Na zadní předsádce Encyklopedie mytologie germánských a severských národů (Praha, Libri 1999) čteme tato – vpravdě iniciační – slova: „Spletitý svět národních mytologií se našemu čtenáři podařilo objevit povětšinou až po roce 1989. Náš trh byl najednou zaplaven množstvím knih nejrůznější kvality.“ Naší hypotézou, kterou se v dalším pokusíme prokázat, je, že autorka, PhDr. Jitka Vlčková, se pokusila v tomto skutečném publikačním chaosu vytvořit knihu, která by stanovila jistou mezní hodnotu, na niž se lze při hodnocení vždy odvolat – knihu, která bude svou kvalitou vynikat mezi tím těžko přehlédnutelným množstvím knih, knihu, jejíž kvalitu nikdo nebude moci označit jako různou či průměrnou. A neprozradíme snad příliš mnoho, když hned zpočátku konstatujeme, že tento úkol kniha beze zbytku splnila.

Řekněme také rovnou, že před sebou nemáme knihu povrchní, kterou je možno prolistovat a odložit, nýbrž skutečnou studijní literaturu, do níž je třeba pozvolna a pečlivě pronikat, chceme-li ovšem odhalit vše, co skrývá. Dva příklady za všechny. Islandský básník Tórmód Bersason, jeden z pramenů naší autorky, dostal od svých současníků příjmí kolbrúnaskáld, které bychom mohli volně přeložit jako „básník opěvující černobrvou“ – „černobrvá“ (kolbrún) je pak příjmí Tórmódovy milenky, na jejíž počest složil jednu ze svých básní. Jak idealistické! Ale jak nepravdivé! Oč drsně životnější je příjmí kolbrúmaskáld, které básníku dává naše autorka (s. 256) a které lze volně reprodukovat jako temný brumlal! Jak pěkně vystihuje kverulantskou povahu básníka, který se za celý svůj život nedokázal se svou velkou láskou ani oženit! A jak lidsky teple naopak působí mazlivě domácké Sturly (srv. Jimmy, Johnny, Rudi), kterým je oslovován (na téže straně) islandský vládce Sturla Tórdarson (1116–1183)! Ale to je právě přesně metoda PhDr.Vlčkové. Jemnými narážkami naznačit hluboké souvislosti, které by jinak bylo třeba zdlouhavě vysvětlovat. A to by byla chyba, neboť jak správně upozorňuje naše věrná zadní předsádka, nejdůležitější je „přitom se neutopit ve vysvětlování pojmů… cizími pojmy“.

A kniha vskutku není „vědeckým pojednáním“, ale „snaží se co možná nejpřijatelnější formou, nikoliv pouze suchým výčtem faktů přiblížit danou problematiku v různých souvislostech“ (s. 7). A že je to snaha vskutku vydařená, se přesvědčujeme neustále. Tak hned na straně 247 se dozvídáme, že jméno Ódina, nejvyššího boha Seveřanů, etymologicky pochází od staroseverského slova ór, které označuje vznětlivost, vzteklost, ale i básnictví. Ono je tedy slovo ór spíše předložkou odpovídající českému ‚z‘, zatímco slovo s naznačeným významem zní óór, ale komu by uvedení takového slova pomohlo? Nikomu! Byl by to jen další zbytečný a bezvýznamný fakt, který čtenáři neřekne nic nového a zbytečně jej zatěžuje, zatímco slovo ór poukazuje na Ódinův aspekt boha extáze, tedy vycházení ze sebe. Podobně lucidní je i původ jména Nibelung (s. 158), které je etymologicky vyloženo jako spojení slov Nebel (mlha) a Sohn (syn). To může znít našim uším trochu zvláštně a výraz také vznikl spojením starohornoněmeckého nebul (které opravdu znamená mlha) a jung (mladý, syn, potomek). Na první pohled by se tak mohlo zdát, že si naše autorka ve svém německém prameni popletla slova samotná a jejich překlady do současného jazyka německého. Ale snad se nemýlíme, když v celé věci spatřujeme hluboký záměr čtenáře nejen pobavit, ale i poučit. Vždyť kolik lidí dnes umí starohornoněmecky? Koho zajímá nějaká originální etymologie? Naopak, použitím v současnosti užívaných slov si čtenář rozšiřuje použitelnou slovní zásobu, které, jak víme, není v době sjednocování Evropy nikdy dost. O tom, že PhDr. Vlčková psala svou knihu především pro čtenáře, svědčí ještě jeden etymologický výklad. Na straně 242 se dozvídáme, že staroseverské slovo volva (vědma) pochází od slova volva (hůl). Opět by se autorka mohla před nevzdělanými čtenáři chlubit svou sečtělostí a napsat, že hůl se staroseversky neřekne volva ale volr. Ale ona raději zopakuje totéž slovo dvakrát. Čtenář si ho totiž lépe zapamatuje.

Tyto poznámky by ovšem nikoho neměly svádět k domněnce, že se snad autorka nedrží historických pramenů. Opak je pravdou! To nám ukazuje příjmí germánské Matky Země, které PhDr. Vlčková objevuje na s. 252 – Terra editum. PhDr. Vlčková tu zřejmě vychází z Tacitova spisu De origine et situ Germanorum, konkrétně z kapitoly druhé, kde Tacitus zmiňuje, že prapředek Germánů, bůh Tuisto, povstal ze země (Tuisto deus, terra editus). Ne každý by byl schopen objevit v tomto lakonickém sousloví opis „Země-Matky (v nejrůznějších podobách), která má nezastupitelnou roli ve všech matriarchálních verzích mýtu o vzniku života“. A tady právě vidíme autorčinu pečlivost, že necituje toto nově objevené příjmí jen tak nějak v prvním pádě, ale přímo tak, jak ho v textu nacházíme, tedy v akuzativu (Oslavují… boha Tuista, zrozeného ze země – Celebrant… Tuistonem deum terra editum). Na s. 222 se autorka pokusila o radikální překlad staroseverského goói (vládce a kněz) slovem bůh. O tom, jak netušené obzory tím byly vědě o náboženství otevřeny, snad ani netřeba mluvit.

Na knize je také pěkné, s jakou pílí vytváří prostor pro srovnávání mytologií různých kultur. Na základě Gylfiho oblouzení Snorriho Sturlusona (kap. 9), kde se praví, že první lidský pár byl stvořen ze dvou kmenů stromů (tré tvau), které mladí bohové našli na pobřeží, vyvozuje naše autorka, že první lidé byli stvořeni ze dvou kamenů (s. 34 a 168). A to není náhoda! Neboť „z kamenů byli stvořeni i lidé v řeckém mýtu o deukalionské potopě [nikoliv tedy Deukalionově, jak jsme si dlouho mysleli] či v Ovidiových Proměnách [kde se však jedná o týž mýtus]. Podobný příběh zná také přední východ [?] a jeho připomínku najdeme i v biblických textech, vztahujících se k praotci Abrahámovi [když totiž Ježíš říká zpupným farizejům, pyšnícím se svou příslušností k vyvolenému rodu Abrahamově: Pravím vám, že Bůh by mohl stvořit Abrahamovy potomky z tohoto kamení. – Mt 3, 9].“ Tyto dva vpravdě primordiální kameny, které daly vzniknout rodu lidí, se kupodivu nadále jmenují Jasan a Jíva, což je „velmi zajímavé, neboť v době, kdy Snorri psal Gylfiho oblouzení… na Islandu žádné vzrostlé stromy nebyly“. To je opravdu zvláštní, neboť Sága o Sturlunzích (kniha I., s. 395) zmiňuje les u islandského Gillastadu ještě v roce 1228, přibližně patnáct let poté, co Snorri svou Eddu dopsal. Celou věc si tedy můžeme představit asi následovně: (?–1220) – lesy na Islandu, 1220 – Snorri počíná psát svou Eddu, stromy na Islandu hromadně hynou, 1223 – Snorri dopsal Eddu, lesy na Islandu se začínají pomalu vzpamatovávat.

Takovým pozoruhodným věcem se ale vůbec nemůžeme divit, neboť mytický svět se „neřídil zákony dnešní logiky a nebyl by asi o moc přehlednější, ani kdybychom měli k disposici jeho podrobný popis“ (s. 156). Je to všechno strašně zapletené, a tak se nemůžeme divit, že třeba hjálmberi (nesoucí přilbu) není příjmí nejvyššího boha Ódina, jak jsme si dodnes mysleli, ale „jméno pro helmu, oblíbenou Ódinovu pokrývku hlavy“ (s. 165). Přilba nesoucí na hlavě přilbu se z dnešního hlediska opravdu může jevit poněkud nelogicky. Ne však v dávných mytických dobách – neboť mýty jsou „zajisté velmi staré“ (s. 132). Tehdy byly takové věci úplně normální a nikoho nezarazily. A se stromy to také není jednoduché, zejména povšimneme-li si jejich hluboce magického významu. Tak hned jíva bývala „od Balkánu po sever Evropy symbolem plodnosti a ženského principu vůbec. Jasan se naopak pojil s mužským principem, vůdcovskou rolí a nejvyšším božstvím“ (s. 35). Podobně hluboké a temné je i autorčino vědění o „léčivých (tj. magických)“ bylinách (s. 162). Například rákos (jehož léčivé účinky jistě každý zná) je „symbolem hrozící smrti, ale i královské moci“ (s. 211).

Bez pout vlk Fenri
napadne příbytky lidí,
než tak dobrý král vrátí se
do zničených stop.

Obraz krále, který se vrací „do zničených stop“, je opravdu monumentální, a tak se vůbec nedivíme, že mu autorka dala přednost před obratem „do opuštěné země“, kterým se, trochu nejapně, verš á auóa troó obvykle překládá. Ono to taky není vždy lehké poznat, co chtěl básník říci, když třeba ještě v téže básni božská valkýra, vládnoucí bitvám, říká králi Hákonovi:

Byl to náš záměr,
abys opanoval pole
a donutil nepřátele k vítězství.

Je opravdu neuvěřitelné, že se ještě dnes najdou lidé, kteří poslední verš $ínir fíendr flugu překládají „a tví nepřátelé prchli“.

Ony jsou totiž všechny údaje uváděné v knize pěkně ilustrovány a to nejen citáty, ale i hezkými mapkami (k nimž chybí legenda) či z vědeckého hlediska důležitými obrázky, jako třeba kresbami pohanských bohů z 18. století či „bronzovým vědrem z doby římské“. Čtenář se navíc dost poučí i v jiných oblastech, než je stará mytologie. Dozví se třeba, že „Luther byl vůdčí postavou humanismu“ (s. 25), nebo se může začíst do hesel saně (s rozkošným obrázkem!!!), had, medvěd a dalších, která, jak vidno, směřují spíše k obecnějšímu vzdělání. Škoda, že nebylo zařazeno též heslo Nedvěd.

Kniha je ovšem pojata velice vědecky, což hned poznáme už ze sofistikovaného systému odkazů za pomoci šipek (—>). To čtenáři hodně pomůže, takže když se začte do takových vět jako třeba „zdůvodnění, jaké použili —>skřítkové —>Galar a —>Kjalar ve —>Snorriho příběhu o —>Kvasim“, vůbec už nepotřebuje rejstřík, který obvykle bývá důležitou součástí podobných knih. Za zmínku stojí i autorčina dobře podložená náboženskovědná tvrzení, třeba, že „bůh musel mít ohromnou —>sílu“ (s. 244) nebo že v mytických dobách „strach působil na psychiku tak silně, že všechny nečekané a vyjímečné události, které člověka postihly, byly přičítány působení —>kouzel“ (s. 32). A pozadu nezůstávají ani PhDr. Vlčkové výkony spekulativní, které se povznášejí k takovým výšinám, že autorka spatřuje i duchovní tělo (s. 169). Jím vyzbrojena, překonává všechny paradoxy chladného racionálního myšlení, způsobené dozajista tím, že mýty jsou „transcendentální i regionální“ současně (s. 7). A tady pak, luzně hopsajíc mezi duchovními těly svých družek a druhů mytologů, nahlíží věc, kterou si „málokdo uvědomí, že mýty vycházejí z opravdu hlubokých filosofických základů a ze skutečných prožitků lidí, popř. celých etnik“ (s. 7). A tak dnes může autorka „přiblížit každému zájemci o mytologii zajímavé jádro a mnohdy zcela prostý námět zdánlivě komplikovaných mytologických příběhů“ (zadní předsádka).

A proto je jen škoda, že má PhDr. Vlčková tak slovansky znějící jméno, neboť před námi svým metafyzickým počinem vzrůstá do nezměrna a takřka nám začíná připomínat ony germánské ženy, které „se zhostily v plné míře údělu… stát při svém muži… i na pohřební hranici“ (s. 199), na níž obvyklý člověk tak nanejvýš leží. A co říci závěrem? Snad jen to, že kniha má být první z celé řady autorčiných studií, věnujících se mytologiím evropských kultur. Máme se tedy na co těšit!

Josef Krouhal

Jitka Vlčková, Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Praha, Libri 1999.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku