Jestliže jsem v názvu této studie užil tak odiózní označení, není to proto, že bych na následujících stránkách hodlal rozpoutat ohňostroj spílání, stížností a dokladů o ničemnosti a inferioritě těch, kterých je příliš (Nietzsche), ale z té příčiny, abych dal najevo odiózní povahu celého tématu. Z vlastní zkušenosti vím, že hovoří-li přede mnou někdo o lidech jako o luze, plebsu či chátře, vzbuzuje to ve mně podezřívavost a negativní pocity proti mluvčímu, jakkoli je to, co říká, oprávněné. To patrně není jen reflexivní obrana proti potenciálnímu vypínavci, který zvyšuje svou hodnotu a sebevědomí tím, že ostatní snižuje, ale jde i o projev romanticky uskrovňované a egalizované intelektuality, která rozumí plebejci ty ponížené a utlačené, jež zpupný aristokrat ztyranizoval, zbídačil a ještě je navrch pošpinil svým opovržením (viz např. stanovisko Dostojevského). Odtud pak nepřátelské reakce proti každému, kdo se opováží tento dojemný sociální obrázek narušit a mluvit o luze poněkud otevřeněji, jak upozorňuje už Ortega y Gaset ve své Vzpouře davů.

Abych proto ostny podobných, potencionálně proti mně namířených, neblahých emocí poněkud otupil, řeknu raději hned na začátku, že nepřistupuji k plebeji jako k jakémusi abnormálnímu, odpornému a mně zcela cizímu a vzdálenému hmyzu, jenž kdesi na svém mrchovišti s rejdivou lačností popolézá, hlasitě a nelibozvučně bzuče na způsob velikých nečistých much, nýbrž to plebejské pojímám jako obecný modus psychiky, na němž mám samozřejmě také já svůj podíl. Není proto nutné, aby mi nějaký druhý profesor Thilo připomínal tak jako Macchiavellimu (odpovídaje na jeho výrok, že na světě není nic jiného než luza – nil mondo non ę se non volgo), že k davu patří vždy ještě o jednoho víc, než si každý myslí, totiž právě kritik davu sám.

A to je pozice, z níž tato studie vychází, poněvadž se domnívám, že plebejská složka zcela neabsentuje v žádném člověku a že její úplná nepřítomnost by nebyla ani příliš žádoucí. Taková teze bude ovšem sotva přijata s nadšenými ovacemi, poněvadž plebs si každý obyčejně představuje jako obrovský démonický shluk deklasovaných a animálních primitivů, kteří se srocují ke svému ničivému řádění u příležitostí různých vzpour a převratů a kteří jsou tím zločinnější a nebezpečnější, čím jsou početnější – o tom smýšleli staří i noví intelektuálové stejně, viz např. Seneca (Epist. ad Luc. 7) nebo Gumplowitz (Allgemeines Staatsrecht, Innsbruck 1907).

Takto ostatně – tedy jako dočasnou kumulaci hrubého lidského materiálu – plebejství chápe i většina odborných studií (Le Bon, Ortega y Gaset, Canetti, Sighele, Fouillée, Kraškovič, Tarde aj.), které kladou luzu jakožto neodpovědné, beztvárné a inferiorní množství na opačný pól proti odpovědnému, individuálně struktrurovanému jedinci, který je od něj zcela oddělen. Tyto analýzy lidských hromad jsou sice mimořádně zajímavé, pro mě jsou však až sekundárním projevem dispozice, která je v psychice každého jedince a která hromadu pro své ustavení a působnost nijak zvlášť nepotřebuje: svou pozornost proto zaměřím mimo jiné právě na tuto dispozici, na její zrod, chování, aspirace, obavy a na zákonitosti jejich pohybu.

II.

Mluvil-li jsem v úvodním odstavci o podílu na plebejském, jehož není nikdo ušetřen, měl jsem tím na mysli stupeň účasti, kterou má jedinec na určité složce psychiky, která svým projevem a charakterem odpovídá symptomatologii plebsu, jakkoli má tato vrstva osobnosti u různých lidí odlišný a různě zakoušený obsah a expresi. Tato vrstva se JEVÍ jako velmi stará, temná a divoká, komunikace s ní je velice obtížná a ve svých výsledcích matoucí a neradostná (srovnej Jungovu teorii stínu). Není tedy divu, že existuje množství osob, kteří si žádného podílu na této dispozici nejsou vědomi (ať už nechtějí nebo nemohou, aby tak nebyli psychicky zcela rozloženi), což však věru neznamená, že by bylo na světě tolik světců. Není-li si totiž někdo něčeho vědom, pak to neznamená, že ono něco neexistuje nebo není působivé, naopak, bez kontroly a v skrytu se tomu neregistrovanému daří náramně dobře. Lze proto vyvodit, že čím má kdo větší a hůře reflektovanou účast na plebejské složce své osobnosti, tím více jí bude poznamenán či ovládán (když popírané se negací jen zesiluje a postupně vtiskuje svůj charakter) a tím pravděpodobnější se za určitých podmínek stane i její vnější manifestace.

Užil-li jsem jako označení této psychické vrstvy slova plebs a plebejec, bude na místě definovat, co tím rozumím: plebs (od řeckého PLÉTHOS: množství, dav) nebyl jen názvem pro masu nízkých a sprostých lidí, nýbrž (v královské době) i zcela neutrální souborné jméno svobodných římských občanů, kteří nebyli starousedlíci, a kteří proto neměli plná občanská práva a účast na nejdůležitějších politických a náboženských aktech. V dalším výkladu budu tedy užívat slova plebejec jak ve významu hrubé a stínové složky společnosti a psychiky, tak i ve smyslu obyčejného člověka v podřízeném postavení, do něhož také pro svou „novost“, méně rozvinuté intelektuální schopnosti a malý cit pro potřeby náboženství, kultury a tradice přirozeně patří. Plebs ostatně není nikterak depreciativní etiketou, poněvadž například Ovidius nazývá plebeji i nižší bohy.

Tvrdil-li jsem tedy, že nikdo není plebejského rozměru zcela prost, pak je třeba dodat, že stejně tak nikdo není plebejcem setrvale a výlučně. Plebejství je modus duše, ne nadávka, což nicméně nevylučuje existenci osob, u nichž realizace plebejské dispozice dosahuje tak vysokého stupně, že velmi výrazným způsobem stigmatizuje jejich vzhled, chování a život vůbec. Tyto rysy exteriorizovaného plebejce jsou sice nejvíce viditelné u plebejce sociálního, vnějšího, ale principiálně se týkají plebejství na všech úrovních. Nebude proto od věci některé z těchto rysů zmínit, a zároveň tak alespoň trochu katharthicky ulehčit romantickým či společensky exponovaným intelektuálům, aby se mohli tiše a nezávazně zaradovat a současně setrvat na svých zásadově rozumných, filoplebicistních pozicích, poněvadž ač je jejich vztah k plebeji tradičně vnitřně nedobrý, snaží se o to více vnějšně přesvědčovat o opaku (nejitenzivněji sebe samé) a vystupovat jako plebejovi ušlechtilí starší kamarádi a učitelé.

III.

Ač bych mohl celou tuto část studie zaplnit efektními citacemi velkých nemilovníků plebsu (Nietzscheho, d’Annunzia, Flauberta, Chesterfielda, Péladana, Weiningera a desítek jiných), ponechám je asketicky v pozadí a soustředím se více na jedince, v němž se plebej zmocnil vlády. Netřeba to příjímat s útrpností jen jako jednostranné intelektuálské pomlouvání, protože to popisované vždy také nevyhnutelně charakterizuje i toho popisujícího, takže líčit plebeje ze stanoviska intelektuála znamená současně vždy vykreslovat také intelektuála – zvláště pak to, co má doma a o čem vůbec neví, jak se říká v pohádkách, takže to ďáblovi rád přislíbí. Aj, a jak potom lituje, když musí své dítě vydat!

Plebejec je přirozeně slídivý a neukojitelně zvědavý na cizí soukromí (Rychlé šípy v homologické řadě s pavlačovou bábou, vrátným a tajným). K slabšímu se chová drze a panovačně, před silným se hrbí, v nepřítomnosti obávané autority je i roztahovačný a hlučný (již Hésiodos, Theog. 880 mluví o „protivném řevu luzy“), a to všechno proto, že sám sobě nestačí a u okolí – ať už jde o místa, věci či lidi – není schopen respektovat jejich vzdálenosti a specifiku. Aby proto plebej složitý a mnohovrstevnatý svět nějak zvládl (zpacifikoval), redukuje vše na kilometry, vteřiny, body, peníze a vliv (proslavenost), a vytváří tak omezený a víceméně jednorozměrný systém jemu srozumitelných vnějších znaků, s nimiž se snaží co nejvíce identifikovat. Toho pak dociluje co nejobsáhlejším zviditelněním, zvnějšněním, zvěcněním a kvantifikací – odtud je plebej tak nezřízeně soutěživý a odtud se tak vášnivě už od starověku oddává kultu kvantity a primitivní zápolivosti, totiž sportu.

Z toho vyplývá, že plebejec se nevědomky snaží nahradit sebe i své okolí konstruktem, srozumitelnou (a tedy manipulovatelnou) projekcí, jejíž hlavní účel spočívá v zakrytí jeho vnitřní nejistoty a méněcennosti: z tohoto důvodu neustále vše přehání (v oděvu, gestech, citech, jednání) a přeexponovává (viz hlavní příčinu všeobecné popularity mnohých režisérů a dirigentů, kteří přesně takto interpretují klasická díla). Soustřediv se tedy na povrch, plebejec nutně v důsledku splývá s povrchem obecným (tj. s dnešním mediálním světem), přebíraje jeho strukturu, výraz a charakter. Protože však vědomě takto splývavým a jednotným být nedokáže, ozvláštňuje se zaprvé různými drobnostmi (nejčastěji úpravami svého zevnějšku či místa, kde pobývá), zadruhé aplikací kvantity na všech možných i nemožných místech (mít něčeho hodně, mít něco jako jediný, mít více než, nemít něco či nemít tolik oproti něčemu), nebo zatřetí zdůrazňováním svých zálib a averzí (viz Kundera v Knize smíchu a zapomnění nebo Sartrovo vylíčení zrodu antisemity ve Zdi). Tím plebej ubezpečuje sám sebe o originalitě a specificitě vlastních postojů a soudů, jejichž obecnou sdílenost pokládá za důkaz jejich správnosti a pravdivosti (E. Fromm) a jejichž vnitřní chatrnost a inkoherenci zastírá útokem a subverzí proti všemu skutečně zvláštnímu a odlišnému s nevyjádřeným, přesto vždy přítomným cílem toto nestejné v jeho nestejnosti zničit, znivelizovat a strhnout na SVOU úroveň.

Zajímavé je, že plebejec má vcelku pozoruhodný čich na to nestandardní, jež často vyvětří i bez jeho vnějších projevů, přičemž se po způsobu ženy ihned jme slídit po slabých místech, poněvadž maje strach před vyšším a jeho nárokem, zkouší pomocí zbytků špatně strávených a nepochopených myšlenek a ideologií, které přejal z Zeitgeistu jako vyztužující dráty jej rozeznívajících obrazů a pudů, tento nárok odvrátit, zneutralizovat a vnutit všem ostatním přesvědčení (tj. sám sobě v první řadě), že je všechno stejné – takové jako on. Paradoxní na tom je, že plebej této své nereflektované operaci sám vnitřně nevěří, odmítá akceptovat, že svět takový opravdu je, nicméně vzdor tomu svět takový mít chce! Odtud se budou všechny manipulativní systémy a doktríny obracet se svým vřeštěním o rovnosti a novosti a se svými výzvami k převratu a přerozdělení výhod právě a výhradně k plebejům.

IV.

Plebej je v podstatě dítě, [1] které nemůže-li mít více a stát výše než ostatní – což ovšem vždy chce –, žádá si alespoň, aby nikdo nestál výše a nikdo neměl více, žádá si egality. Nic plebej nemiluje vášnivěji než dokazování, že vše stejné jest a že on může totéž, co ti nestandardní a nestejně se jevící, čili že vše má v zásadě stejnou povahu a jen shoda vnějších okolností má na svědomí veškerou hierarchii a specificitu (viz např. díla K. Čapka, J. Škvoreckého, V. Párala, I. Klímy a M. Viewegha jako sui generis mluvčích tohoto panplebejismu). Odtud bude chtít plebej vždy měnit VNĚJŠÍ prostředí, které také obyčejně ze všeho viní a od nějž také vše očekává – u sebe plebejec chyb ani zisků nehledává.

Proto plebej, když se příležitostně multiplikuje v plebs, tak běsní proti všemu vyššímu a evidentně jinému. Tak se periodicky objevují loupeže majetku, vyhánění z bytů, různé typy znečišťování sakrálních prostor (např. fotografování), rozbíjení uměleckých děl, pálení knihoven a paláců, znásilňování žen (nejlépe šlechtičen), vyvražďování aristokracie a různých „podivínů“ atd. (viz Merežkovskij v Leonardu da Vinci nebo H. Broch v Náměsíčnících). To se neděje proto, že by plebej jen na okamžik cítil specificitu a vnitřní hodnotu všech těchto míst, věcí a osob, ale proto, že chce sám sebe přesvědčit, že všechno toto může a smí a že je to tak správné, poněvadž vše je stejné, vše je plebejské, a chová-li se či vystupuje-li někdo jinak, pak podvádí, pózuje, falešně a urážlivě se stylizuje, takže zasluhuje trestu, připomenutí svého původu, své stejnosti.

Jakkoli je však plebej setrvale nepřátelský a agresivní vůči všemu nestejnému, tj. vůči všemu neplebejskému, a jakkoli mocně usiluje o nivelitu a její legitimizaci (viz např. revolucionáři v Dostojevského Běsech), není schopen v této nivelizaci vydržet, není s to ji snášet a žít – přesně na to jsem narážel svou poznámkou o plebejově potřebě ozvláštňovat a kvantitativně strukturovat svůj vnější a vnitřní životní prostor. Proč tomu tak je? Plebej je v podstatě lidské kuře, neopeřenec (viz Platón ve Faidru nebo Fiessinger, Erreurs sociales et maladies morales. Paris 1909, p. 240 a 245–7), nehotový člověk, který z větší části – tj. hlavně po citové a intelektuálně-osobnostní stránce – JEŠTĚ NIČÍM NENÍ, byť pokládá sám sebe sebevíce za dokonaného a dokonalého. Plebej je vpravdě velkým děckem, které si HRAJE na dospělost stejně jako hraje – a proto přehrává – většinu svých postojů, rolí a citů: odtud také pramení hlavní zdroj obdivu plebeje pro hraní a herce vůbec. Herec jest plebejův vzor a „lid jest komediant“ (natio est comoeda), jak výstižně poznamenal již Iuvenalis (Sat. XIV. 40–1). A je tragickým symptomem nové doby – a současně také její nesmazatelnou ostudou –, že herce, bezduchou a obecně opovrhovanou spodinu všech starých civilizací, staví do svého politického a kulturního čela.

V.

Avšak každé děcko, ať je sebevíce umíněné, vzdorovité a neochvějně přesvědčené o své úžasnosti, k níž zajisté již netřeba ničeho přidávat, potřebuje nakonec vždy nějakého rodiče, jenž mu sdělí, co, kdy a kde má dělat, a jenž mu takto poskytne určitý pevný vnější řád, v němž bude dítě mít své místo a v němž o něj bude nějak postaráno. Jinými slovy: rodič nebo nějaký PÁN děcku strukturuje a člení jeho nivelitu a opatřuje ji hierarchií – tedy prostorem a časem a mody povoleného a nepovoleného pohybu. Tento rodič či pán mívá různá jména, ale nejvíce je znám jako stát, strana, politické zřízení, vůdce nebo bůh (náboženství). Není žádná náhoda, jsou-li vyjmenovaní funkcionální rodiče tak často a rádi oslovováni jako Otcové a ovládaní zase ve všech případech jako Děti. Neboť jeden druhého si hledá, jeden druhým se vytváří, jeden druhým se komplementuje. Suum cuique, svůj k svému, jak říká Cicero (De off. I.5.15). Odtud je možno aplikativně využít vzájemného zrcadlení vnějšího a vnitřního a říci, že základní vnitřní vztah rodič-dítě má svůj vnější výraz ve vztahu stát-lid.

Snahu po sebestrukturaci, sebehierarchizaci a tendenci k osamostatnění a vyzdvižení takto získané organizační struktury NAD a MIMO všechny zúčastněné (ideál vojenská bojůvka) sice projevují prakticky všechny lidské skupiny, nicméně toto „sakralizování“ systému není u všech stejně intenzivní. V jedinci, v němž dominuje plebej, je vůle k panství struktury nad sebou daleko masivnější (stejně jako míra identifikace s jí danou hierarchií), ježto na světě neexistuje tvor více ulpívající na VNĚJŠÍCH hierachiích než plebej. Vždyť převážně jen kvůli němu byly vymyšleny všechny ty nespočetné tituly, hodnosti, řády, uniformy a jiné cetky, které mu tolik imponují a které ho tak fascinují. Je vskutku žertovné, jak plebej, který je tak idiosynkratický vůči všem hierarchiím vnitřním a neplebejským, po hierarchii tolik baží, což nakonec bezděky prozrazuje důvody jeho dorážení a ataků.

Zaprvé se takový útok pojí s přestupováním čehosi zapovězeného a se získáváním čehosi odpíraného (děcko tajně zírá na nepřístupný film); zadruhé se takto odvrací a popřípadě i ničí vše, co zpochybňuje či odhaluje vnitřní nezralost, rozpornost a nestabilitu (děcko roztrhává tatínkovu fotografii, protože tatínka roztrhat nemůže); zatřetí, napadení stávající hierarchie či z ní plynoucí axiologie téměř nikdy necílí k jejímu odstranění, nýbrž k její změně a rekonstituci, a to tak, aby si v ní revolucionařící plebej polepšil (děcko prohrává v dámě, a proto rozhází figurky na šachovnici a navrhne pustit se do metání vrchcábů doufaje, že tak bude protihráč znevýhodněn). Ač je tedy plebej bytostně neschopen života bez hierarchie, nechce uznávat žádnou hierarchii, byť sebelepší, v níž si nemůže na úkor druhého polepšit nebo si to alespoň namlouvat.

Jiným typem otcovské hierarchie, kterou plebej potřeboval, potřebuje a potřebovat vždy bude, je určitý typ lidového náboženství, takže mluvit o jeho sekularitě je velmi neopatrné, jak se ostatně ukázalo už na příkladě jeho inklinace sakralizovat hierarchie a jejich vnější projevy. Většina lidových náboženství totiž poskytuje jak absolutní hierarchii, která přesně určuje vnější zákon a normy, co, kdy, kde a jak má a nemá plebej dělat, tak absolutního pána, po němž plebej prahne, to znamená přísného, silného a všudepřítomného tátu, jehož moc a veleba jsou nezpochybnitelné, poněvadž jsou neviditelné a neuchopitelné – a plebej se nejvíce bojí právě toho, co nemůže vidět a uchopit, ať už je to bůh, strašidlo nebo nějaký zlověstný intrapsychický tvar (např. plebej).

A jestliže jsou chrámy a svatyně tak veliké a imponující, obřady a roucha tak nádherné a zástupy vyznavačů tak četné, nemůže zůstat plebej v klidu, naopak, bude tímto množstvím (tj. opět kvantitou) vnější pompy a moci nezadržitelně uchvácen a zváben buď k identifikaci, nebo ke zničení – je-li to ovšem možné. A to je další typikum plebeje, jenž se poddává moci a síle, jíž není s to odolat ani ji podkopat, jako slepice kohoutovi. Silnému plebej promine prakticky všechno, a proto je pozice síly vposledku jediný efektivní způsob, jak jednat s VNĚJŠÍM plebejem na VNĚJŠÍ úrovni – nereaguje totiž na nic jiného než na různé formy výprasku. Jak výstižně praví G. Bruno o sprosťáku [2]:

„Prošen se naduje, udeřen prosí, pěstí mlácen se modlí.“

To není výzva k teroru – jako jí není ani vybízení k vnitřní tvrdosti a důslednosti vůči rozmazlenému děcku –, nýbrž výzva k službě! Plebej je povětšinou vnitřně úplně hluchý, necítí vůbec vnitřní strukturu a hierarchii světa a tu vnější bez síly nerespektuje, takže do něj musí být řád doslova VTLOUKÁN! Bolest nebo pohrůžka bolestí jsou nejsrozumitelnějšími prostředky, jak dát najevo přítomnost a váhu nějakého fenoménu či oddělovací hranice, a to platí ve všech směrech a na všech úrovních: není svět nakonec než bolest, neboli, jak říká Eckhart: „Nejrychlejší kůň, který nese k dokonalosti, je utrpení“ (Der schnelsste Ross, der zum Vollkommenheit trägt, ist das Leiden).

Ukázal-li se tedy současný plebej jako děcko, a to jako děcko vzpurné a rozjívené, které se všude bezohledně roztahuje, přeměňuje vše na svá pískoviště a svou tupou bezohledností ohrožuje životní prostředí, bezpečí a občas i samo přežití všeho ne-plebejského (ať už jde o přírodu nebo o lidi), pak je nezbytné začít s nesmlouvavým hájením vlastní osobitosti, jinakosti a axiologie a postavit se vůči plebejovým nárokům, jestliže je to nutné (a ne vždy je to nutné), velmi nesmlouvavě. To je nakonec to nejlepší, co se pro něj nechá udělat, poněvadž každé dobře odůvodněné setrvávání na nějaké pozici či myšlence je zároveň zviditelňováním určité meze, tvaru a předělu, přes které jinak plebej nevšímavě přechází. Tato hranice či hradba je vposledku životně důležitá také pro něj, poněvadž když plebejský Ivan pádí přes všechny hory, doly a meze světem (viz Horova báseň Ivan a Lenin), vyčerpává a hubí na prvním místě především sám sebe.

Udržet vnitřní tvar a odolávat dorážení vnějšího a vnitřního plebeje znamená zpřítomňovat mu existenci jinakosti, to jest jiný, ne-plebejský svět, do nějž nemůže jen tak vtrhnout se zablácenýma holinama a kde mají věci a lidé jinou hodnotu a postavení, než na jaké je zvyklý. Tím se mu nolens volens vytváří jakýsi komparativní bod, cosi, co není jeho, co není on a jako on, a jest přesto a snad i opravdověji. Věru nevím, co bych intelektuálům po dvou stoletích jejich romantického masového osvětaření a poučování doporučil jiného, než aby byli tím, čím jsou, a nechali plebeje být tím, čím jsou zase oni.

VI.

Toto nechání být neimplikuje nějaké zlomení hole nad plebejem, který je tak nízký a hnusný, že se jím prostě nemá cenu jakkoli zabývat, nýbrž má za účel obě strany (tj. plebeje i intelektuála) chránit od nezdravé polarizace: tím míním již několikrát zmíněný fakt, že intelektuál – je-li upřímný a nehraje-li si na filodéma (viz Aristofanovi Jezdci) – projektuje veškerou možnou špatnost, odpornost a temnotu do plebejce, jenž se tak stává jakousi kalnou jímkou všeho zla, a to nejenom toho vnějšího, světového, ale par excellence i zla vnitřního, jež je každému imanentní. Viz např. Eurípidés (Ifig. Aul. 1357) se svým výkřikem „Hrozné zlo je lidí dav“ nebo ještě vyhroceněji neznámý autor skrývající se za Platónovo jméno (Axioch. 369 A, př. F. Novotný):

„Neboť lid, Sokrate, je bytost nevděčná, přelétavá, krutá, zlomyslná, nevzdělaná, jakoby sebraná ze slivek davu a násilnického žvanění. A kdo se s ním druží, je daleko ubožejší.“

Nejinak si bude počínat plebej, jehož věčné žalobné „oni“ míří především k intelektuálovi, jenž je mu povýšencem, parazitem či vychytralým zlodějem. Je proto na čase ukázat i druhou stranu mince, poněvadž epifanie plebejce věru není omezena jen na nižší sociální či nevzdělané vrstvy, jak by se snad z dosud vyloženého mohlo zdát, nýbrž hojně vzkvétá i mezi tzv. vzdělanci. Prozřejmí-li se plebej zde, bude například žvanit o nutnosti pokroku, o nádheře a vynálezech moderní doby, o výdobytcích a posvátně objektivním statutu vědy, přičemž bude shrnovat minulá období, události a myslitele do velkých, neorganických a účelově konstruovaných celků, jimž bude podkládat své vlastní názory, postupy a cíle, neboť intelektuální plebej je vždy svatosvatě přesvědčen, že jeho doba a on sám jsou tím nejznamenitějším, co kdy ve vesmíru bylo, a že všichni předchůdci byli koktavci, hlupáčci a intelektuální nedochůdčata (viz jako prototyp Aristotelés). Plebej tohoto typu se také vždy bude pošklebovat bohům, mythům, věštbám, nestandardním myslitelům a vůbec všemu mysterióznímu, osobitému a nesnadno přístupnému, poněvadž podle jeho názoru to, k čemu nemá přístup on, plebejský myslílek, to eo ipso buď neexistuje, nebo je to hloupost, pověra, podvod a manipulace (prototypem budiž např. Lúkiános či Voltaire).

Plebejství vzdělance má však i sofistikovanější podoby, které vyrůstají zejména z jeho typické rozpolcenosti, což se ve vztahu k plebeji projevuje například stálou oscilací mezi přemrštěným soucitem a snahou zalíbit se, přizpůsobit či dokonce připodobnit na jedné straně (modus sebepodceňování), a neuvěřitelnou povýšeností, arogancí a elitářstvím na straně druhé (modus sebepřeceňování). Typický člověk tohoto typu má množství těch nejušlechtilejších plánů, aby byl zároveň permanentně negativistický, hyperkritický a apriori poraženecký; mluví neustále o síle, rozhodnosti a velkých cílech, jsa povětšinou slabý, nevytrvalý a váhavý jako poprvé se postavivší batole; tvářívá se vysoce povznesen nad sexualitu a její běžné formy (jako znalec nebo jako asketa), aby současně na tomto poli neodbytně připomínal malého žíznivého hrocha, jenž zapadá do louží těch nejprimitivnějších a nejanimálnějších sexuálních projevů (typ sexuální idiot); vykládá neustále – a to je snad nejsymptomatičtější znak takovéhoto intelektuála: věčně něco někomu vykládá, věčně mluví – o optimálním člověku, řádu a společnosti, ale zároveň se před každým k něčemu podobnému vedoucím sebeomezením cuká jak divý mustang před uzdou, nejsa s to dodržovat a respektovat leckdy ani ty nejzákladnější sociální požadavky a normy (typ sociální idiot); převádí vše ve světě na jemu známé konstrukce z literatury, filosofie a umění, které neadekvátně paušalizuje a nadhodnocuje, aby zároveň démonizoval a inferiorizoval vše ne-intelektuální a ne-racionální; je setrvale náchylný k absolutizaci a sakralizaci svých intelektualizací (kult světla, pokroku apod.), jimž pak není schopen dostát, a proto je zase napadá a bourá, a tak by se nechalo ještě několik stran pokračovat.

Proto také nelze bezvýjimečně plebejství ztotožňovat se vším sprostým, inferiorním a negativním, poněvadž ačkoli se často pojí s jistou citově-intelektuální nedokvašeností, pudovostí a primitivitou, nikterak z toho automaticky neplyne, že ten, u koho převládne, je blbec a zločinecký parazit – a to už jen proto ne, že žádný člověk, jak už jsem říkal, není setrvale a výhradně plebejem. Kromě toho plebej ani ve své nejhrozivější podobě, tj. coby plebs, není souborem všech negativit, neboť dokonce i davologové mluví o některých pozitivních vlastnostech a projevech zástupů, [3] vždyť plebejovo dominantně emocionální a inkoherentní zpracovávání světa je schopno i mimořádných činů, obětí a hrdinství a jeho živočišnost a nekomplikovanost možno nahlížet i jako jeden z posledních, relativně nezkalených zdrojů přítomnosti a projevu přírody v člověku. Protože člověk není jen duší a božskou světelností, jak to propagují intelektuálové, nýbrž i tělem a všemi staršími stupni fylogeneze a jeho lidskost je, jak říkal Freud, daleko více úkolem než daností.

Z toho je zřejmé, že si intelektuál a plebej nejsou tak cizí a nebetyčně vzdálení a že nejsou tak zásadně odděleni nepřekročitelnou propastí, jak má za to řada psychologů davu a jeho nepřátel mezi vzdělanci, nýbrž že oba dohromady vytvářejí na způsob gnostické syzygie komplementární psychický pár, který je propojen a sebou podmíněn už při svém zrodu. Jestliže tímto zrodem není než konstituce individuality, pak bude zřejmé, že intelektuál a plebej představují dva její mody či aspekty.

VII.

Individualita, která evidentně není primordiálním psychickým tvarem (stejně jako jimi per consequentiam nejsou ani intelektuál a plebej), se ustavuje v první fázi především odmítáním, kritikou a negací toho obecného včetně jeho požadavků, měřítek a hodnot, díky čemuž osobnost stojí z větší části na negativních základech, tj. na tom, co není a být nechce. Ačkoli mnoho protoindividualit v tomto stádiu, jež je typické zejména pro mladého člověka, navždy uvázne, opravdová stavba osobnosti začíná až tam, kde se člověk vymezuje (vnitřně nachází), co je a být chce a může. Ať však výstavba individuality dospěje do jakékoli fáze, vždy je osobnost neúplná a neintegrovaná, třebaže velmi touží po své završenosti. Proč? Osobnost je totiž vždy jen částí a jedním z výrazů psychiky, která ji živí a uvádí do pohybu a která je vzhledem ke své mohutné transpersonální a transhumánní vrstvě ve svém celku neindividualizovatelná, takže se osobnost jakožto konstruované ego může uzavřít a završit jen tak, že se od psychiky oddělí, čímž se ovšem dostává do situace hlavy, která od sebe odřezala tělo (srovnej Heideggerovu koncepci smrti jako jediné možnosti dosažení úplnosti).

Toto je sice činnost evidentně nesmyslná, nicméně intelektuál a plebej se chovají právě takto: první usiluje ze vší síly vytlačit ze své osobnosti vše plebejské nebo to alespoň intelektualizací (tj. deplebejizací) učinit pro sebe přijatelné, druhý se snaží aktivně ignorovat a nepustit ze sebe nic „intelektuálského“, tj. nic sebekritického, nemužného (zženštilého, homosexuálního) a slabého, takže se lze sotva vyhnout závěru, že oba intenzivně touží po své smrti a také na ni zdatně pracují: nu, má každý svou smrt a její přijímání – tj. její rození – je těžké (viz např. Rilke, Zápisky Malta Lauridse Brigga).

Intelektuál a plebej se tedy objevují na scéně v momentě, kdy se jinak obecné a nestabilní rysy počínající osobnosti ZVNĚJŠNÍ a negativně stabilizují na úrovni vnějších znaků jakožto odlišení oděvem, zevnějškem, původem, výchovou, postavením, inteligencí apod. Mezery v neuzavřené osobnosti se takto uzavírají ZVENKU, tj. negativním vymezením vůči množství, čímž se osobnost stává jakousi enklávou, kterou převážně konstituuje a udržuje právě to množství, které popírá. Tak vzniká typický vztah pán – rab, tj. vztah vzájemné podmíněnosti a potřebnosti, kdy jeden vymezuje druhého a kdy jeden od druhého přebírá vlastnosti, mody chování, cíle a vposledku i vládu (viz Hegel, Fenomenologie ducha, kap. B IV). Jako se pán neobejde bez svého raba, jehož negace mu skýtá vnitřní tvar a hodnotu, tak nemůže být rab bez svého pána, poněvadž, jak už bylo řečeno, bez vnější hierarchie existovat nedovede a sám ji vytvořit a udržet nedokáže.

Plebej je tedy sourozenec nedokončeného intelektuála, jakýsi side-effect individuace, nepřiměřeně temný stín vůči nepřiměřeně jasnému světlu (ne nadarmo jsou v řadě náboženství bůh a ďábel bratři), je zkrátka nutným důsledkem zastaveného, v počáteční fázi uváznuvšího individuačního pohybu. K tomu dochází tehdy, když individualita, která nikdy nemůže být bez plebejského základu a rozměru, vnímá tento nárok plebejského na integraci jako nebezpečný útok proti té části psychiky, kterou zatěžuje vědomím, se kterou se chce identifikovat a jíž brání ponejvíce zatlačováním plebejského zpět do tmy, jeho démonizací, [4] izolací, popíráním a vposledku také zvnějšněním: není vnější plebej než oživený plebej vnitřní (viz tibetský jiram, negativní vnitřní obraz, který oživují lámové, aby jim dělal sluhu, jenž se však nezřídka stává zlým pánem).

Čím extrémněji se takto intelektuál intelektualizuje a odvrací od všeho nízkého a neintelektuálního v sobě a ve světě, tím extrémněji plebej plebejští a stává se arogantnější a nepřátelštější vůči všemu neplebejskému v sobě a ve světě, přičemž se ovšem ani jeden ani druhý nemohou završit a zintelektualizovat nebo zplebejštět úplně. Intelektuál i plebejec se totiž pro ustavení a rozvinutí svých životních rolí potřebují vzájemně doplnit, jak to ostatně prozrazují setrvalé, na různém stupni latence a zjevnosti probíhající pokusy množství pohltit jednotlivce a snahy jednotlivce rozpustit se v mnohém. Obojí má různá jména, eufemistická i pejorativní: na jedné straně tu může stát požadavek státu, armády či kolektivu na podřízení a zařazení individua do systému, na straně druhé se zase ozývá reziduálně romantická láska k lidu, půdě či vlasti, avšak do téže kategorie patří i osudově hrozivé a neodvratitelné přitahování a vtahování do temné propasti prvotní primitivity a zániku (viz např. Pilňak, Nahý rok či Ivanov, Exotické povídky), které se netýká jenom jednotlivců, ale leckdy i celých skupin (viz ruskou a rakouskou inteligenci přelomu 19. a 20. století), národů (viz Etruskové či Chazaři) a kultur (viz Inkové). Neboť nejen člověk chce zemřít...

Každá psychika tedy obsahuje složku intelektuální i plebejskou, které se obě v procesu zrání (individuace) oživují a zvýrazňují a které se při nezdařené či nedokončené integraci vnitřně profilují a tvarují. Tím dostává osobnost příležitost vyrovnat se s nimi na úrovni již uchopitelnějších forem, ale pokud si neporadí ani s nimi, pak se tyto vnitřní tvary posléze exteriorizují a osamostatňují, skýtajíce tak ještě jednu příležitost k pochopení a zregulování vzájemného vztahu. Z těchto formulací je zřejmé, že jednak je vnější nepřátelský vztah intelektuála a plebejce zcela zákonitý, jednak se tu ve veškeré přítomné negativitě skrývá veliká šance, klíč k vlastnímu nitru – nejsou všechny vnější problémy než konflikty, které nebyly vyřešeny vnitřně.

VIII.

Snaží-li se však část osobnosti uzavřít do obranného partikulárního systému, pak jakkoli je její modus vnitřní a racionální, její negativní strana zvnějšní a ziracionální, ježto žádné světlo a řád se neobejdou bez své tmy a chaosu. Odtud je srozumitelná setrvalá snaha systémových intelektuálů věčně poučovat, racionalizovat a zesvětelňovat davy (tj. to davové v sobě) a odtud je jasné, že tento dav se nemůže nikdy jevit jinak než jako nevědomý, pudový, temný a ne-racionální – v teoreticko-společenských projekcích na něj prostě žádná jiná klasifikační forma nezbývá. Zdá se tedy nezbytné konkludovat, že vnější plebejec se objevuje jako důsledek snahy intelektuála, který jako nedokončená a nestabilní vnitřní osobnost usiluje o VNĚJŠÍ stabilizaci a završující INTELEKTUÁLNÍ stratifikaci sebe, society a světa.

Tento vnitřní pohyb lze velmi dobře pozorovat na intelektuálních projektech budoucích či ideálních společností, které pravidelně staví do čela osvícené intelektuály a učence a které plebejce buď úplně ignorují a odstraňují (intelektualizují je), nebo je přemisťují na hodně vzdálenou periférii. Jako příklad zmíním jednu z nejčerstvějších vizí tohoto druhu, která přímo přetéká těmi nejsymptomatičtějšími obrazy, totiž Hesseho Hru se skleněnými perlami (česky Praha 1996). Román se zabývá popisem intelektuální aristokracie 22. století, která má svůj vlastní, odloučený a vysoko v horách se nalézající státeček, odkud intelektuální elita vládne světu, a který Hesse pojmenoval Kastálie, v čemž nenáhodně zaznívá indická „kasta“, německé Kasten (truhla či škola), latinské castus (čistý) a stejnojmenný posvátný pramen vysokohorské věštírny v Delfách, která se prostřednictvím orákula a osobité politiky snažila řídit osudy Řecka).

Plebejci v románu prakticky neexistují, pouze jsou marginálně a vzdáleně připomínáni jako zdroj minulé – a v současnosti již opět hrozící – zkázy. Intelektuál je příznačně koncipován jako mnich a duchovní aristokrat (srovnej Péladanova aristokrata vědění, Dostojevského aristokrata utrpení a Georgova aristokrata umělce), tedy jako ten, kdo svou intelektualitou to ženské a plebejské překonal a kdo se zabývá vážně pouze perlohrou, tj. čistým, bezzájmovým sledováním a propojováním myšlenkových stop a figur.

Musím-li nyní přejít pro přílišnou bohatost materiálu přes symptomatickou paralelitu perlohry a myšlení a obce učenců jako státu (prastarého to snu intelektuálů, kteří se začasté nejsou s to snést ani v rámci jedné katedry), rád bych upozornil alespoň na obraz mnicha, který je jakousi sběrnou všech možných projekcí a který intelektuály svou předpokládanou netělesností, distancí od rodiny, těla a světa a zvýlučněnou spiritualitou nezadržitelně vábí. Mnich je intelektuálovi in facto ideální obec i ideální myšlení v malém, jakýsi mikrosystém, který ze sebe vyloučil vše nečisté a špatné – tj. vše neintelektuální – a který žije jen ukazováním a zdůrazňováním pouze jedné strany člověka a světa, tj. strany světlé, uspořádané a ne-pudové.

Tehdy jsou zapomínány výstrahy Nietzscheho (Also sprach Zarathustra), podle nějž kolem každého světce chrochtá stádo prasat, a tehdy je přecházena bez povšimnutí i úžasná vize Čechova (Čornyj monach), který ve své geniální povídce ideál mnicha jako salvatora mundi rozbalil v celé jeho škále – zešílel vposledku Kovrin, jenž se sám sobě zjevoval co svět zachraňující vědoucí mnich (vpravdě ryzí typus rosekruciána), zešílel, sobě podlehl, sebou se zadusil. Plebej si ho našel jako Kozina Lamingera, protože plebej si svého intelektuála vždycky najde, jakkoli se ho bude intelektuál snažit setřást, ze sebe vypudit. A jak říká Campbell, stáváme se tím, proti čemu bojujeme: viz přízračný vztah Jaroslava Havlíčka ke svému alter ego Kalvachovi, tomuto tiše odpornému prototypu českého středostavovského plebeje, nebo poměr Ivana Karamazova k ďáblu a k svému nevlastnímu bratru Smerďakovovi. A každý intelektuál má svého Smerďakova, svého plebeje, svého ďábla (černého mnicha), který je mu bratrem!

IX.

To není jen prokletí intelektuála, nýbrž i plebeje, poněvadž i on se snaží izolovat a osamostatnit a nevidět a přehlížet to ne-plebejské v sobě, co se vzpírá zničení, co ho sleduje a podvrací a delegitimizuje jeho monolitnost: viz jako ukázkový model Vianův Luzuli v Červené trávě, který by tolik chtěl být bezstarostný a celistvý a užívat života, ale v klíčových momentech je vždy mlčky pozorován bledým pánem – sebou samým; když se pokusí bledého pána zabít, objevuje se jiný, dokud se Luzuli nezhroutí, proklán všemi ranami, jež zasadil bledým pánům, sobě bledému a zapomenutému. Odtud se plebejec intelektuálů a intelektuality podvědomě velmi intenzivně bojí. To běžná zkušenost nijak nevyvrací, poněvadž tento strach se vpodstatě téměř nikdy nevztahuje k intelektualitě konkretizované a zvnějšněné, k nějaké knize či osobnosti, ale míří k intelektuálovi vnitřnímu, který se s nějakou vnější podobou jen občas náhodně a přechodně překrývá.

Řešením necelistvosti osobnosti proto není likvidace plebejce intelektuálem nebo intelektuála plebejcem, nýbrž přijetí a integrace obou složek psychiky tak, aby mohl být člověk rozumu člověkem rozumu a člověk citu člověkem citu anebo ještě lépe: aby každý to rozumové řešil rozumem a to citové citem. Tím se současně dostávám k formám psychiky, které intelektuálovi a plebejci jistým způsobem předcházejí, ač s nimi pak koexistují. Člověkem rozumu nazývám osobu s výraznými vůdcovskými a organizačními schopnostmi a sklony, která je s to prakticky uplatňovat a vzájemně koordinovat své i cizí poznatky a zkušenosti. Člověkem citu pak míním jedince, který se orientuje převážně na základě pozitivních či negativních citových impulsů a tenduje k hierarchicky strukturovanému životu, jemuž se vcelku ochotně podrobuje a jemuž svou aktivitou a dovedností podle svých možností slouží: důvodně lze předpokládat, že tyto dvě skupiny představují nejstarší formu rozvrstvení lidské skupiny, a proto ipso facto také nejstarší formu strukturace psyché.

Aktivní rozumový člověk má velkou vůli vnějšně se prosadit, vyniknout a získané pozice dále využít, takže se ve svých negativnějších vydáních příliš nerozpakuje přehlédnout (u sebe i u druhých) leccos nepřehlédnutelného a jednat tak „pragmaticky“, že to hraničí – a často nejenom hraničí – s úplně obyčejným darebáctvím: viz mediální sféra a obchod, kde se tento typ lidí uplatňuje nejvíce. Takový člověk docela „přirozeně“ mluví, píše a vykonává podle dobových norem ve správný čas a na správných místech ty nejsprávnější věci tak, aby to vedlo co nejrychleji k úspěchu a získání pozornosti co největších a nejvlivnějších mas. Na této cestě jsou mu dobré všechny druhy chytráctví a kliček, protože v případě potřeby nerespektuje žádné tradiční ani stávající autority, závazky či meze, takže svou typologií nápadně připomíná plebejce a také jím vpravdě je (viz např. Spenglerův doktor Faust).

Jako se totiž externalizovaný plebej snaží stáhnout intelektuála na svou úroveň a donutit ho (tj. sebe) k přiznání, že je stejný, stejný jako on, tak je také člověk rozumu (plebej internalizovaný) posedlý obsendancí, aby intelektuála usvědčil ze slabosti a pokrytectví, vytáhl ho ze žvanivých mystických mlh a demaskoval ho jako lidskou a společenskou nulu, což nakonec jen potvrzuje, že intelektuality se neděsí jen opravdový intelektuál, jemuž je životním prostředím a osudem, ale i opovržlivě a cynicky se tvářící rozumařící plebej, jemuž je pouhým manipulativním nástrojem. Princip zůstává stejný: plebej na všech úrovních a ve všech svých formách nivelizuje podle sebe sama a svůj simplifikovaný a superficiální standard vydává za jediný správný a „reálný“ (jedno z nejoblíbenějších slov na „veřejnosti“ se motajícího plebeje) modus vivendi pro všechny, od nichž proto vymáhá, aby se mu přizpůsobili: skrze tento parciální standard tak sám sebe legitimizuje, a dokonce i jaksi posvěcuje, že se k němu tak otevřeně hlásí (viz La Mettrieho Člověk stroj). Klíčové slovo těchto dvou plebejských složek osobnosti je, jak říkal Weininger, PŘISTIHNOUT, usvědčit všechno odlišné ze lži, přetvářky a směšnosti. Odtud je, jak poznamenal Karásek ve své Gotické duši, Čech se svým ustavičným žbrblavým negativismem a nutkavým sklonem vše zesměšnit a snížit rozený plebejec.

X.

Shrnu-li účelově to, co bylo dosud řečeno o epifanii plebeje na úrovni osobnosti, pak se vztahy jejích čtyř zmiňovaných psycho-sociálních složek nechají v redukované podobě vyjádřit asi takto:

Ačkoli by nyní bylo na místě k tomuto schématu uvést podrobnější vysvětlení, musím v tomto ohledu čtenáře zklamat, protože jsem se rozhodl, že je do této studie nazačlením: to má více příčin, z nichž zmíním alespoň jednu, a to skutečnost, že zde nezařazené analýzy, komparace a aplikace s plebejem už prakticky vůbec nepracují. Absence komentářů nemusí být ostatně příliš na závadu, poněvadž ve výše nastíněné relační síti jsem ponechal pouze výstupy odkazově velmi průhledné. Byl bych však velmi nerad, kdyby si někdo pletl průhlednost s primitivitou, ježto v žádném případě není nějakým „řešením tajenky“, je-li zde rozeznána Jungova teorie osobnosti, čínská pohybová metafyzika, nábožensko-sociální systém Manudharmašástry, etruský prostorový kříž, teorie čtyř prvků nebo něco jiného. Jde o vnitřní pohyb a jeho principy, ne o stasis a její sochy – táž figura by tudíž mohla být načrtnuta a vykládána vnějšně úplně jinak v osmi, šestnácti nebo šedesáti čtyřech výstupech o neomezeném počtu forem.

Říkám to proto, že ani dosud pojednávaný vztah intelektuál – plebej není než jednou z aplikací, která může být ve svých definičních výstupech z větší části nahrazena jinými parametry, aniž by to mělo na vnitřní směr a charakter dané relace výraznější vliv: to by bylo docílitelné například přesunutím důrazu z líčení negativních projevů čtyř psycho-sociálních složek na pozitivní, nahrazením literárních modelů a příkladů skutečnými kasuistikami nebo transkripcí poměru intelektuál – plebej do poměru mužské – ženské. Říkal-li jsem tedy v úvodu, že mluvení o něčem či o někom automaticky vypovídá také o tom vypovídajícím, pak bych zde tuto myšlenku rozšířil v tom smyslu, že každá výpověď víceméně vypovídá o všem ostatním, což je přesně základ a princip „hry se skleněnými perlami“, jíž se zabývají Hesseho intelektuálové (srovnej též vzájemně se zrcadlící perly Šivova náhrdelníku v Avatamsaka sútře a Platónovu koncepci ideje, která v sobě obsahuje všechny ostatní). Je-li tedy mluveno O plebeji, je vždy také mluveno PŘES plebeje o jiném – je proto bezúčelné spekulovat, zda tu od začátku rozvíjím jednu z verzí perlohry, nebo „se ptám po stopách boha, které ve mně zanechal“ (Rgvéd I.164.5).

Na závěr stručná rekapitulace v apelativnímu tónu. Vztah intelektuála a plebeje byl, je a vždy bude problematický a rozporný, protože již samotné jeho ustavení je sui generis rozporem (třebaže rozporem velmi plodným). Obecně lze říci, že čím více je tato relace artikulovanější a exteriorizovanější, tím více se prohlubují odlišnosti v postojích, konstituci, funkčních modech nejen psychiky, nýbrž i těla, jak si povšiml už M. Ficino ve svém souboru rad pro učence a intelektuály (De vita). Tyto rozdíly pak nezřídka vedou k tomu, že psychické pozice pro svou nestabilitu, nesamostatnost a vzájemnou provázanost vedou k obapolnému strachu, pohrdání a nenávisti, nezřídka i k pokusům o vzájemné zničení prostřednictvím připodobňování toho druhého sobě.

Je proto velmi důležité důsledné a správné provádění své vnitřní formy, ať už ji realizuje intelektuál nebo plebej, poněvadž v takovém životním pohybu se zpřítomňuje a přichází do zjevnosti řád, hierarchie a zákon celého světa. Účelem proto není vše intelektualizovat nebo plebejizovat, nýbrž dělat na svém místě to své (a v jistém smyslu se tomu dokonce vůbec nelze vyhnout) – to je dosažitelné a realizovatelné na všech úrovních a pro každého, jak dokládá krásná Buninova povídka (Bernard), kterou napsal krátce před svou smrtí a v níž zachycuje předsmrtná slova svého přítele námořníka: „Myslím, že jsem byl dobrý námořník.“ K tomu pak Bunin připojil poslední větu: „Doufám, že před smrtí také budu moci říci, že jsem byl dobrý spisovatel.“

2. G. Bruno, Večeře na popeleční středu, in: G. Bruno, Dialogy. Praha 1956, s. 68.

3. Např. Ferri, La sociologie criminelle. Paris 1905, s. 532–542 či Worms, Psychologie collective et psychologie individuelle. Jenna 1899, s. 270–1.

4. Plútarchos, Život Perikla 13, in: Životopisy slavných Řeků a Římanů I. Praha 1967, s. 371): „Komikové jsou vůbec lidé se satyrskými sklony a při každé příležitosti přinášejí pomluvy nejlepších mužů za oběť závistivému davu jako nějakému ZLÉMU DÉMONU.“