastavěné obdélníkové ploše.

Stopy pokračovaly k místu, jež vypadalo jako uzlík, oblázek, mohl to být velký balvan nebo keř, což nic neslibovalo, vzbuzovalo to však naději, že keřů bude později víc, možná i nějaký strom, víc stromů, vláha, studna, pramen či dokonce řeka, a Vraní oko přidal do kroku.

Z mezery za garážemi Vítek vytáhl svůj oštěp, dlouhou hůl se zašpičatělým ohořelým koncem. Sušenky v plechovce byly plesnivé, a tak je zahodil. Před údolím, u kterého se s Béďou vždy zastavili a které tvořilo hranici, kterou nepřekračovali, se ohlédl. Váhal.

Pavel Kolmačka je básník a překladatel. Dosud vydal dvě básnické sbírky – Vlál za mnou směšný šos (1994) a Viděl jsi, že jsi (1998). Publikované ukázky pocházejí z dosud neukončené prózy.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku