Prosím vás, slibte mi, že jste všichni, nebo se zblázním. – Tak mu to už někdo, prosím vás, slibte.
(Ivan Matoušek, Spas)

– Tak dost, řekl a tleskl. A zase bylo rázem ticho. A v tom tichu se otevřely dveře a vešel nový žák. Nemohlo o tom být pochyb. Vždyť se mi o něm v noci zdálo. Zůstal stát u dveří. Je poněkud bledý. Je spíš menší, má světlé vlasy a kulatý obličej. Dokonce i tašku má na zádech. Trochu se usmíval. (…)

Zatímco profesor Pařík napsal na tabuli rovnici s parametrem, nový žák se zadíval z okna. – Proč si nepíšete?, zeptal se ho, když se otočil do třídy. No, co tam vidíte? (Teď už vím, že i když bylo zataženo, viděl tam slunce, jasné a ostré, světle modré nebe s bílými letícími mraky a daleké obzory, jaké asi nikdo z nás ještě neviděl.) – Já jsem si nestihnul naplnit pero. Mohl bych si ho naplnit támhle z té láhve? – Tak si ho naplňte. Přemkovi Musilovi se rozbušilo srdce vzrušením. (…)

(…) Přemkovi Navrátilovi, tak jako den předtím Přemkovi Musilovi, pero vyklouzlo z ruky a zmizelo v temné hlubině. – No to je neuvěřitelná bilance, vrtěl učitel nechápavě hlavou. (…)

O přestávce mu šel znovu poděkovat. Nový žák se jen usmál. Přišli k nim i další spolužáci a zvědavě postávali. – Tys tam to pero pustil schválně, abys nemusel psát, viď?, řekl Šimon Surý. – Vypadalo to tak?, zeptal se nový žák. Petr Zbroj se obdivně zazubil. – Seš odsud? – Odkud by byl?, divil se Ondřej a kamarádsky položil novému žáku ruku na rameno. – Jsem vlastně odsud, ale akorát jsem tu dlouho nebyl.

Vzpomínám si, jak mě překvapilo, že neznáš Alaina-Fourniera a jeho Velikého Meaulnese (česky také pod názvem Kouzelné dobrodružství), protože svoji knihu Autobus a Andromeda začínáš velmi podobně příchodem nového žáka. Začínají tím neuvěřitelná „dobrodružství“ volně přecházející ze snu do skutečnosti a naopak. Vlastně záleží jen na čtenáři samotném, co bude vnímat jako fantazii a co jako realitu. Čím je pro tebe jako pro autora text Autobusu a Andromedy, který se liší od tvých ostatních knih, a to nejen tím, že je určen čtenáři nezatíženému handicapem „dospělého“ vnímání.

– Příchod je cosi archetypálního, takže se hodí na začátek. To není náhoda. Přicházejících je víc. Hlavně v literatuře. Ostatně i v životě se pohybujeme mezi začátky a konci. Co se týče novely Autobus a Andromeda, nenapadlo mě, že by se lišila od ostatních mých próz. Ale máš pravdu, trochu se liší. Od svého psaní nemám odstup, jako ho nemám od sebe. Autobus a Andromeda je knížka, která mě nejvíc dojímá. O dojímání jsem však z více stran slyšel, že je na závadu. Jenomže zejména když si čtu poslední kapitolu Autobusu a Andromedy, není mi to nic platné. Schválně si to zkus. (Poslední kapitolu z knihy otiskujeme na jiném místě Souvislostí – pozn. red.)

Autobus a Andromeda mě seznámila se spisovatelem Ivanem Matouškem. A když tak o tom přemýšlím, zdá se mi, že by to mohla být ta nejlepší cesta, jak poznat i ostatní Matouškovy texty. Představím-li si celou situaci obráceně, totiž že první knihou Ivana Matouška, kterou přečtu, bude román Spas a že na základě této četby budu chtít poznat ostatní autorova díla, jsem tak trochu na rozpacích. – Je i pro tebe (ale upřímně) Ivan Matoušek obtížně srozumitelný, nebo chceš, aby byl obtížně srozumitelný? Nebo ta obtížnost se v tvém textu ocitla náhodou, a když tě na ni někdo upozorní, překvapí tě?

Před časem jsem poslouchala pořad na Vltavě (ČRo 3) věnovaný románu Spas. Hosty Pavla Janáčka byli Michal Schindler, autor recenze psané pro Tvar, a Jan Štolba, jehož recenze vyšla v Hostu. Už nevím, který z přítomných řekl něco v tom smyslu, že Ivan Matoušek je ironik, který se tváří, že věří (tomu, co říká), ale ve skutečnosti nevěří. Upřímně mě to v ten okamžik rozhořčilo. – To je přece jen vnější projev, nikoli „vnitřní stav duše“! A teď ještě dodávám – Copak by mohl přesvědčený ironik napsat knihu Autobus a Andromeda? Anebo jinak: Není Ivan Matoušek ve svých ostatních textech až příliš v zajetí empirie? A jak to tak přijde, že se člověk „dobrovolně“ odkloní od světa fantazie? Protože Spas, to už je fantazie pod kontrolou, na niž samozřejmě čtenář nemusí přistoupit, ale zároveň ji nelze přehlédnout.

„A kdybychom už spolu ‚okna nikdy nemyli‘, mohl bych si ten zážitek, tolik připomínající rovnání cattlejí, zopakovat snad ještě v intenzivnější formě kdykoli nad tímto psaníčkem.“ Jen ty cattleje a pak už je to zase Matoušek. Ale podivuhodně skrytě se s hrdinou Hledání ztraceného času jako typem scházíme opět jinde. Kouskem svého charakteru je Sírius Demek (hrdina románu Spas) Swannovým příbuzným. Jako by se i on nevědomě rozhodl pro milostné utrpení, jako by mu přinášelo uspokojení právě jen, je-li v lásce nešťastný.

Přišel k nám jedné listopadové neděle 189…

A přece jsme byli již deset let v tom kraji, když přišel Meaulnes.

Bylo mi patnáct let. Bylo to jedné studené listopadové neděle; první podzimní den, který připomínal zimu. (…)

(…) dveře od půdy, vedoucí ke schodům do kuchyně, se otevřely, kdosi sestoupil po schůdcích, prošel kuchyní a objevil se v temném vchodu do jídelny.

Příchod Augustina Meaulnesa, shodující se časově s mým uzdravením, byl počátkem nového života.

(…) kdosi přišel a vytrhl mne ze všech radostí tichého děcka. Kdosi sfoukl tu svíci, ozařující pro mne milou mateřskou tvář skloněnou nad večerním jídlem. Kdosi zhasil tu lampu, kolem níž jsme bývali tak šťastnou rodinou, když otec zavřel na noc na zasklených dveřích dřevěné okenice. A ten kdosi, to byl Augustin Meaulnes, kterého ostatní žáci brzy nazvali velikým Meaulnesem.

V hodinu večeře jsme bývali obyčejně blízko školy u Desnouesa, koláře, jenž byl také kovářem. Jeho dílna bývala dříve hospodou; (…)

A tam to vše, asi týden před Štědrým dnem, začalo.

Velikého Meaulnese a Autobus a Andromedu dělí téměř století. Hra na náhodu je hloupost nebo přinejmenším velké zjednodušení. Motiv objevení se nového, neznámého a jiného „spolužáka“. Co to znamená? O jakém je to prožitku? Touha po čem je v něm uschována?

Jak se liší Sírius (spasitel, misionář) z románu Spas od Přemka Navrátila (náhle se zjevivšího) z knihy Autobus a Andromeda? Není Sírius prostě jen Přemek Musil a Přemek Navrátil v jedné osobě? A není právě toto důvodem, proč se rodí ironie, proč už není možné znovu potkat „spolužáka“ a nezbývá než hledat bytost „opačného pohlaví“? A už nikdy se tak nevyhnout i většímu či menšímu zklamání?

Román Spas je pro mě víc o Ivanu Matouškovi než román Ego (byť název by sváděl naznačovat opak). Na těch téměř sedmi stech stranách jsem se s tebou potkávala velmi často v naprosto konkrétních situacích a slyšela jsem tě pronášet naprosto konkrétní věty. Byly to jen mé asociace, nikoli překlad tvé fikce do reality, ale byly. Je to snad tím, že jsem Ivana Matouška let 80. neznala, kdežto Ivana Matouška let 90. (o nichž Spas je) znám? Jak zacházíš sám se sebou na stránkách svých knih? A potkávali bychom Ivana Matouška – kdybychom to zkusili – ve stejných okamžicích? Nebo tvá setkání s autorem by se odehrávala na jiných místech než ta má? A nakolik ten posun za realitu je hrou nabízenou pro pobavení (potrápení) čtenáře a nakolik opravdovou skrýší, jejíž vchod chceš udržet v tajnosti?

Románem Spas se člověk ocitá v Praze, o tom jistě není třeba pochybovat, poměrně snadno najde cestu na Smíchov, ale ostatní pražské lokality jsou většinou závislé na čtenářovu odhodlání věřit svému odhadu. Protože vím, jak dlouho na svých textech pracuješ, o nahodilosti se bavit nemá smysl. Nechceš alespoň trochu pomoci zbloudilci v labyrintu ulic? Proč tak a ne jinak, proč tam a ne jinde? Vždyť na tolika stranách pak ulice, jejíž název je možné v plánu Prahy skutečně objevit, má spíš funkci strženého mostu než záchytného orientačního bodu. Spas ale není místopisným dílem. Je to kniha především o lidských jedincích, o vztazích (existujících, předstíraných, nemožných, nenaplněných, přislíbených, neuskutečněných, naději budících…). Ale ani s identifikací postav nehodláš čtenáři jakkoli pomáhat. Je otázka, zda jména mají funkci zobecňující, nebo naopak ozřejmující jedinečnost. Kolik je v tom rozumu a kolik čiré asociace?

* * *

Jakub Jan Ryba. Naprosto konkrétní člověk s naprosto konkrétním osudem. Je tam, vrací se. Kráčí na pahorek vstříc svému osudu, sám, vědomě, jednou, podruhé… Proč? Čím je „spolužákem“ Síriusovi? Má inženýr Demek tolik potomků proto, že i Ryba jich neměl málo? Nebo si ho inženýr Demek vybral za svého druha právě proto, že i on měl hodně dětí? A „odešel-li“ od nich Jakub Jan Ryba, Sírius je „neopouští“, odcházeje od jejich matek. A Mim, Pavučinka, Demkův syn? Touží Sírius po tom být jeho spolužákem, nebo si (a zároveň i jemu) přeje, aby se zase objevil Přemek Navrátil? Nebo chce jenom vědět, jestli zmizel už jednou provždy a přežívá jen v jeho vzpomínkách?

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku