POD ČAROU • Souvislosti 2/2000


Tolerance a intolerance


Studium těchto dvou problémů z hlediska dějin idejí a dějin náboženství patří již po léta k nejlákavějším. I po vzniku mnoha zásadních prací však zůstává zcela otevřená otázka, kdy se tolerance jako svébytný přístup k náboženským odlišnostem začíná jako princip uplatňovat poprvé. Do moderních diskusí kupodivu velice často zasáhla i historiografie česká, což je zcela nepochybně způsobeno skutečností, že díky husitské reformaci a nutnosti řešit každodenní náboženský život v království dvojího lidu se přístupy, jež lze nejlépe nazvat tolerancí z nutnosti, začínají možná vůbec poprvé objevovat právě v českém království druhé poloviny 15. století.

Velice zajímavými příspěvky do soudobého diskursu o toleranci jsou dvě knihy vydané nakladatelstvím CDK. První z nich, soubor studií francouzské historika náboženství Bernarda Plongerona, se problematice tolerance věnuje ve dvou podnětných statích. Poprvé roku 1990 publikovaná studie Od reformace k osvícenství: Tolerance a svoboda je jakousi pozdní polemikou s dodnes základní dvoudílnou prací Josepha Leclera Histoire de la tolérance au sičcle de la Réforme (1955) – mimochodem, i když je Lecler dodnes považován za nejhutnější a pramenně nejpodloženější syntézu „dějin tolerance“, přesto zde nenajdeme ani jediné slovo o tolerantních přístupech husitské reformace či o kutnohorském náboženském míru z roku 1485 (nejnovější západoevropské práce tento český fenomén již respektují a zahrnují ho do kontextu proměn tolerance v dějinách církve – srov. např. heslo „Toleranz“, autoři Klaus Schreiner, Gerhard Bessier, ve slovníku Geschichtliche Grundbegriffe, díl 6, Stuttgart 1990, s. 445–605). Na rozdíl od většiny kritiků, kteří zpochybňovali Leclerovu práci především z hlediska jejího teritoriálního záběru, Plongeron nastoluje otázku, zda lze téměř bez rozlišení – jak to podle něho činil Lecler – pracovat s pojmy tolerance a náboženská svoboda. Na základě celé řady příkladů pak celkem přesvědčivě dokládá, že v praktickém životě tolerance ve významu „pasivní snášení“ téměř nikdy nevystupovala jako hlasatelka náboženské svobody. Tolerance, lhostejno zda v 16. či naopak v 18. století, vždy předpokládala existenci autority, většinou v podobě státu (často absolutistického), která přesně vymezovala meze tolerance, či naopak intolerance. Prostřednictvím převedení pojmu tolerance z náboženského prostředí do světa politiky a mocenských struktur pak podle Plongerona dokonce došlo k tomu, že tolerance se stále více stávala jakýmsi protikladem k faktické svobodě. Jestliže tedy reformace 16. století přispěla k širokému uplatnění náboženské tolerance v mnoha evropských prostředích (katolických i protestantských), pak 17. a 18. století tuto dynamiku rané reformace poněkud utlumila a dala jí nový rozměr. Ani pod vlivem francouzského osvícenství totiž nenastala doba úplné náboženské svobody – vždy se v praxi uplatňovala pouze tolerance určitých náboženských skupin z nutnosti: příkladem může být jak toleranční patent Josefa II. z roku 1781, tak i toleranční edikt Ludvíka XVI. z roku 1787.

Celkový Plongeronův pohled na dějiny tolerance 17. a 18. století bychom mohli nazvat jako velmi konzervativní. Proniknutí přirozeného práva do toleranční argumentace, jež dle jeho soudu poprvé užil John Locke ve svých dopisech o toleranci a jež se posléze velice mocně uplatnilo mezi francouzskými encyklopedisty, ve skutečnosti vedlo k prosazení faktické intolerance, pro niž byly využívány právě argumenty přirozeného práva. Jeho „sociologická“ pravdivost pak mocenským strukturám, které se o ně začaly opírat, dávala právo ubírat určitým skupinám jejich svobodu a nahrazovala je pouhou reglementovanou tolerancí. Podobný konzervativní přístup lze spatřovat i v autorově hodnocení pojmů v obou výše zmíněných velkých tolerantních patentech konce 18. století – podle jeho názoru se vyjadřují pouze v pojmech zakázáno/povoleno a veřejné/

/soukromé. Z textologického hlediska má jistě pravdu, avšak při hodnocení je třeba uplatňovat i hlediska jiná. Především musíme brát zřetel na dopad těchto patentů na každodenní náboženskou praxi. Zde se ukazuje, že z pojmově-textologickým rozborem nevystačíme, neboť oba patenty skutečně nastolily do té doby nepraktikovanou náboženskou toleranci, jež zásadně měnila svobodu-toleranci náboženského vyznání. I když tato svoboda-tolerance byla striktně vymezená a reglementovaná státem, přesto to byla ve srovnání s dobou před vydáním patentů svoboda-tolerance na kvalitativně mnohem vyšší úrovni. V habsburské monarchii určitá míra náboženské svobody platila pro jednotlivce již před vydáním patentu, více méně jako výjimka z jinak striktního řádu. Po vydání patentu se však vztahovala na celou nekatolickou křesťanskou náboženskou obec. Mimo jakoukoli diskusi přitom samozřejmě zůstává, že míra náboženské svobody byla nadále velice malá a že přihlášení se k povoleným nekatolickým vyznáním bylo všemožně znesnadňováno. Plongeron se ovšem specializuje především na francouzské náboženské dějiny, a proto věnuje značnou pozornost předrevolučním a revolučním diskusím na téma tolerance – i zde však uvádí celou řadu příkladů rozporů mezi svobodou a tolerancí. Ve stejném duchu je pak vedena i jeho drobná studie Zrození republikánského křesťanství (1789 až 1801) Abbé Grégoire, věnovaná osobě konstitučního biskupa Grégoira, zakladatele Společnosti pro křesťanskou filozofii, jednoho ze spoluautorů „republikánského křesťanství“, hlasatele židovské emancipace (především v politickém a více méně asimilačním slova smyslu) a především autora zákona o zrušení otroctví bez náhrady. V Plongeronových očích je však právě Grégoire jedním z mála myslitelů, kteří dokázali formulovat podobu nedespotické tolerance. Pozoruhodné však je, že jeho míra tolerance a uplatňování svobody se smrskává na minimum v případě civilních rozvodů a kněžských sňatků revolucí modernisticky prosazených.

Tím se dostáváme k druhé knize připravené velice plodným a dnes již jasně vyhraněným společenstvím politologů, historiků a sociologů sdružených v brněnském Centru pro studium demokracie. Dějiny celibátu z pera bamberského profesora Georga Denzlera řadu českých konzervativních katolíků rozhodně nepotěší, neboť systematickým způsobem a s jistým soudobým církevně-politickým podtextem pojednávají o jednom z nejflagrantnějších případů intolerance v rámci církve. Hned na začátku budiž zdůrazněno, že Denzler je jedním z mnoha zastánců zrušení celibátu katolických kněží, příslušníkem dnes velice silného proudu především v německém, nizozemském a jihoamerickém prostředí, jenž se několik posledních desetiletí pokouší vyprovokovat seriózní diskusi o možnosti oprostit se od tohoto stěžejního církevního zákona. Pro svůj výklad si autor zvolil historickou argumentaci, a to nikoli náhodou, neboť dějiny této „instituce“ nastolují i pro současnost celou řadu zásadních a jistě velmi provokativních otázek.

Dějiny celibátu lze celkem jednoznačně označit jako studii právně--historickou. Každodenní život v celibátu autor nezkoumá a jednotlivé příklady pojímá pouze jako materiál, jenž má ilustrovat nefunkčnost celibátu v církevní praxi. I těchto několik málo pohledů do nitra celibátu však celkem přesvědčivě ukazuje, že normotvorný přístup církve (od krachu konciliarismu téměř výhradně v podobě papežství) vůbec nereagoval na jeho uplatňování v životě duchovních. Tradice zkrátka zvítězila nad vnímáním proměn okolního světa i církve samotné. Z Denzlerova líčení se dokonce zdá, že mimoběžnost tradice a každodenního života dosahuje svého vrcholu v současnosti, přičemž autoritou, která vystupuje vůči odpůrcům nuceného celibátu, je jednoznačně papežství, které neslyší a nechce slyšet hlasy z mnoha údů církevního těla.

Základní část knihy představuje výklad formování celibátu jako instituce od dob raného křesťanství. Denzler zcela přesvědčivě ukázal, že nucené uplatňování celibátu pro vykonávání kněžské služby nemá žádnou oporu v novozákonních textech. Již v prvních křesťanských stoletích však začala být duchovní služba spojována s čistotou, pro pozdně antického a středověkého člověka především v podobě sexuální zdrženlivosti. V přístupu ke kněžství se tak velice záhy propojilo tělo s duchovnem. V období do druhého lateránského koncilu, jenž se sešel v roce 1139, se sice v římském prostředí objevovaly hlasy, které požadovaly od kněží sexuální zdrženlivost, avšak až na výjimky tuto zdrženlivost nespojovaly s nařízením neuzavírat manželství. K zásadnímu obratu dochází v polovině 11. století, kdy clunyjské reformy a jimi ovlivněné papežství začínají útočit na institut kněžského manželství. Odpověď na otázku, proč k této zásadní změně myšlení došlo, prozatím plně neznáme, avšak i Denzlerovo vysvětlení, že se tomu tak stalo pod vlivem přenášení ideálu mnišství do prostředí světského kléru a potažmo i celé církve, lze považovat za dostatečné. Od druhého lateránského koncilu již tedy kněží uzavírat manželství nesměli (z právního hlediska byla napříště neplatná), a církev tak musela řešit problém s přechodnou fází, kdy existovaly stovky duchovních, kteří žili v rozporu s kánonem. Samotné prosazení celibátu bylo velice dlouhodobou a nesnadnou záležitostí. Do konce 12. století nebyl ve značné části Evropy respektován, v následujícím období sňatek vystřídal konkubinát. Vizitace v období pozdního středovku a raného novověku zcela jasně ukazují, že v konkubinátu často žila i více než polovina diecézního kléru – z toho zřetelně plyne, že do mentality duchovních celibát pronikal jen obtížně a řada kleriků ho nikdy nepřijala za vlastní. Ke skutečně zásadnímu střetu ohledně kněžských manželství však došlo až pod vlivem reformace – snaha habsburských panovníků pohnout papeže ke zrušení celibátu, a tím psychologicky zasadit úspěchům reformace v německém prostředí „těžkou ránu“ ovšem vyzněla na prázdno –, i když řada samotných „renesačních“ papežů žila ve zcela zjevném a nezastíraném konkubinátu. Denzler problematice reformace a sporů o kněžská manželství bohužel věnuje ve srovnání se situací středověkou a současnou pouze okrajovou pozornost. Z kapitol o posledních dvou stoletích celibátu pak vyplývá, že intolerance katolické církve se v tomto bodě stále stupňovala, a katolická církev dokonce velice tvrdě odmítala vést na dané téma jakékoli diskuse: záblesky druhého vatikánského koncilu jsou podle autora současným přístupem kurie opět zcela udušeny.

Za velice přínosnou lze v Denzlerově knize považovat nejrozsáhlejší pasáž věnovanou rozboru vnitřních a vnějších důvodů pro uzákonění celibátu. Autor uvádí šest základní důvodů (kultická čistota; asketická čistota; společenská prestiž; ekonomický zájem; snaha o získání moci; teologické argumenty – dar od Boha, spojení s Kristem, apoštolské působení na království Boží, panenství a Maria, život rovný andělům), přičemž velmi citlivě sleduje, kdy a za jakých okolností hrály jednotlivé důvody rozhodující roli. S důrazem na situaci zachycenou novozákonními texty pak dochází ke zcela jednoznačnému zjištění, že ustavení celibátu nevychází z biblické zvěsti, nýbrž je zcela výhradně výrazem církevní tradice a mocenské institucionalizace církve v období středověku – nutno podotknout, že ani dnešní kurie tuto skutečnost nepopírá. I přesto však klade velice těžké překážky nejenom zrušení celibátu, ale i laicizaci kněží, kteří celibát poruší a uzavřou světské manželství. Denzlerovu knihu lze tedy především chápat jako jeden z mnoha apelů na rozpoutání celocírkevní diskuse o celibátu a reformě soudobé katolické církve. Prostřednictvím historických argumentů se pokusil ukázat nejenom teologickou neukotvenost uzákonění celibátu, ale zároveň i jeho dlouhodobou nefunkčnost v rámci církve. Z hlediska historiografie je jeho knihu třeba hodnotit jako velmi solidní, základní a syntetizující přehled dané problematiky (celý problém by bylo možné prostřednictvím velice bohatých pramenů církevní provenience, které velice podrobně zachycují uchylování se od požadované normy, pojmout mnohem šířeji a detailněji), jenž se primárně nesnaží přinést nové objevy. Její přínos je tedy někde jinde – v kritické snaze poukázat na jeden z příkladů netolerantních postojů uvnitř katolické církve a na její občas přímo fundamentalistické lpění na věcech vnějších.

Martin Nodl

Bernard Plongeron, Zrození republikánského křesťanství. Brno, CDK 2000. Přeložili Jiří Stejskal a Eva Modrá.

Georg Denzler, Dějiny celibátu. Brno, CDK 2000. Přeložili Jan Žák, František Pála a Anna Mikulová.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku