Haniky o kracaváčku a Devlínkovi

Tyčil jek p[ch]ůro jaunerák se svojí mušínkou. Co míhali, vkydli čávatům a zůstal jim enem mikrej talánek a mikrej janováček. Tachtívali mangelit. Přitachtěj jeke z mangelky, počítají máričko a grantíčky, a tu šedivej p[ch]ůráček tyčí před talánkem a štumfuje jaunerákum: „Mangelim vás, vkydněte mi mikro márička, míhám bárovního fába.“ P[ch]ůrice odštumfla: „Tachti do džá, my sami tyčíme mangelávy.“ Ale jaunerák štumfuje: „Tumáš, pch[ů]rovnej křapíčku.“ A vkydnul mu máričko a trochu tý brebenty. P[ch]ůráček se nachmelil, nachaloval, utřel muji a štumfoval jaunerákum: „A že tyčíte takový klabý světský, uk[ch]éruju vám tři týhání.“ A p[ch]ůráček okla. „Dyk to tyčil sám Devlínek,“ štumfuje jaunerák, „honem p[ch]ůrice, štumfni týhání, on nám je uk[ch]éruje.“ „Míhat tak klabej kracaváček na mangelku.“ A hop tyčil kracaváček v talánku. „Vchyndil jsem ti do muje, ty dylino, tos nemohla štumfnout něco klabějšího!? Bodejž by ti Devlínek ten kracaváček do chyndy vkydnul.“ A hop tyčil kracaváček v chyndě. „A nado míháme kchúlo! Dyby aspoň ta klika od toho kracaváčku tyčela z tvojí linkes chyndy ven.“ A hop, tyčela klika od kracaváčku z linkes chyndy ven. Už raději neštumfovali, a když tachtívali na mangelku, p[ch]ůrice zvedla sukni a jaunerák janoval. Kracaváček si to škutěl, ale janoval klabě a gádža granty vkydávali.

* * *

Čávatka tachtěte v suvel,

váš vlastník tyčí mangel,

ve věrtě tíhá buto jantů,

a ty mu vkydnou buto grantů.

Čávatka tachtěte v suvel,

váš vlastník tyčí pangel,

fába dnes nesmíte míhat

a chalku musíte míhat.

* * *

Týhám jen jaunerák orma,

mikronkej talánek mám,

/:od gávy ke gávě fornuju talánek

a v kapse granty nemíhám.:/

Ten světskej život je dales,

tři dny sem nechaloval,

a jak v žaludku kručí,

to ví jen Devlínek sám.

Slovníček

bárovnej – velký

brebenta – kořalka

but(o) – hodně

čávata – děti

dales – bída

Devlínek – Bůh

dylina – hlupák

dža (džá) – pryč

fáb – hlad

fornovat – jet nebo vézt

gádža – usedlí lidé nebo diváci

gáv(a) – vesnice

granty – peníze

chal(ov)ka – jídlo

chalovat – jíst

chmelit – pít

chtíhat – chtít

chynda – zadek

chyndit – kálet

janováček – harmonika

janov(ač)ka – harmonika

janovat – hrát

jant – host

jaunerák – komediant

jek – jeden

jeke – jednou

k[ch]érovat – dělat

k[ch]úlo – hovno

klabej – pěkný nebo dobrý

kracaváček – flašinet

křapíček – našinec nebo chlapík

kydnout – dát

linkes – ošklivý

mado – doma

mangelit – žebrat nebo prosit

mangel(ka) – žebrota

már(ičk)o – chleba

míhat – mít

mikr(onk)ej – mal(ičk)ý

muj – pusa

mušínka – stařena nebo žena

nado (mado?) – teď (?)

okla – pryč

orma – chudý nebo chudák

pangel – bída nebo chudoba

p[ch]ůrice – stará

p[ch]ůro – starý

su[b]vel – spánek

suvelit – spát

světskej – kočovný člověk

škutět – smrdět

štumfovat – říkat nebo mluvit

tachtit – jít

tachtívat – chodit

talánek – vůz nebo vozík

tíhat (týhat) – být

tyčet – být

týhání – přání

týhat – být

vkydnout – dát nebo vložit

vlastník (vastik) – otec

***

Poznámka

Do kategorie lidí světských, tj. světem jdoucích či kočovných, spadali v minulosti zejména loutkáři, komedianti, koňští handlíři, kramáři, podomní obchodníci, brusiči a tuláci. Tito lidé bez stálého zaměstnání a místa pobytu, pohybující se na hranici zákona, si časem vytvořili zvláštní hantýrku výrazně odlišnou od kriminální. Drtivou většinu jejího lexika tvoří slova přejatá z romštiny (např. džuk[e]l pro psa) a němčiny, ale objevují se i výrazy opisné (gymnasium pro vězení, adresa pro otisky prstů, bílý kůň pro ženu) nebo slova proměněná vložením skupiny hlásek (míhat pro mít, chtíhat pro chtít), vyjmutím slabiky (bák pro tabák) nebo jejím přesmyknutím (sifo pro fousy, horuna pro nahoru, mado pro doma). Svůj jazyk světští obvykle nazývají hantýrka, hantes nebo světština, ale můžeme se setkat i s pojmem cinty, který pravděpodobně povstal ze jména Sinti označujícího středoevropské Romy.

Zákony zaměřené proti kočovnému způsobu života tzv. „osob práce se štítících“ byly u nás ve větší míře, a v plném souladu s národně-sociální politikou nacistů, zavedeny již za druhé republiky, ale „zlatá éra“ násilného usazování přišla až s nástupem socialistického vyvlastňování a důsledné registrace obyvatelstva. To postihlo vedle přeživších Romů nejvíce právě světské kočovníky, jejichž život se navzdory vychytralému odporu vůči státní moci značně změnil. Kasta „kočovníků“ v důsledku omezení pohybu obyvatelstva a zániku mnoha (drobných) řemesel přestala existovat a nadále ji představují vlastně jen kolotočáři a cirkusáci.

Pohádka a obě písně byly zaznamenány na diktafon v lednu 2002 z paměti Reného Starhona, který se stýkal se světskými v 80. letech. Do konečné podoby byly texty upraveny na základě konzultací s Tomášem Svobodou, který hrál po určitou dobu na trumpetu v cirkusu Humberto. Některá slova byla navíc uvedena do souladu s patrně jediným dosud otištěným lexikografickým pramenem, Slovníčkem „Světská hantýrka“, jejž pořídil Jaroslav Podzimek a který vyšel jako příloha časopisu Bezpečnostní služba (roč. VII, 1937). K dispozici je rovněž práce Jaroslava Suka Několik slangových slovníků (Inverze 1993) zahrnující předlistopadový kriminální slang a světský argot. Tento soupis je ale zaměřen spíše na vězeňské prostředí a většinu slov potřebných k výkladu našeho materiálu neobsahuje. V Sukově úvodu nalezneme nicméně mnoho informací o programu registrace světských lidí v padesátých letech, stejně jako značně odlišnou variantu první z námi uvedených písní.

D. S.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku