LITERATURA • Souvislosti 3–4/2000


Nejsem vhodný materiál na normalizaci 
(Rozhovor s Rusistkou Miluší Zadražilovou)


Kdy jste studovala ruštinu?

— Na fakultu jsem přišla v těch nejhorších časech, v roce 1955. Rusistiku jsem začala studovat vlastně omylem – z mladistvého romantismu a díky mimořádně dobrému češtináři. Byla jsem okouzlená českou prózou 20. let a chtěla jsem samozřejmě studovat češtinu. K češtině jsem si ale musela najít vedlejší obor, a tak jsem sáhla po ruštině. Na přijímačky jsem toho hodně načetla a k rusistice mě přivedla právě ta nešťastná přeučenost. U písemek nám zadali téma z estetiky a mně se vybavil traktát Černyševského a zrovna mi to „naneštěstí“ dobře psalo. U ústních pohovorů řekli, jestli není škoda s takovými znalostmi Černyševského jít studovat češtinu a že by mi to ještě prohodili. Během prvního ročníku mě ruská literatura dostala – má v sobě něco fascinujícího. Vzala jsem to jako osud. Pokud jsem se kdy snažila ruštině uniknout, bylo to kvůli španělské literatuře, hlavně kvůli Unamunovi. Jenže zůstalo jen u pokusu. Stala jsem se tedy rusistkou omylem, ale nelitovala jsem toho.

Která témata vám byla během studií nejbližší?

— Kdybych se dnes měla rozhodnout, které oblasti ruské literatury se budu věnovat, zvolila bych starou ruskou literaturu. Otevírá se v ní spousta věcí, které mají své důsledky až do přítomnosti. Jenomže se psala druhá polovina 50. let, žila jsem už „táním“, jak jsme my rusisté říkali krátkodobému uvolnění podle jednoho Erenburgova románu. Zdálo se nám, že se před námi, alespoň v literatuře, otvírá zcela nový svět. Dvacáté století mě tehdy fascinovalo určitou tajemností, těmi bílými místy, která najednou přestávala být bílá. Poprvé jsme se stávali čtenáři Jesenina, Babela, Bloka a Bagrického. Já sama jsem měla vždy ráda divadlo a Zdeňka Štěpánka. Pamatuji se, že jsem byla ve druhém nebo třetím ročníku, když nás přivedli na slavnostní zasedání k výročí Dostojevského. Poprvé jsem tam slyšela od profesora Krejčího něco úplně jiného, než co jsem mohla slyšet na rusistice. Pak přišel na pódium Zdeněk Štěpánek – bez textu v ruce – a začal tak nenápadně: „Víš, Aljošo, dneska se mi zdál takový divný sen…“ Odříkal tam zpaměti, jako by měl celý text před sebou, Legendu o velikém hříšníkovi. Dodnes si myslím, že to byl prvořadý herecký projev. Brzy potom jsem viděla Štěpánka ve Stavovském divadle i v sovětské hře – ve Zlatém kočáru Leonida Leonova. Byl sice obsazen v roli epizodické, ale i z ní dovedl udělat velkou tragickou roli. A tak jsem se začala zajímat o historii tohoto dramatu a jeho různé verze.

Jak jste tehdy vnímala existenci dvou verzí jednoho dramatu?

— Když se na to dívám z dnešního hlediska, zjišťuji, že jsem v tom dramatu nedovedla cosi přečíst, že jsem nedokázala rozpoznat tíži a tlak doby, že jsem neuměla dobře rozlišit syrovost, která měla znaky autentičnosti, vynucenou estetizaci a uhlazení problémů. Druhá verze působila dojmem zvládnutějšího tvaru, ale že šlo o mystifikaci, to mi prostě unikalo. Dnes bych ty věci viděla jinak. Přesto to byl můj první kontakt s tím, co je bohužel v literatuře, kterou se zabývám, nadmíru důležité. Formulovala bych to jako otázku: Kdo vlastně psal sovětské texty – autor, nebo také „tlak doby“? Myslím tím ty druhé autory, ať už se jim říkalo dramaturgie nebo redakce, kteří dotvářeli text proti původním záměrům jeho původního autora. Byla to první zkušenost, která mi otevřela cesty k pochopení údělu ruských spisovatelů 20. století – historii textů Platonova, Bulgakova a dalších.

V 60. letech byli objevováni podzemní ruští autoři, jejichž díla do té doby málokdo znal, protože zvolili vnitřní emigraci a museli psát do šuplíku. Jak jste k nim přišla?

— Ta otázka by měla stát trochu jinak. Jak jsme přišli na to, že existuje rusky psaná literatura, kterou jsme neznali z učebnic, pokud nebyla uváděna jako výstražný příklad omylu a zcestnosti. Zcela jednoduše. Byla tu Slovanská knihovna, která neudělala to, co by se od spořádané knihovny totalitární doby očekávalo, tedy nevyřadila z katalogů díla, která se v daném období ukázala jako „nepotřebná, okrajová, marginální, závadná“ – jinak řečeno pozůstatky předchozích epoch. Můj rozchod s tím, co se dělo v téhle zemi – dá-li se to nazvat rozchodem, protože já nevěděla, že se s něčím rozcházím – začal prací ve Slovanské knihovně.

Kteří autoři vás „zkazili“?

— Začínala jsem od toho, co jsem alespoň trochu znala. Od Bloka, Dostojevského, literatury přelomu století, dnes bychom řekli literatury moderny. Ale upřímně musím říci, že jsem si tehdy nebyla vědoma toho, že jdu k pramenům, které jsou nežádoucí. V knihovně bylo ledacos. Aniž bych tušila, že by se to „nemělo“, dostala jsem se přes literaturu k ruské filozofii. Berďajeva jsem poznala nejdříve jako vykladače Dostojevského, který mě fascinoval především takovým nazíráním, s nímž jsem se do té doby nemohla potkat. Začala jsem nacházet v kritice přelomu století interpretační hledis-ka, která mi z nějakého vnitřního důvodu více vyhovovala. Nešlo o politiku, ba ani o světonázor, ale spíš o estetiku. Ty „okrajové“ texty se mi především líbily. Byly těžko srozumitelné v kontextech, ve kterých jsme literaturu 20. století měli vidět. A strašně tajemné.

Uvědomovala jste si, že se dotýkáte zakázaných věcí?

— Vůbec ne. Mně to připadalo strašně samozřejmé. Ještě když jsem v 60. letech vedla jeden ze svých posledních seminářů, který byl soustředěn na modernu – v té době jsem začínala vést diplomové práce o Remizovovi, Merežkovském, Sologubovi, Bělém aj. –, vůbec jsem si neuvědomovala, že něco přestupuji. Snad jsem kvůli svému dělni-ckému původu neměla vypracovaný systém zpátečky. Poprvé mě na to upozornil Alexandr Solženicyn, když mi řekl, že patřím ke generaci, která jede na zelenou a kterou nikdy nenapadlo, že kromě zelené zbývají ještě barvy oranžová, varující, a červená – kdy se naráží. Doplatila jsem hlavně na nedostatek sebezáchovných reflexů.

Co bylo hlavním tématem vaší práce a vašich přednášek na fakultě? Ruská moderna, nebo literatura 20. století?

— Přelom století byl něco jako moje „hobby“. Když jsem v 60. letech působila na fakultě, moje hlavní práce souvisela s údobím literatury, kterou bychom dnes nazvali snad neoficiální, ale spíše literaturou vytlačenou na okraj, a tam přežívající v rukopisech. To, že se hlavním předmětem mého zájmu stal Andrej Platonov, byla opět náhoda. Pro nás to bylo neznámé jméno. Objevily se tu jeho první knížky, jak se dnes ukazuje, umně vybrané ze zdánlivě neškodných textů o krásném a zuřivém světě. Je to zvláštní, úplně jiný typ prózy, než na jakou jsme byli zvyklí, typ prózy, které jsme příliš nerozuměli a ke které jsme hledali – a mám-li to dotáhnout do současnosti, tak dodnes a ne vždy úspěšně hledáme – výkladové klíče.

Jaká byla v té době na katedře rusistiky atmosféra?

— Katedra a zejména její literární část se vyznačovala některými pozitivními rysy. Ve mně vzbuzovala například pocit svobody. Nejenže jsem se na této katedře mohla zabývat svými modernisty, ale měla jsem brzy i možnosti publikační. Neměla jsem pocit, že by mě někdo brzdil, že bych musela dělat něco, co jsem dělat nechtěla. Profesor Drozda se vůči nám, mladším, projevoval jako velký liberál. Pro nás to bylo období, ve kterém jsme mohli, každý podle svého, profilovat svou práci. Karel Štindl tíhnul spíše k filozofii dějin, kulturologii i historiozofickým otázkám a už v 60. letech začal překládat Fjodorova a Rozanova. Já jsem se mohla věnovat dekadentům a tomu zvláštnímu Andreji Platonovovi.

Jak jste získávala materiály o Platonovovi?

— Hledání pramenů mě přivedlo až do Moskvy, kde vyšlo najevo několik podivných věcí. Za prvé, že v Praze pracuji sotva s polovinou platonovovských textů, navíc tou méně závažnou. Za druhé, že ruské literární archivy jsou něčím naprosto neskutečným a člověk v nich může strávit půlku stáže jenom tím, že čeká, budou-li mu vůbec otevřeny, a nakonec dostane přečíst korektury jediného románu – Čevenguru, a to se ještě musí zaručit podpisem, že z toho nepoužije jedinou řádku. Což ovšem znemožňuje dokončit práci, protože lze těžko předstírat, že to, co píšete, je podstatné, když víte, že z toho podstatného jste viděl menší část. Platonov je navíc autor, jehož síla je v jazyce. Nejde ho převyprávět ani si ho nelze přibližně pamatovat. Měla jsem štěstí, že jsem se v Moskvě seznámila s lidmi, kteří se Platonovem zabývali, především se Lvem Šubinem. Ten už bohužel zemřel, ale kdybych chtěla označit toho, kdo mi pomáhal najít cestu k pochopení velkého autora, jmenovala bych ho na prvním místě. Kolem Platonova se nás tehdy pohybovalo více: z Jugoslávie to byl Milivoje Jovanović, z Polska báječná dvojice manželů Śliwowských, se kterými jsme se pokoušeli tu více tu méně úspěšně přemluvit vdovu po spisovateli Marju Sergejevnu Platonovovou, aby nám dala alespoň něco málo nahlédnout. Skutečně se mi tehdy podařilo ledacos přečíst, leckoho poznat. Záhy se ukázalo, že to všechno bylo zbytečné. Má odborná kariéra skončila. A většinu z toho jsem už stejně zapomněla.

Proč jste musela odejít z fakulty a jak jste se dostala mezi zamlčované autory?

— Došlo k tomu zcela přirozeně. Právě proto, že mé rebelantství bylo spíše estetické, navíc provázené bezstarostností, bylo jasné, že se se mnou asi moc dělat nedá a že nejsem vhodný materiál na normalizaci. Bylo mi naznačeno, že na katedře nemohu zůstat. Díky pomoci, které se mi dostalo od mužových přátel, jsem mohla nastoupit do Československo-sovětského institutu jako dokumentaristka časopisů. Záhy se ukázalo, že ani toto nebylo šťastné řešení, protože normalizátoři na fakultě začali vyčítat normalizátorům z ČSI, že není možné na jedné straně historiky z katedry vyhazovat a na druhé straně je zase jinde přijímat. V tomto smyslu se mnou pohovořil ředitel ČSI. Když jsem odcházela, čekala jsem dítě, takže otázka perspektiv byla jasná: žádné místo bych nedostala, a tak jsem zůstala doma.

Znala jste konkrétní důvod svého vyhazovu z fakulty?

— Měla jsem velké štěstí v tom, že jsem z katedry odcházela velice brzy a že nebyla žádná jiná možnost než odejít. Navíc jsem odcházela před prázdninami, takže jsem se ani nemusela loučit. Vlastně ani nevím, za co konkrétně mě vyhodili. Jedním z jejich argumentů byla údajně Skripta ruské literatury 19. a 20. století, která jsme napsali společně s manželem. Jejich vydání zprostředkovával jeden náš známý z Univerzitní knihovny, taky vyhozený. Kdosi z knihovny se pochlubil na katedře rusistiky. Po osobní telefonické intervenci z vedení katedry se už skripta do prodeje nedostala. Dalšími důvody mého odchodu, jak byly probírány na schůzi katedry (mám to všechno z druhé ruky), bylo jednak to, že jsem psala do Literárních novin, a za druhé to, že jsem se setkala se Solženicynem. V Literárních novinách měli o tohle vyprávění velký zájem. Ale já nic o setkání psát nechtěla – měla jsem dojem, že šlo o věci velice soukromé a že padala slova, která nebyla určena k zveřejnění. I když dnes mě to mrzí, protože jsem si z toho zapamatovala málo a celý ten rozhovor už je v mé hlavě jakousi směsicí reality a fantazie.

Z čeho po odchodu z univerzity jste žila?

— Snažili jsme se překládat. Překládání mě uspokojovalo, protože bylo velmi reálné. Bylo pro nás určitým štěstím a zadostiučiněním, že většina z nabízených titulů stála za to.

Jak se k vám chovali ostatní rusisté? Pomáhali vám, nebo vám podráželi nohy?

— Rusisté, myslím tím hlavně překladatele a redaktory, se zachovali slušně. Prominuli mi totiž i to, co mně někteří vyčítali v 60. letech. Týkalo se to asi jediného mého článku, který měl určitý ohlas. Vystoupila jsem v Literárkách s tím, aby byla při vydávání ruské literatury používána stejná kriteria, jako při vydávání ostatních literatur. Abychom proti vybraným titulům ze západní literatury nestavěli překlady ruského literárního toku, zvláště když si nejsme jisti, jestli ta která knížka vydrží ještě jednu sezonu. Věděla jsem, že těch pár zajímavých knih, které vycházejí ve Světě sovětů, se ztrácí ve stovkách zbytečně vydaných titulů, a tak jsem se na toto téma bezstarostně rozepsala. Konec konců, další vývoj ukázal, že jsem v základním měla pravdu. Dokonce si myslím, že ona nešťastná politika vydávat cokoliv za každou cenu se nám vymstila, že její důsledky pociťujeme dodnes. Ostatně, který normální člověk by tehdy mezi sty tituly hledal třeba jeden Divadelní román Michaila Bulgakova. Někteří překladatelé z vedení Světa sovětů mě tehdy začali upozorňovat, že podřezávám větev, na které sedíme, že by kvůli tomu řada lidí přišla o práci. Když jsem se ale dostala do potíží, nikdo mi to nepřipomněl.

Nemohla jste publikovat pod svým jménem. Jakým způsobem jste získávala překlady? Kdo kryl zakázané autory překladů a doslovů?

— Jak říkám, překladatelé byli ochotni se s námi podělit o kus chleba. Pokud jde o krytí, měli jsme jedno velké štěstí. Mému muži bylo časem povoleno publikovat pod vlastním jménem, takže se brzy ukázalo, že si s tímto jedním jménem vystačíme. Byli jsme svého druhu rodinná firma. Jinak krytí překladů a doslovů nám nabízelo dost překladatelů. A nejsem si vědoma toho, že by mezi rusisty byly případy, kdy by se za krycí jméno platilo.

Kryl vás také Jan Zábrana. Znali jste se osobně?

— Jana Zábranu jsem předtím neznala. Jednou jsem ale ve Slovanské knihovně u Ládi Dvořáka, výborného básníka a skvělého překladatele, měla vzkaz, že by se mnou pan Zábrana chtěl mluvit. Tak jsem se konečně setkala s člověkem, který, pokud jde o přístup k některým hlavním autorům ruské literatury – Buninovi, Babelovi aj. –, patřil mezi mozky výjimečné: svým estetickým cítěním, smyslem pro existenciální problematiku i schopností vidět věci v širších souvislostech. Přišel mi tehdy nabídnout své jméno na cokoli. Byla to velkorysá nabídka, z jeho strany velice riskantní – my jsme začínali. Takže jsem ráda, že jsem překlad pod jménem Zábrana nemusela odevzdávat.

Mnoho dalších skvělých překladatelů se v 70. letech sešlo v nakladatelství Odeon a ve Světové literatuře. Jak to tehdy vypadalo s ediční politikou?

— Důležité byly dvě věci. Za prvé to, že se mnoha redaktorům podařilo obhájit své „malé“ redaktorské posty a vytvořit tak „malé“ nakladatelství v rámci „velkého“, tj. druhé nakladatelství uvnitř. Já mluvím jen o tomto druhém, malém, to „velké“, vedení, se s námi nikdy nebavilo a naše průšvihy zvládali naši redaktoři. Lída Dušková si ještě dodnes pamatuje aféru se Záhadným Gogolem. A nejen Dušková, ale také Kamil Chrobák, paní Johnová, Marie Zábranová, Jiří Pelán a takových bylo mnoho. Občas docházelo ke zvláštním personálním výměnám (redaktoři z Odeonu byli za trest posíláni do Světovky a lidé ze Světovky do Odeonu). Tak se stalo, že v nakladatelstvích zůstalo pár lidí, kteří chtěli, pokud to šlo, dělat dobré věci.

Jak to vypadalo jinde?

— Důležité bylo, že do různých nakladatelství přišli naši žáci – Jana Mertinová, Hanka Kramaříková a také staří přátelé – paní Fromková, Tafelová, Jaruška Dientsbierová, později k nim přibyl Milan Dvořák. Musím vzpomenout třeba na to, že členství v Obci překladatelů, které pro mě mělo velikou cenu, protože mi umožňovalo půjčovat si knihy v Univerzitní knihovně, mi opatřila moje bývalá studentka, toho času redaktorka nakladatelství Svoboda, Květa Nováková. A navíc nám dala práci – překlad tlusté litrárněvědné knihy, byl to Asmus, Psychologie umění. Všechno záleželo na lidech. Právě proto mi strašně vadí, když někdo, ať se jmenuje třeba Josef Škvorecký, o nich mluví jako o šedé zóně. Pro mě to zůstávají hlavně osobnosti.

Jak se umlčený bývalý rusista dostal k překladům a doslovům pod cizím jménem?

— Redaktoři se rozhodli, že nám pomůžou, a my jsme se snažili odvděčit se jim za to tím, že jsme, pokud jde o překlad, odevzdávali poměrně slušnou práci, a pokud jde o doslovy, pokoušeli jsme se vyzkoušet, ne vždy úspěšně, hranice „dovoleného“. Další věc, která nám nesmírně pomohla, byla lenost těch, kdo nás vystřídali na fakultě. Jejich neochota psát za směšné honoráře věci, které vyžadují čas, shánění materiálů, fotografií a co nejhorší – i studium. V Odeonu se tradovalo, že už je to nebaví, že už to dělat vlastně nechtějí. Redaktoři byli nuceni nabízet jim práci, ale naštěstí se ukázalo, že pracovat nedovedou. Tak se stalo, že mnozí překladatelé si začali troufat na doslovy – kryli nás velice ochotně a snad i rádi, i když tím riskovali. Doslovy kryl například často i tak dobrý překladatel jako Jaroslav Hulák – třeba k Leonovovi. Pak se ale musel vyrovnávat s pozváními na odborné leonovovské semináře – místo profesora Drozdy. Jan Zábrana zase vyprávěl o pocitech studu, které zakoušel, když musel na nějakém jednání poslouchat: „No vidíte, dlouho to vypadalo, že nikdo jinej než pražská katedra rusistiky (ta původní – pozn. J. M.) se nedovede k literatuře vyjádřit, a jak o „jejich“ autorech píše pan Zábrana mnohem lépe než oni!“ Svým způsobem byla normalizační léta pro ten náš ryze přátelský kruh i léty solidarity, vzájemné pomoci, ochoty riskovat. To „spiklenectví“ vytvářelo takové zvláštní ovzduší redakcí, které, zdá se mi, dnes vymizelo. Člověk přišel do redakce, potkal tam Zábranu, Huláka, Táňu Haškovou a kdekoho dalšího. Piklilo se o lecčems – jak obejít a obelhat vedení, co by se mělo vydat, jak to prosadit, koho do toho zasvětit atd. Něco se opravdu i udělalo.

Tak se ovšem chovali jen někteří. Co ti ostatní? Nebáli se vás pozdravit? Neházeli vám klacky pod nohy?

— Ledacos bylo. Pamatuji se například, jak můj kolega docent Jehlička musel před Evou Fojtíkovou vysvětlovat, proč mi půjčil jméno pro doslov k Juriji Nagibinovi. Snažil se jí vysvětlit, že málokdo se zabývá současnou sovětskou literaturou, že jsem připravovala ediční návrh a že to bylo pro redakci nejsnadnější. Na dotaz „proč to tedy nepodepsala sama?“ už bylo těžko odpovídat: vědělo se přece, že nemůžu. Že píšeme pod cizími jmény se vědělo – jedna z členek katedry si z hledání stylů udělala svého dlouhodobého koníčka.

Jak jste se vyrovnávala s příkořími, kterých se na vás dopouštěli?

— Myslím, že dobře, žít se prostě musí. A pocit, se kterým se rozhodně žít nedá, je pocit křivdy. Uvědomila jsem si to při jednom náhodném rozhovoru s podobně postiženým člověkem, redaktorem, který mi řekl, že s mým lehkomyslným zapomínáním se mi žije lépe než jemu, který má tu nespravedlnost pořád na paměti. Já jsem se musela od takových pocitů oprostit – i když jsem prožívala chvíle lítosti a vzteku –, protože jinak bychom nemohli přeložit tolik knih, kolik jsme jich přeložili. Ukryla jsem se v Ústavu paliv, kde mi dali určitou svobodu nakládat s vyšetřeným časem za podmínky, že udělám pro ústav to, co nemohu odložit. Kdybych se byla zatěžovala tím, co se stalo, velice bych si zkomplikovala život. Já mohu těžko něco vyčítat někomu, kdo byl podobného osudu ušetřen, mně nikdo možnost zůstat nedal. Nemusela jsem tedy uvažovat o kompromisech, nikdo mě k ničemu nesváděl. Mou výhodou bylo, že jsem neměla velké morální dilema. Karty byly rozdány, na mě padly ty, které padly, a tak jsem mohla překládat krásné knížky, třeba Deníky spisovatele F. M. Dostojevského, Čaadajevovy Filozofické dopisy, Jurije Tyňanova atd. Na dělání knih někdy vzpomínám s nostalgií, zvláště když pořád marně hledám sponzora pro román Puškinský dům od předsedy ruského PEN-klubu Andreje Bitova. A co bych si přála – aby ruská literatura mohla konečně vycházet jako každá jiná.

rozhovor připravil Jan Machonin

Část tohoto rozhovoru otiskl pod stejným názvem list Babylon (1999/4). V této úplné verzi vychází v Souvislostech poprvé.


>Na obsah
>Pošlete nám svůj komentář k tomuto článku