POPELEC UMĚLCů • Souvislosti 2/2000
Popelec umělců
Rozhovor s Tomášem Halíkem
Mohl bys nejdřív říci, jak vznikla myšlenka „popelce umělců“?
— To je stará tradice, která vznikla v Paříži, kde v katedrále Notre Dame byla na popeleční středu sloužena bohoslužba za umělce padlé v první světové válce. Na to pak navázal zvyk v hlavních evropských metropolích konat tuto bohoslužbu, která je často doprovázena jinými formami setkání představitelů církve a lidí z uměleckého světa. Já jsem byl na tuto tradici upozorněn duchovním, který se v Mnichově stará o umělce – tam je to velice živá tradice. A u nás se už několik let snažíme ji přizpůsobit českým podmínkám.
A hlavním smyslem je vést dialog mezi „světem víry“ a „světem umění“?
— Ano. Já jsem od počátku nechtěl, aby to byla jen taková formální „akademie“ umělců, kteří jsou ve společnosti známí jako tzv. „katoličtí umělci“, ale chtěl jsem také a především oslovit ty, kteří se takto sice neprezentují, nejsou tak vnímáni, ale přesto skrze svoji tvorbu i svůj životní příběh se cítí k transcendentále života přitahováni. Chtěl jsem také, aby se při té příležitosti setkali lidé různých oborů – výtvarní umělci, spisovatelé, herci – i různých uměleckých směrů, aby to byla opravdová příležitost k dialogu. A byl jsem překvapen, s jakým zájmem to někteří lidé přijali – např. Ludvík Vaculík, který tomu byl od počátku velmi nakloněn. Ovšem dnes to není jen setkání umělců, ale i modlitba za umělce – během bohoslužby se modlíme za ně, za jejich inspiraci. A pak je tam prostor pro původní uměleckou tvorbu. Tady se ukázal jako velmi dobrý partner Přemysl Rut, který přináší spoustu zajímavých nápadů. A zejména trojice Přemysl Rut, Martin C. Putna a Robert Hugo (náš varhaník) stojí u většiny těch, které se uskuteční.
Bylo za těch pět ročníků něco, co tě překvapilo, co bylo pro tebe zvlášť cenné?
— Pokaždé se něco takového najde. Teď hned si vzpomínám třebas na text Silvestra Braita uvedený před třemi roky. Byl to sen, který se mu zdál v době jeho věznění v 50. letech: jak to bude s církví po osvobození. A dnes, když to můžeme zažívat, tak člověka až mrazilo, jak to byl sen prorocký, jak to, co se mohlo v době hlubokého komunismu zdát karikaturou, se nakonec po pádu komunistického režimu skutečně začalo bohužel naplňovat. Jak ti mnozí kolaboranti lehce „proklouznou“ dál jakoby nic, zatímco mnozí z těch, kteří se obětavě nasazovali a pro církev trpěli, přijdou hodně zkrátka – a tihle bývalí kolaboranti je ještě budou kádrovat. Letos se zase povedlo zrealizovat drama Přemysla Ruta, které na příběhu z dávných dějin církve bylo vlastně velmi aktuálním zrcadlem církve dnešní. S velmi jemným humorem bylo vhodným navázáním na ten úkol, který na počátku postu před nás postavil Jan Pavel II., aby se církev v tom miléniovém roce podívala na své dějiny s pokorou a pokáním.
A výhled do budoucna?
— Uvidíme. Já si kladu otázku, jestli se nepokusíme o něco podobného jako ve Vídni, kde posunuli termín z popeleční středy na začátek svatodušní doby, aby zdůraznili ten prvek tvořivosti, který je typický jak pro svatodušní událost, tak pro umění. Rozhodně bychom neměli ustrnout v nějakém stereotypu. Pro každé nové setkání bude třeba mít nějaký zvláštní tvůrčí nápad – a já věřím, že ti lidé, kteří se dosud nabídli ke spolupráci, jsou zárukou, že tato tradice bude skutečně tvořivě rozvíjena.
