Evropa a osvícenství

Na začátku 90. let přišlo pět západoevropských nakladatelství (anglický Blackwell, španělská Crítica, francouzské de Seuil, italská Laterza a německý H. C. Beck) se společnou ideou založit ediční řadu historické literatury, která by se stala zřetelným výrazem globalizace v kultuře. Již její název – v českém překladu Utváření Evropy – dával tušit, že se vydavatelé i historici, kteří stáli v pozadí (hlavním editorem a redaktorem řady se stal Jacques Le Goff, jehož konvenční předmluva „trůní“ na začátku každého svazku), pokusí vytvářet společné historické povědomí ve stále se zmenšující části čtoucí evropské populace. Samotná myšlenka je fascinující – téměř v jediný den se na knižních pultech skoro celé západní Evropy objeví historický titul, přístupný ve všech významných evropských jazycích, který ovšem bude čten jinýma očima v Itálii, Francii či Německu, jenž však zároveň – v mezích možného – přispěje k tomu, „abychom si byli schopni porozumět“, abychom – alespoň symbolicky – všichni mluvili společným jazykem. Již v počátcích se však kupodivu nepodařilo prosadit jednotnou grafickou podobu ve všech pěti výše zmíněných nakladatelstvích – vydání, jež jsem měl v ruce (anglické, německé a francouzské), ovšem přece jenom většinou působí graficky velice čistě a dávají tušit, že se pod tvrdými deskami skrývá kvalitní historická literatura (Lidové noviny zůstaly tomuto trendu věrné, i když zmenšily formát knihy, v jejich provedení přímo do kapesní podoby). Utváření Evropy se velice rychle rozběhlo a v prvních dvou třech letech bylo vydáno téměř deset titulů. Již záhy se však ukázalo, že co do kvality se jednotlivé svazky budou velmi lišit a že se vedle prací kvalitních a originálních (k nim nepochybně patří Ecovo pojednání o hledání univerzálního jazyka či Gurevičova úvaha o zrození středověkého individua) dočkáme i textů průměrných. Rovněž způsoby zpracování nejrůznějších témat zcela jasně demonstrovaly, že „Evropa historiků“ vůbec není jednotná – esejistická podoba a snaha po co největší srozumitelnosti se střídá s hutně popisnými statěmi. Jednolitou podobu nemá ani formální stránka – některé tituly obsahují poznámkový aparát, jiné nikoli, některé se spokojují s úsporným seznamem odborné literatury, jiné naopak přinášejí velice hutný, komentovaný přehled bádání. V posledních letech se pak dokonce zdá, že celá řada začíná poněkud stagnovat – především z hlediska počtu vydávaných svazků, i když například v roce 1998 vyšla skvěla práce Petra Burka o renesanci.

S myšlenkou vydávat české překlady Utváření Evropy přišlo v polovině 90. let tehdy velmi přemýšlivé bratislavské nakladatelství Archa, které na poli filozofie a sociologie – česky nebo slovensky – zpřístupnilo mnoho zajímavých titulů a zcela jednoznačně přispělo k nasměrování polistopadového intelektuálního diskursu. (Archa však už bohužel svou činnost skončila.) V rámci Utváření Evropy (v Arše se řada tuším jmenovala Tvořit Evropu) vyšla v roce 1994 opravdu kvalitní kniha Michela Mollata o vlivu fenoménu moře na evropskou civilizaci. Tento první svazek však zůstal svazkem jediným a posledním, i když několik titulů bylo ohlášeno, a dokonce prý i přeloženo. Na obnovení české překladatelské ideje jsme si tedy museli počkat až do prvého roku nového tisíciletí (například Poláci, naše špatné svědomí, mají dnes vydánu již téměř desítku titulů). Vstupovat do zaběhnuté řady je samozřejmě velice složité, dohnat zpoždění prakticky nemožné a vydávat tituly souběžně s pěticí nakladatelství patrně zcela nedozírné: už jenom proto, že všichni víme, jak klopotně u nás kvalitní překlady historické literatury vznikají. Stejně tak je otázkou, zda některé knihy za překlad vůbec stojí – při přebírání celé ediční řady si však nakladatel nemůže vybírat. I přes tato rizika je však dle mého názoru dobře, že se Lidové noviny vydávání Utváření Evropy chopily.

Jako první svazek si zvolily knihu švýcarského historika Ulricha Im Hofa, věnovanou evropským dějinám v 18. století. I když nese titul Evropa a osvícenství, dostává se autor k vlastnímu tématu, tzn. k osvícenství, velice pomalými krůčky. Uvedení do děje, hutný obraz Evropy na přelomu 17. a 18. století, popravdě řečeno téměř výhradně Evropy západní, zabírá téměř polovinu práce. Im Hof se v něm pokusil o strukturalistický popis společnosti, a to dosti klasickým způsobem podle jednotlivých stavů a sociálních či mocenských skupin – panovníci, šlechta, duchovní, měšťané, rolníci a poněkud imaginární „lid“, kam řadí námezdníky a okrajové skupiny. I samotné pojetí osvícenství je více méně tradiční. Autor vychází z představy, že osvícenství bylo kosmopolitní záležitostí, jehož protagonisté překonávali jak náboženské hranice, vystavěné konfesionalizací 16. a 17. století, tak hranice monarchické, a to především prostřednictvím nejrůznějších typů programově vznikajících korporací: akademií, salonů, čtenářských a obecně prospěšných společností či zednářských lóží. Na druhé straně se však i osvícenství v rámci svých utopických a vychovatelských snah snažilo o rozvoj patriotismu v jeho nejrůznějších podobách (politický, národní, univerzální, ekumenický, ekonomický a sociální) – osvícenský patriotismus ovšem staví do protikladu s nacionalismem 19. století, aniž by se dostatečně zamýšlel nad otázkou, zda se moderní nacionalismus skutečně neformoval naopak pod vlivem redukovaného a ad absurdum dovedeného osvícenství. Im Hof ho považuje za výraz protiosvícenských tendencí konce 18. století, podmíněných důsledky a otřesy Francouzské revoluce. Zde se ovšem patrně nejvýrazněji odráží jeho až modernistický obdiv k osvícenství a jeho sociální utopičnosti. Právě utopičnost a snaha proměnit společnost k obrazu svému v rámci idejí „obecného blaha“ a „obecného dobrého“ autor považuje za hlavní charakteristický prvek osvícenství, i když na jiných místech naopak mluví o vítězství rozumu. Rozpor mezi rozumovostí a utopičností bohužel neanalyzuje. Stejně tak k problematice osvícenství na řadě míst přistupuje poněkud redukcionisticky, protože vůbec nevěnuje pozornost té části populace, kterou osvícenství neoslovilo a která k němu zůstala přímo chladná, nebo ho naopak stroze odmítla a zavrhla. Po mém soudu tak činí z toho důvodu, že otázkám náboženství věnuje pouze okrajovou pozornost, i když základní prvky racionálního křesťanství a deismu samozřejmě vykresluje. I přes mohutný nápor osvícenské ideologie však ve venkovském a částečně i v městském prostředí přetrval způsob uvažování, jejž bychom mohli poněkud zjednodušeně nazvat barokním katolicismem. Prostor, na němž se mohl problematice osvícenství věnovat, Im Hofovi bohužel neposkytl dostatek možností k tomu, aby zevrubně sledoval problematiku omezenosti osvícenského diskursu na uzavřenou intelektuální elitu a především otázku míry pronikání osvícenských představ do názorového světa tehdejší společnosti, resp. společností, jejich přijímání a praktický dopad. Dané problematiky se alespoň v základní rovině dotýkají drobné kapitolky o vztahu Evropanů k mimoevropským civilizacím a o sociální, židovské a ženské emancipaci, jež ostatně patří k tomu nejlepšímu, co lze v Evropě a osvícenství najít. Obecně však zcela jistě platí, že pro českého čtenáře, který se kvůli nezájmu domácí historiografie o 18. století s obdobně laděnou prací ještě nesetkal (Haubeltovo České osvícenství představuje text sui generis, dnes vinou své ideologičnosti a jazykové strnulosti prakticky nečitelný), představuje Im Hofova práce skutečné obohacení.

Ulrich Im Hof, Evropa a osvícenství. Praha, Lidové noviny 2001. Přeložil Alexej Kusák.

Evropa a její národy

Kniha Evropa a její národy Krzystofa Pomiana, původem polského historika, který od roku 1974 žije a odborně působí v Paříži, patří do celé plejády historicko-politologických studií, které na počátku 90. let pod vlivem změněné politické situace, pod vlivem zhroucení se evropského komunismu a s vidinou nejasných perspektiv nového evropského a světového uspořádání předkládaly ucelené koncepty jednotného evropského vývoje od antiky po dobu počátku 20. století. Na rozdíl od ryze politologických přístupů se K. Pomian pokusil napsat esej s jasným historickým ukotvením, jenž by dokonce mohl být čten jako „stručné dějiny Evropy“. Svou konstrukci dějin Evropy staví na tezi o společných, antických a křesťanských základech evropské civilizace a o vztahování se jednotlivých evropských století k tomuto univerzálnímu dědictví. Největší pozornost, samozřejmě ve velkých zkratkách a nedořečenostech, věnuje dějinám idejí a nejrůznějším podobám politických filozofií. Velice často přitom využívá sociální geografie, ve francouzském prostředí oblíbené, a pracuje s úvahami o teritoriálním rozšiřování Evropy či s jejím vymezováním se vůči okolnímu světu, především americkému a asijskému.

V duchu současného uvažování se Pomian v pojednání o více než patnácti stoletích pokouší odhalit i určité, dle jeho názoru obecně evropské fenomény. Mezi ně patří především pojem revoluce a šíření revoluce prostřednictvím válek. Celoevropského významu revoluce nabývá v podobě revoluce francouzské, jež ovšem paradoxně vyvolala nacionalismus evropský, a to jako sebeobranný nacionalismus vůči agresivnímu nacionalismu francouzskému. Pomian zároveň razí tezi o genetickém vývoji od etnika k národu, přičemž v tomto procesu podle jeho mínění působilo šest sil – nikoli ovšem ve všech případech zároveň. K těmto silám počítá vládnoucí dynastie, vojensko-
-byrokratický aparát, územní uskupení, elity a kulturní instituce vědy a instituce církevní – obecně řečeno aktivně působící struktury. Poslední, šestou sílu pak tvoří „samotné národy či některé jeho části, které od počátečního etnického stadia reagují jak na vnější tlaky, tak na snahy vlastních institucí. Občas přebírají iniciativu a z pasivních objektů se tak stávají spoluautory vlastní historie.“ Logicky vzato, je tato koncepce poněkud zmatená, neboť není možné mluvit o národu, když ještě neexistoval. Národ přece nemůže vytvářet národ – dost možná však autorovo pojetí posunul či zatemnil překlad. Z hlediska konstituování moderních národů přitom K. Pomian dosti zřetelně vystihl rozdíly mezi Evropou západní a východní, přičemž největší odlišnost vidí ve směřování, resp. v dějinné možnosti směřovat k národnímu státu. Nutno však říci, že ve svých úsudcích není nijak originální. Ostatně o originalitu mu patrně ani jít nemohlo, neboť píší-li se knihy na – byť imaginární – společenskou objednávku, zpravidla nedosahují kvalit textů vzniklých méně „násilným“ způsobem. V Evropě a jejích národech tedy Pomian bohužel zůstal dlužen svému věhlasu, který si vydobyl především objevitelskou prací o počátcích sběratelství v 16.–18. století.

Krzystof Pomian, Evropa a její národy. Ve znamení jednoty a různosti. Praha, Mladá fronta 2001. Přeložila Barbora Spalová.

Srpnové výstřely

Dnes již téměř čtyřicet let stará monografie americké publicistky Barbary W. Tuchmanové zcela nepochybně patří k nejzajímavějších literárním textům, které stojí na ne zcela zřetelné hranici mezi historiografií a literaturou (to samé platí i pro její odvrácené zrcadlo, knihu pojednávající o francouzské a anglické společnosti v době morové epidemie v letech 1347–1351 a o letech úzkosti zapříčiněných demografickými a mentálními důsledky moru). Autorka ne nadarmo dostala za svoji „metahistorii“ o prvních měsících první světové války Pulitzerovu cenu.

Začátek Srpnových výstřelů je velmi nápaditý. Hlavní aktéry své „hry“ autorka představuje jako hosty smuteční slavnosti při pohřbu anglického krále Eduarda VII. Cesty k propuknutí války pak nahlíží z několika úhlů a při líčení velmocenské politiky vychází z rozboru národních traumat, jež Němce, Francouze, Angličany a Rusy přivedla až k prvnímu, skutečně celosvětovému vojenskému střetu. První den války a dramatické okamžiky spojené s jejím vyhlášením zobrazuje jako čtyři zcela odlišné dějové situace, odehrávající se v Berlíně, Paříži, Londýně a Bruselu. Tuchmanová tedy na rozdíl od většiny válečných historiků nevypráví dějiny jako kontinuální sled událostí, nýbrž črtá jakousi alternativní historii, jejíž podoba je ryze závislá na optice pohledu. Začátek války zkrátka vypadal jinak v očích Němců a jinak v očích Francouzů či neutrálních Belgičanů. Autorka tak mistrně zpochybňuje starou tezi o tom, že se píší jen dějiny vítězů. Onen alternativní pohled pak ještě jednou uplatňuje při zachycení odlišného nazírání na ničení historických památek v Belgii, odsouzené celým civilizovaným světem, zároveň však hájené třiadevadesáti německými univerzitními profesory, kteří naopak za barbarství propagandisticky označili hrdinný a předem k neúspěchu odsouzený odpor Belgičanů.

I když ústředním tématem Srpnových výstřelů jsou vysoce politické dějiny, v posledních kapitolách především historie válečných operací a strategicky promýšlených bitev, přesto nabízejí mnohem více než nudná, novopozitivistická historiografie, která v našem prostředí nedávno předložila fakticky nečitelné knihy o císařské politice či biografii jednoho z německých císařů, o fasciklech věnovaných sedmileté válce nemluvě. Tuchmanová dokáže velmocenské dějiny líčit velice živým, až zaujatým způsobem, přičemž ryze vojenské záležitosti prokládá výstižnými postřehy o malicherných sporech o podobu francouzských uniforem nebo o ruských vojácích, kteří stříleli z pušek na všechna letadla, protože žádné aviatické stroje v životě neviděli a zároveň si i mysleli, že takový „pekelný nástroj“ může stvořit jenom německý duch. Zdánlivou malicherností tak dokáže vyložit míru zaostávání východní Evropy za západní a zcela odlišný vztah Francouzů a Němců k válečnému řemeslu. Na druhé straně snad jedině Francouzi díky své improvizaci a lpění na odumírajících tradicích mohli přepravit taxíky 6 000 francouzských vojáků na frontu, vzdálenou od Paříže několik desítek kilometrů, a tím vlastně přispět k zásadnímu obratu v rozhodujícím vojenském střetu, který nakonec zabránil Němcům v „bleskovém vítězství“ a ve svých důsledcích zapříčinil, že válka přešla do své zákopové a vojensky neřešitelné podoby. Zúčastněné národy se rázem ocitly v pasti, „v pasti, z níž nebylo úniku“.

V autorčině výkladu hrají důležitou úlohu i psychologické aspekty a psychologizující argumentace. Němci dle jejího soudu špatně odhadli bojovou morálku Francouzů. Protože se již považovali za jasné vítěze, začali se dopouštět chyb a nakonec byli na Marně poraženi (v Německu před válkou obecně panovala představa, že nejdéle do listopadu bude dosaženo vítězství – realističtější hlasy ve víru nadšení zanikaly; pozoruhodné je, že o dvacet let později se bude něco podobného opakovat). Nedisciplinovanost německých generálů by ovšem sama o sobě nestačila – proto Tuchmanová správně dovozuje, že k záchraně Paříže (v této souvislosti jsou pozoruhodné i odstavce věnované francouzské propagandě a pocitům kapitulantství v obleženém městě) výrazně přispělo vázání části německých divizí na východní frontě. Nevyřčenou otázkou ovšem zůstává, zda tyto divize, které byly do východních oblastí poslány ke zdolání ohromné, avšak špatně vyzbrojené a nedostatečně vycvičené ruské armády, neměly negativní vliv na vývoj událostí v Rusku a zda svým způsobem nepřispěly ke zradikalizování společnosti, a potažmo i ke snadnosti provedení bolševického převratu v rozvráceném státě.

Ponoření se do úzce válečných událostí autorce na první pohled poněkud zabránilo samostatně pojednat o každodennosti. Skutečnost je ovšem zcela jiná – postřehy ohledně každodenního chování a myšlení totiž v podprahové rovině provázejí celou knihu. Skutečné sociální a mentální dopady totálního charakteru války se ovšem začaly projevovat až v její další fázi, tedy ve vyčerpávajících letech 1915–1918, a tudíž ony klasické projevy vyčerpanosti, deziluze a bezvýchodnosti v knize samozřejmě nenajdeme. Na straně druhé je však jasné, že Tuchmanová si je vědoma skutečnosti, že celá zúčastněná Evropa byla válkou zcela pohlcena. Právě proto se zaměřila na čas, kdy se dějiny valí a není síly, která by je dokázala zastavit. Přesto mne poněkud zaráží, že nechala zcela stranou pacifistický proud, který v prvních dnech války sice zkrachoval, avšak v prvních desetiletích 20. století patřil k nikoli bezvýznamným dějinným fenoménům. Odbočka k protiválečné alternativě by ji však patrně zavedla k úvahám, co by se stalo, kdyby se prosadil právě pacifismus. Tím by ovšem od alternativních pohledů, od pestrosti vidění událostí první světové války, přešla k historii ryze fiktivní, jež s jejím pojetím alternativního líčení dějin nemá nic společného. Tuchmanová chtěla zcela jednoznačně vyprávět skutečný příběh, či spíše několik příběhů, které měly v pocitech dobových aktérů svou zcela reálnou a uchopitelnou podobu. Soudím, že se jí to podařilo více než dobře.

Barbara W. Tuchmanová, Srpnové výstřely. Začátek první světové války. Praha, Mladá fronta 2000. Přeložil Slavomír Baběrad.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku