V centru jeho tvorby stojí cyklus devíti knih mravněvýchovné prózy, kterým Lomnický programově zpracoval oblast sedmi smrtelných hříchů. Všechny knihy tohoto cyklu – Knížka o sedmi hrozných ďábelských řetězích, Postní zvyk, Kupidova střela, Traktát o tanci, Utrhačů jazyk, Vejklad prostý na nejsvětější modlitbu Otčenáš, Dětinský řápek, Tobolka zlatá a Pejcha života – byly z velké části postaveny na práci s exemply, která však Lomnický už nechápe středověce jako strohé morální prózy s teologicko-alegorickým výkladem: Lomnický sice využívá sbírky exempel, kolující od 12. století Evropou, nakládá s nimi však velmi volně. Je středověký v tematice morálních prohřešků i systematickým a hierarchizovaným uspořádáním látky; je však renesanční autorským podáním. Jeho exempla tvoří samostatné prózy, vykročené k beletrii rozličných žánrů. Vytváří tak originální soubor, jehož jednotlivé části budou přetiskovány jak v baroku, tak v raném obrození jako živá součást soudobé literatury. Po drobných korekcích, vymezených Koniášovým Klíčem, stává se Lomnického cyklus i domácím zdrojem exempel pro barokní kazatele (Bilovský, Koniáš).

Jedním z ústředních témat jeho mravněvýchovné prózy – a tedy i exempel – je vztah muže a ženy. Z tradičních dvou ženských typů, Evy a Marie, upíná Lomnický pozornost zejména k typu prvnímu: k ženě hřešící a svádějící. Není tu nic k podivení: tak hledí svět na ženu už od pozdní antiky a novozákonních epištol. Připomeňme třebas oblíbenou středověkou sérii protiženských gnóm, které byly připisovány nejčastěji Augustinovi a Řehoři Velikému: žena růže, jež páchne; žena hlava hříchu, nástroj ďábla, nevěsta Antikrista – tak vstoupí žena do středověké literatury. Lomnický ví, že „nikdo bez žen nemůže / zůstat v žádném směru: / žena šije všem a tká, / koná práci steru" (jak ve středověkém Zasedání kuchařek prohlašuje jedna z farských hospodyň a souložnic, kterým biskup zakázal pobývat s duchovními pod jednou střechou) a že určují život každému muži ať chce, nebo nechce. Žena má jediný poklad: krásu a mládí. Obojí ji svádí k hříchu, když to má; obojí ji vede k hříchu, když to ztrácí nebo nadobro ztratí. Lomnický si obojího všímá, netyčí však jen prst a nekonstatuje; často je vtipný, satirický, jazykově vynalézavý. (Není v české próze 16. století sám: známe Pec na baby, letákový tisk z r. 1594 o peci, v níž se za tři kopy a dva dny „staré baby v mladice mění"; známe Rozprávky Březinovy z poloviny 16. století a Ezopa Jana Akrona Albína Vrchbělského, přinášející několik facetií o hloupých vdovách z Poggia Braccioliniho a Sebastiana Branta; známe Mandát aneb vládnutí žen o direktivním obrácení rolí muže a ženy a další texty.)

O krásu i mládí přijde žena rychle a lehce: „Dětí bude jako smětí, / třebas čtvero v letech pěti. / Po koutech budou vřeštěti, / až bude hlava třeštěti. / Z té tak nádherné děvečky, / anť s ní spadnou šátky všecky, / mantlík, živůtek již jest pryč, / roušky kusa, rukávec nic. / Hle někdy pyšně chodila, / již nyní hlavu sklopila, / nepříliš se dávno vzdala, / a již se tak přestarala. / A jaks všecka oškapěla, / co by v nemoci ležela, / sotvíčka že nohy zvodí, / jako jiná perchta chodí." Pokud stará žena ovdoví, měla by podle Lomnického zůstat sama a věnovat se modlitbám. Rozhodně by neměla pomýšlet na nového muže. „Když jest kurvou stará žena, / nestydatá psice, fena, / ta všecken statek rozptýlí, / rozdá, aby se s ní psili. / Není větší ohavnosti, / mrzuté nešlechetnosti, / jako když ta baba shnilá, / chtíc býti též ještě milá, / jelena za rohy drží, / an to čerta v pekle mrzí. / Neb jednou, když při tom čert byl, / pfi, pfi, pfi, takhle na to plil. / Kdyby právům průchod dali, / živou by ji zahrabali." Není-li stará žena smilná, je alespoň lakomá, a modlí-li se, pak tedy pouze k penězům. O tom Lomnický podává pěkný příklad (původem ze souboru Speculum exemplorum z r. 1485):

„Nějaké dvě sestry bydlely obě spolu a po smrti své matky rozdělily se o dědictví. Jedna jsouc na peníze laskava, dala hned svůj podíl na lichvu pod ourok a davši sobě čistou pevnou udělati truhlu, mnoho v ní peněz nachovala, sestře své žádné pomoci nečinila, ani žádnému chudému nikdá nic nedala. Stalo se pak, že se lichevnice roznemohla až k smrti; kteráž povolala k sobě své sestry, aby jí v nemoci posluhovala. Ona nadávši se tomu, že od ní něco dostane, ráda to učinila. I porozuměvši lichevnice, že z té nemoci nepovstane, rozkázala své sestře někam pryč odjíti a sama šla do komory a vzavši z truhly dva pytlíky plné peněz, opásala se nimi po nahém těle a šaty na to oblíkla. Protož když se sestra její zas navrátila, velice jí za to prosila, aby jí žádnému člověku obnažiti nedala, ale v těch šatech a v tom ve všem tak jak skoná do hrobu ji položiti dala. V tom umřela a tak jest pochována. To když se stalo, i doneslo se to jejího pána, že lichevnice, která mnoho peněz měla, umřela. I poslal tam svého ouředníka, aby takové peníze inventoval a vyzdvihl. A on šed tam a vzav klíče, otevřel truhlu i nenašel v ní nic. I chtěl takové peníze míti na její sestře, a jestli o nich nebude chtíti povědíti, že ji dá pán její zmučiti. Toho se ona ulekši, divně sobě myslila, kam by se takové peníze poděly. A vtom zpomenula a teprva myslila na žádost sestry své a jak těžké bylo její tělo mrtvé, ouředníku to oznámila. On se něčeho vtípil i hned žádal za to pana faráře, aby dovolil hrob té lichevnice otevříti. I otevřevše hrob, viděli oba, kněz i ouředník, tělo obnažené a velikým hrozným hadem opásané, kterýž bera peníze, metal je do úst lichevnici mrtvé. Což uzřevše, velmi se předěsili a zhrozili a na hrobáře křičeli: Reiice terram velociter. Chutně ji zas zemí zasyp, nebo ďábel nádobu svou pokutuje, s ní pohrává a svou vůli provozuje. Há, lakomče, lichevníče, coť se zdá, kterak se jejich duše v pekle má, poněvadž tak hrozná, zde ještě v hrobě na jejich tělích okázaná božská pomsta."

Vedle smilných vdov a lakomých stařen věnuje Lomnický největší pozornost typu staré ženy, kterému říká baba svodnice. „Třetí příčina aneb raději nástroj k smilstvu, cizoložstvu jsou svodnice, ty proklaté baby, kteréž jsou horší nežli ten sám čert, jakž jest i přísloví: Co nemůž ďábel dovésti, to baba vše hledí svésti." Byly to ženy, které za úplatu dokázaly zbožnou mladou krásnou pannu či vdovu přivést ke smilstvu. „O takových svodnicích a babách, poněvadž Václav Dobřenský v jedné knížce, kteráž slove Pramen vody živé, nákladem jeho vydané, dosti obšírně píše a toho na ně dostatečně dovozuje: že jsou mocnější a silnější nežli sám ďábel, horší nežli Jidáš, škodlivější než peklo, též že jsou usta ďáblova, špeheřky lidu božího, psi a vyžlata myslivecká. Item že jsou mordéřky a prodavačky duší pannen a manželek poctivých a vražedlnice jejich etc."

Babám svodnicím se Lomnický věnuje zejména v Kupidově střele, knížce zasvěcené šesti základním typům smilníků: prostým smilníkům, násilníkům, cizoložníkům, svatokrádežníkům, smilnokrevníkům a sodomským hříšníkům. V dokladování jednotlivých typů neváhá autor zajít překvapivě daleko: jeho popisy incestu či zoofilie jsou detailní a přesné; a nemusí jít ani o krajnosti – např. polohu při souloži žena nahoře popisuje takto: „Šestý způsob téhož hříchu slove zpotvořilost. A to v tom, když muž zachovávaje místo manželské, však nezachovává náležitého způsobu neb pořádku, kladouc se tu, kde by měla žena býti, a žena tu, kde by měl býti muž. A to jest jakás mrzutá, zpotvořilá a neslušná věc, rovně jako by kostel postaven byl na zvonici aneb některý duom obrácen byl dolů makovicí." Baba svodnice slouží Lomnickému jako příklad, jak lehké je dostat se na scestí, potkáte-li se s člověkem mistrně ovládajícím ženskou psychologii a všechny taje milostných krajin. Následující exemplum je pěknou ukázkou elegantního výkonu.

„V jednom městě byl nějaký kupec dosti možný, a ten měl poctivou, šlechetnou a věrnou manželku. Kterýžto kupec když po kupectví svém do cizí krajiny odjel, teda nějaký mládenec, jeden městský syn, zamiloval tu paní nad míru příliš. A sám i skrze jiné často se o to pokoušel, kterak by mohl k své vůli sobě ji připraviti. Dary mnohé ji dával, rozličné a drahé klenoty ji posílal, ale nemohl nic způsobiti a při ní zjednati, neb ona vším všudy zhrzela, ničehéhož toho přijíti a manželu svému zpronevěřiti se nechtěla. Tak dlouho to stálo, že ten mládenec toužením a myšlením velikým počal chřadnouti a hynouti. I potkavší ho nějaká baba a vidouc ho zarmuceného a tesklivého, na příčinu toho ptáti se nemeškala, kterýžto nejprv chtěl zatajiti, ale potom, když na něj tak tuze dotírala, neostejchal se ji svěřiti a všeho oznámiti. Jemuž ona řekla: Nu mlč a nestarej se, já tobě k tomu ke všemu chci brzy dopomoci. I učinila tak: majíc nějakou tistku (= fenu, pozn. JK) malou, nedala ji do třetího dne nic jísti, potom natřevší horčice dala ji to v chlebě snísti. Tístka pro hořkost horčice plakala a slzy z očí vylévala. Protož ta baba s tou tistkou do domu té ženy šla a ona ji vděčně přijala a uctivě se k ní měla, neb se domnívala, že ta baba jest všecka svatá, jak se okazovala. Vidouc pak ta poctivá paní, že ta tistka pláče, i dí k té babě: Má milá staričko, medle proč (prej) ta tvá tistka tak pláče? Odpověděla baba: Ba, má milá paní, prosím vás, neptejte se mne na to radče. Neb já smutná pravím vám, že pro to veliký zármutek a žalost mám. Protož ta paní tím snažnějí na to se ptala a ráda vyzvěděti chtěla, jakýpak ona pro to takový zármutek má. I dí ji baba: Ó má milá paní, tato tistka byla někdy dcera má, velmi krásná, šlechetná a poctivá, kterážto nějakému mládenci, kterýž ji horlivě miloval, když k vůli býti a milovati se dopustiti nechtěla, protož ji proklel, že se v tuto tistu obrátila. A to řekši, počala čertova baba a lhářka plakati. Teda ta paní hned k ní dí: Ó má milá stará. Mně se rovně tak nyní děje jako někdy snad dceři vaší, nebo mládence jednoho již jsem několikrát oslyšela, nim pohrzela a k vůli mu býti nechtěla, protož oznam mi a pověz, prosím tebe, co se u tebe o tom snaší. I vetce ta baba proklatá: Ba, má milá paní, jáť vám jistě radím, smilůjte se sami nad sebou, nehajte se milování, aby se vám tak nepřihodilo jako dceři mé, že byste byli skrze kletbu v tistu mrzutou obrácení. I ulekši se toho ta paní, prosila té baby bez meškání řkouc: Prosím vás, má milá stará, pro Pána Boha, způsobte to co nejdříveji můžete, ať sem ten mládenec příjde, chci mu již povolná býti, jak bude chtíti s ním se milovati a po jeho vůli všecko ráda učiniti. Ta nešťastná baba, služebnice ďáblova, s radostí to slyšela, s ochotností šla a tu mu novinu hned donesla. A to svedla, že manželka poctivá o poctivost přišla, víru zrušila, lože manželské poškvrnila, těla svého k smilstvu propůjčila a hanebného hříchu cizoložstva, načež by ani mysliti byla neuměla, se dopustila."

Inspiraci pro tento příklad čerpal Lomnický v kázáních dominikána Johanna Herolta (vydána 1517). Přitom ten samý příběh najdeme česky už v staročeské skladbě Desatero kázanie božie (součást Hradeckého rukopisu, 14. st.) Tam však baba svodnice neprovozuje své umění zdarma: nechává si zaplatit – koláčem! Verše 361–374, 585–588 zmíněné skladby přinášejí výstižnou charakteristiku bab svodnic: „Třetí lid to přiestupuje / kázanie a v hřiech vstupuje: / to jsú svódníci, svódnicě, / jež črt vnese u peklo nicě. / Ty jsú pravé zahradnicě, / všěch diáblóv dobré ščěpnicě; / božie ščěpy vytrhují / a diablóm je přěsazují. / Ty jsú diáblovi měši, / jimiž diábel velmi spieší / oheň smilstva rozdýmati / a mladým zlý příklad dáti. / Ty jsú horší než kacieři, / dosvědči-liť, každý mi věří: (...) A protož každá svódnicě / viece jest než vražedlnicě, / že dvě duši a třetí svú / zabíjé mocú ďáblovú."

K babě svodnici se pro její schopnosti často utíká i sám ďábel, když mu dojdou síly. Čteme to u Lomnického takto:

„Nějaký manžel s svou manželkou třidceti let spolu v lásce živi byli a nikdá se nesvadili, kolikrát se ďábel o to pokoušel a chtěl je rád svaditi, ani jednou v těch letech nemohl toho dovésti. I šel potom k nějaké babě a slíbil ji par střevíců nových koupiti, bude-li moci ona to svésti a spolu ty manžely svaditi. Baba to učinila slíbila a hned k tomu muži šla, oznamujíc mu tajně, že žena jeho více miluje jiného nežli ho, manžela svého milého a vlastního. Protož aby se na péči měl a o hrdlo tudy nepřišel. Manžel ten dobrý nechtěl tomu po nejprv věřiti a své manželky v takovém podezření míti. Tehda baba šla potom k jeho ženě, ji také v soukromí oznamovala, že manžel její konečně více jinou nežli ji miluje. Oni když pak v večer spolu za stolem seděli a večeřeli, tehda muž pohleděl na svou ženu kosířem nevesele a žena naňho škaredě a zakrněle. I počali oba dva slovům té zrádné baby věřiti a baba nazejtří přišla k té manželce, dávajíc ji raddu takovou, aby vezma velkou přínozu aneb nůž muže svého šla s nim do kostela a v svěcené vodě jej omočila a potom pod polštář a pod hlavu muži svému jej položila a na něm usnouti ho nechala, teda že k ní zase lásku předešlou míti a jí věrně a upřímně milovati bude. Toho také dne přišla k muži jejímu, řkouc mu, aby se té noci na péči měl a nespal, že tomu srozuměla, co jeho žena obmejšlí, totiž když usne, aby ho zabila. Na znamení (prý) toho přinozu velkou neb nůž svůj pod polštářem v hlavach na posteli této noci najdeš a maje tuto věrnou vejstráhu ode mne, tím se spraviti mocí budeš. On pak když vedle řeči a ošemetné zprávy té zrádné baby takový nůž našel, jsa hněvem podpálen, rychle jej popadl a manželku svou milou ním zabil a probodl. Teda ďábel ty střevíce, které babě dáti slíbil, na vožeh je pověsil a přes vodu nějakou, tu kde baba stála a prala, jich podával řka: Ná, babo, vezmi, teď za tvou službu máš, ty víc umíš nežli kterýkoli čert z nás, jáť k tobě nesmím blíže přistoupiti, neb se musím tebe pilně šetřiti, aby ty mne spíše než neoklamala a nětco toho nade mnou jako nad těmito manželi nespáchala."

I tohle exemplum adaptuje Lomnický z Heroltových kázání; a i tohle exemplum známe už ze staročeské literatury, z tzv. Olomouckých povídek. Ďábel slíbí babě svodnici „pět šilinkuov grošóv", ba i něco navíc. Baba uspěje, muž ženu zabije, vzápětí pro žalost i sebe. Ďábel slib dodrží a babu vyplatí. Dočká se však i onoho „něčeho navíc": ďábel ji vezme s sebou do pekla. Jsou i varianty, kde manželé lest prohlédnou a smíří se. Ani jeden z těchto konců se však Lomnickému nezamlouval – jsou příliš didaktické a málo zábavné. Jako by chtěl tomuto typu staré ženy vzdát hold.

Babu svodnici lze porazit jen její vlastní zbraní: ženskou vychytralostí. Dokládá to následující exemplum, komponované tak, aby čtenář byl co nejdéle v nejistotě, kdo že to vlastně zvítězí. Za zmínku stojí jistě i fakt, že se v tomto příkladu – a dokonce v nejexponovanějším místě – objevuje jedno z několika velkých literárních tabu: menstruace.

„V jednom městě byl nějaký tesař, velmi chudý a potřebný, a ten měl pěknou a k tomu dobrou a poctivou manželku. I vzhléd na ní nestydatě bohatý člověk, soused jeho. A poslal k ní jakous svodnici babu, aby mu ji namluvila a k zlému skutku přivedla. Teda ta baba do domu té mladice šla, ji pozdravila, oulisně se k ní měla a jako by ji neznala, tak se dělala. Po malé pak chvíli všudy vůkol vzhlídajíc stejskala sobě, že po cestě k ní jdouc velmi ustala. Ta dobrá žena nemohouc se toho dočekati, aby ji baba oznámila, proč jest k ní přišla, i zeptala se ji, co dobrého u ní potřebuje. I dí baba: Má milá paní, ty-li jsi ta, nevím, a máš-li takové jméno aneb jsi-li té matky dcera, na kterou já se ptám a kterouž tě býti domnívám, nebo[ť] zde svou ujčenou míti mám. Jížto mladice řekla: Jsem-li já ta, nevím, než tohoť nepřím a netajím, že mi tak říkaji, jakž ty jmenuješ a matku mou také jsem měla takovou, jakož oznamuješ. Teda baba lsti a ošemetnosti plná chytila se ji hrdla, objímala ji, líbala, chválila řkouc: Ba, má milá ujčená, jistěže jsi všecka k své milé matce podobná. Dále se ji ptala: Nu (prej), pověziž mi, jakého muže máš? I oznámila ji a řekla: Děkujíc Pánu Bohu dobrého. Ačkoli chudého a potřebného, avšak svého řemesla tesařského pilného a na mne laskavého. Hned baba vzdychati a litovati ji počala řkouc: Ba, má milá dci, má milá ujčená, kterak jsi ty k takové chudobě přišla a tak potřebného řemeslníka sobě vzala, ješto jsi v rodu tvém napořád skoro všecko možné a bohaté lidi měla? To řekši, jako by pro to zarmoucená byla, nic více nemluvila a od ní odešla. Čtvrtý den navrátivší se k ní zas, vetce: Jistě, má milá ujčená, starám se o tebe, starám, aby chudoby a nouze netrpěla a lépejí se míti mohla. A našlať jsem již k tomu i cestu, jen budeš-li mne chtíti poslechnouti a v tom, coť důvěrně a v tajnosti oznámím, mi svoliti. Jest zde v tomto městě jeden velmi možný a bohatý člověk, kterýž mi se toho včerejšího dne svěřil, když jsem na tvou chudobu a neštěstí naříkala a tebe jako své milé ujčené, žes tak k ničemnému místu přišla, litovala. I oznámil mi, že tebe nade všecky jiné ženy miluje a žádá, a budeš-li mu chtíti povoli býti, že budeš nač říkaje jen pomyslíš všeho dobrého dosti míti. I dí mladice: Uchovajž mne toho Pán Bůh, mámť já manžela svýho milýho a dobrýho a lepšího, než jsem já sama, a kterého nejsem ještě ani hodna. Protož toho neučiním a bohatství s hříchem dobývati nebudu a neminím. Teda baba, jako by tomu vděčna, vlidný obličej na sobě okázala řkouc: Dobře pravíš. Má milá ujčená, již na tebe o to laskavější budu. A s tím odešla. A po třech dnech navrátila se k ní opět, pobídla ji řkouc: Poď se mnou, má milá, půjdem spolu k Matce Boží do kostela. Protož ta dobrá žena, namajíc ji již v žádném podezření, i šla s ní. A když před dům toho bohatého přišli, tak jakž bylo na ní nastraženo, mladice mocí vzatá a do komory nějaké temné vtažena. I jsouc v velikém soužení mysli své, jako někdy ona svatá a poctivá Zuzanna, srdcem svým Pána Boha za vysvobození poprosila. A vtom sobě jednu chytrost vymyslila, naklonila se k té babě a pošepmo k ni promluvila řkouc: Má milá staričko, oznamujiť, že na mne této noci, jakž víš, podle běhu našeho ženského přišlo, protož velice prosím, vysvoboď mne odsud dnes a já tobě připovídám, že se sem zejtřejšího dne chci navrátiti zas. Dala tomu místo baba, na ten způsob povolil i ten bohatý smilník; totiž když její čas mine, aby se k němu navrátila a k milosti tělesné těla svého mu propůjčila. Ale ta dobrá žena, vyšedši z rukou jejích jako z kletce pták, myslila, co má dále činiti a kterak té babě za tu její věrnou službu a práci zaplatiti. I poradila se s některými sousedami svými a z nich sobě tři statečný a silný vybrala a s čistými vrchovišťmi v komoře v soukromí je ukryla a zachovala, a když baba po ní přišla, jako by se do pěknějších šatů převlicti chtěla, do komory ji vloudila a ubezpečivší a zavřevší dobře komory dvéře, na ty ženy zavolala, tožť ony hned se sběhnou, babu nejprv z rubáše do naha svlekou, potom ji pak dobrýho na kůži dávají, smejkají, perou, mrskají a nepřestávají, až baba utrušovala a krev z ní kapala. Vtom se nějak dveří dopáčila a sobě otevřela, nahá tak čistova níti z domu vyběhla a takovou dobrou vůli tu měla, voknem-li či dveřmi vyšla, že nevěděla, přes ulice běhala a utíkala, po patách sobě trousila a summou co nějaká příšera byla. Lidé když babu nahou a tak zmrskanou utíkati viděli, co jest to nového věděti chtěli a tomu se všickni divili. A zvěděvše, co se a jak stalo, tu mladici a poctivou ženu po všem městě vychvalovali, takže víc tu získala a nabyla poctivosti a dobré pověsti, nežli by všeho statku toho bohatce dostala a byla v jakékoli hojnosti." (Tohle exemplum má Lomnický ze sbírky italského minority Bernardina de Bustis Rosarium sermonum praedicabilium z r. 1508.)

Baba svodnice je v prózách Šimona Lomnického z Budče nejvýraznějším typem žen. Není to sice nejfrekventovanější ženský typ – tím jsou bezpochyby padlé či vzorné panny, avšak příklady, ve kterých se baby svodnice objevují, patří k nejpropracovanějším, a to kompozičně i jazykově.

Malé čtení ze Šimona Lomnického z Budče, zaměřené na výrazný typ bab svodnic, chtělo být připomenutím autora, který proměnil středověký žánr exempla na působivé vyprávění, které se nevyhýbá humoru, psychologičnosti a smyslu pro dramatičnost. Nabízí se studium Lomnického mravněvýchovného cyklu nejen jako památky literární, ale i pramene poznání každodenního života – jak to má ostatně dnešní historie ráda. „O vostatku pak mlčím, ale s svatým Jerenýmem toto pravím: Meč ohnivý krásná žena, / neb se to při ní znamená. / Jako by ze všech stran těla / šípy, střely vypouštěla..."

1. Šimon Lomnický z Budče: Kupidova střela aneb Knížka užitečná, v níž se všeliká chlipnost a zlá bujnost těla zapovídá a potupuje,1590 (Národní muzeum, sig. 36C7, s. 142b–149a)

2. Šimon Lomnický z Budče: Krátké naučení mladému hospodáři, kterakby netoliko sám sebe, manželku svou i čeládku i své všecko hospodářství užitečně spravovati a živnost svou vésti, ale také jaký by býti, v moudrostech a jiných ctnostech prospívati a čeho se kdy varovati měl [1597], ed. V. M. Kramerius, 1794 (Národní muzeum, sig. 72H33, s. 36–38)

3. Šimon Lomnický z Budče: Tobolka zlatá aneb Lakomá žádost peněz nenasycená a proti hříchu lakomství, kteréž nyní v světě velmi panuje a mnohé lidi oslepuje, výstraha prostá a věrná [1615], ed. František Jan Tomsa, 1791 (Národní muzeum, sig. 67F8, s. 137, 145, 147, 238–239)

4. Čelakovský, F. L.: Mudrosloví národu slovanského ve příslovích, ed. Karel Dvořák, 1949

5. Desatero kázanie božie, In: Staročeské satiry, ed. Josef Hrabák, 1947

6. Dvořák K.: Soupis staročeských exempel, 1978

7. Hrubý H.: České postily, 1901

8. Kratochvilné rozprávky renesanční, ed. Antonín Grund, 1952

9. Krč J.: Život náš plavci podobný se praví (Šimon Lomnický z Budče), rkp. (část. ČRo Vltava, 1994)

10. Mandát aneb Vládnutí žen, In: Frantové a grobiáni. Z mravokárných satir 16. věku v Čechách, ed. Jaroslav Kolár, 1959

11. Olomoucké povídky, ed. E. Petrů, 1957

12. Pec na baby, In: Frantové a grobiáni. Z mravokárných satir 16. věku v Čechách, ed. Jaroslav Kolár, 1959

13. Příběhy římské, ed. František Šimek, 1967

14. Rozprávky nábožné (Olomoucké povídky), In: Výbor z literatury české II, ed. K. J. Erben, 1868

15. Smích a pláč středověku, ed. Pavel Spunar, 1987

16. Štelcar, Jan Želetavský: O stvoření světa, mezi Michalem a Vácslavem rozmlouvání, In: Výbor z literatury české II, ed. K. J. Erben, 1868

17. Voit P.: Šimon Lomnický z Budče a exempla v kontextu jeho mravněvýchovné prózy, 1991

18. Zasedání kuchařek, In: Ďábel a papež, ed. Radovan Krátký, 1953

19. Záturecký, A.P.: Slovenské príslovia, porekadlá a úslovia, 1974

Ediční poznámka: Lomnického texty jsou transkribovány podle běžných pravidel. Ponechávám všechny gramatické a stylistické zvláštnosti, nepravidelnosti i chyby. Interpunkci přizpůsobuji dnešnímu úzu. Texty přejaté z edic ponechávám beze změn. Vynechané pasáže značím (...).