MIROSLAV JINDRA / TRADUTTORE – TRADITORE? ANEB ABY PŘEKLADATEL NEBYL ZRÁDCE

V našem literárním životě pomalu, ale nezadržitelně vzrůstá zájem o současný stav českého překladu. Jeho problémy jsou zakotveny v aktuální ekonomické a obecně kulturní situaci, založené na hlubokém společenském přelomu z počátku devadesátých let, který mimo jiné otevřel nový prostor i nejrůznějším nakladatelským aktivitám. Vydavatelská exploze, díky níž u nás bylo svého času zaregistrováno více nově vzniklých „nakladatelských domů“ (byť jejich první publikace byla většinou i publikací poslední a nezřídka se dokonce ani nerealizovala), než jich působí ve Spojených státech, vytvořila obrovskou poptávku po překladatelích, kterou bylo bohužel možné uspokojit pouze za cenu prudkého poklesu kvality. Výrazně k tomu přispělo i to, že noví nakladatelé se sice vesměs vyznačovali obdivuhodným podnikatelským elánem, ale o řadě podstatných atributů seriózní vydavatelské činnosti, podmiňujících alespoň minimální kvalitu knižního produktu, neměli často sebemenší ponětí. V rovině překladatelské se do očí bijící zmetkovitost (jiné slovo se těžko hledá) takové produkce projevila především u importované literatury populárně instruktivní, informativní, životopisné a dokumentární a v oblasti „konzumní“ beletrie (specificky tzv. „románů pro ženy“), ale zasáhla bohužel nemalou měrou i edice děl s nespornými uměleckými nároky. Fakt, že mnozí nakladatelé zadávali překlady bezstarostně a bez jakéhokoli prověření v podstatě každému, kdo se jim jako potenciální překladatel nabídl (a jehož jedinou kvalifikací bylo nezřídka to, že chodil na pivo se známým nakladatelova přítele nebo na rande s jeho neteří), způsobil, že kromě (nejen) jazykově „czechšmejdových“ produktů bez jakýchkoli literárních ambicí (ovšem i ty jsou jedovatě nebezpečné, protože kazí a otupují jazykový cit a vkus svých čtenářů) vyšlo u nás i nejedno po všech stránkách seriózní a často objevné literární dílo v totálně zmršené české verzi, která jeho autora v očích našich čtenářů fatálně zdiskreditovala. Trestuhodná šlendriánská nedbalost některých nakladatelů a nedostatek sebekritiky různých „takypřekladatelů“ (kteří jazyk originálu znají sotva na úrovni dvacáté lekce začátečnického kurzu a jejichž vyjadřovací kompetence v češtině nepřesahují základní komunikativní rovinu) tak způsobily a bohužel stále ještě působí rozsáhlé a nenahraditelné kulturní škody a odrazují potenciální čtenáře, kteří se už beztak jen velmi obtížně orientují v závalech komerční produkce, pod níž se prohýbají pulty knihkupectví, od kvalitních literárních děl. (Aby bylo jasné, o čem tu vlastně mluvíme: naráží-li zmatený čtenář prakticky na každé stránce knížky, se kterou by se chtěl potěšit, na perly jako je dost lehký na chlapíka, co bere velký poplatky sedět v otáčecí židli a dávat přednášky ptáčkovi, který měl proti němu všechny brzdy nebo dívka se sklátila dopředu a hodila před sebe ruce či zakroutila hlavou s dlaní na břichu a pak si zapíchla ukazovák do hlavy, musí ji od sebe velmi brzy štítivě odhodit, byť je třeba bohatě obdařen smyslem pro grotesku a černý humor.)

Český literární překlad měl přitom vždy vysokou úroveň a významnou měrou příspíval jak k rozvoji národní kultury (vzpomeňme například významných překladatelských výkonů z doby obrozenské), tak k obohacování českého literárního jazyka (v posledním půlstoletí především v oblasti jeho stylových rejstříků). Některé flagrantní poklesky, kterých se jeho provozovatelé v současné době dopouštějí a jež jeho úctyhodnou tradici politováníhodným způsobem zrazují a špiní, obrážejí do značné míry celkovou společenskou atmosféru gründerské honby za hmotným úspěchem, která nelítostně odsunuje do pozadí etickou stránku lidského konání. I u mnoha kvalifikovaných překladatelů se nyní vytrácí vědomí odpovědnosti za to, co činí, a nehodlají si připouštět, jak zhoubné důsledky může mít podceňování či ignorování základních postulátů, které by měl každý překladatel hodný svého povolání respektovat; tím spíše se různé projevy čiré nezodpovědnosti projevují u lidí k překladatelské práci očividně nepovolaných.

Jako na mnoha jiných úsecích našeho života (zdaleka nejen kulturního) narážíme tedy i v oblasti literárního překladu na povážlivý nedostatek profesionality, proti němuž je možné působit jen velmi trpělivým a koordinovaným úsilím všech zúčastněných – překladatelů samých především, ale stejně tak i nakladatelských pracovníků a v neposlední řadě i recenzentů a literárních kritiků, kteří rovinu překladu literárního díla, jímž se zabývají, téměř bez výjimky vysunují mimo okruh svého zájmu, jako by si odmítali uvědomit, že za text, který posuzují, odpovídá jeho původní autor jen zprostředkovaně a na jeho výstupní podobě se podepsal především autor překladu. (Přesto bývá jeho jméno uváděno jen petitem v tiráži a nezřídka se v knize nevyskytuje vůbec.) Překladatel je svým způsobem něco jako reprodukční umělec, a pokud si literární recenzent jeho výkonu vůbec nevšímá, je to totéž, jako kdyby se hudební kritik, referující o klavírním recitalu, na němž zazněly vrcholné Beethovenovy sonáty, soustředil pouze na jejich hudebněhistorickou analýzu a o výkonu pianisty se nezmínil jediným slovem. Jistě – bylo by pošetilé od recenzenta žádat, aby svůj názor na dílo doplnil kritickou analýzou překladu; jednak na to v recenzi nezbývá místo, jednak k porovnání překladu s originálem nemívá materiál a především většinou ani odborné předpoklady. (Vzpomínám si, že někdy počátkem 70. let zhodnotila jedna dobově velmi kovaná literární kritička v novinové recenzi mou překladatelskou účast na české podobě současného amerického románu – který samozřejmě z jedině správných ideologických pozice obligátně strhala, ale jenž pak měl obrovský čtenářský úspěch – poznámkou, že „překlad podtrhl nedostatky originálu“; přitom neuměla slovo anglicky a původní text okem nezahlédla.) Spíše mi jde o to, aby si byl takový posuzovatel vůbec vědom toho, že překladatel hraje v prezentaci díla jinojazyčnému obecenstvu zcela klíčovou a nezastupitelnou roli a že mu svým specifickým literárním výkonem může buď více či méně pomoci, nebo také krvavě ublížit. Obecná zkušenost totiž ukazuje, že většině čtenářů českých překladů z cizích literatur, mnohé recenzenty a kritiky nevyjímaje, tato skutečnost jaksi nedochází a žijí v představě, že překlad literárního díla je jen jakýmsi mechanickým, ve své podstatě netvůrčím převodem do jiného jazykového systému. Uniká jim, že proti originální verzi literárního díla, vždy autenticky jedinečné, nestojí nikdy podobně jedinečný, tj. jedině správný ideální překlad, protože jakákoli jeho cizojazyčná podoba je vždy nezbytně výsledkem složité souhry mnoha objektivních i subjektivních procesů, které u každého individuálního překladu a překladatele probíhají jinak. Objednáte-li si překlad téhož konkrétního díla u n překladatelů, získáte nakonec n1 verzí, které se sice v jednotlivostech budou tu více, tu méně překrývat, ale ve svém celku budou zákonitě každá jiná. (Byl bych ochoten se vsadit o cokoli, že zadám-li tři řádky jakéhokoli průměrně náročného literárního textu padesáti různým překladatelům, nenajdu mezi řešeními, které mi odevzdají, ani dvě zcela identická.) Právě z této danosti vychází postulát profesionality literárního překladatelství, protože jen ona může zaručit, že překlad neochudí, neošidí, nepodvede, nezradí originál.

Jak se tedy rodí takový profesionální (tj. věci znalý, odpovědný a svědomitý) překladatel? Mají seriózní zájemci o literární překlad vůbec nějakou možnost se v tomto oboru systematicky vzdělávat? A je takové školení vůbec nutné?

Většina adeptů literárního překládání se rekrutuje z řad univerzitních absolventů filologických oborů; během studia si jednak rozšířili a prohloubili znalost toho kterého cizího jazyka a získali (nebo alespoň měli získat) i potřebný všestranný rozhled po zemi či zemích, kde se tímto jazykem mluví a píše, bez něhož prakticky nelze úspěšně překládat. Sám literární překlad se v různé podobě objevuje ve výukových programech filologických oborů (především na anglistice, germanistice, romanistice a rusistice) filozofických fakult všech tří našich největších univerzit, Karlovy v Praze, Masarykovy v Brně a Palackého v Olomouci. Speciálně na přípravu překladatelů se zaměřuje Ústav translatologie FFUK v Praze, kde se v pětiletém studiu většinou kombinují dva jazyky (nabízí se angličtina, francouzština, němčina, ruština a španělština); studenti se zde ovšem systematicky připravují i k praxi tlumočnické. Vlastní translatologická složka studia je orientuje především na překlad odborný a technický, studijní plán však zahrnuje i úvod do uměleckého překladu a další literárněpřekladatelské semináře se tu vypisují jako výběrové či volitelné předměty; studijní program obsahuje také řadu předmětů teoretických, které rozšiřují kulturní obzor studentů v oblasti jazyků, jež studují (včetně úvodů do historie a literární historie). Kromě toho prakticky všechna moderněfilologická pracoviště FFUK organizují výuku literárního překladu (jako doplněk soustavného studia dějin příslušných literatur) formou výběrových (volitelných) seminářů; například na anglistice je jich každý semestr vypisováno několik (vedou je vesměs zkušení překladatelé) a pravidelně se do nich hlásí několik desítek zájemců. Filozofické fakulty univerzit v Brně a Olomouci nemají sice žádná speciální translatologická pracoviště, ale podobně jako v Praze nabízejí jejich filologie výběrové semináře literárního překladu; v posledních dvou letech se takové kurzy otevírají i na katedře anglistiky Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Péči o zvyšování úrovně literárního překladu si za svůj úkol vytkla i Obec překladatelů, zájmová organizace pracovníků činných v této sféře. Své aktivity na tomto úseku zaměřuje soustavně především na mladé a začínající překladatele, pro které už tradičně pořádá každý rok Překladatelskou soutěž Jiřího Levého. (Jiří Levý /1926–1967/ byl průkopníkem moderní teorie překladu a velmi se zasloužil o rozvoj našeho literárního překladatelství a zvýšení jeho úrovně; v červnu tohoto roku byly slavnostně vyhlášeny výsledky už šestého ročníku soutěže po něm pojmenované, které potvrdily, že průměrná úroveň soutěžních příspěvků sice stále stoupá, ale že přetrvávají určité chronické nedostatky, o nichž bude za chvíli řeč.) Smyslem této soutěže je objevovat nové překladatelské talenty a v rámci možností jim otevírat cestu k publikačnímu uplatnění. Obvykle se soutěží ve třech kategoriích (umělecká próza, poezie, kritika a teorie překladu); co do volby jazyka, z něhož se překládá, je soutěž zcela neomezená (jedinou podmínkou – kromě požadavků rozsahových a formálních – je, že soutěžní překlad nebyl dosud publikován). Příspěvky zasílá obvykle 50–80 soutěžících, zastoupeno bývá průměrně patnáct až dvacet jazyků, někdy velmi exotických. Soutěž, kterou finančně dotuje Český literární fond, je anonymní a několikakolová vyhodnocovací procedura, na které se podílí celá řada odborníků, velmi složitá. Po vyhlášení výsledků pořádá Obec překladatelů pro všechny (i neúspěšné) účastníky soutěže pracovní seminář, kde s nimi o jejich příspěvcích i o obecných otázkách literárního překladu diskutují členové poroty soutěže, recenzenti soutěžních příspěvků i další členové Obce. Soutěž si už vydobyla nespornou prestiž, a protože úspěch v ní se obecně považuje za záruku dobrých předpokladů oceněných účastníků k překladatelské práci, leckterý z nich už v různých nakladatelstvích regulérně publikuje.)

Jinou polohu činnosti Obce překladatelů, kterou tato organizace nepřímo přispívá ke zkvalitňování českého literárního překladu, je každoroční „Anticena“ za nejhorší (nejproblematičtější, nejškodlivější) překlad předešlého roku, známá jako Skřipec (název symbolizuje torturu, které jsou některá cizojazyčná díla podrobována napínáním na skřipec nedostatečně zvládnuté češtiny, a zároveň útrpné bezpráví, kterým češtinu samu mučí někteří překladatelští katané). Tato anticena možná ještě trochu hledá pevnou půdu pod nohama (i když se už teď těší značné publicitě), ale měl by se z ní co nejdříve stát odstrašující prostředek, který bude důtklivě varovat překladatele, nakladatele i čtenáře před překladatelsko-nakladatelským neumětelstvím veškerého druhu.

Pro úplnost je ještě třeba se zmínit o Ceně Josefa Jungmanna, udělované Obcí překladatelů ve spolupráci s Českým literárním fondem za nejlepší překlad uplynulého roku, a prémiích za další kvalitní překlady, jež udělování Jungmannovy ceny doprovázejí. Obec překladatelů se prostřednictvím svých zástupců v porotě rovněž účastní nezávislého výběrového řízení, které rozhoduje o výroční Státní ceně za překlad, udělované každý podzim spolu se Státní cenou za literaturu.

Takové jsou tedy možnosti, které – ať už přímo, nebo nepřímo – připadají v úvahu jako procesy či prostředky přípravy, výchovy a nápravy literárních překladatelů. Bylo by ovšem zpozdilé a krátkozraké tvrdit, že překladatelem se může stát pouze ten, kdo projde určitým typem institucionalizovaného vyškolení. Dobrým, možná i výtečným překladatelem se samozřejmě může stát i každý jiný talentovaný jedinec, který na sobě sám soustavně pracuje, ovládá zdrojový jazyk a vidí hluboko pod jeho povrch, je důvěrně doma v jazyce cílovém a uvědomuje si, jak důležitý je pro překládání co nejširší kulturní rozhled (v nejobecnějším smyslu toho slova) a soustavně si ho rozšiřuje. Nesporné ovšem je, že systematická příprava, kterou poskytuje vysokoškolské studium, může překladateli velmi pomoci a ušetřit mu mnoho lopotné práce ad hoc.

Problematika literárního překladu je velmi složitá a specifikovat nejzávažnější nedostatky jeho aktuálního stavu není snadné. Nicméně bohaté zkušenosti z práce s mladými adepty překladatelství a skutečnosti, které lze vysledovat ze současné překladatelské produkce, umožňují určit alespoň nejcitlivější místa, na něž by se měl soustředit největší díl nápravného úsilí. Vedle nedostatku odpovědnosti a svědomitosti, o němž byla zmínka už na začátku, lze za nejpovážlivější rys současného literárního překládání pokládat jev, který se dalekosáhle projevuje i v mnohem širších souvislostech – stále sílící ochablost a necitlivost při zacházení s jazykem. Poznatky z univerzitních seminářů literárního překladu i z práce poroty Překladatelské soutěže Jiřího Levého (nemluvě o značném procentu nyní vydávaných překladů) jednoznačně dokládají, že nejen lidem, kterým je teď kolem dvaceti či pětadvaceti let, ale i mnohým jedincům o mnoho starším činí práce s jazykem často nezdolatelné potíže. Že většina z nich má jen velmi mlhavé povědomí o tom, jak funguje česká interpunkce (některé studenty bohemistiky nevyjímaje), by nebylo tak tragické, i když i to je na pováženou; horší už je, že nad jejich síly bývá i rozlišování mezi zájmeny typu „můj“ a „svůj“ (za poslední rok jsem se nejméně stokrát setkal s větami jako dal jsem to mému příteli) a jen málokdo ještě bezpečně ovládá tvary přechodníků (běžíc jako o život, nemohl za chvíli popadnout dech). Avšak vůbec nejnápadnější je vyloženě ubohá slovní zásoba a někdy až obludná neschopnost rozpoznat, že to, co jsem právě vyťukal na klávesnici počítače, nedává žádný smysl (viz tristní příklady, uvedené na počátku tohoto příspěvku). Jako by se na nás nekvalitní, často až zoufale špatná čeština některých dabovaných pořadů řinula z televizních obrazovek jako nákaza, která způsobuje jazykovou paralýzu stále širších vrstev obyvatelstva a umrtvuje v nich poslední stopy jazykového vkusu a citu.

Televizní dabing však za jazykovou omezenost stále většího počtu lidí asi nemůže. Obávám se, že je spíše cosi velmi v nepořádku s výukou češtiny na školách. Jestliže přímo neuvěřitelné procento uchazečů o přijetí na vysokou školu dělá v písemných přijímacích testech hrubé jazykové chyby, které by neměli páchat ani absolventi základní školy, měli by s tím lidé odpovědní a povolaní co nejdříve něco udělat. Ono totiž nejde zdaleka jen o úroveň literárních překladů, jejíž povážlivý pokles podnítil tento příspěvek. Začíná hrozit nebezpečí, že jazyk, základní prostředek mezilidské komunikace, bude spíše dorozumění mezi lidmi ztěžovat, protože s ním budou stále méně umět zacházet. Často se na mě obracejí přátelé a známí, vynikající odborníci z nejrůznějších vědeckých a technických oborů, abych jim do angličtiny přeložil referát na konferenci nebo Summary do odborného článku, a já nemohu věřit svým očím, když text, který mi přinesou, je mi prakticky nesrozumitelný nikoli proto, že je pro mě příslušná disciplína španělskou vesnicí, ale protože (nechť se na mě ti dobří kamarádi nezlobí) neumějí napsat kloudnou českou větu. Neměl by se na našich školách zase trošku ztlumit důraz na exaktní předměty, aby se získal větší prostor pro pěstování jazykových kompetencí? V dlouhodobém horizontu by se to totiž i oněm exaktním disciplínám bohatě vyplatilo.