Z některých knih jako by vyplývalo, že lidstvo spaluje výhradně žádost po dokonalém, všeobecně srozumitelném jazyce, který by skoncoval s nedorozuměním a rozoral všechny meze oddělující jednotlivé mluvčí. Člověk míní, příroda mění. Přestože je celkem jasné, že něčeho takového nelze bez úmorného diktátu a obětavého (sebe)potlačování tvůrčí potence dosáhnout – a že to tedy koneckonců není ani tak nutné –, jsme stále svědky nových a nových pokusů vytvořit dokonalé a neměnné dorozumívací systémy. Štěpnost a neživotnost těchto výtvorů však přináší otázky: Kam směřuje jazyk sám? K nedokonalosti? K nespoutanosti?

Snahou přítomného tematického bloku bude připomenout na několika příkladech, že touha po dokonalém a obecně srozumitelném jazyce není člověku právě vlastní a že jazýčky lidových úvah se naklánějí směrem úplně jiným, a to k oblibě polojasného až nejasného. Bujará lidská přirozenost totiž netouží ani tak po "jednom brdu" jako spíše po občerstvení a ozvláštnění, po jinakosti. A to z mnoha různých důvodů.

Nejprve se dotkneme tématu tabu v baltofinských jazycích, a to (pochopitelně) nikoli ve smyslu vztahů pohlavních nebo politických eufemismů, ale zápovědí rudimentárně hospodářských. Vyjadřování synonymní a víceslovné mapuje rozsáhlé pojednání o staroseverském opisu, problematika k nám již byla druhdy uvedena, ale okusit další podrobnosti nemůže být na škodu. Profil jazykové koncepce irské středověké tradice se snaží načrtnout poměr jazyka obvyklého i uměleckého v kultuře stojící na rozhraní slovesnosti a spisovnosti, zároveň je ovšem předehrou k dvěma pohledům na zaumnou tvorbu Jamese Joyce. První ze statí je přetiskem svědectví o zákulisí vzniku českého překladu fragmentu z díla Finnegans Wake zvaného Anna Livia Plurabella. Druhý příspěvek, studie o funkci slovanských slov v tomto díle, zase umožňuje nahlédnout hlouběji do autorových hrátek i těm, kdo neznají většinu světových jazyků. Obě stati doprovází překlad irské lidové písně Truchlení nad Finniganem, která Joyce inspirovala nejen k pojmenování jeho posledního díla, ale shrnuje dobře i jeho obsah. Následující příspěvek se pak zabývá imaginárními jazyky užitými v deváté kapitole druhé knihy nejslavnějšího díla Françoise Rabelaise a potažmo jejich vztahem k jazykům reálným. Na závěr je pak umístěn blok dokumentující pomocí lidové slovesnosti v kriminální a světské hantýrce jazyky, jež jsou navzdory vší "ošklivosti" šťavnatou zásobárnou jazyka spisovného. Vyvrcholením slangové části je pak unikátní soupis lidových názvů pro kořalku, jež alespoň přibližně zodpovídá otázku, kolikrát se dá ta samá věc pojmenovat jinak.

Naší snahou bylo zastoupit jazyky známé i neznámé, živé i mrtvé, vysoké i nízké, spisovné i nespisovné, východní i západní, existující i neexistující, lidské i zvířecí, hospodářské i umělecké, ale jak již bylo řečeno člověk míní, okolnosti mění. Přesto doufáme, že vše, na co se z různých důvodů nedostalo, je tak či onak nepřímo obsaženo a že se nějaké struny ve vás jistě dotkneme.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku