František Václav Mareš, Cyrilometodějská tradice a slavistika. Praha, Torst 2000.

Metrická síla svazku nemusí odpovídat jeho síle informační nebo ideové. V době počítačové není obtížné vršit znaky, propojovat soubory, kopírovat je a násobit; rychlé tiskařské stroje pak dílo zkázy dokonají a závratně rychle rozmisťují novodobou tiskařskou čerň (ropný produkt!) po papíře. Světová hora papíru postupně roste a vysychá. Až bude patřičně vyschlá, vzplane a tato ekpyrósis ozáří pozemskou temnotu tiskařské černi.

Zdaleka ne každé vydání knihy však končí na této zlověstné hoře nečteného a nepotřebného papíru. Temnou tiskařskou černí se děje i skutečná osvěta světa. Osvětnou událostí je podle mého i případ vydání studií slavisty Františka Václava Mareše v knize Cyrilometodějská tradice a slavistika, „silné“ ve všech třech připomenutých kvalitách: rozměrem, informačně, ideově.

Kniha vyšla v známé „bílé“ řadě literárněhistorických i literárněteoretických souborů, vzniklé v 80. letech v nakladatelství Odeon a převzaté nakladatelstvím Torst. (Neměla by ta edice dostat nějaké oficiální jméno?) Svazek FVM sestavili po autorově smrti (1994) pražská paleoslovenistka Emílie Bláhová a vídeňský bohemista Josef Vintr. Oba znali autora v různých dobách jeho vědeckého působení: dlouhou dobu pracoval v pražském paleoslovenistickém pracovišti vydávajícím (dnes již dokončený) Slovník jazyka staroslověnského a od konce 60. let působil ve Vídni, oddávna hlavním městě slavistiky v mocnářství. Sestavovatelé sepsali také životopisnou črtu a stručně zhodnotili Marešovo dílo filologické (vlastně literárněhistorické) a lingvistické (s. 659–669). Velkou informační hodnotu dodává knihám „bílé“ řady úplná bibliografie vydávaného autora: v případě FVM čítá za léta 1941–1994 364 položky v několika slovanských jazycích, německy, anglicky i latinsky (i novolatinská báseň).

Vlastní obsah svazku tvoří studie uspořádané chronologicky ne podle doby vzniku, ale podle tématu, o němž pojednávají: od Velké Moravy přes otázky českocírkevněslovanské až k emauzskému glagolitizmu 14. století a novější církevní slovanštině ruské. Na závěr jsou pak shromážděny drobnější, ale možná o to přitažlivější články vykládající etymologii některých slov. Většinou byl materiál knihy otištěn už dříve časopisecky, ale mnohé texty, zvláště práce z vídeňského období, byly hůře dostupné, nebo nebyly sepsány česky — takové studie jsou zde tedy v překladu publikovány poprvé. Rozsáhlá a shrnující studie o písni Hospodine, pomiluj ny měla vyjít několikrát, ale nakonec se dochovala nevydaná jen v anglickém rukopise — je tedy přeložena nazpět a poprvé otištěna až nyní.

Z faktu, že jde o sebrání statí, vyplývá, že se tak v jednom svazku ocitají práce různého druhu, předpokládající původně i různé čtenáře: jsou tu studie materiálové i přehledové, výklady literárněhistorické i jazykové analýzy jednotlivých památek, texty čistě odborné i populární. Čtěme knihu postupně (ostatně jak bylo poznamenáno: tak byla — podle chronologie předmětu — komponována):

Konstantinovo kulturní dědictví po 1100 letech je z textů populárních, ovšem v tom nejlepším smyslu slova populus. Hodnotí „lingvistické“ dílo jednoho ze soluňských bratří a seznamuje s literárními památkami — slovy Vašicovými — epochy velkomoravské. Podobná pozornost je v studii Podíl sv. Metoděje na příštích slovanského písemnictví věnována druhému ze slovanských věrozvěstů. Důležitou tezi, jež se pak opakuje jako refrén knihy, zaznamenáváme v práci Staroslovanský literární jazyk ve velkomoravském státě: importovaná „prastaroslověnština“ začala hrát na velké Moravě „úlohu vzorového spisovného jazyka, úlohu normy vysokého knižního stylu“ a zároveň do ní ihned pronikaly různé prvky domácího pračeského (přesněji pračeskoslovenského) jazyka (s. 55). Jeden z nejzajímavějších lingvisticko-kulturních experimentů Evropy, zavedení nového písma pro Slovany, sleduje FVM v rozsáhlé stati Hlaholice na Moravě a v Čechách. Dva texty se pak vracejí k otázce, zda byl v nejstarší „staroslověnské“ době přeložen základní spis západní monastické hagiografie — Dialogy sv. Gregoria (Řehoře) Velikého (FVM soudí, že ano). I články krátké, založené na jediném nápadu, mohou přinést dosti zásadní zjištění: Původ makedonského cyrilského lístku nutno hledat u Metoděje, ne u Konstantina, a je to část doslovu, ne předmluvy k biblickému překladu. Častěji se FVM vracel k problému tzv. liturgie sv. Petra ve slovanštině. Tři zde publikované články ukazují, jak autor při zpracovávání nově objevených textů vždy znova přehodnocoval dřívější hypotézy. Několik dalších méně rozsáhlých textů provází pak čtenáře na cestě do přemyslovských Čech, k studii Církevněslovanské písemnictví v Čechách. Je to další z textových pilířů knihy, téma vyjádřené v názvu se pak opakuje na mnoha místech. FVM nejenže připouští existenci slovanské kultury, liturgie a písemnictví v českém knížectví v 10. a 11. století, ale je taky jejich poklidně argumentujícím advokátem — a to po prozkoumání podstatných textů a s přihlédnutím k možným námitkám, hlavně ze strany historiků (spolu s ním tak činili a činí R. Večerka, Z. Hauptová, V. Konzal, E. Bláhová a další). Dvě následující práce se vztahují k I. církevněslovanské legendě svatováclavské, literárnímu dílu, jež je nesporným plodem českocírkevněslovanské literatury, kterou Mareš obhajuje. Ze samých počátků jeho bádání o církevněslovanských památkách českého původu pocházejí výtěžky disertace o Pražských zlomcích hlaholských. Zvláštní rysy předpokládané české církevní slovanštiny popisuje FVM na nejdelším textu českocírkevněslovanské literatury — na překladě Homilií na evangelia (slovansky Besěd) výše jmenovaného papeže Gregoria Velikého. Následuje zmíněná premiérová edice studie Hospodine, pomiluj ny: rozsahem (s. 403—476) a detailností (mj. 215 poznámek) je to kniha o osmi verších onoho slavného hymnu, nový traktát nového Jana z Holešova, v rukopise původně obsahující i kritickou edici písně. FVM tu syntetizoval dosavadní názory, v rekonstrukcích původního znění je co nejzdrženlivější a nevzdaluje se příliš od textové podoby písně, jak ji známe z 14. století, a dokonce podává i řešení, jak harmonizovat názory starších badatelů o typu verše v této písni, a to konstatováním, že vyslovené názory (Jakobsonovy, Weingartovy a Škarkovy) platí všechny, jenže každý v jiném období existence písně. K doplnění lze pak v knize číst několik kratších studií s „českými“ náměty; nejpřitažlivějším a nejzáhadnějším artefaktem je tu kamenný gotický svorník z kostela v Levíně na Litoměřicku, na němž je dvojslovný nápis cyrilicí a jehož původ je snad nutno hledat až v 13. století (?). Znova se slovanské písemnictví objevilo v Čechách za Karla IV. v klášteře Na Slovanech (Emauzy). Byl to sice import z Charvát, ale s češtinou a Čechy jsou tu jisté styčné body: emauzští benediktini používali církevní slovanštiny v liturgii a postupně mezi nimi přibývalo řeholníků domácích; ti začali požívat hlaholské písmo k zápisu českých textů (podle Mareše se k tomu výborně hodilo): FVM to ukazuje v článku Emauzský hlaholský nápis — staročeský dekalog a v Emauzských pramenech českého diakritického pravopisu zkoumá možnost Husova slovanského inspiračního zdroje (byl-li ovšem autorem traktátu O pravopise českém opravdu Jan Hus...). Je namístě připomenout, že emauzští si hlaholicí přepsali i staročeskou bibli a že její dochované texty vydává letos po dlouholetých přípravných pracích Ludmila Pacnerová. Spojnici od paleoslovenistiky k historické bohemistice naznačuje studie Nejstarší český překlad žaltáře a jeho vztah k církevněslovanské tradici. Obsahuje hypotézu o možné ústní tradici církevněslovanského překladu žalmů v klášteřích, zvláště se myslí na benediktinky u Sv. Jiří. Recenzovaný svazek studií FVM je doplněn drobnostmi většinou etymologického zaměření. V článku o pojmenování ptáků v slovanských jazycích se projevuje méně známá záliba slavisty Mareše — čižba.

Význam vydání spočívá především ve dvou věcech: v koncentraci důležitých textů do jednoho svazku a prezentaci díla předního světového slavisty doma pro širší publikum. Kniha přispívá do sporu mezi českými slavisty a českými historiky o kontinuitě slovanské kultury po zániku Velké Moravy v přemyslovských Čechách, o charakteru tohoto případného přetrvávání, a o tom, co lze považovat za památky pro tento spor rozhodující. Spor se vede od Dobrovského a jeho následovníky v 19. století k Pekařovi a nově od 60. let 20. století. Názory se liší autor od autora, ale v zásadě lze říci, že historici jsou v otázce slovanskosti přemyslovských Čech spíše skeptičtí (kromě historiků „slovanských“ jako V. Chaloupecký nebo jeho žák J. Kadlec) a literární historici a lingvisté optimističtí. (Samostatně a jaksi napůl cesty tu stojí O. Králík nebo R. Turek.) Je to pozoruhodný rozpor, vedoucí k poněkud rozdílným obrazům staré české kultury: stačí srovnat líčení nově vydávaných Velkých dějin zemí koruny České nebo Počátků Přemyslovců D. Třeštíka na jedné straně a recenzovaný svazek FVM nebo publikace výše jmenovaných slavistů. Problematické a mnoho hypotéz umožňující je tu malé množství materiálu, který lze při rozhodování o otázce vzít v úvahu. K rozdílům pak vede zvláště jiná hodnota převážně lingvistických důkazů v jazyce historické vědy a v jazyce slavistiky: jeden z důkazů, jak si jsou jazyky původně jednotného humanizmu čím dál vzdálenější.

Při rozsáhlosti textu nebylo možno vyhnout se drobným redaktorsko-korektorským nedůslednostem (musejní, ale muzea; episod, ale diskuze), chybám (nejrannější, těchže, Weigart, Göttwein, vokalaický apod.; došlo i k záměnám celých slov: „mužské“ jméno Cyril místo „mnišské“ — s. 35, „literatura sv. Petra“ m. „liturgie“ — v obsahu) a drobným přehlédnutím v interpunkci. To jsou však jen nutné daně rozsahu a náročnosti. Co je důležitější a cennější na redakci této knihy, to jsou doplňky: odkazy na literaturu v Marešových studiích jsou doplněny a aktualizovány, takže čtenář studií z 60. let je upozorňován na další vývoj problému až do dneška. Tuto práci mohli vykonat jen odborníci autorovy úrovně a stejného přehledu v oboru. Informační hodnota knihy byla znásobena (kdo informace měl — FVM —, tomu bylo biblicky přidáno).

Knihy „bílé“ řady se vždy vyznačovaly klasickou úpravou a jistou strohostí a nečasovostí, které se občas odborným českým knihám při výtvarné úpravě nedostává (většinou platí blud, že na obálce každé knihy musí být obrázek, jinak není „hezká“). Jana Jiskru, autora původní úpravy, nelze než dát pro podobný typ knih za vzor. Obálka zůstává od osmdesátých let v podstatě beze změn: bílý papír, jedna čára, dvě pestré barvy písma; změnila se jen povrchová úprava papíru — dnes matné lamino — a přibylo torstovské logo na hřbetě. Textové písmo se mění (v devadesátých letech různé varianty klasicistní antikvy Bodoni, srov. svazky prací V. Černého a O. Králíka). Ke grafické úpravě textu jen jednu poznámku, týkající se obecně sazby odborné literatury: ve svazcích, jako jsou knihy „bílé“ řady, tedy ve sbornících, sebraných studiích apod., bych považoval za účelné používat živá záhlaví nebo jinde na straně pomáhat čtenáři orientovat se v jednotlivých částech celku; o možnosti sázet poznámky pod čáru na stránce se raději nevyjadřuji, vím, že názory na tuto věc bývají vyhraněné a ti, kdo o tom při výrobě knihy rozhodují, jim většinou — přes pohodlí, které poskytují pro čtenáře — nepřejí; na druhou stranu je tu grafická pravda, že nejkrásnější je černý obdélník textu bez záhlaví, marginálie a poznámek, a i bez odstavců... Svazek FVM nevychází při grafickém srovnání s předcházejícími jako ten nejelegantnější — ale chápu, že bylo těžké tomu nějak odpomoci, protože se v textu střídají latinka a alfabeta, znaky fonetické abecedy, cyrilice a hlaholice. To by rutinního sazeče zničilo, takže svazek, jak se dočteme ve vydavatelské poznámce, sázeli odborníci ve Slovanském ústavu AV ČR (dostali za to aspoň zaplaceno?). Vzhledem k mnoha nestandardním znakům bylo použito písma Times New Roman. Jakmile se v řádce objeví i jediný z těch netypických znaků nebo charakter z některé nelatinkové abecedy, mění se meziřádkový proklad. Tím se nejen narušuje rejstřík řádků na protilehlých stranách, ale vzniká i dojem nepravidelnosti jednotlivě z každé strany, kde se to stane. Sazba se nevyvarovala ani jednopísmenných předložek a spojky i na konci řádků, na některých místech též nadměrných mezislovních mezer. Zapomnělo se i na vyrovnání verzálek v titulcích studií (verzálky tam předepisuje Jiskrova úprava), zvláště A a V; vzhledem k tomu, že v mnoha titulcích se vyskytují slova jako SLAVISTIKA, SLOVANÉ apod., všimne si i neškolené oko, že optickým klamem vypadají nevyrovnané verzálky tak, jako by mezi A a V byl větší rozestup. Asi takto: 
místo náležitého .

Ale slavistika už se nějak s nevyrovnanými verzálkami vyrovná. Nyní se opravdu raduje z nově vydaného svazku, a nejen ona: podněty pro svou práci a pro „svou“ vědu si může v pracích učeného vídeňského slavisty najít i bohemista, historik, liturgik nebo kdokoliv se zájmem o kulturní historii.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku