(Kamenná zahrada v Rjóanži)

Kyôto, 14. září 1982

Věhlas místa je dnes už dostatečný. A navíc to, co o něm řeknu, bylo už jistě řečeno jinde, kdybych hledala, nalezla bych bezpochyby obdobnou zkušenost v některém odborném svazku nebo osobním deníku. Nezáleží na tom. Knihy už mi dávno nic neříkají. A i kdybych nakrásně našla téměř shodný popis, lišil by se přesto od mého, protože ten, kdo místo navštívil a viděl ho vlastníma očima, jsem nebyla já.

Od první chvíle, jakmile přicházím na terasu, cítím zmatení, jehož původ se mi nedaří určit. V podřepu na patách se napřed snažím překonat paniku, jež se mě zmocňuje a již prozatím raději přisuzuji horku a zemdlení po dlouhé chůzi. Neklid postupně mizí, nebo spíš ustupuje vzrůstající zvědavosti. Co mi to vadí, co mě to znepokojuje na tomto příliš slavném místě, předem důvěrně známém z nesčetných vyobrazení, včetně pohlednic?

Neboť je přesně takové, jaké jsem čekala, že bude. Všechno je tam, kde být má: seskupení kamenů rozložená podle přesného řádu, bílý písek shrabaný do mořských vln, zeď pokrytá taškami, která v pravém úhlu toto místo uzavírá na jihozápadní straně... Stromy za zdí, zářivé slunce toho počínajícího odpoledne. Stíny jsou dosud velmi krátké, zahrada se zdá být bez reliéfu. Zeď, jak si teď všímám, je v dost špatném stavu, vlhkost půdy prosakuje omítkou a tvoří na ní velké nepravidelné skvrny. Mírné podráždění, nic víc.

Po delší chvíli se zvedám, abych se přemístila. Jdu podél terasy až na opačný konec, vzápětí se vracím a znovu usedám doprostřed, s otevřeným prostorem hlavního sálu za zády. Pocit zmatení trvá, i má zvědavost. Návštěvníci – nijak početní – přecházejí sem a tam, rovněž usedají, chvíli setrvají a odcházejí. Můj pohled klouže rozlohou zahrady, spočine na kamenech, pak vzhlédnu k borovicím za zdí, znovu se soustředím na ni, sleduji její horní linii zleva doprava až k rohu a dál, tam, kde zeď vybíhá do vzduchu, aniž by navázala na jiné hrazení. Taškami pokrytý hřeben zdi mírně stoupá od rohu k budově s hlavním sálem. Zeď mě nepřestává přitahovat, jako by právě ona skrývala klíč k celému království.

Nevím, jak dlouho jsem tak zůstala, ani kolikrát jsem znovu prošla kolem terasy z jednoho konce na druhý. V jednu chvíli uléhám na břicho na poslední schod, těsně nad dlaždice roubení, a vidím odtud, že přímka hřebenu jižní zdi splývá dokonale s rovinou věkem zašlých prken, na která usedají návštěvníci. Naproti tomu vzestupná linie zdi na západní straně se přesně tam, kde ústí do prázdna, zvedá do normální, očekávané výše běžného hrazení. Křivka hřebenu je navíc prodloužením té, již – sestupně – kreslí hrana střechy hlavní budovy. A já pojednou chápu, o jakou léčku tu jde. Už vidím, jak je ta kamenná zahrada, přes svou zdánlivou strohost a samozřejmost, vystavěna tak, aby její přitažlivosti každý podlehl: její prostor je pouhá optická iluze.

Mámení, zrakový klam, vypočtený s krajní přesností, téměř nepostřehnutelný. Skutečné proporce zahrady, vymezené pravoúhlou zdí, jsou o něco menší než proporce, které se zdá mít v našem pohledu. Sníženou výšku zdi, jejíž vrchol sahá právě jen k nohám diváků sedících na prknech terasy, zvedá jejich pohled přirozeně znovu do běžné výšky zdi, postavené v lidském měřítku. Právě tak náš optický mechanismus bezděčně rozšiřuje hloubku a rozlohu zahrady do rozměrů přesahujících změřitelné dimenze tohoto nevelkého bílého obdélníku. Je to buď obvyklá zahrada v nepatrném zmenšení, nebo nepřiměřeně zvětšená zahrada miniaturní. A právě v tom zmenšení tak subtilním, že uniká pohledu, v tom zvětšení tak nesmírném, že se neprozradí a zůstane nespatřeno, spočívá zvláštní moc místa, síla, s níž nás k sobě tak neodvratně poutá. Důmyslný výpočet, přesný a čistý jako matematická rovnice: tento pozemek je zrakový klam, který nebije do očí, a tedy je o to účinnější.

V tu chvíli se mi připomene Fontána Medicis z Lucemburské zahrady v Paříži, se svou vodní hladinou, která se zdá být šikmá díky promyšleně přehnané perspektivě, vytvořené kamennými kvádry lemujícími nádrž. Jak hrubá je taková iluze, provokace, kterou odhalíme bez velkých potíží! Třebaže pohled na vodní hladinu, zdánlivě nedbající pravidla horizontály, má jistou uhrančivost, spočívá ta jen v čistě rozumovém obdivu, v intelektuálním uspokojení z rozřešené záhady a z přelstěné lsti. Jak jednoduchý je výpočet, který účinek Fontány Medicis vyvolal, jak odtažitá je radost z jeho odhalení!

Vzápětí se ale vracím ke kamenné zahradě v Rjóanži, abych se teď snažila rozeznat, kam mě vede zmenšení jejích rozměrů, tak subtilní, že je odhalí jen dlouhé a trpělivé pozorování, žádající si čas, který mě doslova nutí pokleknout. A uvědomuji si, že místo působí jako miniatura zahrady, až na to, že ihned nevyjeví pravidlo hry, smluvené znamení, jež máme rozeznat a přijmout, když podnikáme výpravu do jednoho z těch světů, kde nekonečně malé zastupuje nekonečno. Sem proti tomu vnikáme bez jakékoli výstrahy. Divák napřed v ptačí perspektivě sestoupí pohledem k hladině bílého písku, která se mu zdá rozlehlejší, než to ospravedlňují změřitelné rozměry. Ovládá zdejší svět ze svého zvýšeného postavení, až se, jat náhlou závratí, propadne a ztratí mezi bílými oblázky, odkud zvedne oči ke vzdálené perspektivě zdi. Sám teď podstoupil změnu měřítka. Trvalá proměnlivost jeho optiky, váhající mezi skutečnými a zdánlivými rozměry, činí nejistými hranice jeho vlastního těla. Nevěří už svým očím. Bílý svět okolo se stahuje a rozpíná v rytmu jeho dechu. Zatímco miniaturní zahrada vyzývá k nehybné kontemplaci, jež je základní podmínkou, bez níž by ke změně měřítka nedošlo, kamenná zahrada v Rjóanži dosahuje téhož výsledku tím, že nám neúprosně brání v sebemenším spočinutí.

Jakmile vstoupím do toho proměnlivého světa, procházím změnou měřítka v každém okamžiku, a co víc, už se nebráním. V tomto světě neexistuje pevný bod, bílé vody shrabaného písku mě unášejí k oceánu bez hranic, odkud vystupuje několik skal beze stopy zeleně, nedostupných a rozměrných, tak křehkých v příboji vln. Jejich dokonalá geometrie se nabízí jen jako zástěna, aby odvedla mou pozornost od jiné hry. Okamžik je průmětna, kde se střídají nesouměřitelné krajnosti, aniž by se setkaly.

Nevím, co měl v úmyslu ten, kdo zahradu navrhl, představuji si však, že mu šlo hlavně o divákovo ohromení. Jsou ale různé stupně ohromení: od naivního údivu návštěvníka, jenž vyhledává proslulá místa, až po ohromení rozšířené na celý svět, které nás potom neopouští, ať jdeme kamkoliv. A že se neznámému architektu zahrady jeho trik dokonale podařil, slyším, jak jeho smích zaznívá na bílém písku, jak se odráží od zdi a mizí pod stromy. A směji se s ním, srdečně a s chutí: dostal mě, kam chtěl.

(Paříž, 10. srpna 1983)

Na obsah