Nedávno jsem v Souvislostech (č. 3–4, 1999) recenzoval knihu Václava Černého Podzim středověku a renesance. Do těchto souvislostí tedy dobře zapadá recenze textu, jenž dal práci Černého název. Dílo Johana Huizingy Podzim středověku vydalo nakladatelství H&H – tedy totéž jako Podzim Černého – v roce 1999. Huizingův Podzim znamenal v době svého vzniku a u nás znamená i dnes jaro medievistických studií.

Která doba je onou „dobou vzniku“, to však čtenář z dnešního českého vydání nezjistí. V tiráži je uveden autorizovaný německý překlad (1941), z něhož knihu překládala Gabriela Veselá, nikoli však první vydání nizozemského originálu (1919). Nakladatel i jinak předpokládal, že po jeho knize sáhne poučený čtenář: také tím, že upustil od jakékoli další informace o textu a o autorovi. Tak je tomu zvykem spíše u autorů žijících nebo u beletrie, u autorů jako Huizinga se spíše očekává, že k jeho textu bude připojena ještě další „kniha“ jako studie (stalo se to u nedávného vydání medievistické práce Curti[us]ovy).

Přes 500 stran výkladu je rozděleno do XXII kapitol. Ty se na popisovanou dobu, zhruba léta 1300–1500, zaměřují z různých stran, a to přibližně takto: svět rytířství (I–VII), láska, život a smrt (VIII–XI), náboženství a život duchovní (XII–XVI), myšlení a umění (XVII–XXI), nástup „nové formy“ (renesance, XXII). Členění je to tedy spíše tematické, mezi kapitolami jsou však úzké stylistické můstky, které navozují dojem, že následující téma se nachází blízko předcházejícího nebo je s ním v nějakém významném vztahu. Z tematického členění vychází i zvláštní způsob výkladu: ačkoli autor z jednotlivostí indukoval obecný závěr, v knize to stylizuje naopak – většinou je nejprve vyřčena teze a potom jsou navršeny příklady z dobových pramenů. Stavební princip knihy tedy rozhodně není chronologický, a hlavní události doby proto řadí až závěrečná časová tabulka. Kromě tematiky je dalším kritériem příslušnosti látky k té které kapitole geografie: středověk tohoto Podzimu se odehrává v Burgundsku a ve Francii, ostatní svět je daleko. Čtenář si brzy zvykne také na fakt, že toto omezené území pozoruje v omezené době očima (nebo lépe literami) omezeného počtu písemných pramenů. Huizinga umně využil edic základních dobových textových pramenů (kroniky, teologická literatura, beletrie) a obraz doby sestavil z nich. K hmotné kultuře se obracel jen v případě výtvarného umění (van Eyckovy obrazy); všecko ostatní, zvláště dobové hmotné umění spotřební – např. výzdoba při turnajích a příjezdech panovníků, šatstvo ap. –, vidíme s novověkým historikem v zápisech dobových kronikářů. Jisté je, že Huizingovi tato metoda dobře posloužila v případě doby, pro niž existuje takových písemných dokladů dostatek, a v případě kultury, která tyto texty nově vydala a umožnila používat najednou, např. v nějaké univerzitní knihovně. Huizinga prakticky nemusel opustit svou pracovnu a barevný, lesklý a výbušný průvod hrdinů jeho Podzimu přišel na stránkách edic a ve studiích kolegů za ním.

Dnes, kdy se s rozvitím mezinárodní elektronické sítě a s informačními příručkami na CD stávají papírové knihy pomalu a jistě luxusními předměty, nelze se už v recenzích nezmiňovat o jejich výtvarné úpravě. Podzim středověku upravil Vladimír Nárožník a navázal tu na svou úpravu Gurevičovy knihy Nebe, peklo, svět (vydalo ji H&H roku 1997). Obě knihy malého formátu jsou vysázeny písmem Original Garamond, a to tak, že v základním textu je použito řezu půltučného a v poznámkách za textem obyčejného. Vzniká tak výrazný kontrast hustě černé potištěné plochy a bílých okrajů. Dojem kontrastnosti je podtržen ještě i tím, že okraje jsou starosvětsky nešetřivé a bělost papíru v případě Podzimu taková, že u hřbetu až fioletně pableskuje. Užitím půltučného řezu v základním textu se však problematizuje sémantika jednotlivých řezů a mění se jejich funkce. V recenzované knize se to netýká vztahu titulků a základního textu: půltučné je všecko, tedy výsledek je stejný, jako by bylo vše vysázeno kurzivou nebo základním řezem. Význam řezu je totiž víceméně relativní, vyplývá ze vztahu k ostatním užitým řezům, velikostem nebo druhům písma. Odlišnosti dvou řezů (např. základního a kurzivy nebo základního a půltučného) lze vhodně užít k vyznačování. A v tom je jediná moje námitka proti úpravě recenzované knihy: je-li už základní text půltučný, je sice užití základního řezu pro vyznačování možné, ale z optických důvodů („vyznačenější“ se subjektivně jeví to, co je černější jako půltučný řez nebo co je tvarově bohatší jako kurziva) to není výrazné, jak si lze ověřit např. na s. 405. Dosud popisovaný sněhový vnitřek knihy studeně přechází přes holubičí šeď strukturovaného papíru předsádky k papírové, příjemně odiratelné obálce pevných papírových desek. Absence čtyřbarevně potištěného přebalu z křídového papíru oblitého matným laminem citlivějšího čtenáře spíše potěší než zarazí. Obecnému trendu nutno naopak přičíst užití malé barevné reprodukce dobového obrázku na prázdné přední desce. Jméno autora a název knihy jsou nad ním vysazeny tak, že prostrkání písmen na řádce se rovná meziřádkovému prokladu: vzniká tak pravidelná pravoúhlá síť písmen a dojem poněkud japonský, pobízející číst kombinace znaků shora dolů – JIOE OZDD HIZO atd.

Johan Huizinga, Podzim středověku. Praha, H&H 1999. Přeložily Gabriela Veselá a Šárka Belisová. Typografie Vladimír Nárožník.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku