POD ČAROU • Souvislosti 2/2001


Vojtěch Hladký / MCP jako postmoderní fenomén

Před dvěma lety znovu vydaná kniha Martina C. Putny My [sic] poslední křesťané si zřejmě klade nemalý cíl – nalézt východisko z naší doby, charakterizované jako „postmoderna“, a ukázat cestu k nové epoše dějin, duchovního života (náboženství) a kultury. Její druhé, rozšířené vydání si podle autora kromě jiného vynutil fakt, že „ačkoliv mnohé v nich [tj.Putnových textech] zastaralo, jejich základní TENOR nabyl ještě větší horoucnosti tak, jak stoupá žár oné ‚poslednosti’ a ‚apokalyptičnosti’ naší doby.“ (s. 7) Je proto jistě velmi zajímavé věnovat alespoň na chvíli pozornost tomu, co autor chápe pod dnes tolik skloňovaným pojmem „postmoderna“ a kam by podle něj bylo žádoucí, aby se nadále ubíral běh naší civilizace, protože o nic menšího, jak je i při velmi zběžném čtení této knihy jasné, zřejmě nejde.

Co nás asi hned zpočátku zarazí, je skutečnost, že Putna téměř nemluví o teoreticích s pojmem „postmoderna“ spjatých (do jaké míry oprávněně, je samozřejmě otázkou, k „postmoderně“ se, pokud víme, např. ze slavných francouzských poststrukturalistů hlásil vlastně pouze Jean-François Lyotard). Odhlédneme-li od doslovu z pera Zdeňka Neubauera, jméno Derrida se objevuje celkem dvakrát (73, 337), stejně jako asi náš nejslavnější hlasatel „postmoderny“ Václav Bělohradský (73, 367). Programově „postmoderní“ Lyotard dokonce jen jednou (73). Jména jako Gianni Vatimo, Paul K. Fayerabend, Richard Rorty či Gilles Deleuze pak v celé knize nenalezneme vůbec. Jediní zástupci „postmoderny“, o kterých Putna mluví poněkud častěji, jsou Umberto Eco (osmkrát), Michel Foucault (pětkrát) a Milan Kundera (šestkrát), přičemž je příznačné, že Putna se – s výjimkou Umberta Eca (ve stati My [sic] poslední Římané aneb Kdo dá Evropě ránu z milosti?) – nesnaží podrobně nastínit koncepci jednotlivých autorů, ale pouze je jaksi letmo (a většinou ne příliš lichotivě) zmiňuje. Někdy jsou ovšem tyto letmé poznámky poněkud nepřesné: například o Michelu Foucaultovi, z jehož filozofických koncepcí pochází dnes tolik užívané slovo diskurs, se dočítáme, že je „zoufalý z rozbitého, rozdiskursovaného světa“ (47–48). Občas nacházíme dokonce zásadní nepochopení: Putna píše, že typicky „postmoderní“ touha po sjednocení navzájem soupeřících náboženských, kulturních a myšlenkových proudů je stará jako lidstvo samo. „Jenomže… Tahle krásná vize vede – alespoň při všech dosavadních pokusech o její provádění – k znehodnocení všech prvků, které se do kotle budoucí syntézy vkládají. Z pohledu konečného sjednocení lze totiž říci o všem, že je to časové, a tedy dočasné, že je to dílčí, a tedy relativní, že je to stejně hodnotné a stejně důležité jako cokoliv jiného, a tedy – že je to lhostejné.“ (63–64) Je namístě připomenout, že „postmoderní“ myšlení se z velmi dobrých důvodů brání jakékoliv podobné syntéze a bije se za vše individuální, časové a dílčí mimo jiné tím, že požaduje uznání rozdílů, vzájemné odlišnosti a „jinakosti“ a hlásá toleranci, která však rozhodně neznamená totéž co lhostejnost.

Je tedy zřejmé, že Putna nijak zásadně nevychází z koncepcí někoho jiného – což je jistě chvályhodné –, ale pokouší se provést vlastní analýzu dnešní doby a podat definici „postmoderny“ sám. Ta jde ovšem ruku v ruce s její kritikou. Putna totiž ve většině případů vymezuje, co pod tímto pojmem myslí a zároveň (již samou volbou slov, kterými „postmodernu“ charakterizuje) přikládá hodnotící znaménka – a to povýtce negativní. Kromě několika (tří) poměrně věcných definic „postmoderny“ – jako „tendence pokojného soužití a sbližování nejrůznějších myšlenkových, náboženských a politických systémů, pokládaných ještě nedávno za nesbližitelné“ (63), jako rozpadu klasických forem a (své)volného míšení žánrů (42–43) a v literatuře pak jako „prolínání psaní s neustálou reflexí psaní samého“ (281) – se tak dočítáme, že „postmoderna“ je výše zmíněný „rozbitý, rozdiskursovaný svět“, „bezbřehá kaše, uvařená z výroků a pravd všech systémů a ideologií“ (48), „zdánlivá pluralita, která se ukazuje být ve skutečnosti tou nejrafinovanější, nejkrutější totalitou“ (tamt.), deklarovaně neidelogická, ve skutečnosti dogmatická (67), „pseudo- a antiromantika“ (136), „výškrabek, výsledek obludného spojení ideologických motivů, které ztratily mimo svůj uzavřený okruh svůj původní význam a staly se jen barevnými sklíčky […], s kdysi avantgardní touhou provokovat pokleslou na snahu zabavit, zaplašit nudu“ (135), „manželství schizoidní duše s rigidním duchem“ (136), „chodící huba záhuby, stoupa na myšlenky, pro které se žilo a umíralo“ (138), „dorelativizování“ všeho, „oč se lze v životě opírat, co je v lidském zdebytí základní“ (302), „přelomová epocha“ (85), „chaos“ (74), „‚Lust am Text’“ (259), „čirá nekrofilie“ (260), schizoidní, narcistní autoerotika (269), „stále tučnící a kynoucí“ (136), „nezávazná“ (264), „hihňavá“ (tamt.), cynická (např. ve spojení s M. Kunderou, 310), „lehká“ (83), přejemnělá (270), rafinovaná (tamt.).

Putna ovšem v žádném případě netvrdí, že by stál někde mimo to, co vymezuje jako „postmodernu“. Vždyť v tom by jej zradil již jen způsob, jak byla jeho kniha napsána, protože v ní dochází k tomu, co svému nepříteli
tak vehementně vytýká, tj. k „míšení žánrů“, ze kterého by si mohl dost dobře vzít příklad i začínající postmodernista. Není totiž sestavena pouze z esejů či recenzí, byť tyto formy jsou zřejmě nejčastější, ale i osobních dopisů (Listy mladému jezuitovi, Dopis začínajícímu básníku šesté verze, ad.), manifestů (Chvála autorství, Skrz), několika „laudatií“ (Chvála celibátu, Chvála autorství, Chvála AIDS), veřejné zpovědi-vzpomínky (Mé svědectví o otci Antonínu aneb Jak jsem se nestal světcem) či dokonce apokalyptické

vize (Chvála AIDS). Jak je zřejmé, „žánry“ se prolínají i v rámci jednotlivých textů, takže například jedna z „literárností“ – Jaromír Filip Typlt: O energii a o personalismu neboli o Jaromírovi a o mně – může být recenzí Typltovy tvorby, přitom však zároveň reflexí Putnova pojetí literatury a jeho kritické metody, která je – v těchto žánrech poněkud nezvykle – po celou dobu nesena velmi osobním tónem. Tato okolnost je ovšem neobyčejně důležitá. Právě tím se, jak ještě uvidíme, totiž Putna snaží „postmodernu“ ve svém pojetí (ponechme teď stranou, do jaké míry skutečně oprávněném a věcně opodstatněném) překonat.

Východisko z krajně neblahé situace, v níž jsme se ocitli, leží v tzv. „pomodernismu“. To, co se za tímto slovem skrývá, je zřejmě nejlépe patrno ze stati Křesťané mezi ideologií a gulášem, v níž se Putna pokouší rozlišit základní myšlenkové proudy v současné katolické církvi. Zatímco „postmoderna“ se nesnaží vytvářet nic nového, a je tudíž oproti moderně schopna nalézt pochopení, kladně přijímat a navazovat na předchozí tradici, přitom však zachází s takto z minulosti přejatými prvky jako s „nezávaznými motivy“, které zcela volně variuje a „lehce“ skládá dohromady (82–83), snaží se naproti tomu Putnou deklarovaný „pomodernismus“, jenž je mimo, zároveň však, jak je zřejmé, v jistém smyslu ještě součástí „hlavního proudu postmoderny“, opravdu modernu překonat a nechává se vést „vědomím tíže (oproti postmoderní lehkosti) – tíže zodpovědnosti, tíže bytí, tíže tradice“ (83). V duchovní oblasti „postmodernu“ reprezentuje new age, „pomoderna“ je naproti tomu „na křesťanské půdě cesta maximálního rozšíření křesťanství, cesta ke skutečné katholicitě: Vše, co lze do něho vintegrovat, je vintegrovat třeba“ (83–84). Tato integrace pak nemá čerpat jen u jiných křesťanských směrů, ale má hledat inspiraci i u dalších náboženství (84–85), zřejmě – což ovšem Putna už neříká – bez toho, aby křesťanství rozpustilo svou identitu ve svém pestrém okolí.

Jaké podoby však „pomodernismus“ nabývá mimo církevní oblast? Zde jsou klíčovými texty již zmíněné stati Chvála autorství a Jaromír Filip Typlt: O energii a o personalismu neboli o Jaromíroví a o mně, v nichž Putna určuje, co je literatura, kterou se stojí za to zabývat – a kritizovat. Předem se zde odmítají strukturalistické a „postmoderní“ koncepce literatury jako do nekonečna rozšiřovatelného textu, v jehož rámci má jedině smysl literární zkoumání provádět, a jsou prohlášeny za do sebe uzavřené a „nekrofilní“ (259–260, 330). Literatura se nemá zabývat jen sama sebou, ale má mít vždy nějaký účel, poselství, „tím ‚k čemu’ může být zcela jednoduše i ‚k radosti’, ‚k útěše’, ‚aby na světě nějaké krásno bylo’“(259). Jediné, co v dnešní době může předat nějaké poselství, a má proto jako jediné ještě nějaký smysl, je podle Putny to, co právě strukturalismus a „postmoderna“ tak vehementně odmítají – autor. „Konkrétní, čím konkrétnější, tím lépe. Člověk Jan, který chce něco říci tobě, člověku Jakubovi, něco moc důležitého, něco, zač ručí vším, co je mu nejdražší, i sám sebou, ba především sám sebou. Neboť jen Jan je nezpochybnitelný, jen Janova zkušenost má cenu pro Jakuba, při vší obtížnosti jejího sdělování. Námaha, kterou oba vynaloží, aby tyto obtíže překonali, jest onou námahou, která tká už ne text, ale svět.“ (260–261). Způsob zkoumání literatury, který za textem hledá i autora a který se programově hlásí k Václavu Černému, se pak nazývá „personalismus“ (330 až 331). Tím, že si autor – vlastně sám sebou – ručí za to, co napsal, zároveň končí nezávazná, „lehká“ a volná „postmoderní“ hra s bezbřehým textem, byť to neznamená, že by se žánry nutně musely přestat prolínat a pluralita odmítnout. Jde o to, že je zde pevný bod, kde máme jistotu, že se – zřejmě podobně jako v případě opravdu „katholické“ církve – zakládá a udržuje identita, která zůstává i v bezbřehých „postmoderních“ prolínáních a variacích prvků nezpochybnitelná.

Nová, „pomoderní“ literatura má pak mít v konkrétní podobě rysy, které se Putna snaží programově objevovat i ve svých recenzích jednotlivých básnických a prozaických děl. Má být, jak je z předchozího zjevné, odpovědná a autentická, dále antiavantgardní (358), „těžká“, má pečlivě zacházet se slovy a každé z nich dlouho zvažovat předtím, než bude napsáno či vysloveno, má proto přistupovat s podezřením ke zcela spontánní tvorbě, má pociťovat odpovědnosti vůči tvorbě, stále si však uvědomovat předchozí tradici, má být „klasická“, tj. zhuštěná, koncentrovaná a krystalizovaná (Skrz, 270–272). „Není čas psát, a tak se, zbude-li chvilka, velmi prosté modlitby a básně říkají do očí tomu, komu jsou určeny.“ (Chvála AIDS, 369).

Zůstává ovšem otázkou, co z takovéhoto pojetí literatury, ale zřejmě vposledku i celého života, vyplývá a zda Putna skutečně také tomu, co hlásá, ve svých textech sám dostojí. Proti „personalismu“ se dá samozřejmě namítnout, že se spíše než o literární dílo stará o jeho autora a že se v jeho pojetí veškerá literární kritika omezuje pouze na psaní životopisů jednotlivých spisovatelů a na klepy ze zákulisí. K tomu, jak se zdá, někdy směřuje dokonce i sám Putna: „Jediné, co činí jakési texty, nadepsané jménem Mácha, hodnými naší pozornosti, je právě to, že víme, že Mácha snil za nocí na Bezdězu a divoce miloval Lori a umřel při požáru.“ (261). Na jiném místě ovšem odmítá takto „krajní personalismus“ ve prospěch personalismu „umírněného“ a požaduje autora, který je schopen se v textu ideálně vyjádřit (331). Psaní o autorovi pak spadne v jedno se psaním o jeho díle. Zůstává přesto otázkou, zda lze literaturu bez větší újmy takto omezit, zda nelze mluvit o dobré literatuře, i když není tato „personalistická“ podmínka splněna. Putna sám má například potíže vysvětlit, jak je tomu s anonymními díly – konstatováním, že mají konkrétního anonymního autora, se problém neřeší (262). Navíc můžeme namítnout, že je docela dobře možné číst či zkoumat téměř jakékoliv dílo, aniž bychom o jeho autorovi cokoli věděli. Ve skutečnosti je totiž velikou otázkou, zda život konkrétní osoby může pro pochopení literárního díla být tak nepostradatelný, jak Putna zcela neproblematicky tvrdí: „Vše, co se o autorovi vypráví (mytheuetai), je mýtus, je příběh, nutný jako základní předporozumění pro všechny příběhy, které nám budou nadále Máchou a Bezručem vyprávěny. Mýtus o autorovi je přinejmenším stejně důležitý jako texty samy, ne-li více.“ (261–262). Argumenty typu: „Jak málo se nám zachovalo od Sapfó – a přece nás fascinuje jako arcibásnířka, od Orfea pak nemáme jediný verš, a přece je i provždy zůstane patronem básnictví.“ (262) jsou zcela nepřesvědčivé, protože stejně tak dobře můžeme říci, že o Homérovi se nám zachovalo pouze několik, navzájem si odporujících historek (snad každé řecké město tvrdilo, že je jeho rodištěm), které nám při četbě básní jemu připisovaných mnoho neosvětlí a které mohou dát pouze podnět nekončícím životopisným spekulacím. Navíc vůbec není jisté, zda Ílias a Odysseia mají stejného autora. Přesto s obdivem (a někteří snad i s požitkem) tato mistrovská díla stále čteme. Zhruba totéž se dá říci o Platónovi, o jehož životě koluje tolik nepodložených informací, že při výkladu jeho dialogů je lépe od většiny z nich zcela odhlédnout, nebo o Williamu Shakespearovi, o němž máme „zaručených zpráv“ snad ještě méně. Vždyť i míra toho, jak Putna ve svých recenzích hovoří o jednotlivých autorech, kolísá podle toho, jak dobře se s dotyčným zná. Snad by proto pomohlo rozlišit „empirického“ a „modelového“ autora, jak to dělá v Šesti procházkách literárními lesy nestor „postmoderny“ Umberto Eco. Tuto distinkci ovšem Putna zřejmě zavést nechce. Jakýkoliv hovor o empirickém autorovi, který je mu zřejmě z nějakého důvodu obzvláště drahý, by se (jak ostatně tvrdí i Eco) totiž rázem stal zcela irelevantním. Proto raději zcela nesystematicky a v jistém ohledu naivně směšuje obraz, který si o autorovi tvoříme při četbě textu, s vyprávěním o životě vlastního původce díla – „empirického“ autora, tedy oním „mýtem“ – zřejmě ničím jiným než historkami, které o autorovi kolují a jejichž relevance pro porozumění daného díla je (snad) zjevně sporná.

Možná právě proto je sám Putna často důkazem toho, jak „personalismus“ může poklesnout do mluvení o vposledku malicherných a pro pochopení daného autora zcela irelevantních maličkostech. Co jiného si totiž můžeme myslet, když autor, známý tím, že je pyšný na svůj TENOR a že rád při různých veřejných příležitostech zpívá, píše v poslední větě dopisu Přemyslu Rutovi, v dopisu, jenž má být ovšem současně i vážnou reflexí jeho tvorby (proč by jinak v Literárnostech uveřejňoval soukromý dopis?): „…musím Ti sdělit, že sice zpíváš mile, ale vůbec nemáš hlas“ (297)? Stejně tak ve stati o knihách Jáchyma Topola a Martina Komárka nás zničehonic opět na konci – což mimochodem naznačuje, že Putna nečiní tyto poznámky jen tak mimochodem, ale mají zřejmě funkci pointy – překvapí věta: „Aby však vyrovnanost naší dvojice [tj. srovnávaných Topola a Komárka], jejich předností a slabostí, byla zachována, dodejme, že Bára je mnohem hezčí než Sylva.“ (318) Není snad třeba dodávat, že takovéto komentování soukromého života autorů má s jejich knihami Sestra a Mefitis společného jen velmi málo a o Putnově společenském taktu a slušném vychování příliš nesvědčí.

Kromě toho zůstává otázkou, jaký má být v této teorii vztah ve směru od spisovatele ke čtenáři. Právě „postmoderně“ se často vytýká subjektivnost a svévole. Nevede však – v autorském psaní i kritice – ke krajnímu subjektivismu nakonec spíše „personalismus“? Není totiž zcela jasné, zda se mají „pomoderní“ autoři snažit navázat rozhovor se čtenářem, „sdílet se s ním“, „něco důležitého mu říci“, jak se píše v Chvále autorství (260), nebo se raději bez ohledu na něj cele „vepsat“ do textu – „žádné ‚téma’, ‚objekt’, ‚protějšek’ ani existovat nemůže, protože jediným tématem je autor sám a jeho psaní“, říká Putna o tvorbě J. F. Typlta (333). Sám se pak jako čtenář i autor kritik zároveň ve svých soudech často svévole dopouští. Nejlépe je to asi vidět na hodnocení knih Nesmrtelnost Milana Kundery a Jak se dělá chlapec Ludvíka Vaculíka, o nichž (1. května 1994) rozhorleně píše: „Svět, jak jej vidí tito dva veleslavní starci, svět, který mluví o nesmrtelnosti a myslí místo v encyklopediích, který mluví o lásce a myslí postelové kreace (čím stařečtější, tím rafinovanější), který se vysmívá sentimentalitě a myslí cit, je hoden pohrdání. Je hoden toho, aby mu byla, vzhůru ke skvělým, ještě sytějším, cyničtějším a nesmrtelnějším zítřkům se valícímu, vržena pod kola bomba. Není však hoden toho, abychom uvěřili, že takový svět opravdu existuje (bezpochyby se vyskytuje, ale to je právě ten rozdíl), protože pak by byla jedinou adekvátní reakcí sebevražda: Než takto, raději ne!“ (310, začátek recenze Jáchym Topol & Martin Komárek: Hněv nad světem nedovykoupeným). Můžeme snad nechat bez komentáře oprávněnost těchto soudů, podotkněme jen, že ačkoli autor v Předmluvě ke druhému, rozšířenému vydání (z r. 1999) prohlašuje, že nebyl těmto dvěma spisovatelům ve svých soudech vůbec „práv“, nestojí mu za to, aby do textu své knihy jakkoli zasahoval: „Autor nemá, zvláště k ‚Církevnostem’ a ‚Literárnostem’, co dále dodávat.“ (8–9) A to i přesto, že se na jeho dílo objevila velmi nepříznivá, byť zároveň zcela věcná kritika (Michael Špirit, On, poslední křesťan, Kritický sborník XVI, 1, s. 41–44). (Nehraničí takovéto neměnné soudy skoro až s arogancí?) A jen mimochodem, co si o výstižnosti Putnových soudů a přesnosti jeho čtení myslí jím recenzovaný autor? „Strašně mě mrzela kritika Petra Dudka na Trnovou dívku nebo Putnova Sestry“, říká Jáchym Topol (rozhovor v Pátku LN 13. 7. 2001, s. 8), „Říkal jsem si: Ty lidi to přece nečetli, píšou úplně o něčem jiným. (…) – ‚Tak to záleží i na tom, co čtenáře, tedy i kritika, osloví. Navíc Putnova kritika byla přece kladná.’ – Jenže on tam píše, že Mesiáš nepřijde. Tak to vůbec nečetl.“

Možná bychom si celý problém „pomoderny“ a „personalismu“ mohli přiblížit poněkud infantilním, přesto, jak doufáme, dostatečně výmluvným podobenstvím: Na pískovišti jsou vedle sebe dva chlapečci – „postmoderní“ a „pomoderní“. Ten „postmoderní“ „si jen tak hraje“, sází jednu bábovičku vedle druhé, volně tak vytváří a zase boří různé obrazce a nevadí mu přitom, že počet formiček, které může použít, je dosti omezený. (I chlapečci z lepších rodin jich zaručeně nebudou mít více než řekněme dvacet). „Pomoderní“ chlapeček si je naproti tomu vědom tíže, naléhavosti a odpovědnosti své tvorby, snaží se do svých báboviček vložit celé já, a jakmile je „postmoderní“ chlapeček zkusí zapracovat do svých obrazců, do krve se s ním popere. Přitom mu sprostě nadává, obviňuje ho z toho, že vyklepává bábovičky neautenticky a že je „postmoderní rozbředlík“, zatímco sám sebe prohlašuje za proroka nového věku. Není stejně tak Putnův „postmodernu“ překonávající „personalistický pomodernismus“ nakonec jen pouhá verbální deklarace a nepřehlíží jeden velmi důležitý aspekt jakékoliv (nejenom umělecké, ale i třeba „pískovišťové“) tvorby, totiž princip hry, která přece často nemusí mít účel vůbec žádný?

Z úryvku, který tak plamenně odsuzuje M. Kunderu a L. Vaculíka, je rovněž patrné, že Putna spíše než hlubší analýzu předkládá deklarace, soudy, či spíše odsudky, které – ačkoli často nepochybně efektní – jsou vposledku velmi povrchní a laciné, jakkoli upřímně a autenticky je jejich autor může samozřejmě mínit. Pokud je ovšem Putna v něčem zcela práv svému pojetí autora, literatury a psaní vůbec, je to zcela jistě tato angažovanost a zápal, které jsou na všech textech dobře patrné. Snad proto prof. Neubauer v doslovu upozorňuje na jeho prorocké rysy (375). Postava proroka bojujícího za pravdu však poněkud ztratí na přesvědčivosti, objeví-li se před námi kniha (jejímuž prvnímu vydání by se snad coby dílu prorocky nedokonalému, bytostně časnému a za sebe samo směřujícímu daly mnohé chyby prominout) v druhém, pouze „rozšířeném“, ale nezměněném a neopraveném vydání u „prestižního pražského nakladatelství“ a za cenu sedmkrát vyšší. Putna je navíc k tomu, co v minulosti napsal, vposledku nekritický a svou práci zřejmě pokládá za velmi zdařilou: „Autor se totiž mezitím v univerzitní práci upřel k období pozdního Říma a raného křesťanství a mnohokrát užasl: To, co zformuloval na úrovni svých tehdejších znalostí a mnohdy víc intuicí než analýzou, se mu nyní, na základě detailnějšího studia pramenů, potvrzuje.“ (7) Při jeho stylu práce a „personalistickém“ způsobu zacházení s cizím textem není věru příliš divu.

Máme-li se tedy vrátit k počáteční otázce, zda se Putnovi jeho pokus překonat „postmodernu“ daří, nemůžeme si nevšimnout, že jeho práce trpí mnohými neduhy, které „postmoderně“ sám vyčítá – lehkostí, povrchností, směšováním zásadních kritických soudů s banálními poznámkami o autorech, neschopností poctivě se probrat textem někoho druhého. Putna, který vlastně celou dobu mluví o „postmoderně“, se velmi paradoxně – ovšem bohužel i příznačně – ani nezajímá o někdy velmi různé koncepce jednotlivých představitelů „postmoderny“, natož aby se je snažil hlouběji pochopit, nastínit a argumentačně se vymezit proti jejich konkrétním tvrzením. Své vlastní představy o tom, co je to „postmoderna“, pak čerpá jakoby „ze vzduchu“ (vždyť ji můžeme vidět všude kolem nás) a její seriózní definicí se příliš nezabývá, spíše převažuje apriorní, byť efektní, odsudek. „Postmoderna“ v celé jeho knize pak plní funkci zlovolného démona-nepřítele, který je od počátku uměle vykonstruovaný a je tu jen proto, aby bylo proti čemu – samozřejmě že dostatečně halasně a se vším patosem – bojovat. Putnova vlastní koncepce překonání „postmoderny“ v „pomoderně“ má pak svá slabá místa, není vnitřně příliš konzistentní, je jakoby „nedotažená“ a navíc se často omezí pouze na vágní deklaraci potřeby vědomí „tíhy“. A co víc, ačkoli by Putna měl jako „pomoderní“ autor vážit každé slovo, které vypustí, a stále znovu se probírat a vybrušovat texty, které napsal, ve skutečnosti slovy spíše plýtvá a texty po sobě odmítá přepisovat. Měl by si vzít příklad z tolik odmítaného (v r. 1994) postmodernisty M. Kundery, který je známý tím, že své knihy (a překlady) pečlivě kontroluje a propracovává, protože každé slovo je pro něj nesmírně důležité. Otázku, zda Putnou tak oblíbené složeniny typu „zdebytí“ a formulace jako „beztak už se dávno ošíváš a není Ti to moc příjemné, ale prosím Tě moc, dovol mi…“ (Přemysl Rut, Je to až kýčovité…, zvýraznil V. H.) jsou typickými znaky klasického stylu, přitom ponechme stranou.

Přepadnou-li nás tedy pochybnosti, proč tato kniha vlastně vůbec byla napsána a znovu vydána, můžeme si snad pomoci Putnovou vlastní „personalistickou“ teorií – autorovi zřejmě šlo o ideální vyjádření sebe sama (což je, jak již víme, základní axiom „personalismu“). Uvědomíme-li si přitom, že druhé vydání sice podstatně rozšířil, nicméně téměř žádnou ze svých předchozích statí nepřepracoval a že v recenzích knih někoho jiného tak často mluví o sobě (název Jaromír Filip Typlt: O energii a o personalismu neboli o Jaromírovi a o mně je nanejvýš výmluvný), zdá se, že před sebou nemáme nic jiného než typicky „postmoderní“ grafomanské produkování textu a stejně „postmoderní“, „o sobě píšící“ a „do sebe zahleděný“ narcismus. (Komu tedy je vlastně Putnova kniha určena? Jeho obdivovatelům a známým?) Bude tomu asi doopravdy tak, že se Putna spíše než Autorem, který zvítězil nad „postmodernou“, nějakým nejasným způsobem vlastně stal její obětí. Zůstává tedy v té „postmoderně“, kterou sám tak přesvědčivě (?) vylíčil, uzavřen a je pouze jedním jejím projevem – fenoménem. To nás ovšem nepřekvapuje, neboť jak právě z Putnových textů víme, jedná se o bytost velmi rafinovanou.

Martin C. Putna, My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky. Praha, Torst 1999. Druhé, rozšířené vydání.

Martin C. Putna, jakožto člen redakčního kruhu, požádal o možnost uveřejnit již v tomto čísle následující prohlášení, jež se vztahuje k textu Vojtěcha Hladkého. V. Hladký pokládá za zbytečné na toto prohlášení jakkoli reagovat.
-red-

Pokládám za nezbytné sdělit čtenářům, že pan Vojtěch Hladký se v červnu 2001 ucházel o přijetí ke studiu komparatistiky na Filozofické fakultě UK. Přijímací komise, které jsem předsedal a uchazeči (kterého jsem nikdy předtím neviděl) kladl většinu otázek, ho ke studiu nedoporučila. Pan Hladký nesl tuto skutečnost úkorně a dával o „nespravedlnosti“ na fakultě velmi vědět. V červenci pak přinesl redakci tento text (údajně připravovaný již na jaře), aniž by se o této „biografické“ souvislosti zmínil. Co z toho vyplývá, leží nasnadě: Je krajní podlostí předstírat, a to jakkoliv dobře předstírat, argumentaci „ad rem“, míří-li skutečný záměr „ad hominem“. Vůči takovéto podlosti je pak jedinou možnou obranou otevřenost – konstatování, jak se věci mají „inter homines“. Což tímto činím, rozpoznávaje současně jako zbytečné vyjadřovat se k obsahu textu pana Hladkého, stejně jako k jeho dalším případným textům na mou adresu. Už nutnost napsat toto věcné sdělení je mi dostatečně nepříjemná.
Martin C. Putna


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku