Pomocníci

Slovník praví: pomoci – ulehčit, usnadnit, umožnit někomu nějakou činnost (když zeměměřičovi pomocníci vypáčí zámek, aby se dostali k dříví na zátop); přinést úlevu, ulehčení (když anděl Dormidon vynese mužika na nebesa pomocí provazu uvázaného kolem mužikova krku); umožnit, aby se někdo někam nebo odněkud dostal (když ďábelský kočí zaveze ďáčka na horu, do mlžin); umožnit, aby někdo něco získal (když všichni mnoho získáváme s pomocí pomocníků).

Také Remizovova novela Hodiny je plná pomocníků. Mistr hodinářský má pomocníčka Ivana, hocha z vesnice, kterému v milé chvilce poroučí vypít pomyje. Sám mistr je pomocníkem pána a paní domu, majitelů hodinářství, kterým ve chvíli pravdy uteče. Pán domu, pomocník své ženy Katěriny, uteče a schovává se před odpovědností i sám před sebou. Nělidov, člověk jako stovky jiných, je pomocník (a milenec) Katěrinin. Uprchne před sebou, raději smrt na kolejích. Otec, stařec, utekl dávno do svého syfilitického šílenství, z očí mu lezou švábí nožičky a ze sklenice čaje vykukují kravské nohy. A všechno a všechny ovládá věčný pomocník čas a jeho drobní pomocníčci, hodiny. Ale kripl Kosťa, křivonosý příjičný plod, všechny a všechno zachrání. Zastaví čas, zničí hodiny. A všechno je možné a nic není nemožné. „Bolí mě to, Kristino, moc mě to bolí, ale když se vás někdo zeptá, co řekl Kosťa, povězte mu, že nic!“ A všechno je možné a nic není nemožné. Nělidov umírá pod koly vlaku, Kosťova sestřička umírá, Kosťa je šílený, Kristina zůstává sama a není budoucnost – vždyť Kosťa Sabaoth, nový tvůrce, zničil čas! A vysoko nad zemí, ve zvonici, se kdosi chechtá a pláče a posílá v hvězdné noci polibky zemi dole.

Osud

U Remizova všechno spěje – viditelně nebo na povrch neznatelně – k zániku. Ale proč? V novele Nezkrotný buben jako by smrt, hloupá a marná, byla trestem za zpupnost, za hřích: za neposvěcené manželství dědka s šestnáctiletou dívkou. Nebo alespoň jeho přímým důsledkem. Ale: co ty dvě smrti před touto? A byla znamení na nebi i na zemi. Jako v Hodinách. Ano, je tomu spíše naopak: smrt je určena předem, utrpení musí přijít a činy a děje, které jim časově předcházejí, jsou z hlediska vyššího jen jejich důsledky. V tom jsou obě novely totožné, v tomto vyšším chápání časových posloupností. Remizov ví, že vztah následnosti není totéž co vztah příčiny a účinku. A nejde jen o nutnost stylovou, uměleckou; jde o zásadní, to jest hlubší vidění světa a souvislostí dějů a činů: ať děláš co děláš nebo se snažíš činům předejít, jsi ztracen, nic ti nepomůže. Kristina v Hodinách není podle lidských měřítek vinna, jako je vinen Stratilatov. Ale konec nemůže být jiný. „Zamiluješ-li se do někoho a on tě nemiluje, zahyneš.“ Lidé jsou na sobě vzájemně závislí a nikdy nevíš, který čin kterého člověka zdánlivě rozpoutá tvé peklo pozemské i posmrtné. Peklo pozemské i posmrtné je dáno jako jediná jistota. Z této jistoty jako jediného pevného bodu vycházejí Remizovovy novely. Kolem tohoto bodu se otáčí kolo osudu, z něhož pouťový papoušek vytahuje planety – takzvaně náhodně; ale Remizov ví, že náhoda není, že je to jen jméno pro souvislosti nepochopitelné. Ukazuje, že všechny souvislosti jsou životně důležité.

Nevinní mezi živými nejsou

Panta rhei Vasilije Grossmana je za prvé novela s určitým dějem. Trestanec se po Stalinově smrti vrací po třiceti letech z Gulagu do tzv. svobodného světa, setkává se se svým bratrancem a dalšími lidmi, očima jinýma než lidé kolem něho pozoruje svět vně pracovních táborů a věznic a dospívá k poznání, že mezi světem tímto a oním, z něhož se vrátil, není kvalitativního rozdílu. („Zdálo se mu, že je ostnatý drát už zbytečný a život za ním že se od života v táborovém baráku nijak neliší.“ – s. 55.)

Do novely jsou však (ne vždy zcela organicky) zabudovány kratší i dosti dlouhé pasáže úvah o Rusku, o revoluci, o mravnosti.

Grossman při tom operuje neustále s termíny svoboda a nesvoboda. Zůstává přitom u pojmu svobody jako opaku nutnosti, jako neomezování jednoho člověka druhým atd. Principem „vývoje“ Ruska je pak pro něj nesvoboda. Ve své nenávisti služebníka vůči pánovi, kterému dlouho sloužil, vůči ruskému bolševikovi, vidí věci velmi pokřiveně. Tvrdí, že tzv. osvobození mužiků v 19. století byla první revoluční událost, která otřásla základy Ruska, a že bolševici v čele s Leninem pak tuto „šanci“ promarnili, vrátivše se k principu nesvobody. Říká také, že „vývoj“ nebo „rozvoj“ Západu je založen na svobodě. (Tradiční ruské vzývání Západu jako země zaslíbené.) Osvobození mužiků možná bylo revoluční událostí, zvracející celý vývoj Ruska. Ale bolševická revoluce je jeho přímým důsledkem, neboť fyzické i mravní zbídačení mužiků vyvolalo do života celou masu ohavné luzy schopné takovou revoluci vyvolat i vyhrát. Lenin nic nepopřel, jen dovedl do konce to, co začalo zákonem z r. 1862. A kam vedl a vede ten skvělý „rozvoj“ „svobodné“ Evropy, víme. Lžisvoboda vedla jen ke vpádu barbarů ovládnuvších postupně celou Evropu.

Novelu však můžeme chápat jako mocný obraz lidského života co marnosti, cesty vymezené nutností, po níž kráčí, spíše se belhá, potácí a plazí člověk: „Kdo to tak ošklivě zavtipkoval, když řekl: Člověk, to zní hrdě?!“ (s. 72).

Petr Babka

Alexej Remizov, Hodiny a jiné prózy. Praha, Mladá fronta 1999. Přeložila Alena Morávková.
Vasilij Grossman, Panta rhei. Praha, Mladá fronta 1999. Přeložila Věra Kružíková.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku