Pokusil jsem se o interview a reprodukci několika hovorů s ním a o konstrukci jeho osobnosti. Bibliografií mi nebyla toliko jeho díla a komentáře, ale i laskavá pomoc několika přátel, kterým upřímně děkuji.

Bibliografie:

James Joyce: Ulysses, (Shakespeare & Co, Paris, 1927). Odysseus (Petr, Praha 1930). Portrait of an artist as a Youngman (Modern library, New York, 1928). Dubliners (dtto). Exiles (The Egoist Press, London, 1921). Anna Livia Plurabella (F & F, 1930).

Transition, č. 1–20 (všechny ročníky).

Little review (poslední číslo).

Our Examination round his factification for incamination of Work in progress (Shakespeare & Co, 1929).

Stuart Gilbert: James Joyce's Ulysses (F. & F., 1930).

Informace: Miss Sylvia Beach, Philippe Soupault, Eilleen Kingston, Ant. Lhota, prok. Živnost. banky v Praze, Samuel Beckett, J. V. Léon, Iwan Goll, Dr. Z. Vančura atd.

* * *

Letos v srpnu byl Joyce na průjezdu Paříží. Jeho byt zel pustotou prázdnin a zvonek drnčel do pokojů bez záclon a koberců zběsile zvučně. Zdálo se mi, že naše pohyby jsou velice slavnostní a obřadné. Měl jsem redingot a vysoký límec, plnovous a cylindr, Joyce měl bílou řízu a vavřínový věnec. Pluli jsme filmem aktualit s pomalou grácií, mramorovým sloupořadím. Ladným pohybem podal jsem mu první výtisk českého překladu Ulyssa. Hudba hrála. Pozouny fanfáraly. Ve skutečnosti jsme usedli, kam se dalo v bytě svátečně uklizeném, kde nábytek připomíná stěhování v muzeu. Joyce hladil 4 knihy překladu svého díla. Kolem našich pohybů bylo prázdno.

To je kobaltová modř, že ano?

Barva knih. Nikde na světě není nic takhle modré než ta barva sama. Je to podivné, pane H., že všechny okamžiky letošního léta jsou slavnostnější.

Přitáhl si mne za ruku k sobě a díval se mi do očí.

Je to dnes poprvé, co vás vidím, a přece jsme se již tolikrát setkali.

Navštívil jsem skvělého lékaře, který provedl obtížnou operaci mého oka. Jedu teď v září znovu k němu do Curychu. Vděčím mu za záchranu očí a svého života. Je to profesor Alfred Vogt v Curychu. Vidím. Vidím.

Joyce vidí, rozeznává, ale bohužel ještě ne tolik, aby v hrdém vědomí zraku prošel pokojem, nenaraziv na stůl nebo rohy nábytku. Píše nečitelně a nečistě, ale život se vrací očima k němu a s ním nové odhodlání a smělost jeho skutečného pohledu na svět. Oční choroba brala mu možnost toulek životem. Na nejnepředvídanějších místech všech čtvrtí setkání s Joycem nebylo překvapující. Na dětském odpoledním představení v Palais Royal, na obědě v kantýně továrny, v kavárničce na předměstí, na módní přehlídce velkého domu. Procházel městem, zapíjeje kroky vínem. Bloumal bez cíle, beze směru a bez pojmu času. K procházkám je ovšem třeba zraku. Byla obava, že jej ztratil již navždy. Teprve zákrok švýcarského odborníka vrátil mu velkou naději a malou část zraku.

Přál jsem si smět dokončit své poslední dílo Work in progress. Je hotovo. Ale nikdy nedokončím žádného ze svých děl, chtěl bych je provždy znovu zpracovati. Od Dubliners počínaje je všechno pořád work in progress, které nenalézá jména. Ulysses je nejukončenější. Fragmenty z Work in progress, které porůznu vycházely, měnily se a mění ještě stále. Anna Livia Plurabella ve vydání 1925 Le navire d' Argent je podstatně rozličného znění od poslední úpravy, když vyšla u Faber & Fabera ve sbírce Criterion Miscellany (1 – net). Mezitím je ještě verze otištěná v Transition č. 8. Mé dílo je celistvé a nelze je rozdělovati názvy knih, Ulysses je ovšem den života, ale mohl by to být i život vteřiny. Jistě čas je měřítkem začátků a konců.

Ano, srovnával mne s Marcelem Proustem. U něho čas je středem, je to samostatné Ding an sich. Tento pan Brion objevil princip relativity v mém díle. Čte se mu asi stejně špatně v mém díle jako v Einsteinových spisech.

Číslo je záhadou, kterou řeší bůh. S Beckettem, malým Irem a mým velkým přítelem, objevili jsme číselnost života a dějin. Dante byl posedlý trojkou. Rozdělil svou báseň na tři Cantiche, každý o 33 canti psaných v terza rima. Proč je tu závislost čtyř? Čtyři nohy u stolu, čtyři nohy koně, čtyři roční počasí a čtyři provincie irské? Proč je dvanáct desek zákona, dvanáct apoštolů, dvanáct měsíců, dvanáct Napoleonových maršálů? Proč bylo příměří velké války odtroubeno v jedenáct hodin jedenáctého dne jedenáctého měsíce? Číslo jako měřítko času je neurčité. Poměr těchže čísel je relativní místem i obsahem. V úseku času lze vykonat jednu věc souhrnem smyslů, ale s vyřazením i jednoho, respektive nahrazením jednoho opisem pomocí ostatních vzniká namáhavá reprodukce, která ztrácí proporce skutečnosti. Popsat podrobně ukončený pohyb může vyžadovat takovou dobu a tolik místa, že pohyb nekonečně zpomalen bude se rovnati klidu, ač měřeno věčností není rozdílu mezi oběma. Život Bloomův a Stephenův není životem skutečných lidí, není popisem opírajícím se úplně o žijící Dubliňany. Je však přesto vázán na lidský život, a proto jest měřen časem. Hodinami, respektive obsahem 16. VI. 1904.

Je pravda život Bloomův, a to celý život Bloomův dal vzniknouti dnu Bloomova života, ale je-li Ulysses knihou o 735 stranách, mohla by býti minuta života popsána celou knihovnou knih. Pohled do "Díla ve vývoji" je první pohled do díže stvoření. Na počátku byl chaos. Ale chaos je i na konci. Zrození nebo konec světa děje se za účasti čtenářovy. Každý je kýmkoli a každá chvíle je kteroukoliv chvílí. Pád andělů se smísí s bitvou u Waterloo a H. C. E. je osobou proměnlivější, než ji kolikrát stačí historie pojmenovat.

Tvrdí se, že člověk letící od země rychlostí světla, musel by prožíti v krátkém čase dějiny světa, ale kdo by zvýšil do nekonečna rychlost svého letu, uzřel by naráz, co bylo, jest a bude. Čas je tak mocný ve Work in progress, že nepadá jeho rozdíl již v úvahu.

Ovšem. Barvy dne se mění s časem, který jde. Kapitoly Odyssey děly se v různém osvětlení. Stuart Gilbert sestavil tuto tabulku. Je to rozvrh hodin Ulyssea. Podívejte se. Myslím, že je to důležitá kniha pro čtenáře.

Víte, obdivuhodný pan Valéry Larbaud oslavil Ulyssea přespříliš krásnou metaforou, řka, že hvězdné nebe, když se na ně dlouho a pozorně díváme, rozmnoží svou krásu novým nesčetnem hvězd.

S. G. rozdělil Ulyssea na kapitoly Odyssey místem, dobou, orgány, vědou, barvou, symbolem a způsobem podání. Je to matematika literární historie.

Jakou pak morální odezvu měl Ulysses v českém vydání?

Postoj angloamerického obecenstva k Ulyssovi je zcela nepřiměřený a neodpovídá jejich skutečnému zájmu anebo pohoršení. Realistická forma následnosti dění v rytmu naplňujícím knihu obecnou platností nebo obecným symbolem zúžila se v ohnisko na několika málo místech nekonvenčního hovoru o věcech a myšlenkách obvykle zamlčovaných. Nahota živočišné povahy lidské je v Ulyssovi myslím dosti věrná a střídmá. Irský cenzorský úřad označil tyto odstavce za "anything calculated to excite sexual passion". I obscénnost naplňuje stránky života, a je-li některá kniha úplnou, nevyhne se zbaběle skutečnostem, které myšleny nebo konány jsou, ale napsány býti nesmějí. Žádná kniha, biblí počínaje, žádná kniha. Kterýsi Francouz napsal o Swiftovi, s nímž mne srovnávají a jehož vliv nezapírám, že je schopen d' une sérénité dans l'indécence (Em. Rons: Swift, Les Années de Jeunesse).

Myslím, že není rozdílu. Počínaje Dubliners je moje dílo v přímé linii vývoje. Je skoro nedělitelné. Jen stupnice výraznosti a techniky spisovatelské stoupá, snad trochu příkře. Dubliners byly psány ovšem, když mi bylo dvacet let, a mezi Ulyssem a Work in progress je rozdíl šesti let usilovné práce. Skončil jsem Ulyssa v roce 1921 a první fragment W. I. P. vyšel v Transition šest let nato. Rozdíl je tedy dán jen vývojem. Moje celé dílo je stále in progress.

Nemyslím, že obtíže četby jsou tak nepřeklenutelné. Jistě každý inteligentní čtenář může číst a rozumět, vraceje se v textu znovu a znovu. Vydává se na cestu dobrodružství slov. Naopak Work in progress může uspokojit více čtenářů než kterákoliv jiná kniha. Protože jim dává možnost naplnit četbu svými představami. Někoho bude zajímat výzkum slov. Technická hra, filologický experiment v každé jednotlivině básnické. Každé slovo má kouzlo bytosti. Každá bytost jest tvárná.

V Dubliners jsem napsal v první povídce, že slovo "paralysis" mne naplňovalo hrůzou a strachem, jako název něčeho zlého a hříšného. Miloval jsem toto slovo a šeptal je sám sobě navečer u otevřeného okna. Vytýkají mi, že některá slova jsou tvořena pod vlivem představ světů, které jsem neviděl. Je tím snad vinen můj slabý zrak, takže moje mysl se utíká k obrazům ze slov, a jistě katolická výchova a irský původ.

Každá má kniha je knihou o Dublině. Dublin je město, které má sotva 300 000 obyvatel a stalo se univerzálním městem mého díla. Dubliners byl poslední pohled na toto město. Tehdy jsem se díval na lidi kolem. Portrait byl obrazem mého duchovního já. Ulysses už přetvořil individuelní dojmy a hnutí v obecně platná. Work in progress je absolutní nadskutečné platnosti, nadlidské i nadvěčné, nadsmyslné a v pojmu absolutní abstrakce. Anna a Humphrey jsou zároveň městem a jeho zakladatelem, řekou a horou, oběma pohlavními ústrojími. Nemá ani postupu děje v času.

Je současným dějem, který, ostatně to Elliot Paul přesně definoval, je románovou konstrukcí knihovou. Kdekoliv je začátek, tamtéž i končí kniha.

Všechna moje díla nalezla dosud právě tolik znamenitých vykladačů jako prabídných kritiků. Článek Rebeccy West v The Bookmann v New Yorku způsobil jistě velikou bouři. Jsem velmi zvědav, jak byl přijat Ulysses a jak bude hovořeno o Anně Livii Plurabelle u vás.

Myslím, že je to velká odvaha chtít vydat překlad i jen fragmentu Work in progress. A pro překladatele je to již víc než odpovědnost. Nemohl jsem se rozhodnout dát svolení k vydání a překladu, zvlášť když ani nejde o překlad, ale o novou českou báseň. Obtíže, na které narazíte, jsou nesmírné. Ulysses byl pro překladatele jistě zkouškou a těžkou prací, ale s Annou Livií to nelze srovnat.

Vím, ale nechme toho teď. Promluvíme si o tom později. Pozval jsem na šestou i uchazeče o francouzský překlad. Translaturi me salutant.

Mohl byste otevřít trochu okenice. Je už ticho na ulici a slunce nepraží. Víte, jsem tu jen na skok. Snad odjedu na week-end do Etretatu a pak za pár dní opustím zase Paříž.

Joyce sedí opřen v hluboké lenošce. Vysoký, hubený, v šatech, které převládají bílou barvou, jeho vlasy prošedivěly. Jeho výraz je pohrdavý a rty má úzce sevřeny.

Paní Nora omlouvá rozvrácený byt. Jeho život je záhadou jeho osobnosti.

Paříž ztichla. Nemluvíme.

Pokoj je modrý, modrý jako oči.

Kobalt.

Joyce rád pronáší slova, jichž zvuk ilustruje pochod jeho myšlení.

Kobalt.

Bez souvislosti a bez směru padají osamělá slova do ticha ozvěn v pokoji.

Do ticha v bytě mrtvém prázdninami, v bytě, kde se nebydlí. Ticho je široké a jasné. Nábytek má potahy a všechny věci, které nejsou uvězněny do skříní a zůstaly na svých místech, spí. Aby v takové ticho někdo promluvil, musí mít odvahu slyšet sám sebe. Neboť slova krouží pokojem jak vyplašení holubi, kteří se mění v netopýry a když už slova dozněla, létají neslyšně jejich představy dál nad bílými potahy a otráveným chlebem pro myši. Neodvážil jsem se promluvit první. Čekal jsem, že Joyce prolomí ticho, ale nečekal jsem, že uslyším jasnou češtinou s dokonalým přízvukem bez úvodu slova:

České Budějovice.

Upřímně jsem se lekl.

Živnostenská banka.

Joyce začíná řeč vždy náhle a s podmětem v čele.

Oh ne, objevil jsem jen několik zajímavých kmenů ve vaší řeči a v mé. Znám ovšem rytmus vaší řeči.

Ne. Ale můj švagr byl Čech. Moje sestra Eilleen seznámila se v Terstu s mužem, kterého si vzala. Jmenoval se František Schaurek a byl pokladníkem filiálky Živnostenské banky v Terstu. Bydlili jsme tehdy pohromadě u mého bratra Stanny, učitele řečí. Schaurek byl Čech, jeho rodina snad ještě žije v Praze (na Žižkově). Uměl perfektně česky, německy a italsky. Za války odstěhovali se Schaurekovi do Prahy. František Schaurek se později zastřelil a moje sestra žije v Dublině.

Buďte tak laskav a dejte jí poslat jeden exemplář českého překladu. Pochybuji, že četla anglický originál, ale snad bude moci zachytit český smysl vět.

Je to jen rodinná záležitost, o které nerad mluvím.

V západním Irsku je Joyce's country. Odtud ze staré šlechtické rodiny pocházejí Joyceové. Otec Jamese Joyce byl skvělý typický Ir neurčitého zaměstnání. Měli krásný dům v Dublině a žili veselý život na hřbetě i v klíně vln úspěchů a bídy. Dny hostin střídaly se s týdny strádání. Pojem peněz a odpovědnosti k budoucnosti není v povahopise Irů. Rodina Joyceů byla veliká. Bylo asi 13 nebo 15 dětí. Většina žije. Dvě sestry jsou jeptiškami. Jedna v Loretě v Dublině, druhá v misii čínské nebo někde jinde na východě. Otec byl velký, modrooký a měl krásný hlas. Matka milovala Jima (Jamese Joyce). Kdykoliv trpěla, prosila Jima, aby jí hrál na klavír. Německá kritika napadla Joyce, že komponoval a hrál na klavír v pokoji sousedním tomu, v němž umírala jeho matka. Sestra Joyceova tvrdí, že to bylo na matčino přání.

Celá rodina byla velice muzikální. Když se Joyce vracíval z koncertů, usedli v kruhu a Jim rozkládal dílo i provedení v dlouhých debatách, rozbíraje větu po větě a takt po taktu. Noční přednášky nekonečné hloubky a vážného promyšlení sebemenších složek života vteřiny nebo i díla pomíjející důležitosti byly Jimovou zálibou. Netýkaly se vždy hudby. Chodíval po starožitnících a nosil domů sochy, vykopávky a umění a dovedl o nich pak promlouvat celou noc. Hlas jeho jako hlas básníka budil úctu i hrůzu. Rodina neviděla ráda, že píše. Tím méně, co píše. Dublin, který tolikrát oslavuje ve svých dílech nepopiratelně irského temperamentu a smyslu morálky, jej vypudil. Po vydání Dubliners opustil Joyce Irsko pravděpodobně na věky. Skandalizace některých šosáků z města vyloučila ho z Irska nadobro. I do Anglie jezdí málokdy a skoro na zapřenou. Společnost je horrified a v Irsku je jeho jméno anathema.

* * *

Přišel pan L…, sekretář Joyceův, ruský žid, a ostatní pozvaní k hovoru o možnostech překladu Work in progress do jiné řeči. Byla to válečná porada, ale měl jsem spíše pocit žáka, který bude dělat postupku. Joyce vstal a odešel do sousedního pokoje. Vrátil se z útlou knížkou Anny Livie Plurabelly v dlouhých prstech, přísný učitel vysoké postavy skryt za zvětšovacími skly svých brýlí. Úzké sevřené rty se stáhly v úsměv snad ze zábavy nad podivným utrpením, které v nás všech vyvolala představa školy. Školy, kde se trestá rákoskou. V opuštěném starém zámku, kde je napětí neřestné hrůzy. Vzpomněl jsem si na Pensionát Hummington Oird v zabavené Desnosově knížce L'amour et liberté, La scene de sorrection commenca. Seděli jsme mlčky na kraji židlí s knížkami v ruce.

Kdo to bude překládat:

Mrs Weatherallová,

Dr. Vladimír Procházka,

Vítězslav Nezval

a já.

Léon Paul Fargue,

Eugéne Holase,

Phillippe Soupault,

Valéry Larbaud,

Iwan a Claire Goll.

A víte, že přeložit to nelze.

Je třeba básnit, přebásnit s největší básnickou volností, kterou vám musím dát. Work in progress není psáno ani anglicky ani francouzsky ani česky ani irsky. Anna Livia nemluví žádnou z těchto řečí, mluví řečí řek.

Jižně od Dublina asi 12 mil daleko od města teče malá řeka od Wicklow Monntains do Dublinské zátoky. Je to River Liffey. Toto je žena, je to Anna Liffey. Není ani docela řekou, ani úplně ženou. Může být i bohyní i pradlenou, je abstraktní. Plurabellou je pro své rozmarné množství přítoků a rozmanitost své krásy.

Anna je ovšem prajednoduchá zkomolenina latinského amnis. Anna Liffey je na starých mapách Amnis Livius. Z toho pak analogicky přenáším její jméno na řadu svatých Anen jiných zemí. Jako Anna Sequana, Annie Hudson, Susquehanna aj. jména žen či řek.

Proti ní stojí Humphrey Chimpden Earwicker (Here Comes Everybody) čili H. C. E., to je mužský charakter povídky. Vystupuje pod mnoha jmény, nejčastěji jako Perrse O'Reilley, což je z Perce-Oreille (earwig). Začáteční písmena připomínají hlavní osoby kdekoli v běhu děje. Jako třeba Hic cubat edilis. Apud libertinam parvulam (H. C. E. A. L. P.). A z ostatních osob, které vystupují ve Work in progress jsou jedna každá všemi. Finn Mac Cool, Adam a Eva, Humpty-Dumpty, Napoleon, Lucifer, Wyndham Lewis, Archanděl Michael, Tristan a Isolda, Noe, Sv. Patrick atd. Hircus Civis Eblanensis… Well, yon know Anna Livia? ptá se Joyce jednou z prvních vět tohoto fragmentu. Anna Livia Plurabella je kompletní uzavřené dílko, které lze číst ve výseku z celého Work in progress.

Jedná se o spáření se hory s řekou a založení města. Myslím, že je třeba překladateli být básníkem, rozumět řečem a rozumět řekám. Valéry Larbaud nazval svou ohromnou a úžasně přesnou práci překladu Ulyssa "divertisement philologique", myslím, že však nepůjde u Anny Livie o vyražení. Bude to hrozná práce.

Budete potřebovat půl roku pro těchto 30 stránek. Nechci dělat obtíže českému překladu, nechci vyhlížet jako morous a pedant, ale bojím se o svoje dílo. Nechci být přeložen, musím zůstat tak jak jsem, jen ve vaší řeči vyjádřen. Dávám vám volnost v proměnách slov tu největší. Spoléhám na vás. U vás v zemi je hodně řek. Dejte si tam své řeky: Vltavu, Váh, Úslavu a Nežárku. (Joyce přibližně naznačil jména několika podivných řek). Lze je rozčísnout v živá slova, která byla na počátku, kdy bůh byl slovo. Stvořte si řeč pro svou zemi podle obrazu mého. Viktor Llona v Transition postavil tezi: language eau be made by a writer. V tomto případě i translator. Evropané se dovolávají srovnání mého díla s Rabelaisovým po stránce filologické (Le language de Rabelais: prof. Sainéau). Rabelaise je robustní srandista řeči.

Stendhal v Pamětech cestovatele píše: "Mr. L…, jsa zvyklý mluviti španělsky a anglicky v koloniích, užíval mnoho slov z těchto obou jazyků, poněvadž je pokládal za výstižnější", ovšem Stendhal tamtéž pokračuje: "Výstižnější, ovšem, ale jen pro ty, co mluví anglicky a španělsky." Takový hlas jde o mne všude kolem. Lidé raději prohlašují za blbce, než aby mně porozuměli.

Dostal jsem několik zábavných dopisů o svém díle od prostých čtenářů. Jeden z nich doslova praví, srovnávaje mne s Gertrude Stein. "Miss Gertrude Stein stejně experimentovala, ale až do dnešního dne spokojila se praobyčejným bláznovstvím, kterého lze docíliti užíváním již existujících slov. Ale pan Joyce přebil ji trumfem a vynalezl svá vlastní slova, pokud je můžete poctít tím jménem." Jiný opiče se a shledávaje komolení slov pravděpodobně hračkou pro kratochvíli po obědě, nazval mne Germ's Choicem a tvrdí, že mé dílo je mu Uncle Lear (Uncler).

Mohl byste mi říct ten překlad.

Můj sekterář, pan L…, slyší dobře česky.

Myslím, že byste musel být déle živ, než budete. Prosím vás, pánové, přeložte mi kousek, ať vidíme, je-li možno Annu Livii splavnit v jiné řeči.

Odmlčel se v ticho napětí jako před zkouškou.

Teď mne vytáhne a dostanu kuli, napadlo mi, jako bych neměl cvígro nebo slovíčka. Zajíkl jsem se středoškolským poplachem v srdci a duši. Najděte si, prosím, stránku 30 nahoře, šestý řádek. Zní: "It's that irrawaddyng I've stoke in my aars." atd.

Snažili jsme se ji přeložiti. Ale co to je irrawaddyng?

Irrawaddyng je od waddyng (= Watte, vata) s předrážkou běžnou v Irsku. Hlavně ovšem je Irrawaddyng řeka v Indii.

Stoke je sloveso prudkého pohybu. Je vzato ze slovníku železničářů, tyč, kterou zaráží do kotle topič, je obsažena v tomto slově s přízvukem veliké prudkosti a fyzické neurvalosti, se kterou si strčí tato holka do ucha vatu, tak, až jí zalehne; v náhlém pocitu široké bubliny ticha v uchu nebo lebce je více na místě opakované široké aa než úzké ears.

Pokusili jsme se o překlad. Irrawaddyng byla ovšem nepřekročitelnou překážkou.

Nebo na stránce 5 dole. My wrists are rwusty rubbing the mouldaw stains. And the dneepers of wet and gangres of sin in it. Řeč říčné pradleny je plna říčních výrazů. Myslíte, že naleznete pro mouldaw stains výraz podobný v překladu Vltavě, nebo dneepers of wet připomínající Dněpr nebo v gangres of sin, Ganges?

Pokuste se o překlad slovní korespondence např. … past … the rest of incurables and the last of immurables nebo výše … Cictor Hacket or Lector Reade.

Během času jsme si sesedali blíže a blíže. Teď jsme už tvořili chomáč hlav skloněných k sobě. Francouzi nalézali první větu příliš lehkou pro stejnozvuk ve své řeči, ale čeština neskladné povahy, bránící se jako panna znásilnění, dala příliš mnoho práce.

Snad … okolo nemocí nezděditelných a všech ostatních nezazditelných – nebo – neléčitelných a nečelitelných, zeď a čelo čelí. Cictor a Lector je četník a čtenář, ale četník Sekáček nebo čtenář Čítanka nejsou slova těhotná řekou, jako je v lůně jména Reade.

Stuart Gilbert sepsal v Prolegomena to W. I. P. celý slovník, který je pokusem o výklad několika slov z díla, kde každé slovo je dílem o sobě. Zapomněli jsme čas nad překladem.

Joyce je zřejmě potěšen zájmem o svou osobu u nás. Omlouvá se za svou přísnost a neústupnost ve věci překladu a nakonec dává svolení k vydání Anny Livie Plurabelly.

Je už večer, když odcházíme z vysokého domu na Square R[obiac No. 2]. Náměstí Invalidů se již leskne jako dno noci. Černá teče tichem Anna Sequana.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku