POD ČAROU • Souvislosti 3–4/2000
Martin Nodl / Glosy historické I.
Georges Duby, Vznešené paní z 12. století III. Eva a kněží. Brno,
Atlantis 1999. Přeložila Růžena Ostrá.
Peter Englund, Nepokojná léta. Historie třicetileté války. Praha,
Nakladatelství Lidové noviny 2000. Přeložili Luděk Mandaus, Dagmar Hartlová
a Libor Štukavec.
Petr Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437.
Praha–Litomyšl, Paseka 2000.
Karel Kazbunda, Stolice dějin na české univerzitě v Praze
1914–1918 IV.
Vznešené paní z 12. století III.
Vydáním třetího svazku Vznešených paní z 12. století, pozdního díla francouzského medievalisty Georgese Dubyho, cosi končí a cosi nového se počíná. Vznešené paní, dámy vrcholného středověku, v sobě zcela jednoznačně nesou otisk doby svého vzniku. Duby tuto práci psal již ve velmi pokročilém věku a oproti svým velkým monografiím 70. a 80. let, z nichž máme prozatím v češtině k dispozici pouze skvostnou a vskutku novátorskou Neděli u Bouvines (na příští rok se chystá vydání Věku katedrál), v ní někdy snad až příliš podlehl bezbřehé imaginaci, jejíž podstatou je cykličnost. Především v prvním dílu jako by stále jen hledal téma, aniž by ho skutečně objevil. Druhý a třetí díl jsou již jiné, neboť autor se v nich pustil do analýzy literárních textů, jež vskutku odrážejí jím kladené otázky: proměny postavení ženy ve společnosti, proměny vztahu duchovních-intelektuálů k těmto ženám, sakralizace prototypu ženy-světice a naopak diabolizace ženy-hříšnice. Vznešené paní rovněž v až krystalicky čisté podobě odrážejí mez, jíž je schopen velký historik dosáhnout. Od poválečného, snad více sociálně a dobově politicky ovlivněného koketování s marxismem, resp. s jeho diskursem přelomu 19. a 20. století, přes dějiny událostí až po téma, jež s marxismem – v jakékoli podobě – nemá nic společného. Takovýmto nemarxistickým tématem jsou nepochybně dějiny ženy, i když některé dnešní militantní feministky či autorky prací o dějinách lesbiček využívají stejně apriorních a účelových interpretací jako vulgární marxisté. O Dubym a jeho dámách 12. století to říci nelze a už vůbec ne o třetím dílu věnovaném mnišskému prostředí. Duby samozřejmě neobjevil, že se démonizace ženy jako zosobnění a nádoby hříchu rodí v mnišském prostředí, avšak celou řadu jeho úvah a postřehů lze pokládat za originální. V době, o níž mluví, jeptišky nadále zůstávají především objektem kritického zájmu svých mužských řeholních protějšků, kteří vůči nim užívají mnohem přísnější metr než v případě hříchů mužů. I když Duby nevidí za mužským postojem pouze potlačenou sexualitu, přesto hrají sexuální problémy a podtexty v dámách 12. století mnohem větší roli než v jeho knihách ze 60. a 70. let. Ani on tedy nezůstal netečný vůči mohutnému rozvoji gender studies. Na rozdíl od mnoha slepých radikálů a radikálek však dokázal mocné interpretační impulsy přetavit do velice vyváženého pohledu. Třetí díl, transparentně nazvaný Eva a kněží, je toho jasným důkazem. Zároveň – stejně jako dva díly předešlé – zřetelně ukazuje, že na sklonku života dal Duby před „tvrdou vědou“ přednost psaní historie jako umění.
Georges Duby, Vznešené paní z 12. století III. Eva a kněží. Brno, Atlantis 1999. Přeložila Růžena Ostrá.
Nepokojná léta
Jak psát dějiny? Přesně tuto otázku vyvolává nápaditá a milovníkům historických příběhů na tělo šitá kniha švédského historika Petera Englunda. Na první pohled bychom ji mohli považovat za rozsáhlou biografii kriegsmanna Erika Jönssona, později povýšeného do šlechtického stavu jako Dahlberg. I když Dahlberg je skutečně ústředí postavou této práce, přesto se Englund pokusil o mnohem více než o pouhé zachycení jeho bohatého života. Nepokojná léta totiž lze nahlížet jako velkou válečnou fresku, plnou detailních drobnokreseb, avšak vždy črtaných ve vztahu k celku. Originálnost této velmi rozsáhlé práce spočívá ve dvou fenoménech. Za prvé je založena téměř výhradně na autobiografických zápiscích až deníkové povahy, které se v evropském prostředí začínají v hojném množství objevovat právě v období 16. a 17. století – díky této skutečnosti se Englundovi podařilo výrazně přispět k poznání každodenního života spojeného s vojenskými operacemi a s životem válečným vůbec. Druhý fenomén je snad ještě význačnější: autorův literární přístup totiž téměř stírá rozdíly mezi historiografií a historickými románem. K románové podobě má blíž díky velice barvitému jazyku a celkové strukturaci textu. Protože však vše důležité, odhlédneme-li od jeho sklonu k dramatizování a gradaci líčení, je skutečně založeno na řeči a výpovědní hodnotě pramenů, lze i jeho románový přístup považovat za „čistý“. Postmoderním historikům se Englundova kniha samozřejmě příliš líbit nebude, neboť oživuje „velké vyprávění“, které příliš nepřeje pluralitě vyřknutých prav, ale moderní historiografie naštěstí není pouze černobílá – díky Englundovi pak dokonce získává na barvitosti. Na českém vydání je pak třeba jednoznačně vyzdvihnout ediční techniku, již použil Zdeněk Hojda. Jednak doprovodil text velice zajímavým obrazovým doprovodem a pro českého čtenáře, jenž není příliš vzdělán ve skandinávských dějinách, pak připojil velice podrobné vysvětlivky a na konec i hutný a výstižný doslov. Nyní lze jenom doufat, že se mu podaří v jeho domovském nakladatelství prosadit i vydání Englundovy prvotiny věnované bitvě u Poltavy (Poltava. Vyprávění o zániku jedné armády). Dnes již „náš“ švédský historik ji sepsal ve stejném stylu jako Nepokojná léta a podle řady hlasů je přímo strhující.
Peter Englund, Nepokojná léta. Historie třicetileté války. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000. Přeložili Luděk Mandaus, Dagmar Hartlová a Libor Štukavec.
Velké dějiny zemí Koruny české V.
Velké dějiny malé země – tak podobně by mohl znít název ediční řady vydávané nakladatelstvím Paseka (ve skutečnosti se řada jmenuje Velké dějiny zemí Koruny české – v přímé návaznosti na komerčně velice úspěšné, z hlediska interpretačního přístupu a kvůli nevyváženosti jednotlivých kapitol však dosti problematické Dějiny zemí Koruny české). Na základě doposud vydaných tří svazků lze prozatím říci, že ona velikost spočívá především v počtu stran, nikoli však v originálním interpretačním pojetí českých dějin. Jednotlivé svazky prozatím nesou výraznou pečeť jednoho každého autora a jejich kvalita se dosti výrazně liší. O koncepčních úvahách, jež tomuto projektu patrně předcházely, jsme se bohužel z řady samotné nic podstatného nedozvěděli – pro srovnání si uveďme, že například velké ediční řadě historické literatury, nazvané Tvořit Evropu, již by mělo vydávat nakladatelství Lidové noviny, koncepční svazek skutečně předcházel. Abychom však „velkým dějinám“ nekřivdili, musíme říci, že všechny tři středověké svazky mají jednu věc společnou. Charakterizuje je dosti úzký národní koncept, jehož podstata spočívá v příklonu k výrazně národním – či státním – dějinám. „Revoluční obrat“ v českém, národně orientovaném výzkumu od nich tedy rozhodně čekat nemůžeme. Tři středověké díly Velkých dějin zemí Koruny české, které máme dnes k dispozici, ukazují, že ani ve velké variantě Dějin zemí Koruny české není všem útvarům, jež do tohoto celku, jednoznačně vymezeného císařem Karlem IV., patří, věnována stejná či řekněme náležitá pozornost. Například Petr Čornej vměstnal dějiny Slezska, Lužic a Moravy v letech 1402–1437 na pouhých několik desítek stran, kdežto zbylých pět set či šest set stran věnoval problémům českým – i když samozřejmě v širších mezinárodních souvislostech. Zatím tedy musíme jen doufat, že alespoň některé další svazky se budou oněm vedlejším zemím věnovat mnohem podrobněji. Veliké rozdíly však panují i z hlediska přístupu k líčenému časovému období. Vratislav Vaníček si své dva svazky chronologicky vymezil celkem jednoznačně, v duchu tradiční periodizace, i když mezník dělící dva díly je přece jenom poněkud umělý – první z nich zahrnuje léta 1197–1250. Naopak Petr Čornej si zvolil mezníky již dosti libovolné, což platí především pro rok 1402, jímž své líčení začíná. Protože však husitství pojal jako důsledek pozdně středověké krize, lze jeho data, skvoucí se na obálce, celkem bez problémů pominout, neboť tvoří opravdu pouze velice hrubý rámec. Tak snadné to však již není s jeho výkladem předhusitského období, jenž je založen na výzkumy nepodložené konstrukci o demografických a sociokulturních dopadech morových epidemií na české prostředí. Stejně jako ve svém líčení v rámci Dějin zemí Koruny české položil i zde na různé podoby působnosti morové nákazy hlavní důraz, aniž by ovšem sám v analytické rovině dosavadní znalosti prohloubil a aniž by se analyticky vyrovnal s názory opačnými, jež samozřejmě zná. Čornejovi v jeho líčení husitských dějin nejde o pluralitu interpretací a názorů (naopak Vaněčkův díl lze považovat za výrazně problémově laděný, se snahou vyrovnávat se v poznámkovém aparátu s dosavadní literaturu – někdy však tak bohužel činí dosti osobním a zaujatým tónem), nýbrž o vykreslení husitského příběhu, jak ho vidí on sám. Tím se zcela zásadně liší od čtyřsvazkové Husitské revoluce Františka Šmahela, i když na druhé straně existují mezi těmito jistě v budoucnu poměřovanými texty zřetelné souvislosti. Pro čtenáře, s jehož předběžnou poučeností Čornej příliš nepočítá, je jeho přístup velice vítaný a nutno podtrhnout, že husitský autor „velkých dějin“ je skvělým vypravěčem, jenž své čtenáře rozhodně nenudí. Dosavadní poznání badatelsky tak frekventovaného období, jakým husitství je, však Čornejova práce spíše zakonzervovává než zásadně prohlubuje a lze ji považovat za víceméně tradicionalistickou. Proto dávám z Čornejových prací jednoznačně přednost jeho přímo iniciačním výzkumům o husitském kronikářství – Rozhledy, názory a postoje husitské inteligence v zrcadle dějepisectví 15. století (Praha 1986), Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice (Praha 1988), naposledy pak v objevné analytické studii Bitva před Ústím nad Labem ve starší české a německé tradici ve sborníku Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica 1995, č. 5, s. 9–64 – či sevřené interpretaci Lipanské křižovatky (Praha 1992). Na druhé straně se však publikum, jemuž jsou tyto jeho studie určeny, samozřejmě nemusí krýt s publikem, pro něž psal husitské „velké dějiny“. Kdo tedy očekával, že Čornejův pokus o syntézu vyvolá diskusi o husitském období, jistě se nyní cítí poněkud ochuzen. Na druhé straně si však ani nemyslím, že by Čornej nějak radikálně změnil otřepané názory na husitství, které panují v širším českém povědomí. Nepodařilo se to ani Šmahelovi a nepodaří se to ani Čornejovi – i když se jejich přístupy zásadně liší, přesto si díky svému olbřímímu rozsahu těžko najdou cestu k širší čtenářské obci. Husitství, tak jak ho vnímají obyčejní zájemci o české dějiny, dnes po mém soudu potřebuje hutný, dvousetstránkový esej, který by rozbořil staré mýty a místo nich postavil mýty nové – nic jiného historik stejně nedělá. Petr Čornej by se rozhodně mohl v budoucnu takovéhoto úkolu ujmout, bez důrazu na politické dějiny, bez snahy servírovat čtenářům základní kostru, avšak s o to větším důrazem na duchovní dějiny a proudy. Cesty popularizace totiž nevedou pouze krajinou sestávající s časových mezníků a „nezpochybnitelných“ fakt, ale vedle toho i údolím, v němž vane duch nových „všeobjímajících“ idejí a mýtotvorných interpretací. Na Čornejovu novou knihu, jejíž téma nikdo z nás – snad ani její autor – doposud nezná, se tedy rozhodně těším. Její hodnocení bude opět závislé na tom, zda bude určena historikům či historii milujícím laikům. Čornej má tu výhodu, že mezi těmito dnes poněkud se míjejícími světy dokáže rozlišovat.
Petr Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. Praha–Litomyšl, Paseka 2000.
Stolice dějin na české univerzitě v Praze 1914–1918 IV.
Čtvrtý svazek knihy Karla Kazbundy Stolice dějin na české univerzitě v Praze jsem bral do ruky s velkým očekáváním. Mé očekávání bylo pravděpodobně ovlivněno zvýšeným zájmem o dějiny české historiografie, rozdmýchaným diskusemi kolem loňského sjezdu historiků. Bohužel čtvrtý a poslední svazek Stolice dějin toto očekávání nesplnil, protože problémům spojeným s dějinami dějepisectví se věnuje jen okrajově. Karel Kazbunda, pamětník starých dobrých časů (narodil se v roce 1888 a prožil téměř jedno století – umírá roku 1982), totiž většinu svých postřehů a systematického výkladu vtělil již do tří dílů předešlých, vydaných v rozmezí let 1965–1968. V nich zachytil historii dějepisné výuky v Praze až do vzniku samostatného Československa, přičemž období války z hlediska personálních změn zapojil do dílu třetího. Čtvrtý svazek, který autor dokončoval na přelomu 60. a 70. let, pravděpodobně s vědomím, že v dohledné době – možná nikdy – nespatří světlo světa, je oproti dílům předcházejícím pojat zcela jinak. Místo analyticky přesného výkladu univerzitního dějepisectví a jeho provázaností s dějinami monarchie se zaměřil téměř výhradně na faktograficky podrobný popis rakouských politických dějin v letech 1914–1918, s důrazem na jejich rezonanci v českém prostředí. Prakticky všech třináct kapitol knihy má téměř stejnou strukturu: po obsáhlém vylíčení nejvýznamnějších politických událostí následuje komentář, který k těmto událostem připojovali Jaroslav Goll a Josef Pekař. Právě proto dal Kazbunda čtvrtému dílu Stolice dějin podtitul Jaroslav Goll a Josef Pekař ve víru války světové. I když jsou některé postřehy a postoje obou těchto velikánů české historiografie přelomu století velice zajímavé, přesto nebudeme příliš daleko od pravdy, když řekneme, že jejich ovlivňování válečných událostí a postojů českých intelektuálů či politiků v sociálně neklidném období bylo spíše marginální. Kazbundovy bohaté pramenné výzkumy tudíž budou mít největší význam pro příští biografie Golla či Pekaře.
Za silně diskutabilní lze ovšem označit přístup, jejž ke Kazbundovu rukopisu zaujal jeho editor Martin Kučera. Autorův text zůstal do značné míry dílem nedokončeným. Editor, který se sám problematikou posledních desetiletí rakousko-uherské monarchie a dějinami první republiky soustavně zaobírá, totiž navzdory ustálené ediční praxi sáhl k jakémusi dokončení rukopisu – a to na základě vlastního výzkumu. Text nejenže opatřil vlastním poznámkovým aparátem, ale – jak z jeho vysvětlivek vyplývá – doplňoval do Kazbundova textu celé věty. Tím ovšem čtenářům a příštím historikům připravil pěkný oříšek, který nebude tak snadné rozlousknout: Prozatím totiž nevíme, zda čteme spíše Kazbundu nebo Kučeru? Odpověď na tuto otázku bude muset dát až srovnávací analýza – kdyby editor dodatky oddělil jiným typem písma, mohli jsme jí být ušetřeni. Paradoxní přitom je, že diskuse o edičních přístupech vyvstaly i nad jiným, nedávno vydaným textem z Kazbundovy pozůstalosti – o tzv. anenských patentech (srov. polemiku – dnes bohužel již velmi rozbředlou – mezi Zdeňkem Kárníkem na straně jedné – ČČH 97/1999, s. 582–588; 98/2000, s. 807–809 – a Milanem Hlavačkou a Lubošem Velkem na straně druhé – ČČH 97/2000, s. 405–408; 98/2000, s. 124–129). Ve srovnání se Zdeňkem Kárníkem však Martin Kučera zašel mnohem dál, možná až za samotnou mez editorství.
Karel Kazbunda, Stolice dějin na české univerzitě v Praze 1914–1918 IV. Jaroslav Goll a Josef Pekař ve víru války světové. Praha, Karolinum 2000. Edičně připravil Martin Kučera.