Přijměte zprávu o stavu bádání na poli české katolické literatury. Reakce na knihu Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 ukazují, že v kulturní veřejnosti existuje o výsledky takového bádání výrazný zájem – a také obava z nich, obava z toho, že by mohly vyvrátit některé dosud tradované a velmi pohodlné, leč nepravdivé mýty. Z obojího důvodu bádání a práce na úplném a pravdivém obrazu české katolické literatury pokračuje a umožňuje již v tuto chvíli načrtnout ideální obsah budoucího dějepisu této literatury.

1.

Začít je třeba popisem duchovní situace českého národa na konci první světové války a těsně po ní. Bylo již dost posmívání se katolíků Církvi československé. Církev československá je jedním z mnoha plodů – třebaže ne plodem pro budoucnost příliš plodným – téhož duchovního hledání, a to zcela vážného hledání, které je charakteristické pro dobu přelomu. Pocit, že je třeba „udělat naše křesťanství jinak, bez chyb rakouského modelu“, je všeobecný. Jednota katolického duchovenstva, pokus o české pravoslaví, vzkříšení českého evangelictví ze stavu téměř totální hibernace – to všechno jsou pokusy o odpověď na otázku „jak nábožensky dál“. Konkrétněji v literatuře tohoto období se jedná o vlnu „bohohledačských románů“: Laichterovo Kam od Říma?, Vrbův Jan Martin Šanda, eseje Pavly Buzkové, a koneckonců i Šaldovy Loutky i dělníci Boží. Zkrátka: Je o čem mluvit, a dosud neexistuje souvislá recepce této literární a společenské situace, natož její hodnocení.

2.

Druhá kapitola musí být věnována Jaroslavu Durychovi. Durych je první český autor, který vstupuje do literatury jako vyhraněně katolický autor, ale přitom je velmi rychle a natrvalo přijat coby součást kulturní elity, ano i kulturního establishmentu meziválečné republiky – té republiky, na kterou Durych tolika způsoby útočí. Durychovo místo je zde, a ne později, protože je to on, kdo otevírá v podstatě všechna velká témata, žánry a styly meziválečné katolické literatury: Je možno mluvit o expresionismu u Durycha, a tudíž o jeho předchůdcovství vůči spirituální poezii třicátých let. O Durychově vztahu k socialismu, který svého času vůbec nebyl negativní; Durych sám si na jednom místě dělá legraci sám ze sebe, že své chudé panenky si půjčuje z poetiky Proletkultu. Durych se jako jeden z prvních hlásí k barokní inspiraci. Na Durychovi je možno a nutno zkoumat katolické afinity vůči modelu autoritativního státu, česky řečeno vůči fašismu. Konečně, Durych je autor dosti velký – když je velký – na to, aby se konečně začalo mluvit nezaujatě i o jeho literárních nezdarech, konkrétně o rizicích sentimentality, kýče a moralismu.

3.

Následující, prakticky neprobádanou kapitolu tvoří český ruralismus. U něho je třeba zkoumat především trojí oblast vztahů: Jednak vztahů k domácí tradici vesnického románu, zpět k Baarovi, Kosmákovi a Světlé. Dále vztahů k různým typům evropského regionalismu, ale i jiného umění, stavějícího se, jak praví dobová formulace, „tváří k vesnici“ či k půdě; nejen tedy k francouzským Pourratovi, Ramuzovi a Gionovi, nejen ke Slovincům a Seveřanům, nýbrž i k německému Heimatkunstu a Blut-und-Boden-kunstu. A konečně vztahů mezi, řekněme, katolickou (Křelina, Knap) a nekatolickou, či v tomto případě můžeme snad říci pohanskou (Matula, Krška) větví téhož proudu. Konečně, zkoumáno musí být znovu i místo Jana Čepa. Jeho příslušnost k ruralismu je nyní vesměs popírána, ale je otázkou, zda je to i z jiných důvodů než proto, že má termín ruralismus špatný zvuk.

4.

Dnes jsme spontánně zvyklí spojovat katolicismus, pokud jde o náboženství, s pravicí a konzervatismem, pokud jde o politiku. Před druhou světovou válkou tomu bylo ale zcela jinak: Angažovaní křesťané stáli daleko častěji na straně chudých, ať to bylo v apokalyptice Léona Bloy, nebo v drobné práci křesťanskosociálního hnutí. A z druhé strany mnozí levicoví a dokonce komunističtí autoři buď používají ve své tvorbě náboženské metaforiky (Wolker, raný Seifert či Kalista), nebo vyjadřují vůči katolíkům sympatie (Halas), nebo se dokonce katolíky sami stávají (Schulz, Zd. Řezníček, opět Kalista). I toto téma je tedy třeba znovu důkladně a nezaujatě, a také u vědomí evropských souvislostí, prostudovat.

5.

Jedna z mála oblastí, která je probádána dobře a kde je možné víceméně převzít existující hodnocení, je takzvaná spirituální poezie třicátých let, včetně výrazové blízkosti mezi autory integrálně katolickými (Zahradníček, Renč, Lazecký) a autory katolicismu se jen blížícími (Hrubín, Závada) nebo vůbec stojícími názorově jinde (Halas, Holan). Naopak je třeba zhodnotit meziválečnou literární vědu a kritiku – Bedřich Fučík, Miloš Dvořák, Jan Strakoš a další –, která se především na tyto autory orientuje a která si vytvoří určitý interpretační model. Jenomže tento kánon je pak druhotně používán k výkladu veškeré katolicky orientované literatury, směrem v čase dopředu i dozadu – a tváří v tvář literárnímu materiálu tento kánon evidentně praská a puká a je třeba jej, v jeho vlastním zájmu, omezit na tu oblast, pro niž byl vytvořen.

6.

Příliš mnoho není co nového objevovat na takzvaně kontroverzním tématu katolické pravicové a antidemokratické publicistiky konce třicátých let, publicistiky spojené s časopisy Řád a Obnova a se jmény jako Ladislav Jehlička, Rudolf Ina Malý, Konstantin Miklík a další. Respektive: Není příliš mnoho nového co objevovat, pokud víme, co přesně znamená a co neznamená slovo fašismus, a pokud se toho slova nebojíme. Oni se ho tehdy nebáli.

7.

Velmi zajímavé téma se zato objevuje ve spojitosti s obdobím protektorátu: Téma nové a široké vlny religiozity, religiozity orientované často na symboly katolické tradice, na svatého Václava především. Jak široká tato vlna byla, rozuměj: autory z jakých názorových a literárních proudů zasahovala, jaké umělecké plody vydala a kdy a proč opadla.

Mimo program: Padlo-li tu jméno „svatý Václav“, jehož svátek je letos poprvé i svátkem státním, nemohu nevzpomenout toho, kdo se k němu postavil způsobem neslýchaným, ale rozhodně naprosto originálním: Jednoho z mála opravdu originálních českých myslitelů, komunistu, trockistu a antistalinistu Záviše Kalandru, který v knize České pohanství vyslovil tezi, že kult svatého Václava je pro český národ zcela konstitutivní a bytostný – ale svatý Václav jakožto historická postava vůbec neexistoval. České pohanství vznikalo právě v letech 1938 a 1939, v době kulminace svatováclavského kultu v národě, a časová souvislost zřejmě není zcela náhodná.

Se jménem Záviše Kalandry, popraveného právě před půlstoletím, se tak zároveň dostáváme k období po roce 1945. A budiž předznamenáno, že poctivé probádání tohoto období přinese ve srovnání s obdobím meziválečným daleko více překvapení. Zde je totiž třeba teprve vytyčit mezníky, stanovit periodizaci, zjistit, „kdo je kdo“. A „kdo je kdo“ znamená v českých zemích po roce 1948 dvě věci: „kdo se jak choval“ a „jak dobré je to, co kdo napsal“. Přičemž odpovědi na obě otázky mohou být a bývají velmi, velmi rozdílné – a velmi často velmi paradoxní.

8.

Pro období polodemokracie 1945–1948 jsou charakteristické tři jevy: První jev – někteří básníci se rozmachují k širokodeché reflexi blížící se, tajemně již všudypřítomné hrůzy – Jan Zahradníček v La Salettě, Vladimír Vokolek v Atlantidě, v jejich stopách pak například i Miloš Dvořák v Symfonii dvacátého století. Druhý jev – publicisté a spisovatelé, píší-li publicistiku, jako by naopak energie pozbyli. Navazují sice v Akordu, Vyšehradu a dalších časopisech na vše, nač se dá z předchozí doby navázat, ale jako králík ochromený pohledem kobry nejsou schopni své hodnoty a sami sebe patřičně razantně bránit. Silvestr Maria Braito se zabývá v obnovené revui Na hlubinu především varováním před nemravností románu Karla Schulze Kámen a bolest, největší katolicky orientované prózy, jaká kdy u nás vznikla, a dále kampaní proti braní jména Božího nadarmo, česky řečeno: proti zvyku říkat „jéžišmarjá“ jakožto citoslovce.

A třetí jev téhož období – bezprostředně po roce 1945 vystupuje skupina mladých katolických autorů, skupina dosti početná, vedená Ivanem Slavíkem. Tato generace má čestné úmysly a neblahý osud. Nemá však ve svých řadách opravdu velké a silné talenty. Ty se objeví docela jinde a budou docela jiné. Poetika této generace je menší, slabší, epigonskou kopií poetiky generace Zahradníčkovy. Jestliže v ní oproti Zahradníčkovi a jeho vrstevníkům ubývá vnější religiozity, je to z vnějších důvodů – je to proto, aby měly jejich básně přece jen větší šanci projít cenzurou, neboť tito autoři velmi chtějí „zůstat v literatuře“. Nesoudíme ani neomlouváme – jen, a to ještě pouze na rovině pracovní hypotézy, konstatujeme.

9.

Období padesátých let bývá obecně pokládáno za období velikého pogromu české katolické literatury, a tudíž za dobu její veliké slávy, slávy mučednické. Jména katolických spisovatelů, odsouzených a uvězněných v komunistických procesech, jakož i počty roků jejich trestů, bývaly hlavně v protikomunistickém odboji domácím i zahraničním recitovány jako strašlivá litanie – a když tak vidíme drzost komunistů kolem sebe, měly by být tu a tam zarecitovány i dnes.

Avšak, katolicismus padesátých let znamená také cosi jiného, daleko méně slavného a oslavyhodného – totiž dějiny katolického kolaborantství, kolaborantství církevního i literárního. Tak jako v předchozí virtuální kapitole i zde říkáme: „Nesoudíme ani neomlouváme – jen, a to ještě pouze na rovině pracovní hypotézy, konstatujeme.“ Konstatujeme, že vedle Zahradníčka, Renče a Demla zde byl a psal také Josef Jelen, ještě nedávno ctitel Demlův, a také Jan Pilař a Jiří Šotola, ještě nedávno básníci spirituální, a také kanovník a rovněž autor básní Josef Beneš, který se vrátil po válce z Dachau, stal se činovníkem katolického mírového, rozuměj kolaborantského hnutí a v knize Ač zemřeli, ještě mluví podal životopisy českých kněží-spisovatelů od Balbína až k Baarovi – a podal je tak, že se zdály logicky ústit do sjednoceni katolicismu se socialismem, které právě nyní, nunc dimittis servum tuum, quia viderunt oculi mei salutare tuum, šťastně nastalo.

Proč mluvím tak relativně podrobně o jakémsi zcela zapomenutém kanovníku Josefu Benešovi? To proto, že se mi už při psaní prvního dílu České katolické literatury mnohokrát osvědčilo a potvrdilo, že logiku literárního vývoje je možné pochopit právě na takzvaných minores, na postavách „v druhé řadě“. A argumenty kanovníka Beneše pro sociální směřování českého katolicismu, brány samy o sobě, vůbec nejsou postaveny na vodě! Patrně nás nepřesvědčí o historické správnosti svých politických postojů, ale snad nám umožní cosi pochopit.

Snad nám umožní pochopit, že není možné v období komunismu rozdělovat české spisovatele všeobecně a české spisovatele katolického vyznání či katolických afinit dvojnásob jednoduše na „kozy“ a „ovce“. Ne. Před námi není černobílé schéma, nýbrž pestrá paleta individuálních osudů, individuálních modů vivendi et scribendi.

Když říkám „scribendi“, je třeba si položit ještě jednu otázku, která také nebývá často pokládána: Víme, kdo POD komunismem v padesátých letech trpěl. Ale málo víme, kdo PROTI komunismu v padesátých letech něco dělal, v případě spisovatelů tedy – kdo proti komunismu doma psal? Kromě Zahradníčka před zatčením nacházím prozatím jen jednoho, a sám se těším na případná další překvapení – nacházím Vladimíra Vokolka a jeho poémy Únor a Rekviem za Jana Masaryka, psané hned v osudném osmačtyřicátém nebo v následujícím roce. A ptám se, kterak to, že dosud nejsou v čítankách například tyto verše:

„Smekalo se a byly pády.

Byl masopust a maškarády.

Bylo vsjo ravno. Cesta necesta,

když v ruských trojkách vjela do města

a všemi smyky divoce se rozehrála

Internacionála. Země zdaleka

smekala poníženě člověka

a s obnaženou hlavou stála.“

10.

Doufám, že jste v předchozím odstavci nepřeslechli výraz „kdo proti komunismu DOMA psal“. Neboť k dějinám české katolické literatury druhé půle dvacátého století patří také dějiny českého katolického exilu. Tyto dějiny jsou dějinami mimořádně záslužné a nevděčné práce, zakládání knižních edic a časopisů, pašování rukopisů z Čech na svobodu a tiskovin ze svobody do Čech a tak dále. S těmito dějinami jsou ovšem spojeny také dvě otázky, jedna snazší a jedna obtížnější. Ta snazší zní – zda by neměly být společně nebo v úzké souvislosti pojednány dějiny katolického protikomunistického exilu a dějiny katolického protikomunistického disentu, zvláště v 70. a 80. letech, kdy jsou četné aktivity provázány a kdy je pro mnohé domácí autory právě vyhrocený, ostentativní antikomunismus a vyhrocená, ostentativní religiozita natolik dominantní, že se skoro zapomínáme zeptat na to, na co se nesmíme zapomínat ptát – a jaká je vlastně jejich poetika v užším slova smyslu, poetika autorů jako Zdeněk Rotrekl nebo Iva Kotrlá? Jak se vyrovnali s rizikem vnitřní tvůrčí nesvobody toho, kdo položil všechny síly do boje s nesvobodou vnější? A tím jsme u druhé velké otázky, té nesnadnější: Jaký je skutečně literární, umělecký přínos takto zaměřeného exilu a disentu? Zdůrazňuji, že na tuto otázku opravdu zatím nemám a opravdu budu hledat odpověď.

11.

Šedesátá a sedmdesátá léta bývají většinou chápána jako etapy protikladné – uvolnění a utužení, liberalizace a normalizace. Podle dosavadní úrovně vědomostí se mi však jeví, že pro literární a duchovní vývoj je daleko podstatnější kontinuita mezi oběma epochami. Procesy nastartované v letech šedesátých veřejně či poloveřejně totiž v sedmdesátých letech pokračují, i když v soukromí a ve stále hlubším podzemí. O jaké procesy jde?

Jde především o proces nového rozhovoru církve se světem či možná výstižněji, křesťanů s jinými teisty a s ateisty. České křesťanské milieu přitom samozřejmě reaguje na podněty Druhého vatikánského koncilu – viz vznik výboru Dílo koncilní obnovy –, ale není jen pasivním recipientem podnětů zvnějšku. Duch šedesátých let, duch všeobecného otevírání hranic, je i v Čechách a na Moravě doma. Bude třeba zhodnotit význam a přínos slavných „rozhovorů křesťanů s ateisty“ v pražských Jirchářích i pojmenovat a zhodnotit velkou generaci křesťanských myslitelů, vystupující na scénu v šedesátých letech – katolíci Zvěřina, Mandl, Bouše, Němec, evangelíci Trojan, Hejdánek, Balabán a jiní. Nikdy předtím u nás neexistoval tak silný a přitom tak různorodý „mozkový trust“, navíc takový, ve kterém by obě dotud bojující konfese hledaly společné místo onoho rozdělujícího.

A toto společenství, poté co přešlo v sedmdesátých letech do disentu, si uchovalo tutéž otevřenost, tentýž duch spolupráce. Dokonce se zdá, že v prostředí disentu, především v Chartě, je možno mluvit o zvýšení zájmu o věci náboženské mezi lidmi, pocházejícími ze zcela jiného, ano i ze zcela opačného myšlenkového zázemí. K velkým úkolům literárního bádání patří zhodnocení náboženských sympatií, motivů, látek a postojů v díle takových autor jako Ludvík Vaculík, Jiří Gruša, Eva Kantůrková. A ještě to není všechno prolínání, o němž třeba mluvit: Uvnitř disentu existuje ještě specifické milieu undergroundu, a to je prostředí velmi vnímavé pro duchovní a náboženské otázky.

Prostředí undergroundu je pro zkoumání české katolické literatury a zvláště pro tuto její kapitolu důležitější, než si kdo myslí. Kdybychom se totiž ptali po literárních a uměleckých výsledcích náboženské renesance šedesátých let, ptali bychom se dlouho marně, nalezli bychom prakticky jen osamoceného, proti všem proudům jdoucího a zneuznaného malíře kostelních fresek Vojmíra Vokolka – a teprve v undergroundu najdeme nové duchovní básníky, jejichž zbožnost je zbožností moderní, nedogmatickou, existenciální a tak dále, a je to zbožnost básníků. Říkám v množném čísle „básníci“, ale vy všichni dobře víte, že myslím především Ivana Martina Jirouse. A zas je třeba dodat – především jeho, ale nejen jeho.

Nicméně stále ještě setrvejme v období šedesátých a sedmdesátých let. Děje se v nich totiž ještě jiný proces, téměř zcela mimoběžný s procesem právě popsaným, totiž proces oživení spirituální poezie, poezie nečasové, nepolitické a neostentativně zbožné. Zčásti je to dáno uvolněním vnějších poměrů – své básnické sbírky mohou znovu vydat Václav Renč, František Lazecký, Ivan Slavík a další katoličtí autoři generace předválečné nebo těsně poválečné. Mohou je vydat – ale nesmějí v nich být příliš otevřeně zbožní. Odtud otázka, nakolik je toto vzdání se vnějškově náboženských motivů dáno vnitřním vývojem těchto autorů a nakolik cenzurou či autocenzurou. Z daleko závažnější části je však zmíněné oživení spirituální poezie dáno tím, že právě koncem šedesátých let dozrávají básnická díla mužů, žijících ve skrytosti a samotě vnitřní i vnější – Bohuslava Reynka a Vladimíra Vokolka.

12.

Samostatnou kapitolu tvoří dílo dalšího velkého samotáře a nepřizpůsobivce, Jiřího Kuběny. Jeho dílo je do dějin nesnadno vřaditelné časově, vznikajíc od padesátých let až do současnosti, přičemž v padesátých a šedesátých letech je to dílo téměř totálního solitéra, kdežto od sedmdesátých let je třeba mluvit o kuběnovském okruhu. Jeho dílo je snadno vřaditelné svou duchovní filiací, která z něj činí ortodoxního následovníka linie Bloy–Florian–Deml a protiběžce všech snah církevně-modernizačních. Ale jeho dílo je znovu nesnadno vřaditelné svou zcela originální a všechny brány bořící právě tím, že se k minulosti obrací, poetikou.

13.

Tak jako šedesátá a sedmdesátá léta, i osmdesátá a devadesátá tvoří překvapivou jednotu vývoje, jen že je to jednota v protisměru: Co vznikalo ve skrytosti, rozvilo se v devadesátých letech na plném světle. A dnes, po deseti letech od okamžiku osvobození, bychom měli být schopni ohlédnutí za tím, co se stalo.

Tím, co se stalo, přitom nemíním výčet jmen vrácených do literatury nebo nově se objevivších. Míním obecnější tendence a souvislosti. K mému vlastnímu velkému překvapení se zdánlivě nepřehledná houšť jmen, tendencí a vztahů skládá do týchž tří hlavních konceptů, které byly použity v prvním díle knihy Česká katolická literatura k charakteristice literatury devatenáctého století.

Připomínám, že jde o tři tendence: Katolická restaurace neboli tendence uchovat církevní prostředí jakožto jakési ghetto s vlastní minoritní kulturou, o které její příslušníci sice říkají, že není o nic horší než kultura „světská“, ale snad tomu ani sami nevěří. Katolický reformismus neboli tendence lidí v církvi angažovaných pozvednout církev k úrovni a k normám moderního světa a moderní kultury. A konečně katolická romantika neboli tendence především umělců, přistupujících k církvi zvnějšku, zpravidla jako konvertité, nacházet v ní „zcela jiný svět“ a „zcela jinou poetiku“, což s sebou nese vyjadřování právě těch záměrně a provokativně nejkonzervativnějších postojů.

A hle, s jakými proudy máme co činit v devadesátých letech:

Katolická restaurace – to je přece literatura kolem Katolického týdeníku a jeho údajné náročnější přílohy Perspektivy, literatura kolem náboženských vysílání rozhlasu a televize, pozdní díla některých katolických básníků zahradníčkovské orientace a leccos jiného a některých literárních historiků orientace fučíkovské; zkrátka vše, co je obráceno k retrospektivě a k uspokojování potřeb zbožného lidového čtenáře.

Katolický reformismus – to jsou přece reformně naladěné časopisy Getsemany či Anno Domini, v úžeji kulturní oblasti pak revue Souvislosti, jak alespoň vypadala v první polovině devadesátých let.

Katolická romantika – to je přece okruh kolem našeho hostitele, okruh bítovský, florianovský, moravský a lefebvristický. Volněji náleží k tomuto romantickému proudu i další vlna spirituální poezie, kterou přinesla devadesátá léta s několika výraznými mladými talenty, avšak s výhradou jejich zásadního či téměř zásadního neangažování se ve věcech církevních a společenských sporů.

14.

Místo závěru nemohu nepoložit otázku, která je pro mne samého dosud neřešitelná, snad i proto, že je tak čerstvá: Jak se to stalo, že se téměř všechny dosavadní struktury a tendence katolické literatury – ba sama katolická literatura jakkoliv vymezitelná – během druhé poloviny devadesátých let zcela rozpadly? Že se téměř všichni autoři devadesátých let – totiž ti, kdo stojí za řeč, ne epigoni epigonů – vydali jinam, napříč všemi hranicemi a proudy? A jak pojmenovat, jak vykládat, jak hodnotit to, co se odehrává před našima očima?

Literární historik nemá příliš rád literární současnost.

***

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku