A nikdo neví, kde se bere krása, odkud přichází a kde je její domov, říkal hlas vypravěče, dívka, o které film pojednával, odešla, zmizel i její milý, a na opuštěném dvorku v opuštěné vesnici zbyl jen Strom přání… Vypravěč mluvil rusky, film byl ruský a otázka, kterou jen nastolil, tkvěla s námi v petrohradské ulici: pár českých studentů ztracených v cizím městě, na nábřeží řeky, odkud za chvíli půjde Dostojevského mladík znovu zabít starušku.

A tak i neuchopitelnost krásy poukazovala jinam… ano, krása se nedala získat ani pochopit, buď tu byla nebo nebyla, ale černé bláto zla a viny se táhlo za námi jako stín.

Jako můj stín, přinejmenším, protože když jsme se vrátili zpátky do Prahy, vybrala jsem si jako téma své práce pro filosofický seminář theodiceu – otázku zla. A možná jsem mohla začít: A nikdo neví, kde se bere zlo, odkud přichází a kde je jeho domov, ale nezačala jsem tak. Bydlelo přece všude kolem nás, byly ho plné univerzitní posluchárny, kde se mluvilo o myšlenkách jednoho Žida z Trevíru, který chtěl zlepšit svět tím nejhorším možným způsobem – totiž vzít člověku možnost volby. Všichni měli být rovnou naprogramováni na dobro, a dobro oplatilo tím, že změnilo své znaménko.

Zla byly plné noviny, kde jazyk byl zbaven svého účelu a úkolu, totiž odkrývat to, co není zjevné, co není nasnadě a po ruce, a tuto odkrytost vést k druhému. Byly ho plné ulice, a tak jsem pocházela aspoň mezi masnami, od jedné masny k druhé, krásné pražské bíle okachličkované masny s výlohami plnými kýt a šunek, prasečích hlav, klobás a salámu a delikates nikdy neviděných – aspoň ne ve městě, z kterého jsem do Prahy přišla a kde tkvěla ve výloze masny vždycky jen pyramida z konzerv a umělohmotná soška pašíka s umělohmotnou petrželkou v zubech.

Šunky a salámy a uzené jazyky, kýty a řízky a pajšly, celá ta vystavená hojnost metropole upomínala na dobu, kdy vše bylo – nebo aspoň se zdálo být – stejně zjevné a nefalešné jako rudý flák masa ve výkladu, přestože i on byl plný krve; tuto však prý bylo dovoleno prolévat.

Byla to doba paskvilu, kterému už nikdo nevěřil, doba nahého císaře, o kterém však jen pár zavrženců tvrdilo, že je nahý. Aby to rozpoznal, museli to říct všichni – ale oni se báli.

Co zbývalo? Každému jeho vlastní žebřík k úniku, a proto také místa, kam nakonec dospěli, byla různá.

Jako přivandrovalci do velkoměsta mě matka doporučila na péči svému dávnému příteli, navíc žáku filosofických seminářů mého otce, který pracoval v jednom obskurním výzkumném ústavu, aby si vydělal na živobytí. Chodila jsem za ním v týdenních intervalech, většinou jsem se předtím stavila v hotelu Tatran na Václavském náměstí, kde mě už znali, pila jsem tam čaj nebo kávu, sledovala celé kavárenské prostranství, trochu zmrtvělé jako tou dobou všechno, znala jsem i obstárlého profesora, který v rohu vedle okna dával během dne hodiny angličtiny a němčiny, ládoval se celou dobu čajem a sušenkami a mladé dívky i hoši, placení svými rodiči, přicházeli a odcházeli, nebylo mi jasné, nakolik dokáže učitel mezi konvicemi s čajem a v mírném, leč rušivém šrumu kavárny naučit své svěřence tomu, zač je placen, ale stejně tak mi bylo jasné, že toto není má starost. A tak jsem si vždycky četla přinesenou knihu, odmítala žoviálně laškovat s vrchním a ucucávala teplou tekutinu s výhledem na stromy za oknem.

Mojí starostí bylo dojít o pár ulic výš za Karlem, tam ho zpravit o tom, o čem ve škole mluví ti, kdo se snaží vysekat aspoň pár oken ve zbloudilé ideologii, která kdysi v zemi zvítězila a teď už ji ovládala jenom svými výpary. Karel byl vlastně Francouz – potomek jednoho z těch napoleonských vojáků, kterým se zalíbila zdejší děvčata; tak mi to alespoň kdysi vykládala matka a já jsem tomu i po létech věřila, i jeho tvář byla zcela jiná než tváře domorodců, ve své pracovně měl boky skříní pokryté výstřižky s citáty filosofů, kterými mě neochvějně zásoboval, psal mi jejich výroky i hlavní teze na kousky papírků vytržené z úřednických bločků, a tak jsem s sebou po kapsách a taškách nosila drobné ústřižky s výroky:

Wir suchen die Unbedingheit, und finden immer wieder nur die Dinge, neboli: Hledáme neověcněnost /nepodmíněnost/, a nalézáme vždycky znovu zase jenom věci.

Proto se s nimi uskutečňuje návrat, opakovala jsem si Hölderlinovy verše cestou do Tatranu i z Tatranu, tím jsem podepisovala tezi, že Jazyk je užívání jazyka, chtěla jsem se pokládat – i být pokládána – za individuum, ale nebylo mi jasné, v čem spočívá má spása.

Zdálo se však, že nejdřív musí smrtelník dojít až na kraj propasti.

Když jsem tedy přišla za Karlem s tím, že chci psát o zlu a o tom, odkud se bere, kde je jeho domov, Karel povstal a řekl:

„Ano! Ovšem! POTHEN TA KAKA, neboli ODKUD ZLÉ VĚCI, jak se ptali už staří! Ano, pothen ta kaka… unde malum…“

Za hodinu jsem si odnášela lísteček, na kterém bylo napsáno, že si mám pročíst Summu theologickou Tomáše Akvinského, když už ne latinsky, tak aspoň v doslovném a krkolomném překladu olomouckých dominikánů, dále Leibnizovu Theodiceu a knihy Clauda Tresmontanta – jaké se mi podaří sehnat. Na dalším lístečku byla napsána Kierkegaardova teze – prý se jí mám držet, řekl Karel – Chce-li člověk dobro jen do určitého stupně, je rozdvojen.

Na jeho zadní straně stálo: Nikdo nekoná zlo vědomě. /Platón/ Co to znamená?

Tomáše Akvinského, zvaného, jak jsem věděla, němý vůl sicilský, měl otec ve své knihovně, stejně jako Leibnizovu Theodiceu. Tím však vše teprve začalo: neboť němý vůl sicilský zastával názor, že Bůh, sám o sobě zcela dobrý, zlo jenom dopouští, asi jako bouři nebo krupobití, nedůležité věci, kterým netřeba zabraňovat. Zlo mělo být něčím vedlejším, přídavným odpadkem stvoření, průvodním jevem nepůsobeným nikým – jakousi pilinou, která je prostě nezbytná, když se řeže dříví.

V tom ovšem následoval svého učitele, Filosofa, jak mu říkal, jehož vlastní jméno však znělo Aristoteles, který soudil, že zlo je jen zbavenost dobra. Jak krystalické!

Leibniz, jak jsem zjistila, šel na věc jinak: všechno je prý jen omylem perspektivy, naše stesky a výčitky proti stvořiteli jsou dány jen nedokonalostí, ano schodností našeho vidění, které prostě už ze své povahy není s to vidět celek:

Všechny nedostatky malých světů obrací Bůh svým jedinečným uměním ve větší ozdobu svého velkého světa, psal velikán. Je tomu podobně jako v oněch vynálezech perspektivy, kde se nám některé obrazy jeví jako zmatek, dokud je nepřeneseme na správné místo nebo na ně nehledíme pomocí nějakých brýlí nebo zrcadel. Až když je správně umístíme nebo s nimi zacházíme, jak je třeba, můžeme z nich učinit ozdobu své pracovny.

A tak i zrůdy se mu nalézaly v řádu a byly ve shodě s všeobecnou vůlí – ano, i zrůdy se mohly stát ozdobou filosofovy pracovny!

Och, tohle je ideologie těch silných, říkala jsem si, těch, kdo nikdy nestáli na kraji mozaiky, kdo nikdy netvořili vřed světa – aby ještě více vymokvala krása hortensie… Gottfriede Wilhelme, tohle jsi napsal od lesklého čajníku, tohle jsi napsal od stříbrných příborů, tohle kdyby slyšela indická venkovanka, jenom by přetočila růženec nebo šla do chrámu posloužit makakům…

My, kdo jsme žili v zemi jménem Utopia, na východ od čáry lesklých čajníků, my jsme znali tuhle zradu vidění – tohle vyrovnávání všeho ve jménu, ve jménu, ve jménu, tyhle domnělé nezbytnosti, to vysvlíkání zodpovědnosti sebe za sebe. Podle téhle logiky na Západ od nás ležela zářivá a pěkná část mozaiky, ve které Žid z Trevíru sloužil jen jako kuriózní ilustrace na stránkách knih – a my jsme vyfasovali zrovna pravý spodní okraj obrazu, který byl přinucen jeho naprogramovanost bezúspěšně uvádět v život.

Ne, bouchala jsem do stolu, člověk se vždycky zrodí celý, v celosti svého tápání a své volby, člověk je chodící geocentrický, chci říci antropocentrický názor světový! Člověk je vždycky ve středu – člověk není končetina… A každá kapka je vesmírem, a každý okraj krajky může sloužit jako samostatný obraz – Gottfriede Wilhelme, nejsi geniální optik, jsi pohodlný šosák!

Ale otázka trvala: odněkud se zlo přece brát musilo… Někde vzalo svůj počátek, někde musel být jeho zdroj, jinak by svět vypadal jinak! Odněkud muselo vyvěrat, jako oheň z Etny, a jako láva se pak vylévalo po ulicích a domech, a především do srdcí těch, kteří chodili po nich a mezi nimi.

Ano, někde muselo mít svou sluj, dobře utajenou, jako byla jeskyně Alibabových loupežníků, někde ta sluj musela být a já ji chtěla, já ji musela najít… třeba i s hordou démonů, třeba i palác zlých duchů – ne, nebála jsem se jich. Jenom jsem nevěděla, kde je hledat.

A přitom všude prosvítaly kostry a hnáty, zlá moc vlála nad námi jako prapor, zlá stupidita prorůstala vším, byl to tuk nelásky. Zlý a stupidní profesor stál nad námi, ve vypolstrované učebně s výhledem na Pražský hrad, mekavým hlasem koktal o myšlenkách Trevířana, kterým nerozuměl, aby do nás, mladých, hloupých a trapně přecitlivělých, vbodl posléze svou otázku:

„Tak co, Sylvo, kdybys psala o dělnické třídě a chtěla ji studovat, co by sis vybrala: jít do továrny, nebo pročíst všechny knihy, co k tomu jsou? No?“

„Obojí,“ řekla jsem, „to se nevylučuje.“

„Ne,“ opáčil, „musíš si vybrat. Buď jedno, nebo druhé.“

„Šla bych do továrny,“ řekla jsem ve vzdoru, přes všechen nátěr vzdělání jsem byla odjakživa prosťáček. Ale když hodina skončila, nešla jsem do továrny, bloudila jsem setmělým městem plným zla, vysoké činžáky vztyčené v dobách o něco méně temných čněly vzhůru, vypadaly hrozivě, říkaly, že spadnou a zavalí mě. Tak ať, řekla jsem jim, spadněte, sedla jsem si na sklepní okýnko a rozplakala se.

Zlý profesor, který nesl příznačné jméno Mužík, byl kdysi chovancem jezuitského semináře, jak jsem věděla, ale když místo páterů a prelátů a znepokojivé zvěsti, kterou kázali, se chopili moci ti údajně zavržení, ale o to lačnější vládnout, dal se na jejich stranu. A takových bylo mnoho – nejen z přesvědčení, nejen z vypočítavosti, mnozí prostě jen proto, že to tak dělali všichni… Ach, ale tenhle byl zlej, byl zlej, byl zlej… Jak nás mučil svým úlisným hlasem, svým ostentativním tykáním, jako by to byl náš otec nebo strýček! Jednou po mně chtěl, abych vymyslela nové slovo pro úspěch: protože když se řeklo úspěch, znamenalo to něco podezřelého, něco, co smrdělo celým systémem, bylo nalojováno jeho falší a lží. Nemůžu vymyslet nové slovo, řekla jsem, vymýšlet slova se jen tak nedá. – Tak najdi nějaké jiné, řekl mi. Ale jiná slova znamenala jenom: nebýt s nimi, nebýt jejich. Nemít úspěch.

Byl slizkej, byl úlisnej a jeho otázky byly dichotomie hodné Ježíšových kázání, volba byla nemožná, volba byla nutná, tedy smrtelná. Ničil nás, a tím ovšem i sebe, ale to už zapomněl.

Nesmíš zapomenout, šeptala jsem si, nesmím to všechno zapomenout, musím si to pamatovat.

O kus dál bylo nádraží, místo pro všechny bezprizorné, pro ty, kdo nikam nepatří, ale nemají ani kam odjet. Odjakživa jsem měla nádraží ráda, ale ten večer jednoduše nebylo jiné místo, kam dojít.

Ruch byl uklidňující. Lidé spěchali, mírně do sebe vráželi, koupila jsem si ve stánku na perónu pivo a dívala se na vlaky. Vyklenutá konstrukce nádraží měla v sobě něco vznosného – vznikla přece na počest nově nabyté svobody a na počest toho, kdo se o to zasloužil. Bylo to Wilsonovo nádraží a aspoň pro mě se nejmenovalo nikdy jinak a stálo tu jako doklad teze, kterou jsem si uvědomovala stále palčivěji, že totiž věci si s sebou a v sobě nesou kvality i znamení svého zrodu. Měla jsem v tašce Tresmontanta, kterého se mi konečně podařilo sehnat v knihovně v Klementinu, ale nebyla jsem s to knihu otevřít. Zelené vlaky přijížděly a odjížděly, odvisle od jejich pohybů se lidé hýbali tu pomaleji, tu zrychleněji, ale stále v jakémsi napětí, které s sebou nesla samotná jejich cesta. Všechno vlastně vypadalo úplně normálně – vypsané časy odjezdů na tabulích, vagóny, které vskutku se podle nich hýbaly, jakož i lidé. A přece to bylo jenom zdání řádu, který ve skutečnosti krvácel. Hospodské historky popisující absurditu a směšnost tohohle trevírsko–ruského systému jsem dobře znala – a mnohé bych mohla vyprávět sama –, ale stejně dobře jsem nahlížela, že zachycují jen masku toho všeho, že jsou jen sarkofágem egyptského faraóna, v jehož truhle žije a bytuje zlo.

Profesor byl zlý a drtil nás, ačkoliv nemusel – nikdo to po něm přece výslovně nechtěl.

Má matka žila, takto drcena, v městě bez ogirlandovaných masen a bez Wilsonova nádraží a její nadřízená, podobně jako zlý profesor, ničila ji – ačkoli nemusela –, a dokonce vyštvala ze země do emigrace několik lidí, kteří nebyli s to snášet její zákeřnou zlobu. Jeden z matčiných spolupracovníků dostal po jedné ze schůzí infarkt. Má matka po nich dostávala pouze záchvaty dusivého kašle, který neuměla nijak zastavit.

V Brně, jak mi vyprávěli mí přátelé, jeden z učitelů na univerzitě – a to prý dokonce přesvědčený zastánce myšlenek Utopie – byl natolik zdrcen vším, co se zde v jejím jménu děje, že vyskočil z okna. Spadnul přímo pod nohy devítiletému chlapečkovi, který šel rodičům se džbánem pro pivo… Co se s chlapečkem stalo dál? – Nevěděl nikdo.

Když hodina pokročila a ochladilo se, přemístila jsem se do haly. Jakžtakž pohodlné lavice byly umístěny v podlaží, a proto je taky okupovali ti, kdo tu nečekali jen půlhodinu nebo hodinu na další vlak: těm, kdo tam seděli, žádný vlak nejel, protože nebylo pro ně žádné místo, kde by jim bylo lépe než tady. Byli to tuláci a bezdomovci, kterých jsem se sice trochu bála, ale zároveň pro ně vždycky pociťovala slabost, protože ani mé místo na téhle zemi mi nepřipadalo nijak zvlášť jisté.

A tak jsem po chvilce váhání zamířila k nim. I zde se ovšem vyskytovala další podivná individua, nejspíš Cikánky odněkud z východního Slovenska, v květovaných kašmírových šátcích a ovíjející oplácanýma rukama své spící děti. Jakýsi spořádaný tlustý občan, pro něhož lavice ve spodní hale byly příliš tvrdé, tu jedl obligátní cestovní rohlík se salámem. Sedla jsem si, ale vedena nejasným vzdorem jsem sáhla do tašky a vytáhla Tresmontanta, jako bych říkala, „já k vám taky nepatřím, jen si nemyslete“.

Kniha byla úžasná. Drcena umělým světlem, které mi odjakživa vadilo, a mezi páchnoucími, nepříliš často mytými těly jsem četla o tom, že Bůh je sice Bůh, ale aby byl všemohoucí, potřebuje k tomu pomoc člověka. Bůh stvořil člověka proto, aby mu člověk pomáhal v jeho díle spásy. Když mu člověk nepomůže, Bůh sám nemůže jednat za něho. Spása se nekoná. Není to geometrie, jsi v centru obrazu. Zrůda na filosofově stole má jen jednu možnost: stát se zase člověkem.

„Co to čteš, hele?“ uslyšela jsem najednou a zjistila, že na uprázdněné místo vedle mě dosedl kluk, snad ještě mladší než já, s rukou v sádře a s nesmírně nízkým čelem, jaké Lombrosovo učení přisuzuje zločincům a vrahům. Čelo sem, čelo tam, ale kluk strašlivě smrděl.

„Takovou knížku,“ řekla jsem, „do školy,“ a schovala jsem ji do tašky.

„Ty ještě chodíš do školy? To není k ničemu,“ řekl kluk. „Dáš si ruma?“

Vytáhl láhev, zavdal si a strčil ji ke mně.

„Ne, děkuju, mám pivo,“ řekla jsem rychle a dodala: „Když to míchám s rumem, bolí mě hlava.“

„To mě taky,“ zasmál se kluk, „proto už to s pivem nemíchám.“

„No, já to dělám zas naopak,“ řekla jsem a po chvíli váhání dodala: „Hele, kdybys neseděl vedle mě, tak nic neříkám, ale myješ se vůbec někdy?“

„No, když mám zrovna kde, tak se umeju. Nějaká baba mě nechá se umejt. Jiná mě zase hned po šukačce vyhodí.“

Chvíli jsem nic neříkala. V tom přízračném světle a nádražním hemžení tahle scéna vypadala jako z filmu. Tresmontant byl skutečný, ale tohle ne. Nedalo se tomu věřit – ale právě proto se o tom dalo mluvit.

„Na to se dá říct asi tolik,“ pomalu jsem hledala slova, „že možná je nejlepší si najít prostě hodnou babu.“

„Hodný ženský nejsou,“ řekl kluk. „Já aspoň žádnou takovou neznám. Každá chce jenom to svoje. Hele, teď mám zlomenou ruku a nemůžu si moc vyskakovat, protože baby to dost sere. Sádra je tvrdá, bouchá to a tak. Ale našel jsem sedmdesátku, a tý je to putna. Chce jenom to svý, tak já to udělám, eště mi dá najíst a můžu se umejt. To je terno. Teda až na těch sedmdesát, ale co člověk nadělá.“

„To chodíš vážně za sedmdesátiletou ženskou?“

„Chodím – co bych nechodil. Padesátky nejsou vo moc lepší, ale přitom se kurvy tvářej, že jsou eště mladý. Tadle si aspoň na nic nehraje.“

Dopila jsem pivo. Zatočila se mi hlava. Zlý profesor byl vlastně možná dobrák od kosti – anebo je zlo jenom věc zvyku. Nebo každý páchá zlo jemu vyměřené, je jako naprogramovaný stroj, jeden na výrobu housek, druhý na výrobu knoflíků, třetí na výrobu vodovodních jímek. Proti programu se pak nedá nic dělat. Nebo dá? Najímal si snad profesor taky dvacetiletá děvčátka, vodil je do svého bytu, dával jim jíst a nechal je se dokonce i umýt?

„Já tomu nerozumím,“ řekla jsem po pravdě. „To se nedá žít nějak jinak?“

„Já nevím,“ řekl kluk. „Možná dá, ale já to neumím.“

„Ale ty to neumíš,“ opakovala jsem.

„No, a jak žiješ ty, co? Co tady vlastně děláš, a proč sis sem přinesla tu knihu?“

„Nevím,“ odpověděla jsem po pravdě, „vůbec nevím, co tady dělám. Vlastně vím: někdo mi ublížil, a mě nenapadlo nic lepšího než jít sem.“

Prohlížel si mě zkoumavě a vrtěl hlavou. „Dyť nejseš zmlácená, to mi teda neříkej. To ti udělali eště něco horšího?“

„Já nevím. Já vlastně nic nevím. Prosím tě, už se mě na nic neptej. Máš ještě toho ruma?“

Kluk vytáhl lahev, odšpuntoval uzávěr a podal mi ji. V tu chvíli mi došlo, že může mít syfilidu – ve škole nám vysvětlili na zvlášť pro ten účel zorganizovaném školení, že ve druhém stadiu je syfilis přenosná i dotykem nebo například slinami. Na druhou stranu, namítla jsem si ihned s překvapivou logikou, kde by k tomu přišel? Sedmdesátky a padesátky většinou syfilidu nemají.

Napila jsem se jednou, a pak ještě podruhé. Tenhle film prostě neměl fazónu. Bylo jasné, že je to šmíra.

„Neříkala jsi náhodou, že se to s pivem nemá míchat?“ smál se kluk a zavdal si taky.

„Nemá,“ řekla jsem vážně, „bude mě bolet hlava. Ale ta mě bolí už teď.“

Kluk vlastně nebyl ošklivý. Měl kudrnaté tmavé vlasy, byl vysoký a hubený a nebýt toho nízkého čela a příšerného puchu, vypadal by k světu. Podíval se na mě. V očích měl výraz zvířete lapeného do pasti.

„Proč máš tu knihu?“ zeptal se znovu.

„Abych si v ní četla. Vychovali mě mezi knihama, a vychovali mě k tomu, že se knihy mají číst.“

„No, a co ses tam dočetla? Řekneš mi to?“

Chvíli jsem váhala. Už dávno jsem učinila rozhodnutí, že se ve vlaku, na nádraží a vůbec mezi takzvaně normálními lidmi nebudu dávat do řeči o ničem důležitém. O ničem, co mi bere spaní, co mi rozhlodává kosti v hlavě, o nesloženém světě, který se pořád snažím uspořádat a uvidět. O sobě, beznadějně pevně usazené v tom nesloženém světě. To platilo i pro slovenské Cikány, se kterými jsem strávila hojně cest mezi Prahou a Olomoucí. Jednou mě, po bouřlivé cestě, kdy jsme probrali celou hokejovou i fotbalovou ligu, dokonce na oplátku obrali i o hodinky, které jsem kdysi vyhrála v soutěži Mladý historik. Ale ten večer se zdálo, že i tohle tabu mám porušit. Šmíra je šmíra – a koneckonců, jak má stroj naprogramovaný na vyrábění rohlíků přestat vyrábět rohlíky, než když do něho někdo bouchne kladivem?

„Dočetla jsem se, že svět a člověka stvořil bůh a že bůh chce a potřebuje, abysme mu pomáhali, protože sám bez nás je prostě nahranej,“ řekla jsem rychle.

Hleděl na mě, jako bych spadla z nebe. „To je něco jako jehovisti?“

„Ne, jehovisti jsou fuj. V tý knížce se jenom říká, že každej člověk má pánubohu pomoct, úplně každej, že bůh to potřebuje. Že potřebuje každýho, teda taky mě nebo tebe.“

„To jsou dost blbý žvásty,“ řekl kluk nasraně.

„Jo, asi jsou,“ řekla jsem, „třeba to tak vůbec není.“

„A ty si myslíš, že to tak je?“ hleděl na mě podezřívavě.

„Já nevím,“ řekla jsem. „To já právě vůbec nevím. Ale co když to tak fakt je?“

„A co když není, he?“ opáčil vítězoslavně a znovu vytáhl lahev.

„No když není, tak to je jasný,“ řekla jsem, „ale o tom se přece vůbec nebavíme. Já jenom říkám, co když to tak prostě je? To je pak strašný, ne? Protože já nevím jak ty, ale já teda vůbec nevím, co mám dělat. Co po mně ten bůh vlastně chce.“

„Já jsem měl holku,“ řekl kluk. „To už je dávno. Měl sem ji rád, měla takový dlouhý hnědý vlasy, a ona furt chodila drbat s chlapama. Měl jsem ji rád, ale todle mi prostě vadilo, a říkal jsem jí, aby za těma chlapama nechodila. Aby to nedělala. A ona mi řikala, že všechny holky choděj drbat s chlapama, a prostě to dělala. Prostě to dělala, chápeš?“

„No, moc ne,“ řekla jsem popravdě. „Moc to nechápu.“

„No prostě chodila drbat s chlapama, protože to je normální.“

„To není normální,“ řekla jsem rychle. „Možná to dělala, ale není to normální. Není to dobře. Je to špatně. Neměla to dělat.“

„To myslíš vážně, že to neměla dělat?“ ptal se kluk. Smrděl v tu chvíli ještě o fous víc než předtím.

„Neměla to dělat. Měla tě poslechnout,“ řekla jsem pevně. „Hele, já už musim jít, dáš mi eště paňáka?“

Dostala jsem paňáka. Koneckonců, na školeních nás učili, že v prvním a druhém stadiu je syfilis léčitelná, takže si prostě jenom musím dávat pozor, kdy se mi na patřičném místě objeví vřed. Budu si dávat pozor.

„Musím jít na tramvaj,“ řekla jsem, „jinak mi zavřou kolej.“

„Můžem tu eště bejt,“ řekl kluk, „je brzo.“

„Jenomže já už musím jít,“ namítla jsem. „Když přijdu pozdě, napíšou mě do knihy, tam už mám asi pět zápisů, a pak mě z koleje vyhodí.“

„Tak se nech vyhodit,“ řekl kluk. „Přijď bydlet sem na nádraží. Když nemrzne, je to sranda.“

„Nemůžu se nechat vyhodit,“ řekla jsem. „Maminka by to nepřežila. Tak ahoj.“

„Ahoj,“ řekl kluk.

Kolej už byla zamlklá a zmlklá. Na pokoji jsem měla jedno teplé pivo, nechávat ho v lednici byl nesmysl, protože během chvíle vždycky zmizelo.

Sedla jsem si na chodbu, na obrubník okna, pode mnou ležela mozaika červených a žlutých dlaždiček: věčný a vděčný objekt pozorování, když vám bylo nanic. Měla jsem je spočítány: červených bylo 243 – nebo možná taky 244, vždycky někdo chodil kolem a vyrušoval, když jste počítali dlaždičky – a červených bylo 215, nebo možná taky dvě stě šestnáct.

Bylo mi špatně. Bylo mi špatně ze světa plného zla, mnoha různých druhů zel, ze světa plného továren na výrobu různých druhů zla. Zlo zlého profesora a zlo kluka z nádraží byly na sebe nepřevoditelné. Nebo se i jim dal najít společný jmenovatel – jenom já jsem ho neviděla? A odkud jsem brala odvahu hodnotit a pojmenovávat jejich zlo – a nevidět svou vlastní slabost? Měla jsem ženaté přátele a vůbec jsem nevěděla, jak dlouho jim dokážu odolávat. Navíc sama jsem se podílela na zlu kolem – tím, že jsem chodila do školy a aspoň navenek dávala najevo, že na myšlenkách Žida z Trevíru beru svůj dobrovolný podíl. Před několika lety jsem zmlátila doma kočku z malicherné příčiny, od té doby přestala růst. Byla jsem málo hodná na svou matku. Měla jsem málo ráda svou sestru. Nemohla jsem se dívat na lidi v metru, protože mi všichni připadali jako debilové. Nemohla jsem –

„Tudy cesta nevede,“ řekla jsem nahlas. Jestliže chcete zkoumat zlo, musíte si uchovat jasnou mysl.

Karel, se kterým jsem se přátelila na koleji a který teď spal o pár pokojů níž, se pro mou práci nadchnul. „Musíš tam ale mít Prokla,“ řekl.

„Prokla?“ zeptala jsem se udiveně. Proklos byl novoplatónský filosof z 5. století a to bylo jediné, co jsem o něm věděla.

„Proklos má celou práci o zlu – o existenci zla – a říká, že zlo se rodí z toho, když nejsme úplně otočení k dobru. Jak se jen malinko odchýlíš od dobra, pácháš zlo.“

„To je bezva,“ namítla jsem, „ale jak mám vědět, co je dobro a co ne?“

„To si musíš přečíst Prokla. On to tam všechno přesně vyjmenovává, ale já jsem to nečetl, protože je to řecky, jenom vím, že to tam je,“ řekl Karel.

Jakmile se jen malinko odchýlíš od dobra, pácháš zlo… Ovšem, to je přece to samé, co mi napsal Karel – co říká Kierkegaard: Kdo chce dobro jen do určité úrovně, je rozdvojen. A zlo by pak opravdu mohlo být zbavenost dobra, jak to chtěl Filosof. A Platón by tvrdil, že vlastně každý, kdo koná zlo, si myslí, že koná nějaké dobro – ale ne Dobro!

A nikdo neví, co je dobro, kde bydlí a kde je jeho domov, pozpěvovala jsem si nad červenými a žlutými dlaždičkami, bylo to k smíchu. Otázky se prostě jen převracely jedna ke druhé, jedna od druhé, ale aspoň já jsem jim neviděla žádný konec. Nedávno jsem byla na přednášce, kde profesor mluvil o dvou pojetích dobra: jedno říkalo, že dobro je proto dobré, že ho chce Bůh – a druhé naopak tvrdilo, že Bůh chce dobro proto, že je dobré, že nemůže už ze své podstaty chtít než dobro. Co z toho platilo? – Nevěděla jsem. Neměla jsem žádný pevný bod, odkud začít.

Ráno jsem se probudila s tím, že něco je špatně. Ovšem: všechno bylo špatně, svět byl plný zla, mnoha různých podob zla, a já jsem navíc měla syfilis. Nebudu na to teď myslet, řekla jsem si po způsobu Scarlett O´Harové, abych přežila. Kniha, kterou literáti odsuzovali, se mi už dlouho zdála zvlášť užitečná pro život.

Z posledních sil jsem doběhla tramvaj, přecpanou jako obvykle, a u střešovické vozovny, když řidič nešetrně zabrzdil, jsem se zřítila na kluka, který stál vedle. Byl to Karel, kolejní Karel číslo dvě – nebo číslo jedna ? – můj spolužák z Mužíkových seminářů. Z nějakého důvodu, kterému jsem nerozuměla, byli kolem mě samí Karlové. Sbírala jsem se ze země, sbírala jsem i knihu, kterou jsem mu shodila, byla to Kritika čistého rozumu od Immanuela Kanta.

„Ty tomu rozumíš, Karle?“ zeptala jsem se. Už jsem neměla sílu něco předstírat.

„Ne, vůbec tomu nerozumím,“ řekl, „ale nemuselas na mě tak skočit.“

„To jsem nechtěla,“ řekla jsem, „to ten tramvaják. Hele, tak mi ale konečně řekni, proč to čteš, když tomu nerozumíš?“

Karel byl znám tím, že všude, i v tramvaji a v každém jiném dopravním prostředku hleděl a vejral do knih, četl prostě ty nejsložitější a nejnemožnější věci kdykoli a kdekoli, nikdo jsme tomu nerozuměli.

„No, chápeš, třeba se mi to jednou složí,“ řekl Karel. „Třeba když do toho budu pořád hledět a číst to pořád dokola, sem a tam, tak se mi to jednou poskládá a já tomu budu rozumět.“

To znělo hezky. Jenomže co když se to nesloží? Co když si Karel bude číst Kanta v pražských tramvajích deset – nebo dvacet – let? Co když já si budu věčně zpívat nad kolejními dlaždičkami? Všichni si o mně odjakživa mysleli, že jsem chytrá, Karel číslo jedna, matčin přítel, mi dokonce už od dětských let tvrdil, že ze mě bude druhá Božena Němcová. Co to je, druhá Božena Němcová? Nejspíš to, že budu žít v bídě, s mužem nechápajícím, vychovávajíc chumel dětí a pod bičem poslání, které nebudu s to zmoct… Kdy jim konečně dojde, že jsem úplně hloupá, ničemu nerozumím a nejspíš nikdy nebudu rozumět?

Karel číslo dvě – nebo taky tři – se smál. „Dej mi Kanta a nech to být. Mužík dnes není, bude veselo.“

Ale já jsem nemohla jen tak jít do školy. Svět ještě nestál na svém místě. Na rohu Kaprovy ulice a ulice vedoucí k židovskému hřbitovu byla masna. Šla jsem tam. Vepřové kýty ve výloze, růžové a mírně orosené, říkaly, že svět je v pořádku. Vedle trůnily fláky hovězího. Nad nimi se vypínal uzený jazyk: jediný jazyk, který umí vyslovit to všecko. Dala jsem se do smíchu. Pod jazyk nastražili řezníci a aranžérky citrón a petržel.

Smála jsem se pořád dál, nemohla jsem přestat.

opakovala jsem veršíky, které mě napadly.

Po chvíli jsem dosedla vedle Karla číslo dvě – nebo taky jedna – na židli, v učebně s výhledem na Pražský hrad. Bylo to vlastně jako včera, jenom vyučující byl jiný. Tenhle byl mladý a tvářil se takzvaně progresívně, to jest lidsky, ale nikdo mu na to neskočil. Byl přitloustlý, v nepadnoucím saku, s tváří, na kterou jsem se nemohla dívat.

Hleděla jsem z okna.

Tam stál Pražský hrad a tvářil se, že je mu jedno, kdo v něm teď bydlí , v ničím neztenčené kráse se pnul nad řekou, gotická katedrála vztyčená v dobách, které se vztahovaly k nebi, protože jinam se vztahovat nelze. Čněla zdánlivě lhostejně, ale tak či onak neporušeně – byla majákem, který vede zbloudilé námořníky, byla tím, co zůstává i v tmách, i když už nikdo neví, co to znamená světlo. Byla krásná.

A ovšem, nikdo nevěděl, co je to krása, odkud pochází a kde je její domov –

Ničemu nerozumím, ale budu si to všechno pamatovat.

***

Sylva Fischerová (1963) po počátečních studiích filozofie a fyziky na FF UK a MFF UK v Praze nakonec vystudovala klasickou filologii na FF UK. Působí v Ústavu řeckých a latinských studií FF UK. Je autorkou čtyř básnických sbírek: Chvění závodních koní (1986), Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994) a Šance (1999).

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku