ZDENK KALISTA

Vedle Jana Husa či Jana Žižky patří k osobám, jimž historici věnují svou biografickou pozornost, frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna. Především na pozadí jeho osoby se střetávaly interpretace českých a německých historiků ohledně dějin třicetileté války a především prvních fází rekatolizace či majetkových konfiskací. Pro jedny byl Valdštejn zrádcem, jenž podlehl svým vlastním ambicím, pro druhé naopak mužem, jenž se snažil hledat politické kompromisy, věřil astrologům a ve snaze dosáhnout věčného míru byl schopen obětovat nejen těžce vydobytý majetek, ale i příliš nepružné a egoistické panovníky a politiky.

S originálním interpretačním přístupem k Valdštejnově osobě přišel na konci 19. století Josef Pekař. Jím načrtnutý „generalissimův“ obraz (i přes to, že jej později poněkud zrevidoval) obecnému povědomí doposud dominuje. Vůči Pekařovi se pozdější bádání, či spíše úvahy nad již známými prameny, neustále vymezovala. Do tohoto historiografického proudu patří i práce Pekařova nejvýraznějšího žáka Zdeňka Kalisty. Z jeho pozůstalosti vydaný životopis frýdlantského vévody Albrechta Valdštejna reprezentuje jedno z jeho pozdních děl, v nichž se pokoušel prostřednictvím klíčových postav českých dějin vyložit své originální pojetí dějin, založené na vciťování se a na snaze ozřejmit ducha doby. Rukopis práce – v níž se Kalista z Valdštejna pokusil sejmout ódium zrádce, jež mu česká historiografie (ovlivněná jak katolickým, tak evangelickým konfesionalismem) tak ráda často připisovala, a v níž místo toho vykreslil portrét rozervaného válečníka a manýristického politika – měl stejně jako celá řada knih historiků, kteří nesměli po roce 1948 publikovat, ačkoli se nacházeli na vrcholu svých badatelských sil, velmi zajímavý soud. Autor na jeho konceptu začal pracovat již ve 40. letech. Po únorovém převratu, kdy byl Kalista velmi záhy odsouzen k několikaletému vězení, mu ale byla jakákoli vědecká práce ve státem kontrolovaných archivech zapovězena. Proto se začal mnohem více pouštět do výkladu „duchových“ dějin a formulovat obecnější a teoretičtější úvahy o nepolitické a od hospodářských dějin záměrně se odvracející historiografii. Až v době tání 60. let mohl začít postupně pomýšlet na vydání některých svých starších úvah a studií, ať již věnovaných době Karla IV., či především době barokní. Valdštejnův životopis, jenž z hlediska analýzy dochovaných pramenů nepřinášel nic podstatně nového a jehož novost tkvěla především v psychologickém výkladu osobnosti severočeského kondotiéra, ale zcela prokazatelně sepsal na objednávku nakladatelství Artia, i když k němu využil svých předběžných črt, a v konečné fázi původní představu vydavatele nedodržel. Realizaci vydání nakonec zabránila normalizace, která Kalistu opět na dvacet let umlčela a jeho Valdštejna bohužel pod vlivem nových prací Josefa Janáčka a především Josefa Kollmanna (jenž v objevování nových valdštejnovských pramenů či pramenů k politickým dějinám třicetileté války zcela zásadně pokročil) antikvovala. Na opožděném vydání je dnes tedy nejcennější, že z celého Kalistova rozsáhlého díla asi nejvýrazněji – srovnatelně s Tváří baroka – odráží autorovo pojetí „duchových dějin“ a vystihuje jeho důraz na úlohu velkých jedinců v dějinách.

Zdeněk Kalista, Valdštejn. Historie odcizení a snu. Praha, Vyšehrad 2003.

RICHARD VAN DÜLMEN

Kdybychom hledali nejvíc skloňovaný termín moderní historiografie, pak bychom za něj zcela nepochybně mohli označit pojem „historická antropologie“. Její počátky spadají do konce 80. let 20. století a jsou téměř výhradně spojeny s německým dějepisectvím raného novověku. Jedním z hlavních center historicko-
-antropologického bádání je sárská univerzita v Saarbrückenu a dnes již zcela etablovaný časopis Historische Anthropologie. Kultur – Gesellschaft – Alltag, vycházející od roku 1993. U jeho vzniku stál společně s Alfem Lüdtkem a Hansem Medickem i už u nás několika knihami proslavený (a zároveň našimi tradicionalisty tu oprávněně, tu absolutně zcestně a bez pochopení přístupu hojně kritizovaný) Richard van Dülmen. Jeho teoreticky pojatá útlá kniha, jíž se dostalo z hlediska „převodu“ některých termínů ne zcela uspokojivé české podoby,
si během několika málo let po svém prvním německém vydání získala pozici uznávaného „úvodu do historické antropologie“. Právě jako základní,
až učebnicový text ho také musíme číst a nesmíme na něj klást přemrštěné nároky, a to ani z hlediska zpracovávaných témat, ani z hlediska vyčerpávající bibliografie.

Hned úvodu se Dülmen pokouší o jakousi definici historické antropologie: „Historická antropologie staví konkrétního člověka s jeho jednáním, myšlením, pocity a utrpením do středu historické analýzy. […] Naproti tomu [tzn. historismu] akcentuje historická antropologie účast všech lidí na dějinách jako takových, nejen na těch vlastních. Jejich sociální praxe utváří – i když s různou mírou závažnosti – dějiny, do nichž člověk vnáší své myšlenky, zájmy a přání. […] Konečně se historická antropologie odklání také od strukturálně historické perspektivy sociálních dějin, která pracuje pouze s objektivními strukturami a procesy, nepřiznává jednotlivci žádnou ‚svévolnou‘ interpretaci a chápe ho pouze jako ‚nositele‘ nebo dokonce ‚loutku‘.“ Již z první stránky je tedy patrné, že pro van Dülmenem vymezenou historickou antropologii jsou jakýmsi zrcadlem německé sociální dějiny 60.–70. let, v nichž tehdy jasně dominovaly kvantitativní a sériové výzkumy. Zásadní kritika konceptu kvantitativních, odlidštěných a odindividuálněných sociálních dějin se ale ve skutečnosti dosti podobá postojům třetí generace Annales vůči francouzským sociálních výzkumům 50.–60. let, z nichž se zrodil koncept dějin mentalit. Pro pochopení vzniku „německé historické antropologie“ je důležité si uvědomit, že v německém prostředí došlo k recepci Annales v jejím mentalitním a etnologickém pojetí až velmi pozdě, ve druhé polovině 70. let, či dokonce až v desetiletí následujícím, zcela nepochybně však s jistým váháním a někdy i s neskrývanou skepsí. Namísto prací srovnatelných s Montaillou, Karnevalem v Romansu, Neděli u Bouvines, Sýrem a červy či Návratem Martina Guerra se ale v německé historiografii mnohem více uplatnily klasické studie z dějin každodenního života, jež se snažily spíše popsat obecné a kvantifikovatelné projevy života než vidět dějiny očima jednotlivců a jejich zájmů či strategií (mimochodem v této linii psal i van Dülmen své třísvazkové Dějiny každodenního života v raném novověku, které rozhodně není možné číst jako
historicko-antropologický text). I proto je snaha vymezit v úvodních kapitolách historickou antropologii vůči etnologii, dějinám mentalit či dějinám každodennosti tak váhavá, nejednoznačná a vyúsťuje do dosti sporného konstatování, že historická antropologie má v sobě jakoby vše z těchto metodologických přístupů
a že je víceméně propojuje, protože sama nestojí na pevném tematickém kánonu.

Autor ve snaze přiblížit příštím badatelům i potenciálním čtenářům knih, které v posledních dvou třech letech němečtí historici předložili (aniž by zatím historiografický diskurs nějak výrazněji ovlivnili), možná témata, věnoval nejrozsáhlejší část své práce právě jejich vymezení – vždy v konfrontaci s jejich neantropologickým pojetím: magie a čarodějnictví, protest a násilí, tělo a sexualita, náboženství a zbožnost, domácnost a rodina, individualita a individualizace, písemná kultura a četba, vlastní a cizí, gender studies (zde překládané jako dějiny rodu).
Od konkrétních otázek se pak
van Dülmen obloukem opět vrací k obecnějším problémům a historicko--antropologický přístup srovnává s přístupem mikro- a makrohistorickým, přičemž zdůrazňuje několik pro historickou antropologii – dle jeho soudu – charakteristických premis: sledování sociální změny (tím ale pokračuje, byť z jiného úhlu, v intencích klasických Sozialgeschichte 60. let), vztah mezi normou a její akceptací ve společnosti a především tendence k postižení individuálních strategií. I když
van Dülmen znovu a znovu zdůrazňuje novost historické antropologie, přesto je prozatím více než zřejmé, že se v mnoha případech jedná o etiketu, jejíž obsah se příliš neliší od toho, s čím francouzská historiografie přišla již před dvěma třemi desetiletími a co dnes žije svým vlastním životem. Pokud ale budeme van Dülmenovu knihu číst očima německého dějepisectví, pak zcela nepochybně představuje velmi významnou a snadno čitelnou výzvu k až příliš tradičnímu myšlení o dlouhých dějinách
15.–18. století.

*

Richard van Dülmen, Historická antropologie. Vývoj – problémy – úkoly. Praha, Dokořán 2002. Přeložil Josef Boček.