Začalo to nevinně. Sled úvah, který předcházel mému soužití s Macharem, byl asi následující:

Každé instituci, které chybí veřejná kritika, hrozí zplanění. Kritická reflexe náboženství a církví je u nás ve srovnání se západní Evropou zakrnělá, a to nejenom v církvích, ale i mimo ně. Hlavním důvodem asi je, že nám to nedovoluje vzpomínka na podlý a hloupý státní ateismus za takzvaného socialismu. Máme na poli kritiky náboženství nějaké jiné domácí tradice, na které by se dalo s užitkem a se ctí navázat?

Trosky školních znalostí napověděly, že nejvlivnějším kritikem křesťanství u nás svého času byl J. S. Machar. Zněly by jeho argumenty aktuálně ještě dnes? Jaké životní zkušenosti ho přivedly ke kritice náboženství? O jaké autority se opíral? Byl na to sám nebo patřil k nějakému seskupení? Kdo byli jeho nejvýznamnější duchovní partneři a kdo protivníci? Byla textová forma této jeho kritiky i literaturou? A jaké bylo ostatní, co napsal – dá se to dnes vůbec číst? Nebo je snad nějaký jiný důvod, proč se dnes Machar nečte?

Pro člověka spjatého s knihami bývá nové téma záminkou k novým nákupům v antikvariátu. Narazil jsem na Macharovy Katolické povídky a málem jsem u nich také skončil. Kritické argumenty nebyly nezajímavé, ale literární "nápad" ve fiktivním dialogu poučovat kněze prezentovaného jako slaboduchého byl nesnesitelný. Působilo to, jako když se někdo hlučně a přitom jenom on sám směje svým vlastním špatným vtipům. Potřeba ověřit si, zda tomu jinde není přece jenom ještě jinak, způsobila, že dnes mám nějaké dvě třetiny vydaných Macharových knih a dvě desítky prozaických titulů jsem už přečetl. Postupně jsem nabyl dojmu, že jsem se ocitl na mimořádně užitečné cestě k porozumění nejenom Rakousku-Uhersku a první republice, ale i rozdílům a podobnostem mezi nimi. Nestačím žasnout nad autenticitou prozaických textů a nad spiknutím mlčení, které je od jisté doby dusivě sevřelo. V jedné chvíli jsem se dostal tak daleko, že ač jsem nikdy nevěřil v převtělování duší, měl jsem potřebu si porovnat datum Macharovy smrti a svého narození. Lehce mě zamrazilo: narodil jsem se sedm měsíců po jeho smrti.

Také se to lze říci tak, že jsme se v dějinách o vlásek minuli – ani den jsme nebyli současníci.

Již delší dobu je mi však jasné, že po této cestě budu muset jít dál. Stále méně se cítím schopen napsat práci přehledovou a tím méně celkově zhodnocující a zařazující – i když tolik svazků jsem nepřečetl od žádného z autorů, o kterých jsem si kdy troufl cokoli napsat.

Své spolužití s Macharem nechápu jako věcnou badatelskou práci, jež se dá někdy dovršit. Je to setkání s člověkem, který se k nám domů nastěhoval s celým svým pozemským životem naráz. Ten se sice už nerozvíjí dál, ale to neznamená, že se stal přehledným: abych jej poznal, musím v reálném čase svého vlastního života propátrávat les Macharových knih a postupně i textů o něm, pamětí jeho současníků – a kdoví, kam mě to ještě přivede. Jeho život není převoditelný na krejčovskou pannu encyklopedického hesla, která by se pak už jen pro větší názornost přiodívala dalšími podrobnostmi. Je bludištěm, ve kterém nepřestávám zažívat další překvapení. Macharovy knihy nejsou o jeho životě, ale jsou jednou z jeho životních forem, zřejmě tou nejsilnější. Snad všechny dílčí hypotézy, které jsem si o něm postupně formuloval, mi byly přečtením dalších textů vyvráceny. Pořád si ještě nejsem jist, zda jsem už postihl jeho základní životní dimenze.

Dvě reportážní knihy – Nemocnice (1913) a Kriminál. Žito: 1916. Psáno: 1917–18 – mi nabídly možnost učinit jakousi mezibilanci, neboť jsem v nich našel klíč k pochopení jiných textů, ať už starších nebo pozdějších, a tím snad i k porozumění tvaru jeho života. Dospěl jsem nakonec ke kurioznímu rozhodnutí, za něž se čtenáři předem omlouvám: udělat sám se sebou o své dosavadní macharovské pouti interview. Když dovolíte, budu si tykat.

Který Macharův text tě přesvědčil, abys ve svém hledání pokračoval?

– Kniha Pět let v kasárnách s podtitulem Vzpomínky a dokumenty. 1925–1926 (vyšla 1927 jako XLV. svazek Macharových spisů, předtím vycházely časopisecky ukázky jako fejetony). Básník a spisovatel na výzvu svého mnohaletého přítele prezidenta Masaryka vsedl na koně generálního inspektora armády. Po dobu vykonávání této veřejné funkce si uložil půst – nepsat. Tím tento homo scribens, pro kterého bylo psaní v podobné míře modem bytí jako pro Kafku nebo Demla, obětoval vlasti takřka vše. Za tu dobu napsal jednu příležitostnou báseň na návrat těl mrtvých vojáků do vlasti a, pravda, vedl si pracovní deník a výstřižkový archiv, protože měl zvyk se vypořádávat i s největšími hrůzami textem. Patřilo ke stylu jeho veřejného působení, že se o něm vědělo, jak posléze všem oplatí jejich ústrky. Když byl v kriminále, přicházeli za ním spoluvězni, aby o tom všem napsal. Nepochybně část respektu mocných pramenila z této jeho veřejně známé role svědka, který se nebojí vystoupit.

V knize často obsáhle cituje útoky tisku na sebe a konfrontuje je s detailním popisem toho, co konal. Jedním z vrcholů knihy je prozrazení mystifikace. Kdekdo Macharovi vyčítal, že není vojenským odborníkem. Přednesl v parlamentu prognózu vývoje vojenství, úvahu – posouzeno zpětně, z hlediska celého zbytku dvacátého století – hraničící s genialitou. Vzbudil tím další bouři nevole a posměchu nad svým amatérismem („Nikdo nechtěl vědět nic bližšího, nikoho ani nenapadlo se zeptat, odkud tato zpráva je", s.. 232-333). V pamětech prozrazuje, co po léta neřekl ani nejbližším přátelům: autorem byl anglický generál z Royal United Institution, jehož přednášku Machar přeložil z Timesů (z 18. prosince 1919).

Pocit neuvěřitelné aktuálnosti a osobního kontaktu s naší dobou však ještě více než prognózou Machar dosahuje především tam, kde nabýváme dojmu, že líčí problémy našeho posledního desetiletí. Analogie mezi omamným celonárodním nadšením z října 1918 a listopadu 1989 jakož i tolik podobný průběh deseti let návratu do starých kolejí totiž působí místy až halucinativně. Jen místo ducha rakousko-uherské byrokracie je třeba dosadit komunistickou totalitu.

Je možné určit nějaké těžiště Macharova života a díla?

– Říká se o Praze, že je monocentrická, a o Čechách, že trpí pragocentrismem, kdežto zralé demokracie že se vyznačují polycentrickými městy (jako Londýn nebo Paříž) a celé státy (USA, Německo) že mají několik srovnatelně významných center. Machar je něco jako polycentrický kontinent. Velké násilí na něm páchala zoufalá úroveň větší části českého literárněkritického a literárněhistorického myšlení, především dřevokaz české literatury Arne Novák, když se ho snažili vecpat do několika málo škatulek. Proti mnoha encyklopedickým heslům a předmluvám ve výborech z díla prohlašuji proto důrazně, že Machar není především básník, který psal také prózu. Jeden z jeho nakladatelů to trefně formuluje v inzerátu: „Autor sám přikládá feuilletonistické činnosti svojí takový význam jako svým veršům, nazývaje je doplněním, zdůvodněním a vysvětlením jejich, ba často staví ji nad ně" (1907).

Rovněž zařazení jakéhokoli Macharova prozaického textu mezi fejetony – jakkoli tohoto označení užíval on sám – je spíše zavádějící než osvětlující. Většinu svých knih vydal totiž nejméně dvakrát: jednou per partes časopisecky (jako třetí a čtvrtá z dlouhé řady Knih feuilletonů vyšla práce tak kompaktní, jako jsou Konfese literáta), podruhé jako součást sborníku nebo tematicky komponované knihy.

Kdybychom přistupovali k výstavbě a vzájemným vztahům jeho prozaických knih s nerozumějící pedanterií, mohli bychom být snadno zděšeni: nejenom že se jeden a týž text objevuje ve více knižních svazcích – a to někdy s uvedením původního místa vydání, častěji bez toho; podobně variuje datace –, ale zjistíme, že autorovi putuje z jedné knihy do druhé mnohdy i rozsáhlý soubor fragmentů, na jejichž původ upozorní letmou zmínkou v textu nebo také vůbec ne.

Autor nám to však naprosto otevřeně a přesně vysvětlí: „nemohu líp, než opakovat to, co jsem popsal tehdy", řekne v knize Pět roků v kasárnách (s. 53), a pak jdou – někdy s vyznačením, někdy bez něj a na přeskáčku – dlouhé pasáže z knihy Časové kapitoly (1918). Autor nedává čtenáři do rukou svůj den co den psaný deník, ale neusiluje ani o „přetavení" svých zážitků do „uměleckého obrazu" v nějakém procesu „typizace". Má mnohem důležitější úkoly, než aby autentický záznam piloval ve jménu Umění.

I to o sobě přesně ví a poví, byť v té chvíli mluví za celou generaci Moderny, když se distancuje od poetiky Jaroslava Vrchlického: „My, moderní (užívám tohoto slova, jímž jsme byli kdesi s oteckým úsměškem pokřtěni, poněvadž skutečně snad není jiného), kteří za jeho epigony následujeme, stojíme už poněkud dále od něho (...): snad budeme zaznamenáni v literární historii jako reakce proti Vrchlickému. A snad právem. Tam brilantní hra ve stavbě veršů a sloh – u nás snaha po jednoduchosti, tam plno obrazů, metafor a básnických figur – u nás jako zúmyslná střízlivost a prostota v provádění, tam velikolepá, barvami a plastikou hrající minulost, antika poprvé v české poesii, středověk poprvé v českých verších, Egypt, Orient, severní pověsti – my ke všem těm impulsům netečni jsouce, dovedeme se jen diviti hotovému; tam veliká víra a jasný zrak v příští osud lidstva – u nás zahalený obzor, skepse, negace" (Za rána. 1888–1896, s. 14–15).

V publikovaných seznamech jeho knih často chybějí v názvech data. Nemám na mysli data vydání, ale podtituly data obsahující. Vypouštět je svědčí o neporozumění Macharovi, ne-li o tom, jak je tím cenzurován a posouván směrem ke konvenčním formám. Ta data jsou totiž možná nejvíc vypovídající součástí názvu. Dalo by se říci, že tato čísla označují jedny z nejhlubších rentgenových snímků oněch let v Čechách a v Rakousku-Uhersku.

Macharovo těžiště tedy není v cílech, do kterých se nejčastěji trefoval, byť si to přinejmenším do 28. října 1918 asi sám myslel, totiž ve Vídni a Římu: podobně jako Deml je Machar proudem prozření, zápasů, záznamů a vizí, který není komentářem dějin, ale jejich spolutvůrcem.

Zůstaňme přece jenom u těchto dvou terčů. Proč Vídeň a Řím? Jak je znal?

– Velká část Macharova dobového věhlasu byla dána tím, že veškerá jeho kanonáda byla namířena na dva symboly zhouby českého národa: „Vídeň“ jako pars pro toto pro „tři sta let černožluté poroby", „Řím“ jako zkratka pro „Bílou Horu" a „temno". Jeho snahou bylo ukázat filozofickou i politickou spojitost obou těchto „zel“, propojit tak jejich protivníky a dát jim do rukou co nejsilnější zbraně, v první řadě zošklivení a znechucení.

Zároveň však byl básníkem, spisovatelem, novinářem, historikem (viz výtečnou studii Rodina habsbursko-lotrinská v knize Dva výlety do historie) a cestovatelem, který věnoval mimořádnou energii tomu, aby tyto obecné ideologické postoje opřel o své autentické zkušenosti i o důkladné analýzy. Ve Vídni žil tři desetiletí, jako bankovní úředník a posléze i svého druhu veřejný činitel (viz ironické glosy Z pamětí českého konsulátu ve Vídni v knize Soubor beletrie). Ze své prózy věnoval tomuto městu samostatné knihy Vídeň, Třicet roků a Vídeňské profily a řadu textů v jiných knihách. Do Říma se rozjel až jako zralý muž a pobyl tam jen krátce jako turista.

Zkušenost i studia mu řekly, že s rakušáctvím a s katolickým klerikalismem je třeba bojovat. Pokud mu imponovala revoluce, pak leda jako výron síly – takže se stejnou měrou vzrušoval francouzskou revolucí i Napoleonem. Ve svém boji tedy neměl potřebu se spojovat s jinými revolucionáři – vedl jej především sám. Demaskoval, pompézní ukazoval jako směšné, důstojné jako sklerotické. Jeho osudovou mýlkou bylo, že těmto snahám o očištění a prohloubení zraku přitom vytyčil negativní cíl, zničení nepřítele. Jeho – byť často pozdní – záchranou bylo, že přes kterékoli ideologické brýle, jež si kdy nasadil, nepřestával osobitě a pronikavě vidět, že pro myšlenky nepřestával cítit a pro cit myslet.

Negativismus vůči Vídni způsobil, že selhal v roli, pro kterou byl připraven jako málokdo jiný: místo aby rozpoznal v rakousko-uherské civilizaci všechny potenciální partnery ve svém usilování, povznesl se nad rakouskou hnilobu a z omamujících pachů rozkladu vytěžil výbušnou směs radikálních analýz a převratných konceptů, stále a stále jen Vídeň snižoval. Slovo „Vídeň" se mu stalo magickou formulkou, jejíž pomocí chtěl zničit nepřítele (nepřeháním – v roce 1919 napsal: „Přál jsem si kdysi, abych mohl dvakrát ožít po své smrti: v den zúčtování s Vídní a podruhé v den zúčtování s Římem", Vzpomíná se..., s. 252). Toto slovo se mu ale vymklo z rukou a stalo se jakýmsi kesonem, pod kterým si vydýchával vzduch a hlavně který mu bránil v tom, v čem byla jeho největší síla, ve vidění. A tak se stalo, že sice zevrubně strhal Grillparzera, ale jen několika nevrlými slovy se otřel o génia dokumentaristicky vnímavé prózy, jakým byl Peter Altenberg. Nebo že se tvářil, jako by neviděl zuřivce sobě rovného, Karla Krause.

Vypsal jsem si z encyklopedií, kolik let bylo v roce, kdy Vídeň opouštěl (1919), některým z těch, které po mém soudu tehdy jen on mohl ve Vídni vyhledat, vyladit se na jejich strunu, povědět Čechům o nich a obohatit jimi domácí zatuchlost a chudobu ducha, kterou tak jasnozřivě viděl – spíše než aby pořád jenom triumfoval snadnými vítězstvími nad hmyzem česko-rakouské politiky a literatury: 49 Adolfu Loosovi, 45 Karlu Krausovi a Arnoldu Schönbergovi, 39 Robertu Musilovi, 38 Hansu Kelsenovi, 30 J. L. Morenovi. Macharovi bylo tehdy 55.

Dobrá – o Loosovi se říká, že ho českoslovenští architekti přijali jako jediného Rakušana pro jeho nechuť k architektuře rakouské a že vražedně napadl ornament, tak milovaný Vídeňáky, Kraus a Musil patřili k hrobníkům monarchie, Kelsenovo pojetí normy se dotýkalo feudálních základů rakousko-uherského státu, Schönberg zase Rakušanům zošklivoval sladkost konvenčních harmonických vazeb a vypráskal z hudby melodii. To vše bylo předmětem Macharových výpadů proti Vídni a Vídeňanům. Ale co mohl mít společného s Morenem, zakladatelem psychodramatu a sociodramatu?

– Možná že právě k němu měl mentálně ze všech nejblíže. Moreno nevymyslel své metody dramatu hraného tak či onak trpícími lidmi-neherci ve své psychiatrické ordinaci. Počínaje rokem 1910 hraje nejprve s dětmi v parku a pak s prostitutkami a válečnými uprchlíky jejich životní dramata. Tento nápad představuje zásadní zvrat v přístupu k terapii psychosociálních problémů, ale zároveň i k divadlu. Pacient u jiného vídeňského psychiatra, Freuda, tehdy musel platit velké peníze za každé individuální sezení a tato každotýdenní procedura trvala někdy roky. Psychoterapeutická skupina znamenala nejenom to, že se léčba stala dostupnou širším vrstvám, ale především to, že se odhalilo, jak si laici mohou poskytovat svou hojivou schopnost navzájem. Bylo to tedy dvojí osvobození, sociálně slabých a laiků. Moreno umožnil tento zvrat postupy jako záměna rolí (například otce a syna), alter ego (druhý stojící za hercem hrajícím sebe sama mu nabízí alternativní řešení) nebo zrcadlo (ostatní přehrávají způsoby chování někoho, kdo v té chvíli je divákem). Zaslouží-li si nějaký psychologický vynález názvu „kopernikánský obrat", pak je to právě tento. A souvislost s Macharem? Ve své reportážní knize Kriminál. Žito: 1916. Psáno: 1917-18 na mnoha stranách líčí psychodrama, ve kterém odsouzení střídavě hrají sebe samy i své žalobce a soudce.

V této chvíli mě nezajímá, zda Machar Morenovo dílo znal a pouze z nechuti k Vídni autora nápadu nezmínil, a tím méně chci tvrdit, že svůj nápad vymyslel nezávisle na Morenovi. Bylo to ve vzduchu. Vídeň byla místem tak prudkého rozkladu evropské kultury, že tady bylo možné uvidět, že tradiční divadlo psaných rolí hraných profesionálními herci je mrtvé, a zároveň veřejným stvořením paradivadla ukázat, že se nejedná o pouhou negaci, ale o zcela novou cestu.

Zrovna tak bylo zřejmé, že končí dominance fasády (Loos), že melodie ztrácí sílu krysaře (Schönberg) nebo že válka se změnila v neobhajitelný masakr (Kraus).

Vídeň nebyla jen odporně kýčařským vyznavačem bulvárního žurnalismu a uměleckého i politického kýče, jak jí to Machar tolikrát prokázal, ale vydávala ze sebe i alternativní publikum, které bylo schopné tyto rozkladače nejenom Vídně, ale celého tradičního evropského haraburdí ocenit a podpořit. Bez Vídně by neměl Moreno prostředí dostatečně odpudivé na to, aby je měl potřebu a sílu popřít, ale ani dostatečné množství podobně cítících a tušících, kteří by mu napomohli, aby ve svém šokantně novotářském počínání rozpoznal jeden z pilířů budoucnosti.

Machar bořil Vídeň, aby udělal místo na slunci Praze. Stejně tak jako Vídeň a Řím měl nelítostně odhalovat i Prahu, aby se tak připojil k intuicím těch, kdo mysleli už jako světoobčané. Protože se nedokázal napojit na sobě podobné buřiče ve Vídni, kteří tento širší a hlubší obzor měli, nevytvořil si tu protilátky, které by mu pomohly o něco později překonat šok z malosti, jaká po roce 1918 v Čechách vyvřela s takovou silou, a přitom už se nedala vysvětlit tím, že je to pozůstatek rakušáctví.

Že smysl pro převratně nové osobnosti a koncepty v kultuře měl, o tom svědčí případ Čecha žijícího ve Vídni, který se stal jeho blízkým přítelem – Františka Kupky. V roce 1905 otiskl jako cyklus fejetonů jakési shrnutí všeho, co mu Kupka o sobě řekl, v překvapivé ich-formě, která svědčí o jejich vzájemném ztotožnění.

Ústy Kupkovými tady postuluje to, čemu sám nedokázal plně dostát: Moderní malířská satira „není prchavým vtipem, ale krvavou ironií, neplatí osobě, ale systému, platí celé kastě, hlouposti a pošetilosti celého národa, lidstva" (Prosa z let 1904–1905, s. 116).

Je toto Macharovo selhání spíš dobové, generační nebo osobní?

– Všechno dohromady. Podobným ideologem češství se stal Macharův po dlouhá léta vůbec nejbližší druh, T. G. Masaryk. Jaký podíl na tomto Macharově postoji má jeho osobnost a individuální zkušenost, to mi pomohla odhalit jeho ctitelka Pavla Buzková ve své knize Žena v životě a díle Macharově (vyšla ještě za války v roce 1918). Do jejích neobyčejně trefných vět o Macharově vztahu k ženám je možno místo slova „žena" dosadit slovo „vlast" – a výklad bude právě tak výstižný. „Začal žíti ranně, aniž si vytvořil obrazu ženy, se kterým by svoje milenky mohl srovnávati. (...) Svého ženského protějšku a doplňku si nevykreslil" (s. 194). Přenesena na vztah k vlasti znamenají tato autorčina slova předpověď toho, co se stane, až ho v jeho očích zradí jeho idealizovaná vlast: „Machar nikdy nepředtvářel. Vždycky teprve registroval, co prožil. (...) Byl zklamán hlavně vlastní vinou, protože nevěděl, co chce, a poněvadž postupoval vpřed pozpátku, rozhlížeje se jen na strany a do zadu?" (s. 195).

Čím se vlastně nejvíc lišil od oněch rakouských podkopávačů, kteří se posléze stali světoznámými?

– Nedůvěřoval svým nápadům víc, než že si je jednou naplno vyzkoušel. Hašek byl géniem mystifikace, Machar ji pouze jedenkrát vhodil jako anarchistickou bombu do parlamentu (zato v hodně vysoké funkci). Moreno rozvinul svůj napůl artistní, napůl vědecký nápad ve světoznámou školu. Věděl, co dělá, věděl, co nechce, ale věděl i, co chce. Orientoval se na budoucnost a rozkladná kritika mu sloužila jen jako odrazový můstek. Machar se uspokojil sociodramatickou epizodou, kterou si vyřídil své účty s kriminálem.

V knize Nemocnice (1913) objevil pozitivnost nemoci, utrpení a pomoci slabým. Jeho dosavadní nietzscheánství se náhle začalo jevit jako neudržitelně prostoduché. Se samozřejmostí začal poskytovat lidem okolo sebe psychoterapeutickou pomoc, která neměla daleko k logoterapii další brilantního Vídeňana Frankla (jemuž ale v roce 1919 bylo teprve 14 let). Místo aby Machar užasl nad tím, co v interakci s druhými našel, a tento dar začal rozvíjet, pokračoval dál ve svém vídňožroutství. Jakmile vyšel z nemocnice, bylo po psychoterapii. Jak to vystihla Pavla Buzková: pouze reagoval. Nepostřehl, že jeho reakce byla geniálně původní a účinná, že byla vlastně dopředným agováním a že by se jí byl měl dát do služeb.

Psychoterapeutické dovednosti znovu ožily v kriminále: Machar opět tvořivě a hluboce lidsky reagoval. Bohužel neuvědomil si, že i relativní svobodu venku by stálo zato nahlédnout jako situaci topologicky uzavřenou, tedy jako nemocnici nebo kriminál, tak jako to zanořen ve své trvalé úzkosti dokázal Kafka. Podobně ve vztahu k dějinám: po životě v topologicky uzavřeném Rakousku (byl vlastně vězněm dobové fráze „žalář národů") chápal Machar Československou republiku jako vstup do volného prostoru vytoužené svobody. A přitom pro porozumění i sociální terapii by se mu byl o tolik víc hodil pojmový a metodický aparát, který si vypracoval v nemocnici a v kriminále.

Jednorázovým aktem jasnozřivé očistné reakce, kterou nedokázal proměnit v systematickou novou aktivitu, byl ostatně už i jeho esej o Vítězslavu Hálkovi z roku 1894, který mu vynesl obrovský ohlas, ale také vzedmutou vlnu pohoršení. Machar neřekl jen parolu, cosi jako Dosti Hálka, ale přinesl do poslední písmeny podložený rozbor Hálkovy poezie. Byla to zničující obžaloba sentimentální plytkosti, chatrné vykonstruovanosti, slovní vaty. Tím, že toto vše demonstroval na jednom z nejlepších představitelů literárního vlastenčení, samozřejmě popravil i všechny ty menší kalibříky.

Bohužel, nikdy už literárně kritický esej podobně zevrubné přípravy a podobné razance nenapsal.

A jak tomu bylo s Římem? Tam přece nežil. Toto město mu sloužilo spíše jako metafora pro rakousko-uherskou verzi katolicismu než jako reálný fenomén.

– Rozdíl oproti Vídni je ještě zásadnější. Vídeň byla pro Machara šeď, ošklivost sama, místo, které by s chutí viděl v troskách. Řím však byl Macharovi zároveň nejvyšším záporem pro papežství i nejvyšším kladem pro jeho předkřesťanské dějiny. Na závěr svého pobytu v nemocnici se proto rozhodl, že na rekonvalescenci pojede do Říma. Jel napravit nejenom své tělesné zdraví, ale i svůj dluh – byl příliš velký reportér, než aby mu stačily dojmy ze studia a z četby beletrie.

Pročetl jsem si, co o Římu a Itálii napsali ve svých črtách jeho velcí současníci, před ním Neruda a Čech, po něm Čapek. Mimochodem, každý z nich sice pozoruhodně reflektoval myšlenkovou bídu turismu, nicméně zůstali u cestovních glos. Machar pochopil, že Řím není jen jedním z měst, která by všeobecný vzdělanec měl navštívit. Věnoval Římu objemnou knihu, ve které se pokusil vykřesat ze své konfrontace s tímto městem jednak jakousi školu čtení dějin ze stop minulosti, jednak kupu nevývratných směrnic, které by z tohoto uzlového města evropských dějin měly plynout pro náš národ.

Tentokrát se pokusil překročit své schéma reagování a rozjel se do Říma napsat knihu, v níž hodlal nashromáždit argumenty a obrazy, kterými popraví katolicismus. Byl to záměr monumentální – bez ohledu na to, že výsledkem byl spíše paskvil. Machar neprohrál proto, že by jeho argumenty proti křesťanství byly málo vzdělané, málo domyšlené, tím méně málo peprné. Prohrál svým apriorismem. Neodvážil se s Římem se setkat.

Po celou italskou cestu kázal ruské anarchistce, která ho o to, pravda, hned na počátku požádala, střídavě proticírkevní pamflety a ódy na pohanskou antiku (ten až mystický trik, že náhoda přinesla formu knihy až na místě, bral jako samozřejmý dar dějin silnému jedinci). Pokud se dostal do hovoru s místním člověkem, byl to hostinský, průvodčí, kočí nebo – německý turista. Nedokázal přijmout výzvu místa v jeho překypující plnosti a tajemnosti. Byl géniem čtení světa (a věděl to o sobě: jeho Sofie Petrovna ho osloví a sdělí mu, že ho „stopuje již několik hodin ve spoustě turistů a má dojem, že se dívám jinak než oni", Řím, s. 28), ale neuměl ustrnout pokorně před jeho bazální nečitelností. Viděl sice mnohonásobně víc než všichni ti nešťastníci s červenými bedekry v ruce, ale viděl o tolik míň než třeba student na vandru, sezónní dělník nebo tulák.

Macharovy knihy jsou jakýmsi nepřetržitým pracovním deníkem člověka, který je přesvědčen, že řeší věci celonárodní závažnosti, a proto svůj deník zveřejňuje (srovnej Dostojevského Spisovatelův deník – pojatý jako série pamfletů –, což je autor, kterého Machar z celé ruské literatury miloval nejvíce). Deník ve smyslu odhalování intimit ho nezajímá. Ohromná čtenářská obec a opakovaná vydání tolika jeho knih ho ujišťují o tom, že toto jeho sebepojímání coby národního reformátora není bludem. Jako by ale přece jenom tušil, jak hluboké bylo duchovní selhání této knihy co do počtu vydání tak úspěšné, vydal se hned po roce do Itálie ještě jednou. V knize Pod italským sluncem učinil pozoruhodnou reflexi svého způsobu psaní: v úvodní kapitole píše: „První cestu koná člověk jako vnímající básník, druhou jako zkoumající kritik básníkův" (str. 7), v poslední kapitole shrnul jakési stručné dějiny evropských a českých cestopisů po Capri (kterému je tato kniha věnována především), v Doslovu pak cituje své rané verše vyjadřující znechucení nad českým cestopisectvím a troufá si říci, že na něj neplatí. „Moje cestopisy jsou cestopisy – a nejsou cestopisy. Jsou články v myšlenkovém řetězu mé literární činnosti" (s. 198) – a co víc: jsou „novým typem literárním, novým druhem cestopisů. Spisovatel už nesmí jít jako amatér s kodakem a lapat obrázky krajin, lidí, zvyků, poměrů (...) – ukázal jsem, jak se takový cestopis dělá, a tak se dělat bude. (...) Nezpronevěřil jsem se sobě nikterak. Naše cestopisy mi nedostačovaly, byly mi protivny, napsal jsem své" (s. 199–200).

Zdá se, že ti imponuje Macharova vůle k novému pojetí žánru, ale zároveň naznačuješ, že vlastně selhal a nedokázal být radikálně otevřený. Nebylo tomu stejně s jeho vztahem ke křesťanství? Necítil se být českým Nietzschem, a nezůstal přitom uvězněn v apriorismu?

– Neměli bychom jednoduše ztotožňovat katolickou církev v Rakousku-Uhersku, křesťanství a obojí s přítomností boží mezi lidmi. Když Machar podává svou filozofii křesťanství, pak je zatracuje argumenty, které čerpá z Nietzscheho zjednodušeného na formulku a obohaceného o tón sociálně demokratický (Antika a křesťanství, s. 24: „bůh, jenž (...) byl zpočátku líčen jako přítel ponížených, trpících a chudáků, stal se najednou bohem mocných a štítem těch, kteří vládli statky tohoto světa, ve jménu jeho zotročen byl člověk tak, jak se těm dávným mrtvým světům antickým ani nesnilo"). V této perspektivě je mu Ježíš projevem čehosi patologického („Antika zahynula jedem z Judey, ale ani těm, kdož jí ho dali pít, neslouží ku zdraví. Je podnes smíšen s jejich krví, zmalátňuje jejich energii, otupuje smysly, ničí rozvahu, zatemňuje celý život", ibid., s. 15). Když ale kritizuje jednotlivé osobně mu dobře známé a v jeho očích nehodné představitele katolické církve, pak jim obvykle klade před oči obraz Ježíše. A konečně když je konfrontován se skutečnou výzvou ztrápeného člověka, pak se začíná chovat jako autentický křesťan, aniž se ovšem ke křesťanství odvolává.

Kněží se zděsil, když je poznal v roli těch nejhorších pedagogů. Líčení, která přinesl v Konfesích literáta, jsou v tomto ohledu dokonale přesvědčivá. Stejně tak ho odpuzovali i ostatní učitelé, kteří dělali vše proto, aby mu zošklivili vzdělání. Emancipoval se vůči tomuto stroji na znásilňování ducha i těla tím, že se stal jeho obávaným odpůrcem. Neposílil svůj atak na katolicismus jakožto ideologii tím, že by přijal nějakou protikladnou ideologii, nestal se protestantem ani sociálním demokratem (i když s obojím to krátce zkusil) a už vůbec ne marxistou. Jeho omylem bylo, že se pokoušel vybudovat ideologii svou (jakkoli to sám sobě zakazuje: „Já neapoštoluji pro nic, povím jen vždy, co jsem našel, co jsem myslil. Žádná autorita mi není tak jistou, abych věřil, že se nemůže mýlit", Antika a křesťanství, s. 125). Naštěstí tam, kde byl zahnán do kouta, v nemocnici a v kriminále, zapomínal i na svou ideologii a začínal vnímat, naslouchat, rezonovat, žasnout, zaznamenávat a svědčit. (Není náhoda, že jeho nejsilnější knihy o vídeňském životě jsou právě reportáže z nemocnice a kriminálu.) Byl veřejným svědkem i za cenu velkého rizika. Svědek je přece MARTYROS. Jeho dokumentaristická próza a jeho instinktivní odpor k fabulování a pointování – to nebyl stylistický experiment, ale projev jeho pokory vůči Tomu, který ho přesahoval a jehož potkával pouze v trpícím bližním.

Byl tím sám zaskočen. Takto líčí svůj obrat v kapitole příznačně nadepsané Člověk byvší (říká si Osma podle čísla svého pokoje): „V dobách svého zdraví byl Osma milencem života. (...), neměl rád nemocných a defektních lidí, verbalistické poesie a kudrlinkové prosy (...). A tak byl vlastně antickým člověkem, zavátým mimovolně do jiných krajů a časů" (Nemocnice (1913), s. 24-25). Podobně – ovšem o mnoho let později – hovořili existencialisticky orientovaní autoři o významu mezních situací: "je větší horizont, je čistější vzduch, je jasnější oko i duše – takový pohled do říše, jež se Nic nazývá, neudělal člověk nadarmo..." (ibid., str. 108). Dokonce se mu vybavují i křesťanské termíny, ale užívá je nyní jako popis zkušenosti, která je všelidská a již učinili i křesťané: „Takovým očistcem jakýmsi je nemocnice, údolím slz, bolestí a žalů, kde utrpení tělesná násobí se poruchami ducha (...) a lékaři (...) očistí tělo, co zatím bolesti vypalují duši" (s. 123).

Dospělý Machar byl tedy vůči katolicismu a křesťanství jakožto instituci ideologem, nicméně živému Bohu vždy naslouchal a poslouchal ho.

Karel Horký se pokusil po jeho Nemocnici (1913) tvrdit, že Machar reviduje své stanovisko k jeptiškám. Machar se vzápětí ozval, že jeho sestry nebyly jeptišky. Je proti jejich přítomnosti v nemocnicích, protože „jejich starostí jest, aby nemocný byl obklopem obrázky svatých, měl růženec, říkal modlitby a aby se dal zaopatřit" (Antika a křesťanství, s. 158). Zato vydal svědectví o opravdovosti ošetřovatelek: „každý pacient je bědným dítětem, jehož citové smysly i rozumové funkce docela jinak pracují než u člověka zdravého. Lékař či operatér provedou svou práci, dají medicinu, určí životosprávu – ale větší díl a úloha zůstane ošetřovatelce. Ta musí udělat z ubohého dítěte zase člověka, ta musí být matkou a pedagogem, ta musí budit v deprimovaném pacientovi chuť k životu, naplňovat jeho duši novými představami a duchu jeho dávat přiměřenou stravu" (ibid., s. 157). To je chvála laictví, božího lidu.

Proč byl autor takto ryzí zapomenut?

– Tři ideové směry, které se v různých dobách s největším úspěchem chopily výkladu našich dějin jakož i dějin literatury, se Macharem – navzdory svému vzájemnému odporu – cítily stejně hluboce uraženy: katolicismus, masarykismus a marxismus. Nemusely se domlouvat, aby došly ke smutnému konsensu: nejlepší trest je mlčení. Zalepit mu ústa několika nálepkami. Nepolemizovat s ním, protože by mu to dělalo reklamu. Vychválit to, co je z něho nejméně živé, jeho poezii, odsunout za obzor to, čím přesáhl naprostou většinu svých literárních a myslitelských současníků, proud jeho nekonečného dokumentarismu.

Abych ale jednu nálepku nepřelepoval antinálepkou. Macharovy Podzimní sonety už v roce1892 oznamují soumrak veršování:

Můj drahý, věř mi, vidím každým dnem,
jak bezcennou je veršovníků práce,
(...)
a tak – bych shrnul všecko v řádku krátce:
dnes verše jsou už anachronismem.

Znamená to, že tak jako rakouští rozleptavači pilířů evropské kultury měli své publikum, které jim dávalo sílu povysunout se z hustého klihu konvence, Machar měl takové publikum za Rakouska-Uherska, začal je ale ztrácet za první republiky a dnes už se vytratilo docela?

Rozleptavači se rodili v Rakousku dál a dál v nekončící kadenci: Wittgenstein odhalil jazyk jako hru, Goedel demonstroval paradoxnost samých základů matematické logiky, Frankl místo účelových psychoterapeutických triků poukázal na nutnost hledání smyslu, Illich odhalil školství i medicínu v jejich totalitárních snech, Capra poukázal na příbuznost pýchy evropského ducha, moderní fyziky, s prastarými orientálními koncepty, Eislerová domyslela feminismus jakožto návrat ke komplementaritě mužské a ženské role. Takové převratné koncepty podpořilo Macharem tak povrhované vídeňské publikum – i když je pravda, že ti všichni posléze emigrovali.

Poslední čtenářstvo hodné Machara žilo v duchovním prostoru Rakouska-Uherska, včetně vídeňského profesora Masaryka. Jakmile byl Machar odkázán na české čtenáře, začal chřadnout. Nestali se mu odrazovým můstkem, nekatapultovali ho do polohy spolutvůrce nové budoucnosti a autora nových metod, ale oblepili ho jako hustý klíh – podobou svého odporu a bohužel i podobou svého obdivu.

Některé z Macharových knih, které jsem po antikvariátech nakoupil, jsou nerozřezané, jiné draze vázané, další jsou plny podtržení a glos. Je otřesné, s čím jeho doboví čtenáři nejvíc souznívali: milovali v něm Vídňobijce a Římobijce.

>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku