Peter Demetz v nedávno vydané knize Praha černá a zlatá opakovaně zdůrazňuje roli, kterou sehráli Italové při rozvoji Prahy, a to nejen architektonickém. V jedné z poznámek vyjadřuje podiv nad tím, že italští badatelé dosud projevili tak malý zájem o tuto součást národních dějin, což jen potvrzuje, jak nedostačující jsou dosavadní studie a jak velký je dluh italské historiografie./1/ Vztah Itálie a Čech je téma, které přilákalo zájem badatelů již několikrát./2/ Bylo by asi zbytečné připomínat, že se jednalo o vztah vzájemný: Itálie na jedné straně přitahovala cizince jako kolébka renesanční kultury, na straně druhé nacházelo mnoho Italů uplatnění právě ve střední Evropě. Umělecké a obchodní styky s sebou samozřejmě přinášely promísení zvyků a tradic, ale zároveň i reflektování zjevných odlišností, které tyto dvě podobné, avšak nikoli stejné kultury vždy rozdělovaly. Není žádným tajemstvím, že je velký rozdíl mezi stavem poznání česko-italských vztahů v dějinách umění a hudby na straně jedné, a v literatuře a historii na straně druhé. O nejdůležitějších umělcích víme alespoň něco, další Italové působící v Čechách (obchodníci, bankéři, duchovní, vojáci a jiní) však stále zůstávají velkou neznámou.

Na následujících stranách jsme se pokusili podat poněkud jiný obraz česko-italských vztahů, a to prostřednictvím autentických textů, v nichž se různými způsoby odráží obraz jedné kultury v druhé. Zájem o italskou renesanci u Václava Černého zcela nepochybně vychází z jiných zdrojů než pozornost, kterou Benito Mussolini věnoval Mistru Janu Husovi. Znalost předmětu studia českého romanisty byla nesrovnatelná s neznalostí reálií a povrchností typickou pro budoucího italského diktátora. Zajímavé ale je, že právě Hus mu byl postavou tak blízkou. Úplně jinak musíme soudit široce pojatou antologii italské renesance, která rozbíjí mýtus skrovného zájmu Václava Černého o italskou kulturu a ukazuje zákulisí pražských nakladatelství v padesátých letech.

Jádro našeho výběru však tvoří texty z doby raného novověku. Nikoli náhodou: podobně jako v jiných zemích jsou i v Česku prostudovány novější dějiny podrobněji než 17. a 18. století. Platí to i o česko-italských vztazích./3/ Obraz dobového působení Italů v Čechách a Čechů v Itálii je kusý. Často jsme odkázáni pouze na to, co v třicátých letech minulého století shrnul A. Cronia ve své monografii. Jedná se o stav poznání, které není adekvátní významu italštiny pro dějiny barokní doby.

Nahlédneme-li do archivů českých a rakouských šlechtických rodů, zjistíme, že jsou plné zajímavých italských dokumentů právě ze 17. století. Proto dnes působí již velmi zastarale Croniův soud, že „styky s Itálií zajisté nechyběly, ale postrádaly srdečnosti a intensity předchozích dob. […] A na poli literárním, uměleckém a vědeckém měla pak Itálie zatarasenou cestu němectvím, které se stávalo vždy výbojnější a vedlo českou vzdělanost k jiným pólům.“ /4/ Velmi skoupý Croniův soupis italských textů o Čechách neodpovídá skutečnosti, a naopak připomíná jedno bolavé místo italské historiografie, která má stále velký dluh vůči vypsání dějin „Italů mimo Itálii“. Kdysi na to upozornil již Antonio Gramsci, když poukázal na potřebu mapování role Italů v Evropě na začátku moderní doby: když v Itálii chybělo centrum, kolem něhož by se mohli intelektuálové soustřeďovat, přesídlila řada umělců a intelektuálů (a v neposlední řadě i duchovních) do různých evropských zemí a našla uplatnění ve státní správě, na dvorech šlechticů či jinde./5/ Ačkoliv se objevily pokusy popsat tato bílá místa italských dějin, nepřekročilo bádání nikdy stadium přípravných prací./6/ Je proto třeba ještě jednou zdůraznit, že kromě několika výjimek se intenzita česko-
-italských vztahů v době barokní dosud v konkrétní studii či publikaci pramenů neodrazila./7/

Již anglický historik R. J. W. Evans si povšiml, že protireformace ve střední Evropě nikdy neztratila určitou italskou dimenzi, a je velmi smutné, že jeho kniha, která výrazně změnila tradiční obraz středoevropské společnosti 17. a 18. století, dosud nebyla přeložena do češtiny./8/ Velmi závažné je podcenění úlohy italštiny jakožto kulturního jazyka v zemích střední Evropy, uvědomíme-li si, že i císař a dvořané často psali literární díla v italštině./9/ Po obvyklé poznámce, že v habsburských zemích byla italština rozšířeným jazykem, nikdy nenásledoval hlubší rozbor, který je tolik potřebný pro pochopení novověké společnosti 17. století, v neposlední řadě i proto, že je cestou k poznání tehdejšího každodenního života – korespondence, rodinných vztahů a cest do zahraničí./10/ Pro mnohé historiky bude možná překvapením, že významná část korespondence různých šlechticů byla často vedena italsky a že četba italských literárních děl v originálu byla tehdy pro vyšší sociální vrstvy samozřejmostí./11/ Italština byla koneckonců jeden z jazyků habsburského soustátí, a nemohla proto chybět ve výchově mladého šlechtice. Mnoho italských rukopisů ve středoevropských knihovnách a archivech stále čeká na toho, kdo je vynese na světlo: kdokoli je byť jen zběžně obeznámen s texty tohoto typu, ví, že právě italština je často tou největší překážkou, s níž se musí historik potýkat./12/ Tyto archivní materiály potvrzují známou teorii Václava Černého, že nemá smysl pokoušet se „vykombinovat, vykonstruovat nějaký přímý a určitými osobnostmi i díly doložený vliv marinismu a Mariniho na naši poezii. [...] Marinismus vlíná do české kultury jinak: společenským stykem.“ /13/ (zvýraznil V. Č.) Nejsem si jist, bylo-li šťastné nazvat tento životní styl „marinismem“, je však navýsost zřejmé, že od dvacátých let 17. století přehlušila italská kultura španělský vliv a udržela své pozice hluboko do 18. století, kdy byla nahrazena vkusem francouzským.

Výběr textů v tomto tematickém bloku Souvislostí by chtěl představit alespoň základní výsledky bádání v italských a středoevropských archivech za posledních několik let./14/ Kromě vojáků, kteří sehráli významnou roli při odstranění Valdštejna, působilo v novověkých Čechách ještě několik dalších skupin Italů. Například nemálo italských rodin poslalo dcery do dalekých krajů na severu, aby spojily své osudy s českými zeměmi. Známe naopak i několik českých šlechtičen, jež se odstěhovaly do Itálie. Velmi podceněná je otázka vlivu papežského dvora v okamžiku, kdy se kurie pokoušela o znovuzískání ztraceného evropského prostoru, málo probadané jsou vztahy mezi Prahou a apoštolským stolcem. V době rostoucí rekatolizace není překvapením, že velkou italskou skupinu v Praze tvořili duchovní, kteří v Čechách pomáhali znovu nastolit katolicismus podle tridentského vzoru. Bez jejich spolupráce by byla rekatolizace českých zemí jen stěží představitelná. Často se právě oni dostávali do střetu s místními politiky a duchovními, jak o tom svědčí například tisíce dopisů, které adresoval kapucín Valeriano Magni římské kongregaci pro rozšíření víry. Magni byl jedním z nejdůležitějších pomocníků kardinála Arnošta Vojtěcha z Harrachu, postavy, již česká historiografie velmi zanedbávala. Dosud toho málo víme nejen o jeho vztazích s Itálií či se Španělskem, ale i o jeho přítomnosti v Praze či o společenských kontaktech jeho rodiny./15/ Například za jedním z nejdůležitějších objevů české literární historie (neznámého rukopisu Calderona de la Barca) se skrývá knihovna manželky vnuka kardinála Harracha./16/ Kromě Harrachova programu provádění katolické reformace nabízíme ukázku jeho „deníků“, které představují jeden z nejdůležitějších pramenů k české rekatolizaci vůbec. Čtenář může ocenit jemnou ironii jeho zápisů a široký kulturní záběr. Harrach rád spolupracoval s Italy, ačkoli kvůli tomu musel čelit mnoha útokům. Povzdech O misera Boemia (Ach, ubohé Čechy), jenž pochází z pera jednoho z italských Harrachových spolupracovníků a který dal název celému přítomnému bloku, navíc svědčí o tom, že si Italové byli vědomi neradostného stavu českého království. Dva latinské pamflety, které publikujeme, dostatečným způsobem dokládají, nakolik byla pro někoho přítomnost Italů (a cizinců vůbec) v českém prostředí nežádoucí. Pestrý život italské menšiny v Praze je probádán jen pro 16. století/17/ a roli italských duchovních zachycuje také zpráva o obléhání Prahy roku 1648, kterou sepsal bývalý barnabit Florio Cremona, postava málo známá, ale velmi zajímavá. Vysokou úroveň italského dějepisectví, kterou si může každý sám porovnat s dobovou českou produkcí, představují nejvýznamnější italský historik té doby Gualdo Priorato a učenec Bartoloni z Empoli, autor jednoho z nejrozsáhlejších historických děl věnovaných české minulosti a básnické skladby oslavující mělnické víno.

Autory ostatních textů jsou cestovatelé a vyslanci: ve známém a velice dobře napsaném cestopise Heřmana Jakuba Černína z Chudenic se odráží fascinace Římem a pulzující život římské německé menšiny, o níž dosud bohužel víme rovněž velmi málo./18/ Deník z výpravy toskánského velkovévody do Prahy roku 1628, cestovní deník toskánského šlechtice Francesca Riccardiho a zpráva Marca Martelliho ukazují dostatečně, jak byly Čechy zdevastované třicetiletou válkou vnímány tehdejšími italskými návštěvníky.

Většina textů nás vrací do doby, na niž jsme ještě donedávna pohlíželi s despektem. Může se nám zdát podezřelá kvůli nezájmu vyšších vrstev o to, co pro nás dnes představuje největší symbol národního cítění – jazyk. Tehdy však platilo, že kultura byla kulturou všude. Existovala pouze jedna, nadnárodní kultura, která byla uznávána v Praze jako v Římě, ve Vídni jako v Paříži. V zemích od sebe velmi vzdálených nacházíme v knihovnách často tytéž knihy a nebylo přitom vůbec důležité, v jakém byly napsány jazyce (to, že kniha byla napsána italsky, bylo dokonce vnímáno jako určitá přednost). Doba, kdy se národní identita poměřovala s národním jazykem, byla tehdy ještě nepředstavitelná a málokterý ze šlechticů té doby by předpokládal, že nebude vnímán jako obhájce zemských práv, ale jako zrádce národních zájmů. Naštěstí se naše vnímání barokní doby již hodně změnilo, avšak stále ještě nezmizel strach z kultur, které jsou nám blízké, ale zároveň se od té naší liší. Ještě dnes je synonymem špatného vkusu argument (zne)užívání cizích vzorů. Když slyšíme, co se – i v intelektuálních kruzích – povídá o integraci do Evropské unie, máme silný pocit, že představa jedné celoevropské kultury je opravdu nenávratně ztracena. Jako by se národní identita opravdu měřila tím, jestli se koblihy budou prodávat volně, nebo balené v sáčku.

Poznámky

Alessandro Catalano (1970) je italský bohemista. Vystudoval bohemistiku a dějiny na Univerzitě La Sapienza v Římě, kde dokončil také postgraduální studium (obor slavistika) a obhájil disertační práci o Arnoštu Vojtěchovi hraběti z Harrachu (1598–1667). Českou literaturu přednáší na univerzitě ve Florencii a v Pise a překládá (mj. M. Součková, B. Hrabal, J. Kolář, V. Nezval, M. Viewegh).