Rozhovor s Přemyslem Rutem
O tobě se zmiňuje Tomáš Halík jako o klíčovém muži jakéhosi neformálního týmu, který připravuje „popelec umělců“. Co sis myslel, když jsi byl poprvé vyzván, aby ses na přípravě této akce podílel?
— Pokud si vzpomínám, jako obvykle se o mě přetahovala zvědavost s pochybnostmi: zvědavost proto, že se rád zúčastňuji podniků, o kterých nic nevím, když něco vím o lidech, kteří mě k účasti vybízejí; a pochybnosti proto, že jsme první „popelec“ připravovali narychlo z toho, co kdo měl jen trochu k věci a k použití. Což by bylo do budoucna málo. Ale Tomáši Halíkovi se zřejmě podařilo nastolit téma, které nejenom zasluhuje, ale naléhavě vyžaduje pozornost a péči: vztah víry a umění – tady, dnes. V dějinách církve lze doložit tradici, která chápe umění jako něco povrchního, vnějškového, co vlastně od duchovního života odvádí, ale je tu také tradice, která vidí v umění jeden z možných projevů víry, ba jeden z podnětů, které mohou víru probudit, přivést člověka „na jiné myšlenky“. Vím, o čem mluvím, mám tu zkušenost s duchovní hudbou.
Krása je jeden ze základních aspektů bytí (podle Tomáše Akvinského), čili je to teologicky velmi dobře zdůvodněné. A když ty teď po několika letech vidíš svoje účastenství na této akci, co to tobě přináší?
— Vždycky znovu se nejdřív snažím vyrovnat s tím, že se to koná na popeleční středu. To mi přináší téma, protože popeleční středa je příležitost k pokání. Ale Popelec umělců je zároveň společenská událost – pokání by tedy nemělo mít jen osobní, niterný rozměr, ale mělo by se zároveň týkat církve jakožto společenství. Snad je ten předpoklad z dosavadních „popelců“ (s výjimkou prvního, téměř improvizovaného) patrný. Tématem druhého „popelce“ byla dávná polemika Jana Čepa s Františkem Halasem, jestli je zapotřebí víry k tvorbě – připomenutá s otázkou, jak jsme na tom dnes my. Třetí „popelec“ připadl na 25. února, což byla dobrá záminka k zamyšlení, jestli nám ta totalita vlastně nechybí, jestli nepotřebujeme, aby z nás nějaký útlak „destiloval ducha“, jestli jsme schopni ho vyzařovat i bez toho nepříjemného podnětu. Na čtvrtý „popelec“ jsem přinesl svou rozhlasovou hru o člověku, který měl pověst svatosti, a přesto se z velmi nízkých pohnutek dopustil dvojnásobné vraždy. Fabuli k ní jsem našel v Bablerových Etiopských legendách. Scénické čtení se setkalo s příznivým přijetím, což mi dodalo odvahy napsat pro pátý „popelec“ něco nového. Rád bych věřil, že jsem se tak nejvíc přiblížil k tomu, čím by měl Popelec umělců být: zpytováním svědomí skrze „krásná umění“. A v tomto smyslu inspirací pro každého, koho taková možnost oslovuje.
Čtenáři si v Souvislostech mohou přečíst celý scénář tvého díla, které pro letošek takto vzniklo. Můžeš jim k němu poskytnout nějaký vhodný „klíč“?
— Doufám, že text žádné vysvětlování nepotřebuje. Snad bych měl jenom říct, že jsem vycházel z legendy o Sedmispáčích, čili o sedmi efeských mučednících, kteří byli za císaře Decia (poslední velké pronásledování křesťanů v Římské říši – pozn. JZ) zazděni do jeskyně, kam se uchýlili, aby nemuseli obětovat pohanským bohům. Měli tam zahynout hladem, ale usnuli a podle legendy se probudili v dobách, kdy vládl císař Theodosius, panovník křesťanský. To nečekané probuzení do „lepších časů“ mi připadalo symbolické i pro naši situaci. Snad se na tom dá ukázat, jak je možné si někdy s „lepšími časy“ nevědět rady.
rozhovory připravil Jiří Zajíc