Handkova kniha je na povrchu zábavným příběhem více než jiná jeho díla. Mizí moralizující výpady a invektivy, jaké se vyskytují v řadě dřívějších prací, mizí také silné afekty postav. To vše je převedeno do roviny děje a jednání ve prospěch hlubší epizace. Nálady se projevují pohyby, myšlenky činy. Postavy nemají vnitřní svět, ale skrytý charakter ukazující se v akci. Vezměme scénu, v níž taxhamský lékárník – hrdina příběhu – za běhu srazí agresivního mladíka; ve starší novele Číňan bolesti, kde je obdobný obraz ústřední, je napadený explicitně spojen s projevem fašismu a vypravěč, který jej zasahuje, je jat návalem odporu. Zde je scéna oddělena od dalších významů a je především součástí děje, má hodnotu jen pro lékárníkův příběh: „Kdybych se dále jen díval, vše, co předcházelo, by ztratilo svůj význam.“

Lze říci epika jdoucí napříč obrazy. Handke si hraje se starou epikou (v textu odkazuje ke středověkému eposu) v prostoru, kde zdánlivě neexistuje možnost příběhu, kde místa nejsou propojena přímými cestami, kde nejsou poustevníci, kteří rytíři objasní smysl jeho dobrodružství. Příběh vede přes obrazy, klíčové jsou vypjaté momenty, kdy hrdina hraje svou roli v obraze, a současně se vidí, všemi smysly vnímá smrtelné nebezpečí. Postupně si přivtěluje obrazy, kterými prošel, tvaruje se jimi a jeho příběh se vynořuje na povrch, vrací se mu řeč a splývá s krajinou, se stepí. Příběh je to, co není po vzoru žádného obrazu, v němž se lze jen ztratit, co naopak obrazy organizuje. To je konečně i staré Handkovo téma a je možné v něm hledat morální smysl knihy. Ta je ale především zábavná a občerstvující, žádný daný smysl v ní není. Smysl má snad to či ono čtení, jako by se čtyři smysly středověkého textu přesunuly na stranu čtenáře. Stojí za to sledovat autora, autorský charakter, operující pod hladinou postav a vypravěče, jak spojuje motivy zde a variuje ty odjinud, jak tvoří některé shrnující a typické obrazy. Tak moment cesty skrze dálniční síť kolem Zaragozy – přímo a napříč všemi pevnými cestami, kdy se odhalují skryté obrazy a místa (obraz je v epice místem); i motiv nedostupných obrazů, míst, které nelze prožít, a jež přece hrozí v sousedství. Cosi zdánlivě, v jakési televizní iluzi, blízkého, co však děsí svou dálkou. Všechny obrazy sousedí, dálka je ale v možnosti do nich vstoupit (bezprostředně je prožít). Tak jsou nedostupné světy jiných postav, tak se lékárníka dotkne válka, jednou dokonce přenocuje vedle ní (v sousedství navracejících se vojáků), ale je to obraz z jiného světa, velmi přesně vystihuje ono bezmocné týkání se na dálku.